Chotěboř slavila 145 let dráhy

26.6.2016 8:00 Luděk Šimek

Chotěboř slavila 145 let dráhy

Je sobota 18. června 2016, 8 hodin, rychlík 975 Jan Blažej Santini mě spolu s dávným kolegou od dráhy Lubošem přiváží do stanice Havlíčkův Brod. Nad nádražní budovou stoupá hustý černý dým. My však víme, že to nehoří nádraží. Je to důkaz, že naše cesta není marná, že se zase jednou svezeme v historických dřevěných vozech, tažených parní mašinou.







Teprve začátkem tohoto týdne mě Luboš upozornil na zajímavou akci, o které se dočetl v regionálním tisku: V Chotěboři budou slavit 145. výročí tratě dnes značené 238, mezi Havlíčkovým Brodem, Chotěboří a Ždírcem nad Doubravou bude jezdit historický vlak. Já jsem nezaváhal, našel adresu, poslal odkaz zástupci šéfredaktora VLAKY.NET Dominikovi, ať zveřejní pozvání pro zájemce, a byl vzápětí potěšen, že ten zájem projevil on sám, že tedy v sobotu přijede a já mohu osobně poznat dalšího z členů klubu VLAKY.NET, a to zrovna toho věkově i služebně sice nejmladšího, zato však jednoho z nejpilnějších.

Teď tedy vystupujeme v Havlíčkově Brodě, trochu se porozhlédneme po nedávno rekonstruovaných nástupištích 2. a 3., vybavených dokonce výtahy pro nás méně mobilní, výtah je i na nástupišti 4. i u haly s přímým vstupem na nást. 1. a 5. Charakteristická vůně lokomotivního čoudu nás však láká na opačnou stranu budovy, kde za 5. nástupištěm je remíza. (Pro čtenáře z daleka, kteří by se třeba divili, že 5. nástupiště je v Havlíčkově Brodě na opačné straně budovy, přidávám odkaz na svoji loňskou reportáž.)


Nové výtahy v Havlíčkově Brodě © Luděk Šimek

Ano, za 5. nástupištěm už si blafe černá, nádherně naleštěná mašina v kruhu obdivovatelů, fotografů i dětí – jak to na těchto akcích bývá. Na zvacím letáku uváděli, že to bude velký bejček, na stránkách města Chotěboře píší - bude 423.041 „Velký bejček“ (případně 433.001 „Skaličák“) a my vidíme, že nastala ta druhá varianta. Čehož nelituji. Se skaličákem jsem se osobně ještě nepotkal a toto je dokonce vzácný kus – ten úplně první.

Skaličák teď zahoukal a jede si pro soupravu. Tvoří ji pět rybáků, ten prostřední bílomodrý je bufetový Ar, ostatní Ce. Průvodčí nás diriguje, abychom obsadili jen dva přední vozy – smůla, odsud nepůjde fotit stroj v obloucích. Vzpomínám na ty ještě trochu starší vozy s otevřenou nástupní plošinou. Z těch by se dalo krásně fotit vše, ale z nich už se asi provozuschopný nedochoval žádný.


Chotěboř © Luděk Šimek

Za půl hodiny vystupujeme v Chotěboři. Tady je hlavní dějiště dnešní slávy, tady se mám také setkat s redakčním kolegou. Přijede asi za hodinu obyčejnou Regionovou od Pardubic. Zatím si tedy prohlížím, co se tu chystá a co je již návštěvníkům k dispozici. Na nákladové ploše je kolejišťátko zahradní železnice - stroje se teprve zbrojí a připravují. Také tu stojí hasičská auta – jedno dispečerské, dále mohutná zvedací plošina na podvozku Tatra 815 a cisternová Karosa, připravená doplňovat vodu mašince. Nikdo nečeká, že dnes bude muset i zasahovat. A hned u budovy je stánek – žízeň mám, chuť na kafe taky, jdu tedy hned prozkoumat jejich sortiment a jsem příjemně překvapen: Ceny nápojů relativně mírné, k jídlu sice jen párky (volně i v rohlíku) a steak, ovšem ten steak je překvapivě levný – 100 g za 40 Kč – a předesílám, že za čas, až dostanu hlad, ocením i jeho chuť a propečenost.

Neobvyklý podej dalšího občerstvení je v nádražní hale v pokladním okénku – železničářská zmrzlina za pouhých 10 Kč.

Nesmím ale zapomenout, čeho jsme si všimli hned při vystoupení z vlaku: Je tu nové nástupiště mezi 1. a 2. kolejí. Zdá se mi ale poněkud krátké. Pravda, pro dnešní dvě spřažené Regionovy bohatě stačí, co když se ale obnoví spojení Jihlavy a Pardubic motorovými spěšnými vlaky Doubrava a Chrudimka, které byly tvořeny třemi dlouhými vozy?


Nové nástupiště v Chotěboři © Luděk Šimek

Je půl desáté, od Ždírce přijíždí Regionova, bude se tu křižovat s historickým vlakem, který tu čeká, a já trnu – přijede redakční kolega? A poznáme se v tom davu? Vždyť jsme se zatím viděli jen na fotce, pro jistotu jsme si dali i čísla telefonu... Mé obavy se však rozptýlily, sotva se cestující vyhrnuli z vlaku. Dominikova modrá čepice dominuje nad zástupy, ani moje postava není přehlédnutelná, takže si bez dlouhého hledání záhy tiskneme pravice.


Přijel Dominik © Luděk Šimek

Kam se vydáme nejdřív? U stolku s upomínkovými plackami a pohlednicemi nám doporučují svézt se drezínou. Je připravená na poslední koleji vozit návštěvníky po vlečce do bývalého vojenského muničního skladu, zanedlouho bude odjíždět. Jdeme tedy tam. Na vlečkové koleji stojí malý kolejový jeřáb SVP 60.2001 a k němu připojený nákladní vozík, vybavený lavicemi. Nastupuje se ale do něj pro mne už poněkud krkolomně, po železném žebříčku přes zdviženou sajtnu. Dostávám se tam za pomoci vlakvedoucího, který váží asi čtvrtinu co já, a zalituje, že mi nemohou pomoci jeřábem, protože na rameni mají dnes sekačku na trávu. Usazujeme se mezi ostatní pasažéry, většinu rodiče s dětmi. Vlakvedoucí odtroubí odjezd, rozjíždíme se, zatáčíme tratí do hustého jívoví.


Jednou z atrakcí „železniční pouti“ je jízda drezínou. © Luděk Šimek

Vpravo vidíme jakýsi tovární objekt, na jeho vlečce řadu prastarých nákladních vozů, je tam dokonce třínápravová cisterna s loukoťovými koly, celá rezatá – ta snad pamatuje císaře pána, ta by si zasloužila zrenovovat a vystavit v Lužné! Jen my šotouši máme smůlu: Fabrika je za hustou clonou olší a jív, marné je mačkat spoušť.


Co je lepší, kolotoč nebo drezína? © Luděk Šimek

Nedojedeme až do bývalého muničního skladu. Po chvíli souprava zastaví, jeřáb se otočí o 180° kabinou do opačného směru a sune nás zpět do stanice.


Zahradní model T47.022 – jezdí na olověnou baterii © Luděk Šimek

Jdeme si prohlédnout zahradní kolejiště – značně skromné. Malé návštěvníky tu vozí jen dva stroje. Tím jedním je model, označený T 47.022 (ano, v Jindřichově Hradci originály také značí takto, bez U), druhým je model parní lokomotivy 365.0.


Zahradní model 365.0, poháněný propan-butanem © Luděk Šimek

Informační tabule nám vysvětlí, proč si vozí za sebou ve voze malou propanbutanovou láhev: Je to její pohon, kdežto to túčko jezdí na olověnou baterii o váze 17 kg.


Podrobné informace o modelech © Luděk Šimek

Zpod přístřešku výpravní budovy se ozvala břeskná muzika, mezi diváky se objevily i dámy a pánové v oblečení z 19. století – očekává se to hlavní, očekává se „příjezd prvního vlaku do Chotěboře“. Tady by bylo na místě zastavit se krátce u historie.


Chotěbořská honorace vítá první vlak © Luděk Šimek

Jak známo, Pardubicím se dostalo železničního spojení s Vídní i Prahou již v roce 1845. Do Německého, dnes Havlíčkova Brodu přijel první vlak v r. 1870 a již v následujícím roce byla dokončena spojka z Německého Brodu přes Chotěboř a Chrudim do Pardubic. První vlak tu byl uvítán 1. června 1871 a právě dnešní slavnost má být vzpomínkou na tuto významnou událost. Čeká tu tedy hlouček kostýmovaných postav, představujících chotěbořskou honoraci v r. 1871, do stanice od Ždírce vjíždí vlak, vítán davem s červenobílými mávátky, které jsme vyfasovali od pořadatelů – je to ovšem ta o pár desítek let mladší souprava, která tu dnes celý den pendluje, reprezentujíc parní provoz. Proslov má pan starosta historický i současný.


Davy mávají © Luděk Šimek

Mezitím se na novém autobusovém miniterminálu před nádražím otáčí další historické vozidlo, tentokrát silniční – autobus Škoda 706 RO, vozící návštěvníky každou hodinu na náměstí a k zámku. Dominik má zájem prohlédnout si výstavu železničních modelů, kterou tam v rámci dnešních oslav instalovali, já si rád oživím vzpomínky na dětství, kdy nás takovéto autobusy vozily na pravidelných linkách i na školní výlety a zájezdy TJ Sokol.


Autobus Škoda 706 RO pendluje mezi nádražím, náměstím a zámkem. © Luděk Šimek

Nastupujeme spolu s ostatními zájemci, jsem trochu zklamán: Pan architekt rekonstrukce interiéru asi nemá rád fádní kostelní uspořádání sedadel za sebou, proto část lavic instaloval podélně, řidičovu kabinu oddělil přepážkou a dal k ní zády taky lavici – ale žádné přepážky přece v RO ani v dceřiné RTO nebývaly. Jen klasická čtyřka – dvě a dvě sedadla proti sobě na zadním kole - je zachována. Tu si vždy rezervovali karbaníci – aktovku na kolena a už se jel mariáš. (Bože, kdy já viděl naposled hrát ve vlaku karty?)


Interiér autobusu poněkud odlišný od původního © Luděk Šimek

Zájem je veliký, na nás už zbyla místa jedině „na houpačce“ – tak jsme říkali jako děti převisu za zadní nápravou, kde to krásně skáče. V tom mne ani toto eróčko nezklamalo.


Předchůdce blinkru © Luděk Šimek

Co nás však poněkud zklamalo, je expozice železničních modelů na zámku. Oproti tomu, co tu nedávno zveřejnil Dominik z výstavy v Pečkách, je to fakt slabota, nenadchl mě ani poněkud chudý model, představující chotěbořské nádraží v minulosti, takže mi utkvěla v paměti jen mladá paní, uvádějící v dřepu do chodu několik modýlků v kolejišti na parketách: Kdykoliv se zvedne, nelze si nevšimnout, že tu vlastně dřepují dva, že brzy již bude maminka, plně zaměstnána jinými hračkami.


Obsluha modelů © Luděk Šimek

Na zpáteční cestě má autobus chvíli přestávku na náměstí. Připravuje se zde další oslava – 685 let od udělení městských práv Chotěboři. Do našeho autobusu přistupuje skupinka s kytarami v oblečení á la hippies v šedesátých letech, spustili ale klasické písně od českých táborových ohňů. Program je uvádí jako členy chotěbořského divadélka DIK, mám ale pocit, že i my neorganizovaní amatéři jsme je u těch táboráčků hrávali a zpívávali líp, dokud jsme byli střízlivější než dnes oni.

Co nás ještě čeká na chotěbořském nádraží? Dominik má zájem svézt se parním vlakem, přijel sem přece pouhou Regionovou. Ten ale jede do Havlíčkova Brodu až v půl páté a on chce jet zpátky opačným směrem než sem, uzavřít tak okruh Hradec Králové – Pardubice – Chotěboř – H. Brod – Kolín – Velký Osek – Chlumec n. C. – Hradec Králové. Nevadí, počkám tu s hostem, mám částečně společnou cestu a my, příznivci stejného oboru, si máme pořád o čem povídat. Dominik mne neustále udivuje svými odbornými znalostmi o konstrukci jednotlivých typů vozidel i o železničním svršku, o kterém mám jakožto původem zabezpečovák jen chabé znalosti.

Náhle se rozezní sirény těch požárních aut, co tu stojí, Karosa i dispečerský vůz odjíždějí. Až od cestujících dalšího vláčku, když přijedou od Ždírce, se dozvíme o tom neplánovaném dějství dnešního programu: Mašinka u Sobíňova zapálila louku.


I hasiči dnes předvedli zásah. © Luděk Šimek

Mezitím se chystá ještě jedna scéna: Jsou tu opět postavy v kostýmech, tentokrát v uniformách sovětských i německých vojáků z druhé světové války. Předvedou nám rekonstrukci událostí z května 1945. Scénář je zhruba takový, že čeští železničáři se snaží zabránit vojenskému vlaku (představovaném skaličákem a současnými nákladními vozy Res) pokračovat v jízdě. Němci „vzbouřence“ zajmou, jednoho z nich zastřelí, ostatní chtějí odvléci, přispěchá jim však na pomoc Sovětská armáda, po krátké přestřelce železničáře osvobodí.


Vzpomínka na květen 1945 © Luděk Šimek

Scéna se však odehrává daleko od perónu, na který mají přístup diváci, těžko se fotí, a ke vší smůle se mi v hledáčku rozblikala červená silueta baterky. Náhradní s sebou nemám, nečekal jsem, že tu budu fotit celý den, a taky prudké slunce i únava mě přimějí raději usednout do stínu a vzpomenout na odstaveček, vztahující se k 8. a 9. květnu 1945 v těchto končinách i v mém rodišti:

„Pochodová osa tankové brigády pak vedla městy Moravskou Třebovou, Poličkou a Ždírcem, kde tankisty zastihl i konec války. Ale ještě museli bojovat. U Golčova Jeníkova museli přivést k rozumu silné zbytky německé pancéřové divize, která měla více strojů než naši,“ píše Ludvík Svoboda v knize Z Buzuluku do Prahy. Obětem květnových bojů 1945 je věnován i pomník tu na nádraží.


Pomník padlých hrdinů © Luděk Šimek

V půl páté tedy nasedáme s Dominikem do dřevěného rybáku, cestou hodnotíme celou dnešní oslavu. Shodujeme se na tom, že režie těch divadýlek byla poněkud rozpačitá, moderátora s přenosným amplionem u pasu nebylo moc slyšet – dnes, kdy není problém mít bezdrátový mikrofon s přenosem na pořádnou stabilní aparaturu, že bitevní scéna byla daleko od diváků, vysloveným propadákem byly pak prezentace modelů – zahradních na ploše u nádraží i „Máme rádi vláčky“ na zámku. Spokojeni jsme byli s jízdou po vlečce (jen škoda, že nás nepustili až do bývalého muničáku), s výborným steakem i jeho cenou.


Jedeme do Havlíčkova Brodu © Luděk Šimek

A Dominik je spokojený i s jízdou osobním vlakem, do něhož jsme přesedli v Havlíčkově Brodě: Na vyhlídce v patrovém voze Bdmteeo se dlouho nevezl. Mne zase hřeje poznání, že i mezi mladými lidmi se najdou příznivci jiných kol než gumových, dokonce vynikající odbornými znalostmi.

Úvodní snímek: 433.001 v Havlíčkově Brodě © Luděk Šimek

Galéria

Súvisiace odkazy