Vlakem na borové šišky – 2. díl

Vlak z Marseille nám odjíždí až v 11 hodin, tak dospáváme a v obchodech ještě nakupujeme proviant, protože na další doplnění zásob nebude moc času. Také potřebuji vyměnit jízdenky, neboť z Nice odjíždíme už o den dříve, než bylo zamýšleno. Musím tak útrpně čekat v dlouhatánské frontě před pokladnami. Na pořádek dohlížejí dva statní černoši, a tak jediný, kdo remcá, jsou dva ruskojazyční cestující stojící za mnou. Po čtvrthodině čekání jsem konečně na řadě a zcela bez problémů a bez poplatků je mi jízdenka vyměněna. Je na ní sice napsán konkrétní vlak, ale jelikož je to obyčejný osobák (kategorie TER), mohu jet kterýmkoliv jiným nejen v ten daný den, ale i v průběhu následujících dvou (!) měsíců. Platí ovšem povinnost jízdenku si před nástupem do vlaku označit ve strojku ve stanici. To musíte ostatně učinit pokaždé, i při nástupu do vlaků TGV, které jsou povinně místenkové. Kontrola jízdenek je u nich nejčastěji prováděna již na nástupišti, někdy však vůbec a průvodčí, ač jsou v soupravě přítomni, revizi neprovádí.

Marseille, TGV Duplex ř.222, 27.5.2011 © Jiří Mazal

Do Nice se přesouváme TGV Duplex neboli dvoupatrovým TGV. Máme naštěstí místa v druhém patře, kam se jde po poněkud prudších schodech. Nedostatek zavazadlového prostoru nad hlavami je bohatě vykompenzován odkládacími policemi jak na koncích, tak uprostřed oddílů. Celá souprava je průchozí ve výši druhého patra, oddíly dole mají jen jedny dveře. Z Marseille vyjíždíme s jistým zpožděním a jelikož se do Nice jezdí po stávající trati, rychlost není nijak omračující. „Předháněli“ jsme se s jiným TGV, které jelo naším směrem, tak jsme museli ve stanicích čekat, než bude traťový oddíl volný. Vlak byl poněkud přeplněn, zjevně zavládla nějaká provozní mimořádnost, protože lidé v chodbičce i stáli. Opravdu „vrcholným“ zážitkem byl výstup žebráka, který začal truchlivě líčit svůj příběh, a pak vřele děkoval za podarované drobné. Samotná trať vede zprvu dále od moře, ale pak se k němu přimkne a prakticky až do italského Janova vede víceméně podél pobřeží se spoustu pláží, zátok a pohupujících se luxusních jachet.

V Nice nás uvítala velmi pěkně zařízená nádražní hala plná subtropické vegetace. Jen s termínem jsme se moc netrefili, konala se zrovna velká cena Grand Prix Monako ve Formuli 1, takže všude bylo plno lidí, a také jsme museli vyřešit ubytování, jelikož v Nice bylo vše jednak plné, a jednak kvůli závodům s přirážkou. V Nice najdete jedinou, zcela nově postavenou tramvajovou trať (r. 2007), která přes centrum spojuje severní a východní předměstí. Tramvaje jsou v části své trasy, na náměstích Masséna a Garibaldi, poháněny akumulátorovými bateriemi, aby nerušily pohled na tato veřejná prostranství. Staré město (Vieux Nice) tvoří síť spletitých uliček a lze po nich dojít až k moři, kde jsou volně přístupné pláže. Ač bylo hodně větrno a na moři se tvořily velké vlny, všude se válelo množství plážechtivých návštěvníků.

Nice,nádražní hala, 28.5.2011. © Jiří Mazal

My však již spěchali na opravdu zlatý hřeb celé naší akce, úzkokolejnou trať z Nice do Digne-les-Bains. Provozuje ji soukromá společnost Chemins de Fer de Provence (zkratka CP) a její nádraží se nachází několik bloků severně od normálněrozchodného. Trať užívá rozchod 1000 mm, celá byla zprovozněna roku 1911 a dosahuje úctyhodné délky 150 km. V minulosti byla ještě delší a ve stanici Colomars navazovala trať do Meyrargues, vlivem válečných událostí však byla zrušena. V okolí dráhy se také nacházela řada oddělených horských tratí, všechny však byly zrušeny v letech 1928-1931. Tato dráha je také označována jako vlak na borové šišky (Train des Pignes). Těmi se totiž zdejší parní lokomotivy vytápěly ve 30. letech. Více se o ní dočtete v odkazech uvedených pod článkem.

Zakupujeme jízdenku až na konečnou za 17,65 € a bohužel zjišťujeme, že v části trasy, mezi stanicemi Lingostiére a Plan du Var, je výluka a přeprava autobusy. Zatím však po kontrole průvodčím již při vstupu na nástupiště nastupujeme do postaršího motorového vozu řady X303 ze 70. let. Místo pro strojvedoucího není od cestujících nijak odděleno a vstupuje se přímo kolem jeho sedačky. Interiér však nabízí docela komfortní sedadla. Vlak je záhy zcela zaplněn, připojuje se ještě další motorový vůz řady X301 a konečně odjíždíme. Výjezd z Nice doslova bere dech – prudce stoupáme za hlasitého řevu motoru po předměstích Nice. Stále si nastupuje poměrně značné množství lidí – hlavně školní mládeže, je pátek odpoledne a studenti i s kufry se na víkend vrací domů. Úsek do stanice Colomars-La Manda, resp. Plan-du-Var, slouží jako příměstský s hustým provozem, až na konečnou do Digne-les-Bains však dojedou jen čtyři páry vlaků.

Nice,vůz X303, 27.5.2011. © Jiří Mazal

Dlouho se však nevezeme, ještě na příměstském úseku se musí vystoupit a natěsnat do dvou připravených autobusů. Vše docela dlouho trvá a nabíráme celkem půlhodinové zpoždění. Autobusy jedou silnicí, která je takřka souběžná s tratí, až do stanice Plan du Var, kde se přesedá do zbrusu nové jednotky řady AMP.800. Tyto dvoudílné motorové jednotky byly uvedeny do provozu v roce 2010, vyrobila je továrna CFD a podobné stroje byly dodány i pro železnice na Korsice nebo do Tuniska. Nabízí 88 míst k sezení plus 16 sklopných sedaček a maximální rychlost činí 100 km/h. Tu však ani nevyužijí – maximální rychlost činí 85 km/h, většinou se jezdí 65 km/h a i tak je jízda dost neklidná, vlak sebou silně hází. Pro tyto jednotky jsou typická velká panoramatická okna, která nabízí dobrý výhled. Můžete si sednout i přímo za kabinu strojvedoucího. Celkem byly dodány čtyři tyto jednotky, označené jako AMP.801-808 (každý díl má vlastní číslo).

Uvelebujeme se u zadního stanoviště strojvedoucího a záhy za stanicí vjíždíme do hlubokého údolí spolu s řekou a občas i silnicí. Snažíme se fotit přes sklo a zvětšením přes kabinu strojvedoucího, proto kvalita fotek není nijak oslnivá. Většina zastávek je jen na znamení a projíždíme kolem opuštěných nádraží, některá jsou však stále osazena dopravním zaměstnancem. Typickou přezaměstnanost jako u státních SNCF si tu však dovolit nemohou. Cestou lze narazit na velmi hezká města, zejména ve skále položené Touët-sur-Var nebo Entreveaux, kde se přímo nad nádražím tyčí hrad. V náročném terénu musela být vybudována řada tunelů, ten nejdelší měří úctyhodných 3457 metrů a celkem jich tu najdete 27. Trať vystoupá od úrovně moře až do výšky 1022 metrů. U stanice Fûgeret je spirála, kterou se vlaky dostanou o pořádný kus výše. Nejmenší poloměr oblouku činí 150 metrů a sklony činí až 30 promile.

Po necelých čtyřech hodinách jízdy (normální jízdní doba činí 3 a čtvrt hodiny) přijíždíme na konečnou do Digne-les-Bains. Vítá nás rozsáhlé, ale nepříliš využívané nádraží. Původně sem vedla normálněrozchodná trať z Grenoblu, po ní však zůstaly jen zarostlé koleje. Zajímavostí je výpravní budova – ta původní již neslouží svému účelu a provoz je řízen z budovy normálněrozchodného nádraží, která stále patří SNCF. Ta zde má také svou pokladní, která byla ve službě i v sobotu. Jízdenky na úzkokolejku však prodává výpravčí z dopravní kanceláře. V areálu stanice se také nachází depo, vedle něhož postával neprovozní motorový vůz Renault X.320 z roku 1935.

Úsek Villars-sur-Var - Plan du Var, 28.5.2011. © Jiří Mazal

Vzhledem k pokročilé denní době (bylo devět večer) se ubíráme do našeho hotelu. Kvůli výše nastíněným problémům jsme byli rádi, že nemusíme přespávat v okolí Nice. V Digne-les-Bains, kde jsou Alpy již téměř na dohled, bylo znatelně chladněji a náš tichý hotel na okraji městečka nám poskytl první (a bohužel i poslední) nehlučnou noc našeho putování.

Příští den dopoledne trávíme prohlídkou příjemného městečka Digne-les-Bains, jehož léčebné prameny znali již staří Římané. V centru se zrovna konaly bleší trhy a všude bylo množství krámků se zbožím, za jaké by se styděly i české second-handy. Na nádraží jsme ještě nakoupili nějaké pohledy a i se spoustou důchodců na výletě jsme se nasoukali do přistavené soupravy řady AMP.800. Opět zaujímáme místo za zadním stanovištěm strojvedoucího a kocháme se zdejší překrásnou krajinou. Ve směru od Digne-les-Bains trať stoupá zhruba do stanice Annot, pak již následuje neustálé klesání až do Nice. V Plan du Var si však musíme opět přestoupit do přistaveného autobusu, který nás tentokrát zaveze až přímo do Nice.

V Nice se dlouho nezdržujeme a přestupujeme do příměstské soupravy jedoucí do první italské stanice Ventimiglia. Na trati viditelně přibylo tunelů, ale mezi nimi se nám stále nabízí pohledy na nádherné pláže a luxusní vilky na pobřeží. Do Ventimiglie jezdí více vlaků z Francie než z vnitrozemí Itálie, ve špičce v intervalu 30 minut. Bohužel již žádný vlak stanicí neprojíždí, vždy musíte přesedat. InterCity z Nice do Milána jsou již minulostí, všechny vyjíždí až z Ventimiglie. Jeden vlak tu však přeci jen pokračuje dále, byť dosti nevšední – jedná se o jednou týdně jezdící rychlík Moskva – Nice. Pobyt jsem měl naplánován tak, abych si tento vlak s nejdelší trasou v Evropě v klidu prohlédl. Má tu totiž poměrně velkou pauzu na výměnu lokomotivy. Uvítala mě řada vozů WLABmee, dva WLSRmee a restaurační vůz pronajatý od PKP. Ruská strana se na tento výkon náležitě připravuje, na vozech již nenajdete standardní zkratku RŽD, ale v angličtině napsané „Russian Railways“. Výměna lokomotivy proběhla relativně rychle, ale vlak stanici stále neopouštěl. Odjížděli jsme z Ventimiglie půl hodiny po jeho pravidelném odjezdu a nic se nedělo.

Ventimiglia, 28.5.2011. © Jiří Mazal

Za chvíli jsme již vystupovali v San Remu, měli jsme zde zajištěné ubytování. Původním záměrem bylo přespat ve Ventimiglii, ale kvůli Grand Prix Monako byly všechny hotely plné a nejbližší jsem sehnal až právě v San Remu. Nádraží tu bylo nově vybudováno v tunelu a do přijímací haly vás dopraví dlouhatánský pojízdný chodník, přesun tak zabere několik minut. Máme k dispozici pouze schematickou mapu města, ale zpočátku se docela vede – projdeme přes historické centrum až ke kasinu, kde začíná naše ulice. Pak se nám však daří sejít a po nesčetném vyptávání a vystoupání po zdejších stráních opět objevujeme naší ulici. Nacházíme se u popisného čísla 450. Náš hotel má bohužel číslo 86. K dovršení zmatku ještě přispěla mapa na googlu, která nám hotel zaznačila na úplně jiném místě,než ve skutečnosti byl. Po téměř dvou hodinách konečně dorazíme a znaveni odpočíváme. Vyrážíme ještě na večerní posezení, ale do města, které máme prakticky pod sebou, se nám už jít nechce.

Ráno po rychlé snídani vyrážíme opět na nádraží a aspoň se mrkneme k pobřeží. Naše InterCity Ventimiglia – Miláno pokračuje stále kolem pobřeží, kterého jsme se vynadívali již v předchozích dvou dnech. V Janově následuje úvrať a po zprvu pěkné jízdě v údolí vjíždíme do roviny, která nás doprovází až do Milána.

Nádraží Milano Centrale, 29.5.2011. © Jiří Mazal

Nádraží Milano Centrale nás vítá svou obrovskou výpravní budovou, která nezapře dobu svého vzniku – rok 1931. Staniční budova hlavového nádraží je 200 metrů široká. Do haly byla dobudována tři patra obchodní galerie, ke kterým se dostanete po nepraktických pojízdních chodnících. Na cestující neustále útočí afričtí prodavači čehokoliv, převládají bublifuky a levné čínské hračky. Raději se ubíráme do metra, které vede přímo pod centrální náměstí. Ani koupě jízdenky v automatu se však neobejde bez „pomocníků“ vyžadujících spropitné. S tímto jevem jsme se sice už v Itálii setkali, ale nikdy nebyl tak otravný jako právě v Miláně. Milánské metro má celkem tři linky a součástí MHD je také několik tramvajových linek. Příliš je ale zkoumat ani nešlo, poté, co jsme vystoupili na centrálním náměstí Piazza Douomo a prodrali se davem prodáváníchtivých černochů, jsme zjistili, že se právě dojíždí poslední etapa cyklistického závodu Giro d´Italia. Všude byly mraky lidí a centrum bylo pro dopravu omezeno, na druhé straně se nabízela neopakovatelná atmosféra fandění dojíždějícím závodníkům.

My si raději prohlédli historické památky v centru a vrátili se na nádraží Milano Centrale, odkud nám odjíždělo lehátko do Vídně. V současnosti jezdí tři přímé ubytovací vozy Milano – Vídeň, které jsou přivěšovány na InterCity do Benátek, kde jsou připojovány na EN 234 z Říma. Standardně jsou zde k dispozici pouze lehátka se čtyřmi místy v kupé. Zastihli jsme zrovna italský vůz, který vynikal především prostorností. Oddíl nepůsobil vůbec stísněně, prostor mezi lehátky byl viditelně větší než jak jsme zvyklí. Zajímavý byl oddíl s nápisem „climatico“, kde byl pootevřenými dveřmi vidět velký hučící agregát.

Milano,Galleria Vittorio Emanuele, 29.5.2011. © Jiří Mazal

Probouzíme se až ve stanici Wiener Neustadt, brzy jsme na konečné a po snídani se přesouváme do EC 172 Vindobona, který jede z Villachu až do Hamburku. Následuje trudná cesta domů a spousta vzpomínek na další povedený výlet.

Doporučená literatura
Dráha č. 2/2003
Výtah z článku v časopisu Dráha doplněný fotografiemi:
http://www.spvd.cz/?p=svet/fr/provence/cp.html&m=menu_zeleznice.html
Oficiální stránky společnosti Chemins de Fer de Provence:
http://www.trainprovence.com/
Společnost Chemins de Fer de Provence na Wikipedii (včetně vozového parku):
http://en.wikipedia.org/wiki/Chemins_de_Fer_de_Provence
Stránky sdružení GECP, které provozuje nostalgické vlaky na trati Nice-Digne:
http://www.gecp.asso.fr/