Vzpomínka na jednu podivuhodnou cestu po úzkých kolejích

3.11.2015 8:00 Helmut Böhme

Vzpomínka na jednu podivuhodnou cestu po úzkých kolejích

O letních prázdninách roku 1970 jsem podnikal velký cyklisticko-železniční výlet po kraji Lipsko. Jednoho rána jsem po přenocování v mládežnické ubytovně jel na nádraží Mutzschen, kde mne čekaly jen zarostlé koleje a opuštěná nádražní budova, neboť osobní a nákladní doprava tam už tehdy byla zastavena. Tak jsem se mohl po trati bezpečně přesunout do stanice Wermsdorf.

 

 

 

 

Předtím jsem ale ještě hodně konzumoval maliny, co rostli na náspu. Na nádraží Wermsdorf sice byla osobní pokladna a svítilo tam i lampa, ale obsluha nikde. Až krátce před odjezdem jsem si všiml, že výpravčí tam i prodával jízdenky. Ale asi nepočítal s tím, že ještě někdo přijde a klábosil vpředu soupravy s vlakovým personálem. Tak jsem tam jel a bylo mi sděleno, že jim mám dat jízdní kolo do služebního vozu a že mi prodají jízdenku během jízdy bez přirážky. Druhý osobní vagón byl uzavřen. Až později jsem se z literatury dozvěděl, že měl funkci ochranného vozu pro případ srážky, aby se cestujícím nic anebo skoro nic nestalo.

Ve vlaku cestovali kromě mne bodrý rolník s manželkou a školka. Na cestě do Mahlisu se před námi objevil most a omezení rychlosti na 10 km/h, ale my jsme jeli zjevně rychleji. Důvod se vzápětí ukázal: V Mahlisu všichni železničáři zmizeli s prázdnými lahvemi v hostinci, kde dostali zálohu a zároveň si dali nějakého toho panáka. Inu, podle jízdního řádu to byl nákladní vlak přepravující cestující, a protože toho dne žádné nákladní vozy na přepravu neměli, tak měli čas na jiné věci. Tak jsem si i troufl vylézt ven a dělat fotky.


Stroj 99.1539 ve stanici Mahlis

Jako první se zase před hospodou objevil strojvedoucí, no aspoň ten by měl za jízdy zůstat střízlivý … „Jsem zvědavý, zda se dneska ještě vrátí“, vzdychal nad nepřítomností železničářů spolucestující rolník, ale ti se nakonec objevili - po 15 minutách. Potom jsme rychle pokračovali v cestě, až jsme zase delší dobu stáli v Glossenu. Za chvíli bylo slyšet řev „Alberte, pročpak ten tvůj bicykl tak kodrcá?“ a objevil se strojvedoucí, který zajel do vesnické pekárny koupit čerstvý chleba.

V Nebitschenu bylo třeba přihlásit se výpravčímu v Mügelnu a myslel jsem, že špatně slyším, když vlakvedoucí řekl do telefonu „Opakují, vlak 69927 smí pokračovat v cestě, příjezd do Mügelnu v 10:25“. Vždyť podle jízdního řádu to mělo být až v 10:32 hod. Tak si na cestě vyřídili osobní věci a do cíle ještě přijeli dřív. Přitom ještě jeli bez brzdění k mechanickému vjezdovému návěstidlu v poloze „Stůj“ a až když čelo lokomotivy už skoro bylo za návěstidlem, změnilo polohu na „Volno“. Asi všichni byli sehraný tým a věděli, jak to tam pobíhá.

Mügeln tehdy ještě fungoval jako „největší úzkorozchodní nádraží ve střední Evropě“, i když měl své nejlepší časy už za sebou.


Stanice Mügeln s osobními úzkorozchodnými i normálněrozchodnými nákladními vagóny na
podvalových vozech


Úzkorozchodný restaurační vůz v stanici Mügeln

Nápis „Mitropa“ na úzkorozchodném voze nebyl vtip, ale když ještě jezdili až do Neichenu, tak byl v soupravě opravdu řazen restaurační vůz. Kromě toho tehdy ještě fungoval odvoz kaolinu z Kemmlitzu.


Nákladní vlak mířící z Mügelnu do Oschatzu

Do Oschatzu tehdy jezdil jen jeden ranní vlak od pondělí do soboty a opačným směrem odpoledne jeden od pondělí do soboty a další jen v pracovních dnech, ale to jen do Mahlisu.


Odpolední vlak 1438 vjíždí do stanice Mahlis

Předchozí snímek najdete i na stránce glossenských modelářů.


Ranní vlak 1411 v Oschatzu

Ten ranní vlak jsem následujícího dne fotil v Oschatzu, přitom bylo legrační, že ten poutač s výzvou „Jezdit, ne uhánět“ platil pro silniční vozidla, mohl ale platit i pro vlak, neboť ten uháněl tak rychle, že cestující ještě stihli rychlík do Lipska, což by podle jízdního řadu neměli. Tehdy jezdívaly ještě také vlaky do Strehly, a já do dneška litují, že jsem se nesvezl. Na podloží úzkorozchodky po jejím zrušení ostatně postavili trať rozchodu normálního, která měla ale sloužit jenom k tomu, aby v případě války a zničení uzlu Riesa mohly vojenské transporty jezdit k Labi.

Fotografie k tomuto tématu najdete také v mém veřejném albu.

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský