Vzpomínka na jednu podivuhodnou cestu po úzkých kolejích

Předtím jsem ale ještě hodně konzumoval maliny, co rostli na náspu. Na nádraží Wermsdorf sice byla osobní pokladna a svítilo tam i lampa, ale obsluha nikde. Až krátce před odjezdem jsem si všiml, že výpravčí tam i prodával jízdenky. Ale asi nepočítal s tím, že ještě někdo přijde a klábosil vpředu soupravy s vlakovým personálem. Tak jsem tam jel a bylo mi sděleno, že jim mám dat jízdní kolo do služebního vozu a že mi prodají jízdenku během jízdy bez přirážky. Druhý osobní vagón byl uzavřen. Až později jsem se z literatury dozvěděl, že měl funkci ochranného vozu pro případ srážky, aby se cestujícím nic anebo skoro nic nestalo.

Ve vlaku cestovali kromě mne bodrý rolník s manželkou a školka. Na cestě do Mahlisu se před námi objevil most a omezení rychlosti na 10 km/h, ale my jsme jeli zjevně rychleji. Důvod se vzápětí ukázal: V Mahlisu všichni železničáři zmizeli s prázdnými lahvemi v hostinci, kde dostali zálohu a zároveň si dali nějakého toho panáka. Inu, podle jízdního řádu to byl nákladní vlak přepravující cestující, a protože toho dne žádné nákladní vozy na přepravu neměli, tak měli čas na jiné věci. Tak jsem si i troufl vylézt ven a dělat fotky.

Stroj 99.1539 ve stanici Mahlis

Jako první se zase před hospodou objevil strojvedoucí, no aspoň ten by měl za jízdy zůstat střízlivý … „Jsem zvědavý, zda se dneska ještě vrátí“, vzdychal nad nepřítomností železničářů spolucestující rolník, ale ti se nakonec objevili - po 15 minutách. Potom jsme rychle pokračovali v cestě, až jsme zase delší dobu stáli v Glossenu. Za chvíli bylo slyšet řev „Alberte, pročpak ten tvůj bicykl tak kodrcá?“ a objevil se strojvedoucí, který zajel do vesnické pekárny koupit čerstvý chleba.

V Nebitschenu bylo třeba přihlásit se výpravčímu v Mügelnu a myslel jsem, že špatně slyším, když vlakvedoucí řekl do telefonu „Opakují, vlak 69927 smí pokračovat v cestě, příjezd do Mügelnu v 10:25“. Vždyť podle jízdního řádu to mělo být až v 10:32 hod. Tak si na cestě vyřídili osobní věci a do cíle ještě přijeli dřív. Přitom ještě jeli bez brzdění k mechanickému vjezdovému návěstidlu v poloze „Stůj“ a až když čelo lokomotivy už skoro bylo za návěstidlem, změnilo polohu na „Volno“. Asi všichni byli sehraný tým a věděli, jak to tam pobíhá.

Mügeln tehdy ještě fungoval jako „největší úzkorozchodní nádraží ve střední Evropě“, i když měl své nejlepší časy už za sebou.

Stanice Mügeln s osobními úzkorozchodnými i normálněrozchodnými nákladními vagóny na
podvalových vozech

Úzkorozchodný restaurační vůz v stanici Mügeln

Nápis „Mitropa“ na úzkorozchodném voze nebyl vtip, ale když ještě jezdili až do Neichenu, tak byl v soupravě opravdu řazen restaurační vůz. Kromě toho tehdy ještě fungoval odvoz kaolinu z Kemmlitzu.

Nákladní vlak mířící z Mügelnu do Oschatzu

Do Oschatzu tehdy jezdil jen jeden ranní vlak od pondělí do soboty a opačným směrem odpoledne jeden od pondělí do soboty a další jen v pracovních dnech, ale to jen do Mahlisu.

Odpolední vlak 1438 vjíždí do stanice Mahlis

Předchozí snímek najdete i na stránce glossenských modelářů.

Ranní vlak 1411 v Oschatzu

Ten ranní vlak jsem následujícího dne fotil v Oschatzu, přitom bylo legrační, že ten poutač s výzvou „Jezdit, ne uhánět“ platil pro silniční vozidla, mohl ale platit i pro vlak, neboť ten uháněl tak rychle, že cestující ještě stihli rychlík do Lipska, což by podle jízdního řadu neměli. Tehdy jezdívaly ještě také vlaky do Strehly, a já do dneška litují, že jsem se nesvezl. Na podloží úzkorozchodky po jejím zrušení ostatně postavili trať rozchodu normálního, která měla ale sloužit jenom k tomu, aby v případě války a zničení uzlu Riesa mohly vojenské transporty jezdit k Labi.

Fotografie k tomuto tématu najdete také v mém veřejném albu.

Přepracoval PhDr. Zbyněk Zlinský