Parný svátek parní

 

 

 

 

 

 

V tvrzení, že (krom obvyklé pozvánky) stejně tak tradičně přinášíme z tohoto zajímavého dění reportáž, mi brání skutečnost, že roku loňského mi účast na něm osud odepřel, protože mne zavál někam docela jinam. Omluvou mi může být snad jen to, že i tam jsem se pohyboval v oblacích páry a reportáží pořídil hned několik. A právě na podtatranské Parolokomotiádě jsme si s přítelem Karlem slíbili, že poslední srpnovou sobotu roku následujícího strávíme společnou účastí na už tehdy plánovaném 9. mezinárodním nábřeží paromilů. Pro kamaráda to měla být premiéra, pro mne návrat do známého, avšak pro ty okamžiky téměř k nepoznání změněného prostředí.

 

 

Sliby se ovšem mají plnit, a tak se stalo i v tomto případě. Byť na mé straně se jeho dodržení stavěly do cesty všeliké objektivní okolnosti. Nejprve mi při reportážní aktivitě předchozí odmítl poslušnost její nezbytný účastník a musel se odebrat na léčení. Naštěstí byli operatéři příslušného ozdravného zařízení nejen úspěšní, ale také rychlí, takže jsem si v pátek mohl zajet fotoaparát vyzvednout. Bohužel to byl právě nejteplejší den roku (o nutnosti jet kvůli nepřetržité výluce oklikou nemluvě), takže jsem se z hlavního města vrátil ve stavu poněkud povadlém. Proto mne sobotní pohled na nádražní teploměr při čekání na příjezd Karlova vlaku nerozjásal.

 

 

Navíc jsem se na místo našeho setkání nedostavil energeticky nenáročnou cyklistickou vyjížďkou, jak jsem plánoval, neboť po probuzení mne čekal internetový pozdrav od jistého našeho klubového nezletilce, jenž mne zaskočil tak horkou aktualitou, že si vyžádala neprodleného vywebení. Takže místo poklidné přípravy a těšení se na příjemné setkání s Karlem a párou, musel jsem (no, nikdo mne jistě nenutil, ale...) nejprve zaměstnat své horní končetiny usilovným ťukáním do klávesnice a pak jejich dolní protějšky zrychleným šlapáním do pedálů. Jakýsi podíl v obou činnostech měl zajisté i vrcholek postavy, trápený též starostí o kamarádovu přepravu.

 

 

 

Z domu jsem totiž narychlo vyrazil bez mobilu (který si v mém případě ono označení snad ani nezaslouží), takže jsem se mohl jen domýšlet, zda Karel cestuje z metropole moravskoslezské do té východočeské bez potíží. Oddalovaný příjezd Os 6204 Pardubice hl.n.- Jaroměř sice jakýmsi přitakával, ale nakonec vše dobře dopadlo a neúnavný cestovatel se ve stavu křepkém z jeho útrob vynořil. Sice o 10 minut později, než předpisoval jízdní řád, leč to nás nějak zvlášť nepálilo, neboť akce měla vypuknout o hodině desáté, aspoň podle zveřejněného programu. Bývá však pravidlem, že první návštěvníci přicházejí mnohem dříve. Učinili jsme stejně.

 

 

Tento postup, který byl ostatně i důvodem dřívějšího Karlova příjezdu, jsem uplatňoval už dříve - umožňuje nejen zachytit zajímavé exponáty ještě bez všudypřítomných davů, ale hlavně sledovat přípravy k provozu (z našeho pohledu) především kolejišť. Těch ovšem letos nebylo tolik, jako pamatuji, protože park na náměstí 5. května na sklonku loňského léta oživila drážka stálá, o níž se už na tomto místě podrobně psalo. A právě u ní jsme naši procházku paromilným areálem zahájili. Já s jistým studem, neboť jsem ta místa nenavštívil, abych obdivoval nedávno zbudovanou remízu a zejména nově dodanou druhou lokomotivu jménem Jeje.

 

 

Jeje se „soupravově“ vydala na zkušební jízdu, nezbytnou před každým zahájením provozu na nehlídané a kdekomu tudíž přístupné trati, která začala nehodovou událostí – vykolejením jednoho vozu na jižním zhlaví stanice. Ta se však obešla bez zdlouhavého vyšetřování, vydávání tiskových zpráv a hlavně beze škod. Trať byla uznána schopnou osobní dopravy a ta byl také neprodleně zahájena. Dokonce nejen v místní trakci motorové, ale také hostujícími soupravami, vedenými parními stroji, jak se na svátek parní patří. My jsme se mezi tím od železnice miniaturní přesunuli k letošnímu jedinému spojení paromilného nábřeží s železnicí skutečnou.

 

 

Předchozí akce totiž obohacovaly jízdy parních a motorových vlaků z hlavního nádraží do stanice Hradec Králové-Slezské Předměstí a zejména do sídla firmy Signal Mont, s.r.o., v němž je umístěno zajímavé železniční muzeum. Letos tyto u obecenstva oblíbené atrakce bohužel chyběly, což na druhou stranu odstranilo reportérskou nutnost míhat se po městě z místa na místo, jíž jsem se nevyhnul ani předloni. Takže se milovníci dospělé železnice museli spokojit pouze s vystaveným kotlem parní lokomotivy, o němž jsem tady už referoval. Či vzít zavděk mohutným párou hnaným strojem sice silničním, ale v mnohém parní lokomotivu připomínajícím.

 

 

Největší pozornost stovek diváků přitahoval čerstvě renovovaný parní válec Škoda PV 15 z roku 1925, psala vesměs média ve svých komentářích akce. Dlužno dodat, že snad až příliš dlouhou dobu tak činil sice dýmající, leč stále usazen na návěsu. V provozu se předvedl až v době, kdy jsme nábřeží opouštěli. Nicméně jako novinka (byť ne svého druhu, protože podobné vozidlo tu už bylo) si zaslouží podrobnější zmínky. Stroj je exponátem pražského Ekotechnického musea, pro které byl firmou zajímavého názvu nedávno renovován. Na rozdíl od onoho mastodonta, jeho sympatická, už z minulých let známá zmenšenina rejdila mezi diváky už od rána.

 

 

Nebyla sice sama, zdatně ji sekundovala podobná miniatura parního traktoru se žebřiňákem a lejtou či parní motocykl, ale na sraz se tentokrát nedostavil parní automobil osobní ani nákladní (což je v případě domácího vozu Škoda Sentinel poněkud zarážející) a také zde nebylo vidět podobné samohyby původu rakouského. Ona ostatně ta zahraniční účast byla ve srovnání s minulostí letos všeobecně chabá, což bylo markantní zejména na náplavce Smetanova nábřeží, kde ji představoval jediný německý lodní modelář. I těch všelijakých drobných, vesměs stlačeným vzduchem poháněných mašinek jakoby ubylo – zato se zde objevilo další kolejiště.

 

 

Jak už jste zajisté pochopili, přestal jsem detailně popisovat chronologii našeho putování po areálu akce. Ta je zřejmá z připojené galerie snímků. Nehodlám se v textu ani zmiňovat o všech expozicích či atrakcích, i když jsme je všechny obešli a některé navštívili opakovaně. Nakonec většina z nich je zachycena v reportážích z předchozích ročníků, k nimž vedou odkazy níže na stránce. Nicméně do reportáže nepochybně patří také zmínka o slavnostním zahájení, k němuž jsem chvátali z protějšího břehu po prohlídce hasičské techniky. Jak se ukázalo, poněkud zbytečně, protože jeho protagonisté se sešli až čtvrt hodiny po stanoveném čase.

 

 

Jako první se kupodivu dostavil ten funkčně nejvyšší, Helmut Dohnálek, náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje. Město na pódiu zastupoval náměstek primátora Ing. Martin Soukup a pořadatele pak předseda královéhradeckého Klubu přátel parních strojů Tomáš Kühn a nestor hradecké paroplavby a souvisejících aktivit Ing. Jiří Stránský. Posledně jmenovaný si 9. ročník paromilného nábřeží nadělil k narozeninám, pročež neunikl gratulacím a obdarování. Z úst řečníků pak zaznělo přiměřené množství pozitivních slov, která však (je mi to líto) ne zcela odpovídala realitě. Letošní setkání věru neznamenalo výrazný pokrok, jak byla informována média.

 

 

Je možné, že akce byla počtem platících návštěvníků úspěšná, ale pokud jde o účast vystavovatelů a přitažlivé exponáty, nemluvě o doprovodných atrakcích, znamenal tento ročník nepochybně krok zpět. O některých aspektech tohoto jevu jsem se už zmínil, ale projevil se i v oblasti malých železničních modelů. Ty zastupoval jen obvyklý stánek firmy MERKUR TOYS s.r.o., s inovovaným sortimentem (pochopitelně nejen vláčků), ale mnozí postrádali třeba funkční kolejiště o rozchodu 45 mm, jaké tu bylo k vidění v roce 2009, či něco podobného. Proto není divu, že stánek tradičního výrobce hraček byl neustále obležen zájemci o modýlky.  

 

 

Jistě, leckdo by mohl namítnout, že železniční modely, pokud nejsou zrovna na páru (ale to ty výše zmíněné byly), s hlavním tématem tradičního setkání paromilů zrovna nesouvisí. Jenže to už od samotného počátku striktně dodržováno nebylo a jistě ani být nemohlo. Stavět skutečně jen na parou poháněných strojích, ať už stacionárních, po zemi či kolejích jezdících nebo po vodě plujících, by pro jejich přece jen omezenou dostupnost vedlo k minimalizaci akce jak z hlediska jejího rozsahu, tak přitažlivosti pro diváky. Proto pořadatelé zvolili mnohem volnější pojetí, které letos na náměstí 5. května přivedlo cosi, co má k páře už hodně daleko.

 

 

I když s Karlem pro vozidla silniční nijak zvlášť nehorujeme, setkání s naleštěnými autíčky počínaje Fordem T a konče třeba Felicií Super nás, stejně jako mnohé jiné návštěvníky, potěšilo. A potěšilo nás i nejedno setkání lidské, byť ono první spíš v rovině formální než obsahové. To když jsem se od kohosi dověděl, že v jisté pořadatelské organizaci právě probíhá personální zemětřesení, nevěštící mnoho dobrého pro její budoucnost a možná vysvětlující některé výše uvedené jevy v současnosti. Došlo i na setkání vlakynetní, třeba s jaroměřským Bulíkem, nebo s Helenou, kterou Karlova přítomnost aktivovala z jinak obligátního dolce far niente.

 

 

 

Na sám závěr přece jen musím dodat aspoň tolik, jak jsme se s párou vonícím nábřežím a pak i navzájem rozloučili. V souladu s předpovědí se začalo před polednem nebe chmuřit a hrozit vláhou. Toho úkazu se Karel, jen do letní pohody ustrojený, poněkud zalekl a vyjádřil přání přiblížit se k domovu. Tomu nápadu jsem neoponoval, jsa po těch skoro čtyřech hodinách neustálé aktivity poněkud znaven. I vydali jsme se k hlavnímu nádraží, kde na mne čekal můj vysoce ekologický individuální dopravní prostředek a kam Karlovi v zápětí přijel poněkud méně ekologický prostředek dopravy hromadné. I když ta čoudící má také cosi do sebe...