Makedonie a Kosovo (2. díl)

Ráno v Prištině brzy vstáváme a zjišťujeme, že vedle našeho hotelu je rozměrově identická stavba, ale pouze v podobě skeletu. Zřejmě základ pro budoucí rozšíření. Snídáme ve vedlejší restauraci, která je plná děkovných certifikátů a různých přání od zahraničních vojáků, a při návratu na nádraží si všímáme, že vedle nás je jakási VIP zóna, kam se vjíždí kolem budky strážného, který obsluhuje betonový silniční zátaras.

Mapa navštívené oblasti s vyznačenou trasou

Označení nádraží je pro Prištinu příliš honosné. Před budovou lokálkového střihu se nachází jen dvě koleje, které slouží k objetí soupravy. Přítomen je pouze výpravčí, který slouží zároveň jako výhybkář. Pokladna funguje podle nám neznámého klíče, asi jak má jediný přítomný zaměstnanec čas. Vždy se však může koupit lístek ve vlaku u průvodčího, vybaveného přenosnou elektronickou pokladnou. Trať z Prištiny dále do Podujeva a Srbska nejen že není v provozu, ale z větší části již nejspíše neexistuje. V Prištině koleje záhy za stanicí končí a pokračuje chaotická zástavba.

V současné době jsou pro osobní dopravu v Kosovu funkční jen dvě tratě. První vychází od makedonských hranic z Hani i Elezit do stanice Fushë Kosovë, která je uzlem zdejší železniční sítě a nachází se zde také jediné depo. Denně zde jezdí tři páry vlaků. Z Fushë Kosové pak pokračuje krátká odbočka do Prištiny. Druhá trať vede z Fushë Kosovë do Pejë, ležícím na západě země. Zde jsou provozovány dva páry vlaků. Těžko říci, která z četných odboček ještě funguje pro nákladní dopravu, jelikož ta zažívá silný útlum. Funkční tratě jsou ve velmi dobrém stavu, s maximální rychlostí 100 km/h.

Priština, lokomotiva č.2620.016 s vlakem do Pejë © Jiří Mazal

Vedle Nohabek tvoří základ osobní dopravy dvě lokomotivy řady 2620, které vznikly modernizací původní jugoslávské řady 645 vyrobené chorvatskou firmou Đuro Đakovic v 80. letech. Do Kosova se dostaly i čtyři ex-švédské motorové vozy typu Y1 vyrobené Fiatem, v době mé návštěvy ale nebyl ani jeden provozní. V nákladní dopravě zaujme designově zajímavý stroj 2640.010, který je částečně novostavbou. Základ sice představuje původní ex-jugoslávský stroj, z toho však byly přejaty jen podvozky.

Náš vlak do Pejë již přijel, resp. strojově dorazil z Fushë Kosovë, lokomotiva se obrací a jedeme zpět. Za generátorovým vozem jsou tentokráte tři ex-rakouské Schliereny a v čele se vyjímá modernizovaná řada 2620. Vzhledem k silné pracovní migraci Kosovců do zahraničí se dá říci, že aktuálně působí stařičká reklama ve voze, lákající k návštěvě rakouských měst. Ve Fushë Kosovë se souprava plní téměř do posledního místa a pouštíme se do řeči s mužem sedícím vedle nás, hovořícím německy. Pracoval v Německu jako zahradník, ale jak mu vypršelo vízum, musel se vrátit. Když hovořím o výši českých platů, smutně si povzdechne, že u nich se klidně vydělává 100-200 €, pokud tedy práci máte. Život je v Kosovu velmi těžký, ale spojení se sousední Albánií rezolutně odmítá.

Trať do Pejë © Jiří Mazal

Obdobně jako v Makedonii jsou obsazené stanice, vybudované v jednotném stylu z kamene, celkem udržované, ostatní zchátralé či rovnou spadlé. Po trati začaly vlaky jezdit roku 1936. Zejména ve svém závěrečném úseku naskýtá pěkné výhledy na hory a konečná Pejë se ocitá prakticky pod okolními štíty. Jelikož nemáme tušení, jak jezdí autobusy do Prizrenu, kam máme dále namířeno, první vyhledáme autobusové nádraží. Naplňuje se má neblahá předtucha, že Peter je kapánek unavený a netouží po dalším poznávání, využívá skutečnosti, že autobus jede za pár minut a loučíme se. Já si nechávám v pokladně batoh, bábuška hovořící srbsky po mně ani nic nechce, a občerstvuji se v nádražním bufetu. Za hamburger a pití chtějí po mně 3 €. Beru si taxík ke zdejší největší zajímavosti, klášteru Pečského patriarchátu. Z centra jsou to asi 3,5 km, což se mi nechce jít obě cesty, proto se tam vezu a zpátky se projdu. Taxikář si říká o 5 €, což mi připadá dost, a jak zjišťuji, je to nad zdejší poměry, ale později se ještě přesvědčím, že natahování cizinců je tu jednoduše národním sportem.

Klášter hlídá hned několik policistů, kteří mi vezmou pas a odchází jej zkontrolovat. Jeden policista je obzvláště veselá kopa a ptá se mě srbochorvatsky, kdepak že mám „pičku“ (netřeba snad překládat). Raději mu řeknu, že pička sedí doma, on na to spiklenecky, že pička stojí určitě fůru peněz, tak nemůže všude jezdit, a již jsem propuštěn. Projdu branou a nejprve jdu asi 300 m po zcela prázdné silničce, než dojdu k samotné bráně kláštera. Nelze si přitom nevšimnout zbytku ostnatého drátu v příkopě.

Klášter Pečského patriarchátu, vstupní budka © Jiří Mazal

Klášter je vůbec nejstarší sakrální stavbou v (bývalém) Srbsku. Dnes je citlivě renovován a nabízí komplex čtyř kostelů, které jsou vyzdobeny úchvatnými mozaikami. Od kláštera se také nabízí nádherné výhledy na zdejší hory, které jsou oblíbeným cílem trekařů. Pěšky se vracím do města, jehož centrum ničím úchvatným nevyniká, kromě pár mešit a obvyklého bazaru. Poobědvám v bistru, kde tentokrát nechávám za kebab 1 €, a odpoledním autobusem odjíždím do Pejë.

Řidič má dokonce pomocníka, který vybírá jízdné (o vydání jízdenek však nemůže být ani řeči) a míjíme neuvěřitelné množství myček aut, člověk nechápe, jak se mohou všechny uživit. Pod myčkou v kosovském pojetí si ovšem představte plechový přístřešek s hadicí a obsluhou, ty nejchudší se spokojí jen s kýblem s vodou. I člověk praštěný kolejnicí si však přijde na své. Silnice totiž kopíruje trať z Klinë do Prizrenu, která odbočuje z hlavní trati do Pejë. Veškerý provoz zde byl již zrušen, donedávna však asi do půlky tratě jezdily alespoň nákladní vlaky. U Gjakovë lze spatřit zachovalý Terzijski most, historický skvost z 15. století, a od zrušené stanice Piranë se od trati prakticky neodpoutáme až na konečnou. Koleje jsou sice stále na svém místě, ale silně zarostlé, zaházené odpadky, někde již zavezené a místo slouží k jinému účelu. Obzvláště úsměvně působila benzinka, která na původních kolejích udělala vzorovou parkovou úpravu. Výška terénu ovšem dosvědčovala, že svršek nikdo nevytrhal, a v trávě stále byly patrné obrysy kolejnic.

Zrušená stanice Prizren © Jiří Mazal

Jelikož ihned po výstupu z autobusu zjišťuji, že jsme kousek od bývalého nádraží, mířím nejprve tam. Rozlehlá plocha nádraží kupodivu stále existuje, nádražní budova je úplně zdevastovaná, kolejnice zarostlé. Odpadky představují samozřejmě nezbytný kolorit. Prizren si ale jinak plně zaslouží označení nejkrásnějšího kosovského města. Odcházím do hotelu Abi, který na mě působí skvělým dojmem – snesl by i o hvězdičku více. Recepční mě vybavuje mapou a je mi trochu divné, když mi píše na papírek, kolik co ve městě stojí, ale brzy pochopím proč.

Vyrážím do útulného centra, které výmluvně odráží zdejší komplikované kosovsko-srbské vztahy. Kostely jsou opuštěné a některé zdevastované, ty zbylé hlídá policie. Původní srbská čtvrť na kopci pod pevností byla vypálena, což je dnes znát jen na jednom z kostelů, ze kterého zůstaly pouze obvodové zdi. Vystoupám až nahoru na kopec s pevností Kaljaja, odkud se nabízí pěkný výhled nejen dolů na město, ale také opačným směrem na hory. Zároveň se opět shledávám s Peterem, který, neznaje průvodce, sem došel oklikou po hlavní silnici, nikoliv stezkou mezi domy, kudy jinak všichni chodí.

Vracíme se do centra a v bočních ulicích se snažíme najít nějakou restauraci, která by snad mohla být levnější než ty v centru. Po vydatné večeři se nám předložený účet pranic nelíbí, ceny jsou na něm mnohem vyšší než v jídelním lístku. Dozvídáme se, že ten už neplatí a navíc nám prý stejně naservírovali něco úplně jiného. Pravda, přišlo nám zvláštní, když místo bifteku donesli suché maso. Peter se pouští do hádky a nakonec něco usmlouváme. Připadám si jak americký turista v Praze. Jak nám později vysvětlila recepční v Prištině, zdejší systém spočívá v neuvádění cen, nevystavování účtenek a neplacení daní. Ostatně nikde jsem ještě neviděl, že by benzinky neuváděly ceny – v Kosovu běžný jev.

Prizren, kamenný most s pevností Kaljaja © Jiří Mazal

Ráno kruh uzavíráme a autobusem se vracíme do Prištiny, tentokráte dostáváme i jízdenku. Kosovské silnice rozhodně nejsou žádná sláva! Samý výmol, ale zároveň se staví i nové dálnice.

Vystupujeme na hlavním autobusáku v Prištině a netušíme, kde jsme. Kolem jen paneláky a obrovská mimoúrovňová křižovatka. Ptám se na informacích, jakpak bych se dostal do centra, ale dostane se mi jen lakonické odpovědi „take a taxi“. Tak se ptáme na cenu, že 5 €. To by šlo, usedáme a za prvním blokem paneláků najednou vidíme, že jsme v centru… K vlakovému nádraží to byl sotva kilometr. Opět si připadám jak oškubaná západní slepice.

Priština samotná mnoho půvabů nenabízí, nevábné betonové město, které se dnes živelně rozrůstá. Dojem z několika historických ulic v centru kazí chaotická doprava, kdy se na vás auta lepí prakticky všude. V celém Kosovu jsou pak pro nás dost nezvyklé názvy ulic. Z vděčnosti k USA, které značně přispěly k dnešnímu nezávislému Kosovu, tu naleznete bulváry Billa Clintona (ten má v Prištině dokonce sochu!), Madeleine Albrightové, George Bushe, ale také Matky Terezy. Ač sice katolička narozená v makedonském Skopje, jakožto Albánka se těší značné úctě a v Prištině je po ní dokonce pojmenována zcela nová katedrála, největší katolický svatostánek na Balkáně. Jediné, co se mi zamlouvá, je etnografické muzeum, jehož příjemný průvodce studoval nějaký čas v Praze, navíc ani nevybírá vstupné. Zjevně je provoz hrazen z nějakého grantu. Jelikož mám slabost pro staré osmanské domy, muzeum mě velmi potěší.

Priština, etnografické muzeum Emin Gjiku © Jiří Mazal

V samotné Prištině Srbové téměř nebydlí a soustřeďují se v nedaleké vesnici Gračanica. V centru se nachází jediný kostel a můj nápad ho navštívit vyvolává u hlídajících policistů zděšení. Nakonec ten s nejvyšší čepicí rozhodne, že dovnitř nemůžu. Nijak mi to nevadí, ale dobře to ilustruje zdejší situaci.

Zbytek dne se již věnujeme opět železnicím, odpoledním vlakem dosahujícím délky úžasných čtyř vozů totiž jedeme do uzlové stanice Fushë Kosovë nedaleko Prištiny. Obrovské nádraží s perony dnes zeje prázdnotou a na širokých nástupištích hrají děti fotbal. Budova však zchátralá není a je využita pro dvě bistra, obchod, a dokonce i holičství. Malé železniční muzeum je bohužel zavřeno a je otázkou, jestli někdy vůbec otevírá. Vyrážíme také prozkoumat zdejší depo, ke kterému je nutno překonat místní svéráznou romskou čtvrť. Omladina se tu po prašných cestách prohání na traktůrcích s vlečkou a my se stáváme pro zdejší děti středem pozornosti. První skupinka na nás pokřikuje pouze „hello“, ta druhá už je přidrzlejší a procvičuje si na nás angličtinu frází „Give me money!“. Ta třetí to zkouší s němčinou a neustále se nás ptá, jestli hovoříme německy. Já si vzpomněl na svou oblíbenou větičku „los, schnell, arbeiten“ (rychle, pracovat)! A rázem jako když do kluků prakem střelí. Rozprchnou se neznámo kam.

Fushë Kosovë, lokomotivy 2640.007, 2640.010, 2640.001 a 2640.004 © Jiří Mazal

Depo je hlídáno nekompromisní ochrankou, takže pouze z uctivé vzdálenosti fotíme téměř celý zdejší vozový park. Vedle pojízdných strojů nechybí ani množství vraků, od ex-italských motorových jednotek po ex-jugoslávské lokomotivy. Vracíme se zpět na nádraží a zkoušíme zdejší MHD – autobusy do Prištiny totiž jezdí celkem často. V kloubovém autobuse je dokonce průvodčí a z elektronické pokladny prodává lístky. Ukazuje se, že i autobusem je to do centra Prištiny prakticky kousek a za 20 minut vystupuji na hlavním bulváru u sochy Billa Clintona. Nedaleko jsem již také objevil dobrou samoobslužnou jídelnu západního střihu s nízkými cenami.

Následující den Kosovo již opouštíme. Tentokráte nás čeká souprava tvořená jediným ex-švédským vozem, generátorový chybí, neboť u tohoto typu vagónu není potřeba. V čele pak obligátní modernizovaná řada 2620. Vůz překvapí udržovaným interiérem a podhlavníky s logem zdejších železnic. O řád výše než obdobné bosenské vozy, nacházející se v úděsném stavu. Následuje již známá cesta, přestup v Hani i Elezit do vybydleného makedonského vozu a dopoledne jsme již opět ve Skopje.

Pro zbytek dne mám v plánu navštívit Tetovo, město s největší albánskou menšinou. Vede do něj sice trať do Kičeva, ale vzhledem k jedinému páru vlaků je železnice jaksi nepoužitelná. Je právě velikonoční neděle, tak mi tetka v autobuse sedící vedle mě popřeje požehnané velikonoce a obdaruje malovaným vajíčkem. Nezapomene se také pochlubit vnukem studujícím na stipendium v Praze.

Hani i Elezit, lokomotiva 2620.005 s ex-švédským vozem © Jiří Mazal

Mé kroky míří v jinak nepříliš vábném městě ke klášteru Arabati Baba Teke. Jak už název napovídá, nejedná se o svatosvánek křesťanský, ale muslimský, konkrétně dervišů. Tento mystický řád je známý hlavně tím, že se snaží dosáhnout extáze (a sblížení s bohem) pomocí tance. Procházím si zcela prázdný komplex, až se objeví jediný zde žijící mnich. Usedáme a pouštíme se do družného hovoru. Komunikace sice trochu vázne, srbochorvatsky moc nerozumím a mnich zase neumí anglicky, ale hlavní myšlenky si sdělit dokážeme a já se skláním nad jeho učeností a tolerantností.  Chlubí se četnými články, které o něm a jeho klášteru vyšly. Putin a Erdoğan jsou pro něj diktátoři, je smutný z nevraživosti mezi národy bývalé Jugoslávie a doufá, že Kosovo postupně projde demokratickou proměnou ze stávajícího mafiánského režimu prolezlého korupcí.

Plný zajímavých dojmů posedím za vydatného deště v kavárně v centru a vracím se do Skopje. V plánu byla ještě možnost svézt se vlakem do pohraničního Tabanovci, ale vybydlená Goša v nudné nížinaté krajině mě ani nijak neláká. Večer se opět setkáváme s Peterem a snažíme se sehnat nějakou restauraci, to se však ukazuje v nedělní večer, a ještě k tomu velikonoční, jako velký problém. Nakonec nacházíme útočiště v jednom z dražších zařízení v centru, ale pořád za přijatelnou cenu.

Ráno již mě čeká jen cesta na letiště – lístek je nutno koupit na autobusovém nádraží v kanceláři Vardar Expresu, a pak mám ještě před sebou nepříjemně dlouhé čekání, neboť letadlo má 90 minut zpoždění.

Tetovo, Arabati Baba Tekje © Jiří Mazal

Pokud bych měl Makedonii a Kosovo celkově zhodnotit, rozhodně bych návštěvu Makedonie doporučil. Krásná příroda, příjemní a pohostinní lidé, dobrá gastronomie, zajímavá města, ale pouze za železnicí tam opravdu nejezděte, na Balkáně patří k tomu horšímu. Je očividné, že jejím hlavním cílem je tvořit dostatek pracovních míst a přeprava cestujících je spíše bonus. Naopak Kosovské železnice se nachází v překvapivě dobrém stavu, i když z nich zbyly poslední dvě tratě. Dobrý stav svršku, modernizované lokomotivy a udržované vagóny představují pozitivní vývoj do budoucna. V ostatních ohledech mě ale Kosovo zklamalo. Vypjatý nacionalismus, který ten srbský hravě strčí do kapsy, neskutečný nepořádek a turista je sice všude na Balkáně chodící kasička, odnikud jsem si však nevezl takovou pachuť jako z Kosova.

Zároveň nelze nevidět beznadějně rozvrácené vztahy mezi Albánci a Srby ani fakt, že jádrem srbské státnosti nebyl Bělehrad, ale právě Kosovo. Zde naleznete bývalé hlavní město, centra vzdělanosti a srbské hrady. Odpadnutí Kosova představuje tudíž pro Srby mnohem více, než ztráta nějaké periferie. Doufejme však, že situace se bude postupně zlepšovat, a i Kosovo se dostane alespoň na úroveň sousedních zemí.