Šest tramvajových provozů aneb Putování se Sachsen-Ticketem (3. díl: Nordhausen, Harz)

Následující cestování poznamenal kalendář – v Německu je (stejně jako už i u nás) Velký pátek státní svátek, a tak platí nedělní jízdní řády. V Gothě to znamená, že na osmou se k nádraží tramvají nedostanete, vyhledávač nabízel jen regionální autobus jedoucí z autobusového nádraží, avšak protože na něm také jezdí Steinbrück, raději jsme došli na nádraží po svých. To jsme ale ve skutečnosti nemuseli, jelikož na spoji jely opět dva autobusy za sebou…

Na spoji železniční linky RB 20 do Halle přijel Talent 2 dopravce Abellio, což jako obvykle není žádný soukromý dopravce, nýbrž podnik nizozemských státních drah. Od počátku platnosti jízdního řádu 2016 jezdí na deseti linkách na pomezi Hesenska, Durynska, Saska a Saska-Anhaltska (Saale-Thüringen-Südharz-Netz) s uceleným vozovým parkem Talentů druhé generace. Smlouva vyprší po 15 letech koncem roku 2030. Od JŘ 2019 vstoupí Abellio i na pole motorových regionálních vlaků v Sasku-Anhaltsku, kde bude nasazovat vlaky Coradia LINT od Alstomu.

Jednotka 9442 815 Abellio (Talent 2) přijíždí do Gothy Hbf. © Dominik Havel

Pětivozové Talenty 2 dopravce Abellio řadím k tomu nejlepšímu, co v oblasti elektrických regionálních jednotek existuje. Vlaky vynikají nízkou úrovní hluku a vysokým pohodlím díky na poměry regionální dopravy velmi komfortním sedadlům. Dílenské zpracování má taktéž vysokou úroveň, nikde nic neskřípe a nerezonuje. Zvláštností Talentů 2 je podlaha, která se pomocí rampy mírně zvedne hned vedle nástupního prostoru. Asi jde o řešení, které umožňuje při výrobě přizpůsobit výšku nástupní hrany oběma nejpoužívanějším hodnotám v Německu (550 a 760 mm). Při přechodu přes Jakobsův podvozek je dále nutné překonat jeden schod, sedadla nad ním jsou ještě na podestě. Nad hnací podvozky na okrajích jednotky vedou tři schody a místa k sezení se již obejdou bez podest. Samozřejmostí je automat na jízdenky a dvě bezbariérová WC (v krajním a prostředním voze), poblíž jednoho (nad hnacím podvozkem) je situován malý oddíl 1. třídy s totožnými, avšak koženými sedadly a velkými rozkládacími stoly. Na opačném konci vlaku se nachází čtyři lavice ve tvaru otevřeného „U“ pro větší skupiny. Výhodou takového řešení je, že tato místa jednotlivci obvykle neobsazují, a tak zůstávají volná pro skupiny, které na maximální pohodlí příliš náchylné nejsou. V převažujícím zbytku 2. třídy je na výběr mezi uspořádáním leteckým (stolky v opěradle před vámi) a do „čtyřek“ (čtvercový stolek pod oknem, od kterého se dobře vstává a zároveň je dostatečně velký). Mezi všemi sedadly jsou područky.

Nad jedním hnacím podvozkem se rozkládají dva fiktivní oddíly pro velké skupiny. © Dominik Havel

Bohužel se ve vlaku najde i několik nelogických míst, na která si zřejmě budeme muset zvyknout. Kvůli pevně stanovené rozteči sedadel ve výběrovém řízení se poblíž dveří vytvořila prázdná místa o šířce asi 40 cm. Mezi oddíly nad podvozkem a nástupním prostorem se nachází zvláštní prostor s hasicím přístrojem a místem na stání bez možnosti výhledu z okna ven. Nicméně s ohledem na drtivě převažující pozitiva jsem schopen tolerovat tyto nedostatky, se kterými v prostředí EU asi nikdo nic udělat nemůže. Jeden vůz jednotky a oddíl 1. třídy se pyšnily ještě jednou zajímavostí: jako jediné mají očíslovaná sedadla a disponují plastovými schránkami na umístění papírku o rezervaci místa. Jedná se o zcela nesystémovou a nevyužívanou záležitost.

Hluché prostory za sedadly mají na svědomí výběrová řízení, ve kterých objednatel uvede požadovanou rozteč sedadel a následně ji už nemůže změnit. © Dominik Havel

V Erfurtu jsme měli na přestup asi 20 min, které jsme využili k návštěvě zákaznického centra a nákupu knižního jízdního řádu železnice v Durynsku a několika vybraných autobusových linek (páteřní linky, které obvykle nahrazují zrušenou železnici). Cena výtisku je vyloženě podnákladová (1,50 €), a jak popisek „Schutzgebühr“ (ochranný poplatek) vedle částky napovídá, jde jen o to, aby si cestující nebrali jízdní řád zbytečně. Avšak o knížku zřejmě není moc velký zájem. Pokladní zaprvé nevěděla, co znamená slovo „Kursbuch“, a když už jsme si vyjasnili, že chceme „Fahrplan“, musela se zeptat kolegyně, ve kterém fochu jízdní řády jsou. Kvalita jednoho z dvou zakoupených bohužel nebyla reprezentativní, nejenže byl vzadu natržený, ale také v něm chyběla mapová příloha. V úvodu jsou zmíněny novinky JŘ 2017, dále v knížce najdeme schémata IDS a MHD ve městech. V příloze je obsažena velká mapa železničních linek v Durynsku a na její zadní straně schémata MHD v Erfurtu, Výmaru a Jeně.

Neprodleně jsme se vrátili zpět na široké nástupiště, na jehož koncích jsou kuse ukončeny další koleje, což umožňuje větší množství přestupů, aniž by cestující musel využít podchod. Nastoupili jsme do červeného Desira, které nás vezlo postupně od rovin až po zvlněnou krajinu v Durynsku. Kousek před Nordhausenem (ve Wolkramshausenu) jsme se napojili na hlavní dvojkolejnou trať a za chvíli vystupovali pod pohořím Harz na severním konci Durynska.

Široké nástupiště ve stanici Erfurt Hbf umožňuje více přestupů bez využití podchodu. © Dominik Havel

Vůbec poprvé jsme si během tohoto cestování po Německu museli k Sachsen-Ticketu dokoupit další jízdenku – v MHD Nordhausen Ländertickety neplatí. Jízdenkový automat působil značně chaoticky, v základním stavu zobrazoval rozložení zastávek do pásem v podobě elips. Základní jízdenka pro jednu zónu (město) stojí 1,60 € a umožňuje přestupy. Vedle ní ale existuje ještě nepřestupní „City-Ticket“ za 1,40 €. Sice se na něm píše „Linie 1“, avšak ve skutečnosti (podle údajů z automatu) platí v závislosti na označení jízdenky ve strojku na lince 2 nebo (pokud jsem to správně pochopil) lince 1 ve směru Krankenhaus (nemocnice) a lince 10 ve směru centrum. Toto se nám hodilo, ale těžko říct, zda jízdenka platí také na lince 1 ve směru do centra… S linkou 10 problém není, protože to je pouze prodloužená „jednička“ a ve směru Krankenhaus se u nádraží převléká do čísla 1. Takže to znamená, že v neděli nebo svátek (jako my) se na tuto jízdenku dostanete k nemocnici každých 30 min, avšak zpět můžete jet pouze jednou za dvě hodiny linkou 10…

City-Ticket neplatí jen na lince č. 1. © Dominik Havel

Než nám jela tramvaj, zašli jsme do prodejny Harzských úzkokolejek, abychom si koupili jízdenky na cestu z Ilfeldu do Wernigerode. Pokladní nám doporučila jízdní doklad Harz Tour Card za 18 € pro jednoho (rodinná 2+3 vyjde na 34,50 €, ale to jsme nevěděli a naletěli). Jedná se o jízdenku, na kterou můžete jezdit tři dny po úzkokolejkách v Harzu (kromě trati na Brocken), MHD v Halberstadtu (která jinak není integrována do Sachsen-Ticketu), autobusy v oblasti a vlaky HEX (člen skupiny Transdev…) na čtyřech tratích kolem Halberstadtu. Při placení nás zaujal jízdní řád vlaků v Sasku-Anhaltsku. Na dotaz, kolik stojí, odpověděla pokladní „nix“, a tak jsme si dva vzali. Podobně jako ten durynský obsahuje i několik autobusových linek a navíc i odjezdové tabule z nejvýznamnějších stanic ve spolkové zemi.

Historie tramvajové dopravy v Nordhausenu sahá do roku 1900, kdy byla postavena pětikilometrová trať na metrovém rozchodu, používaném dodnes. Síť o délce 7,8 km sestává ze dvou linek: dvoukolejné 1 (resp. 10) a linky 2, která sdílí jeden zastávkový úsek s linkou 1 (10), na východním konci je dvoukolejná a na západní větvi jednokolejná s vozovnou a jednou výhybnou. V pracovní dny jezdí obě linky v 10min taktu tak, že ve společném úseku tvoří 5min takt, a o víkendu v 30min intervalu (v centru dohromady 15min takt). O přestupy tu tedy vůbec nejde, což se podepsalo i na podivné struktuře tarifu.

Vozový park tvoří výhradně tříčlánkové tramvaje Siemens Combino s pevnými podvozky pod krajními články. Šest z nich je jednosměrných, tři obousměrné (v pravidelném provozu se obousměrnost nevyužívá díky smyčkám, dokonce se v praxi projíždí i smyčka Parkallee na západním (jednokolejném) konci linky 2) a tři obousměrné typu Combino Duo s dieselagregátem, jež jezdí na lince 10 do Ilfeldu po trati Harzer Schmalspurbahnen (HSB, Harzské úzkokolejky). Toho dne jezdila tramvaj Combino Duo i na lince 1, a tak jsme se běžným Combinem nesvezli. Ve dvouzdrojovém Combinu je naftový motor umístěn v prostředním článku mezi dveřmi, kde zabírá polovinu šířky vozidla a svým provedením připomíná přebalovací pult. Kvůli němu se však ve středním článku nachází pouze 5 sedadel + 3 sklopná v uličce kolem dieselagregátu.

Umístění dieselagregátu v prostředním článku tramvaje Combino Duo © Dominik Havel

Přijíždějící tramvaj měla za čelním sklem velké písmeno „L“, což neznamenalo nic jiného, že vůz řídí řidič v zácviku. Tramvaj má ve svátek minimální využití, ve městě se 42 tisíci obyvateli se při 30min taktu ani není čemu divit (zpravidla se vyplatí jít pěšky a ještě jste v cíli dříve). Koleje byly udržované a v perfektním stavu. Nováček však jel s tramvají velmi opatrně, rozjížděl se a brzdil pomalu a nabíral zpoždění. V posledním zastávkovém úseku před konečnou u nemocnice jsme zůstali v tramvaji sami. Vtom k nám za jízdy rychle přišel instruktor s otázkou: „Sind Sie eilig?“ („Pospícháte?“). Po naší záporné odpovědi rázem zatáhl za páku nouzového otevírání dveří a tramvaj vmžiku zastavila mezi sídlištěm a stromořadím. Následovalo řešení modelové situace novopečeným řidičem (zajištění dveří apod.) a po několika minutách jsme se opět rozjeli. Zpoždění se následně přeneslo i na protisměrný spoj (ještě cosi řešili ve smyčce…), který už řídil instruktor, a mnohem hbitěji a zručněji. Aneb když je cestující pokusný králík…

Combino Duo se vydává na linku 10 (smyčka Krankenhaus). © Dominik Havel

Za půl hodiny odjíždělo Combino Duo na lince 10 do Ilfeldu. Nordhäuser Modell funguje na severu Durynska od roku 2004, kdy byly pořízeny tři hybridní tramvaje Combino Duo. Elektrický provoz v celé trase byl zamítnut údajně kvůli parním vlakům na trati HSB. Tramvaj jela nejprve po trase linky 1 až do blokové smyčky před nádražím, kde zastavila. Během úvrati jsme zůstali v tramvaji skoro osamoceni a vyměnili se řidiči. Řidič HSB zaregistroval náš zájem a nechal otevřené dveře do kabiny, a tak jsme si mohli povídat.

Na terminál v přednádraží zajíždějí i motorové vozy HSB, a tak se nabízí přestup hrana-hrana na tramvaj. Kvůli několika desítkám metrů tramvajové koleje jsou všechny motoráky schváleny podle BOStrab. Kolejová spojka vede kolem depa HSB a následně se napojuje na úzkorozchodnou trať. Od řidiče jsme se dozvěděli řadu zajímavostí – třeba to, že tramvaj má osmiválcový motor BMW (a já si říkal, že ten zvuk nezní ani jako vlak, ani jako autobus…). V praxi nám ukázal funkci tlačítka „BO STRAB“ – po jeho stisknutí tramvaj cinká, zatímco při vypnutí této funkce vozidlo houká (oba zvuky se ovládají stejným tlačítkem „WARNGLOCKE“ na přístrojové desce nebo na područce křesla).

Podvalníková jáma v Nordhausenu © Dominik Havel

Maximální rychlost tramvaje činí 70 km/h, na síti HSB i tramvají v Nordhausenu však může jet pouze 50 km/h. Tato rychlost se na úzkorozchodné trati snižuje na 30 km/h pouze v jednom oblouku, v němž se nachází přejezd, a tak v tomto místě nemohlo být zřízeno převýšení. Hlučnost motoru mi přišla v normě, ale možná mám nějakou hradeckou deformaci. Vždyť já jsem člověk odchovaný dieselovým trolejbusem Škoda 30Tr DG SOR, který mi jezdí pod okny a hlučí skoro jako sekačka. Zvuk motoru BMW je aspoň příjemnější… Po 40 minutách jízdy jsme od nemocnice dojeli na konečnou zastávku Ilfeld Neanderklinik, kde nás řidič pozval na strojovou jízdu zpět do nádraží Ilfeld, kde čerpá pauzu, aby nepřekážel na trati. Tento úsek je díky svému trasování podél potoka nejkrásnějším na trase linky 10.

Combino Duo v zastávce Ilfeld Neanderklinik © Dominik Havel

Snahy o nalezení fungujícího stravovacího zařízení zkrachovaly, dokonce i řidičem doporučená hospoda měla zavřeno, a tak jsme došli zpět na zastávku Neanderklinik a odjeli o hodinu dříve oproti plánu. Že se taková možnost naskytla, bylo spíše štěstí, protože jízdní řád HSB představuje několik náhodných výstřelů. Zato tramvaj, která obsluhuje všechna sídla na trati (za Ilfeldem už nic není), jezdí v hodinovém nebo dvouhodinovém taktu (víkendy).

Harzské úzkokolejky vznikly na konci 19. století a vedou lesnatou krajinou, postiženou blízkostí Železné opony v minulém století. Vesnice se v této oblasti skoro vůbec nenacházejí, a když už, tak velmi malé a spíše jen pro turisty. Na vlaku do Eisfelder Talmühle přijel jeden ze čtyř nejnovějších motorových vozů řady 187 016 až 019. Všechny byly vyrobeny v dílnách DB v Halberstadtu roku 1999 a na svoji dobu vypadají velmi zastarale. Interiér není nijak dělen (snad jen buňkou WC z Bimzu, který se v Halberstadtu vyráběl), až 45 cestujících sedí na plyšových lavicích, klimatizace chybí, okna jsou polospouštěcí a o nízkopodlažnosti mohou potřební jen snít. Honza ve svém článku nepsal o tomto vozidle moc libé řeči, avšak mně tento motorák přišel ještě docela normální. Dva měsíce předtím jsem se totiž svezl šedým vozidlem na JHMD, jehož přezdívku raději uvádět nebudu, a které tenkrát ještě neexistovalo.

Motorový vůz 187 016 HSB v Eisfelder Talmühle © Dominik Havel

Přitom o tři roky dříve vznikl ve Wittenberge prototyp jiného motorového vozu, který měl podle mě povedenější design. Dále se můžeme setkat ještě s vozy Talbot z roku 1955. Při výstupu z našeho vlaku je třeba si dávat pozor, na kterou stranu vystupujete – dveře totiž nejsou naproti sobě, asi aby se rám nezlomil. Eisfelder Talmühle je pouze nádraží a široko daleko kolem se rozkládá jen les. V zaplněné nádražní restauraci jsme se naobědvali a následně se přesunuli k parnímu vlaku směr Wernigerode.

Eisfelder Talmühle © Dominik Havel

S politováním jsme zjistili, že na jeho konci je služební vůz, a tak se cesta na zadní plošině konat nebude. Osobní vagóny mají různá data výroby, většina z nich ale prošla v 80. a 90. letech modernizací. Některé z nich mají ve svém středu buňku WC se spínači od Siemensu, kterými se ovládá osvětlení v celém vlaku. Ve vozech možná existuje i hlášení zastávek, v našem vagonu však v reproduktoru jen občas zachrastilo.

Krátce po 14. hodině (taktový uzel) se vlak rozpohyboval. Skoro celou cestu jsme strávili na plošině mezi vagony, kde bylo možné si vychutnat jízdu lesem za (ne)klapání kol na špičkově udržovaném svršku s Y-pražci. Jediné větší sídlo na trase je Benneckenstein, následují vesničky Sorge („starost“) a Elend („bída“) pár kilometrů od bývalé Železné opony. Od zkázy je oddaluje pouze turistický ruch. Ve vlaku bylo minimum cestujících, přestože byl státní svátek, a personál roznášel objednávaný alkohol ze služebního vozu, a to ne jen tak ledajaký – lahve tvrdého alkoholu zdobil obrázek parní lokomotivy.

Pěkně udržovaný interiér vozu HSB s toaletou © Dominik Havel

V další stanici uprostřed ničeho Drei Annen Hohne lokomotivy ze všech směrů dobíraly vodu a mezi stojícími vlaky se všelijak pomíchaly (včetně našeho spoje). Na nádraží fungoval informační systém poněkud staršího data a kvůli stojícím soupravám se v jeden okamžik nedalo k našemu vlaku na poslední koleji dostat. Vlaky v relaci Wernigerode – Brocken byly přeplněné a jezdily jeden za druhým, přidávaly se zvláštní vlaky se speciálním tarifem. Po příjezdu vlaku z Brockenu, více než tisícimetrové hory, na níž se podle středověké pověsti slétávaly čarodějnice, se lidé způsobem hrana-hrana přehrnuli do čtyř vagonů našeho vlaku, kde rázem nebylo k hnutí. Zůstali jsme tedy stát na plošině, kde nás bylo asi pět. Údaji, že na plošinu se vejde 12 cestujících, se mi ani nechtělo věřit.

Nádraží Drei Annen Hohne © Dominik Havel

Následoval nejkrásnější úsek cesty – vlak klesal četnými oblouky na dno údolí. Ve Wernigerode vede trať HSB po městských ulicích v těsné blízkosti domů a po průjezdu kolem depa jsme byli na konci úzkokolejné železnice – nádraží, v jehož úzkorozchodné části jsou kusé koleje.

Wernigerode, úzkokolejné nádraží © Dominik Havel

Výlet na harzské úzkokolejky vřele doporučuji. Jízda venku na plošině je jedinečný zážitek a především se zde věrně vrátíte do doby, kdy byly všechny vlaky ještě parní. Zde se totiž na rozdíl od parních jízd v Česku jezdí denně, po rozsáhlé síti a s dochovanou infrastrukturou pro parní lokomotivy. Zde se vám nestane, že vodu budou doplňovat hasiči a vy sami budete sedět v nesourodé sbírce vozů, která se v pravidelném provozu nemohla setkat.

Úvodní snímek: Do Drei Annen Hohne přijíždí parní vlak z Brockenu. © Dominik Havel