Běloruská překvapení (1. díl)

Svezeme se nejen vlakem, ale navštívíme i největší běloruská města Minsk, Homel, Vitebsk a Grodno.

Dnešní Bělorusko se otevírá světu a v rámci podpory turistického ruchu nyní ani nepotřebujete vízum – je nutno však dorazit letadlem na mezinárodní letiště v Minsku a pobýt maximálně pět dní. Když už se turisté promenují po Bělorusku bez víz, alespoň nutno zúžit prostor, kudy se do země dostat. Musel jsem se tak vzdát myšlenky dojet vlakem, která je mimochodem i časově a finančně výhodnější, a využít letadlo. Letos jsem byl v Bělorusku dvakrát, poprvé jsem letěl z Prahy státní společností Belavia, podruhé z Varšavy polskou LOT.

Muzeum varšavského povstání, cedule "Jen pro Němce" © Jiří Mazal

Důvod, proč jsem letěl z Varšavy, byl v podstatě dvojí – LOT je o dost levnější než Belavia (3300 Kč vs 6000 Kč), což se samozřejmě „smaže“ nutností dopravit se do Varšavy, ale také jsem chtěl navštívit Muzeum varšavského povstání.

Přes léto byla Centralna magistrala kolejowa, tedy hlavní tah spojující Varšavu se slezskou aglomerací, v rekonstrukci a provoz fungoval odklonem po staré trati. Výlukový jízdní řád s tím však počítal. Nevšední je také dnešní trasování z Bohumína přes Chałupki a Wodzisław Śląski. Jelikož se jedná nejkratší spojení, časově to vyjde víceméně nastejno jako po rychlejší trati přes Zebrzydowice.

K Muzeu varšavského povstání se dostanete od nádraží Centralna např. tramvajovou linkou č. 22, ale nemile nás překvapila výluka. I přes usilovnou snahu a ptaní místních se mi výlukový autobus nepodařilo objevit, tak jsme šli kus pěšky a poté, co jsme došli k ulici Grzybowska vedoucí k muzeu, jsme popojeli pár zastávek autobusem. Muzeum je relativně nové a v působivých expozicích zachycuje varšavské povstání proti německým okupantům v roce 1944. Z nahrávek si můžete poslechnout řadu příběhů od přímých účastníků, prohlédnout si množství autentických předmětů včetně dobových jízdenek i jiných věcí spjatých s tramvajemi a železnicí. Nejvíce mě asi dostala cedule s nápisem, o které jsem pouze četl ze starých jízdních řádů „Nur für Deutsche“ neboli „Tyłko dla Niemców“, tedy ve vlaku (vagonu) se vůbec nesměli vozit Poláci. Největší výstavní hale vévodí britský bombardér typu Liberator, který povstání zásoboval ze vzduchu. Nechybí dokonce replika kanálu, ve kterém se ukrývali povstalci. V souvislosti s Rudou armádou se příznačně hovoří o „osvobození“ (s oněmi uvozovkami) se značnou dávkou despektu.

Celé muzeum se ani za 1,5 h, které nám zbývaly do zavírací doby, nepodařilo prohlédnout a vyhlídkovou věž nad budovou, která sloužila jako elektrárna dopravních podniků, jsme již nestihli.

Warszawa Lotnisko Chopina, jednotka typu Elf řady 27WE dopravce SKM © Jiří Mazal

Při pátrání po něčem k snědku v okolí bylo pak docela nepříjemné zjištění, že ačkoliv podniky vypadají stejně jako jinde v Polsku, ceny jsou o dost vyšší. Nejlevnější pizza ve stánku tak vyšla na 25 zlotých (160 Kč). Popojeli jsme vlakem ke stanici Powiśle, odkud nám jel autobus k našemu hotelu Łazienkowski. Při čekání na něj jsem teprve z cen u „módního“ stánku kulil oči. Čaj za 8 zlotých (přes 50 Kč) jsem si s klidem odpustil, tolik dám za celou konvičku v restauraci. I tak bylo okolí plné místních.

Dostat se na mezinárodní letiště Chopina je velice snadné, míří na něj řada vlakových spojů i autobusů. Potkat tu můžete „Elfy“ jak dopravce Koleje Mazowieckie, tak SKM. Liší se však délkou i uspořádáním interiéru. Elf řady 27WE od SKM má především interiér řešený pro množství zavazadel a jízdních kol, část sedadel je sklápěcí v podélné řadě. Možná je to ale také kvůli rychlejší výměně cestujících.

Pak již následoval nudný let menším letadlem Embraer, kde se sedí pouze po dvou, a za hodinu jsme již přistávali na moderním letišti v Minsku. Jeho nevýhodou je značná vzdálenost od města, dobrých 40 km. Spojení zajišťuje zejména autobusová linka č. 300Э, která zajíždí na autobusové nádraží. My však již vystoupili na zastávce Uručča, což je poslední stanice modré linky metra. Jízdenky se kupují pěkně po sovětsku formou žetonů, které se pak hodí do turniketu. Cena je velice lidová, v přepočtu ca 7 Kč. Jelikož se dbá na bezpečnost, opakovaně se nám stávalo, že naše batohy vzbudily pozornost a příslušný „načálnik“ nás odvedl do služební místnosti ukrývající rentgen. Vše se však odehrávalo velice korektně a v diskrétnosti.

Minsk, stanice metra Plošča Lenina © Jiří Mazal

Minsk disponuje dvěma linkami metra (modrou a červenou) a první úsek byl zprovozněn teprve roku 1984. Výstavba probíhá dosud a v současnosti délka činí 38,5 km. Metro je založené mělko a řada stanic ani není vybavena eskalátory. Nejstarší stanice mají bohatou budovatelskou výzdobu, takže stanici Plošča Lenina, která je ve skutečnosti u železničního nádraží, vévodí uprostřed nástupiště sloup se srpem a kladivem.

Vystupujeme ve stanici Maskoǔskaja (v běloruštině), neboli Moskovokaja (v ruštině). Dříve či později narazíte na zdejší jazykovou anomálii. Oficiálními jazyky jsou běloruština a ruština, většina cedulí (i všechny dopravní značky) jsou však pouze v běloruštině. V běžné komunikaci převažuje ruština. Pro cizince tak dochází k mírnému zmatení, neboť materiály jsou většinou v běloruštině, v menšině i v ruštině, přičemž tyto jazyky rozhodně nejsou jedno a to samé. Běloruština se naopak dost podobá polštině a připomíná ukrajinštinu, se kterou sdílí averzi na hlásku „g“, takže všude vyslovuje „h“. Existuje tak město Gomel i Homel, Grodno i Hrodna. Na železnici dominuje běloruština, nejčastěji se setkáte s označením „čygunka“ (železnice) a „čygunalny vakzal“ (železniční nádraží). Zmaten zdejšími jazyky jsem se zeptal jedné bábušky, jestli jsou prospekty Nezaležnasci a Nezavisimosti jeden a ten samý. Odvětila jen, ale jo, dříve to byl prospekt Lenina…

Minská dětská železnice, stanice Zaslonovo © Jiří Mazal

Vraťme se k metru, kde jsme za silného deštivého počasí vystoupili kousek od Minské pionýrské železnice, která se správně jmenuje Dětská železnice K. S. Zaslonova podle hrdinského železničáře – partyzána. Již příchod k mohutné výpravní budově pionýrské železnice, připomínající maličký zámek plný štuk, dává tušit, že se při budování nijak nešetřilo. Ve vstupní hale sedí přímo pod Zaslonovou sochou malý dozorce, který dohlíží na pořádek. Máme štěstí, zrovna se koná výstava modelových kolejišť, navíc s východní tematikou. Prohání se tak po něm čeští „Čmeláci“, dvojité „Sergeje“, magistrální 2TE10 i východoněmecký „Ragulin“, ovšem s širokorozchodnými osobními vozy. Místnost doplňuje množství historických fotografií železnice, která funguje již od roku 1955. Záchod však v budově hledáme marně, nacházíme ho ve formě smradlavých budek zastrčených na konci nástupiště.

Dráha dosahuje délky 3,79 km a na obou koncích disponuje smyčkou, takže soupravu není nutno objíždět. Mezi stanicemi Zaslonovo a Sosnovyj Bor se pak nachází jediná mezilehlá stanice Pionerskaja. Stanice jsou vybaveny světelnými návěstidly. Jízdní doba činí 35 minut. K nástupišti přisupí dieselová TU7A s úctyhodnou sedmivozovou soupravou, tvořenou obligátními sovětskými vagony typu PV-51. U každých dveří stojí malý děžurný i s praporkem, jako na velké železnici. Překvapením je modernizovaný interiér – nové kožené sedačky, nová obložení stěn včetně zářivkového osvětlení, doplněný je vlakový rozhlas a spousta dětských obrázků. Nechybí ani záclonky v oknech, ta jsou také nepůvodní.

Za zvuků dětské diskotéky, která se na nás valí z vlakového rozhlasu, si to pomalu šineme kolem městského parku. Průvodčí nás jako jediné cestující ve svém vagónu zkontroluje a na svém místě důležitě vypisuje jakési formuláře. Ve stanici Pionerskaja spatřuji odstavenou druhou soupravu i s lokomotivou TU7A. Ani tady nechybí výpravčí. Trať dokonce třikrát překračuje místní komunikaci, dvakrát s obsazenými závorářskými stanovišti a jeden přejezd je automatický, vybaven výstražnými světly. Na konečné ukryté v lese objedeme smyčku a zastavujeme ve stanici Sosnovyj Bor (Borový les). Pár minut tu postojíme, než se za hustého deště opět vracíme. Mé snahy vyfotit jedoucí soupravu z blízkého přejezdu tak nejsou příliš úspěšné.

Úsek Pionerskaja-Sosnovyj Bor © Jiří Mazal

Metrem pokračujeme na vlakové nádraží, kde nejdříve nakupuji jízdenky na příští den, neboť se mi je nepodařilo koupit online. Jinak s nákupem jízdenek na webu nejsou žádné problémy, ale u vybraného vlaku se mi to prostě nepodařilo. Naštěstí místa byla a u vnitrostátních spojů obecně asi problém není. Běloruské tratě nejsou až na výjimky pro spojení velkých měst příliš vhodně trasovány a nemohou moc konkurovat autobusům jezdícím po dálnicích ve výborném stavu. Soupravy jsou tak tvořeny několika málo vozy a plně konkurenceschopná je železnice hlavně z Minska do Homelu a do měst na hlavní trati spojující Brest přes Minsk s Oršou.

Snažíme se na nádraží někde najíst, ale setkáváme se s klasickým běloruským problémem. Restaurace jsou velmi drahé, bistra málo rozšířená a jako alternativa se nabízí akorát pirožky či jiné pečivo (ve většině slané, sladké málo), které se s oblibou včetně sáčku ohřívá v mikrovlnce. Rychle se však šíří fast foody nadnárodních řetězců, takže přímo na nádraží nebo v jeho okolí najdete McDonalds, KFC i Burger King. My poté, co se obloukem vyhneme luxusně vypadající nádražní restauraci bez zákazníků, která postrádá menu u vchodu, končíme v bistru plném akvárií. V chlazeném pultu je rozloženo několik nasmažených jídel a poté, co nám obsluha před očima zamává předsmaženými hranolkami, že nám je ohřeje v mikrovlnce, bychom raději utekli. Nakonec se hlad utišil karbanátkem s chlebem.

Před sebou máme cestu do 304 km vzdáleného Homelu (též Gomelu), druhého největšího běloruského města, nacházejícího se nedaleko od ruských a ukrajinských hranic. Náš prémiový spoj, momentálně ten nejprestižnější z vnitrostátních vlaků, je tvořen jednotkou typu FLIRT G (zde řada EP^M), vyrobenou v závodě Stadler v Minsku. Od předchozích širokorozchodných FLIRTů se liší zejména tím, že plně využívá zdejší průjezdný profil (označení v názvu „G“ znamená GOST, tj. norma upravující širokorozchodný průjezdný profil), a nabízí tak velmi prostorný interiér. Maximální rychlost 200 km/h v Bělorusku ani nelze využít, bohatě postačuje schválených 160 km/h. Usedáme v pohodlných kožených sedadlech oddílu s vyšším komfortem, který nabízí pouze 16 míst. Druhá třída pak zahrnuje 366 míst v uspořádání 2+3. Záhy po odjezdu nám personál donese nabídkový lístek a můžeme si objednat nápoje či drobné občerstvení, ale v ceně jízdenky není nic. Nemusíme však stát dlouhou frontu před bufetem. Ten se nachází uprostřed jednotky. Zájem o svezení je velký a v pátek a v neděli jedou dokonce dvě spřažené jednotky.

Minsk, jednotka ř. EPM typu Flirt G © Jiří Mazal

Četnost spojení obecně nijak oslnivá není – dieselové nebo elektrické jednotky sloužící pro rychlé spojení Minsku s většími městy obvykle jezdí dvakrát za den (ráno a večer), přes den maximálně klasické soupravy, které jedou dále nebo míří do zahraničí. Nejvíce vlaků jezdí právě do Homelu – prémiových spojů tři páry s jízdní dobou kolem tří hodin, čtyři páry mířící do Ruska či na Ukrajinu a další čtyři páry s jízdní dobou kolem pěti hodin, ale i mnohem více, tvořené klasickou soupravou. Naproti tomu do Vitebska, čtvrtého největšího města v zemi, se dostanete pouze dvěma páry přímých spojů, vedených dieselovými jednotkami, a zbývající spojení je již plně v režii klasických „plackart“ a „kupejných“, jejichž jízdní doba dosahuje pěti hodin. Samostatnou kapitolou jsou pak noční spojení, Bělorusko není zase tak velké a trasy vlaků jsou někdy docela kostrbaté, aby se jízdní doba patřičně „natáhla“.

Trať do Homelu byla nedávno v celé délce elektrifikována, ale jelikož Běloruské železnice nemají dostatek elektrických lokomotiv, část spojů je stále zajištěna dieselovými lokomotivami. Obrázek z okna je pořád stejný – Bělorusko je nížinaté, za pásem umělého lesa chránícím zejména před sněhovými závějemi se nachází jenom pole, popř. borové či březové lesy. První takové umělé lesy vznikly již v 50. letech 19. století na dráze z Petrohradu do Moskvy. Sympatická je mi zejména skutečnost, že les nesahá až bezprostředně k tělesu dráhy, ale mezi prvním stromem a kolejemi je dostatečná mezera pro případ, kdyby strom spadl. Nemusí tak řešit popadané stromy po každé vichřici jako u nás, nemluvě o tom, že dnes už se hádáte o likvidaci kdejaké křoviny s odborem životního prostředí.

Minsk, generačně odlišné příměstské jednotky ř. EPG a ER9M

Vzhledem k našemu výjezdu v 19 hodin se stejně brzy setmí a za pořádné průtrže mračen končíme v Homelu. Hotel „Homel“ máme naštěstí hned u nádraží, s výhledem na rozsáhlé přednádražní náměstí. Běloruské hotely vám mimochodem jen málokdy nabídnou snídani (jen ty dražší) a některé alespoň poskytnou rychlovarnou konvici. Cena se jinak pohybuje kolem 20 € za dvoulůžkový pokoj.

Již za slunného rána prozkoumávám nádraží – z haly přeplácané štukami a balustrádami na mě kyne Lenin, vyjít se dá i na lávku spojující prostory za nádražím a daří se mi vyfotit inspekční vagon s proskleným čelem. Vedle všudypřítomné ČME3 tu také posunuje dvounápravová TME3, produkt české CZ LOKO. S focením žádný problém není, bavil jsem se o tom s jedním milicionářem v civilu ve vlaku a nechápal, čeho se bojím. Nesmím samozřejmě fotit vojenské transporty nebo milicionáře, ale jemu je úplně jedno, jestli si zvěčňuji lokomotivy. K člověku, co si bude u vlaku dělat selfie, taky hned nepoběží a nebude mu mazat fotky. Ještě bych dodal, že opatrnost je také nutná u pohraničních stanic a snad netřeba dodávat, že s vřelým přijetím se asi nesetkáte při typicky českých nešvarech typu běhání po kolejišti a v prostorech neurčených cestujícím. Za celou dobu jsem neměl jediný problém a občas mi fírové dokonce zamávali nebo zahoukali.

Nejen na nádražích, ale také ve městech se setkáte s celou řadou bronzových soch. Nemyslím teď ty budovatelské, ale naopak značně civilní, znázorňující běžné výjevy ze života. V Homelu tak před budovou „sedí“ cestující, kterému místní přezdívají věčný. Přímo na nástupišti se pak vyjímá socha páru jak z 19. století i se stylovou lavičkou, kam se můžete posadit. A nádraží v Mohylevě pak „hlídá“ železničář ještě s petrolejovou lucernou jak z carských dob.

Stanice Homel, na cestující shlíží socha Lenina © Jiří Mazal

Z homelského přednádražního prostoru, doplněného velmi pěkným parkem, pokračujeme po jednom z prospektů do centra města. Uprostřed rušné třídy se nachází travnatý pás využívaný jako odpočinková zóna a po zahnutí na hlavní ulici Savetskaja (sovětská) docházíme až k rozsáhlému náměstí Lenina. Lenin je ostatně všudypřítomný, má ulice, náměstí i sochy. Cestou ještě zaujme dětský park doplněný zmenšenými kopiemi světových památek, od pyramid přes Eiffelovku až po mrakodrap v Abú Dhabí. Když nemáte peníze na to cestovat, alespoň vám svět přiblížíme.

Ulice v Homelu jsou postaveny tak, aby směřovaly ke zdejšímu paláci, bývalému šlechtickému sídlu. Později se z něj sice stalo sanatorium, dnes je však ukázkově spravené a usazené v parku spolu s katedrálou. Ta se pyšní nejen zlatavými báněmi, ale i novou fasádou. Kostely ostatně v Bělorusku rostou jako houby po dešti – většinou se jedná o repliky těch starých, které byly za dob komunismu zbořeny, další čekala obnova poté, co sloužily jinému účelu. Víra hraje v životě Bělorusů nemalou roli a pohled na tříletého chlapečka, kterého učil děda řádně se křižovat, výmluvně dokládal, že religiozitu zdejších obyvatel nevymazalo ani 70 let ateismu. Ostatně uctívání Lenina, Marxe a dalších bylo také svého druhu náboženskou vírou.

Homel, nám. Lenina s divadlem © Jiří Mazal

Pohledem turisty nás nejvíce překvapila téměř švýcarská čistota, udržovaná veřejná prostranství, nádherné parky plné květinových záhonů a všude se můžete posadit na množství laviček. Provoz je navíc velice disciplinovaný, chodci poctivě čekají, až jim svitne zelená, auta jezdí plynule, a ne jak o závod. Kdo by čekal mohutnou propagandu vládnoucí strany, byl by poněkud zklamán. Nikde nevisí portréty prezidenta Lukašenka a ulice se po něm nejmenují. Propaganda se spíše zaměřuje na lásku k vlasti. Všude je tak vidno plakáty hlásající „miluj Bělorusko“ a nabádající k hrdosti nad svou zemí.

Na druhou stranu nepředstavujme si Bělorusko jako nějaký ráj, problémů jej trápí celá řada. Místní měnu sužuje velká inflace, takže se nedávno škrtalo hned několik nul a momentálně dostanete za 1 € 2,29 běloruských rublů. Pohled na trh, kde převážně senioři prodávají nejrůznější veteš přímo na zemi, svědčí o tom, jak hluboko mají do kapsy. Bezdomovců a žebráků je také všude dost, zdejší režim je zjevně nijak nepronásleduje. Jelikož se Bělorusku vyhnula privatizace a některé privatizované podniky byly dokonce zpětně zestátněny, nevznikla tu vrstva oligarchů a státní podniky sice nejsou zrovna nejefektivnější, ale aspoň je nikdo nerozkradl. Životní úroveň je tu každopádně vyšší než na Ukrajině.

Homel, palác © Jiří Mazal

Zmínku si také zaslouží Bělorusové. Kdo má zkušenosti s Ukrajinou, zarazí ho zdejší přátelské a vřelé chování, s typickými „zamračenými ksichty“ mnohdy protivných ukrajinských děžurných se tu téměř nesetkáte. Ani nás za celou dobu neměl potřebu jakožto „inostránce“ někdo šidit či podvést.

Jakýkoliv rozhovor samozřejmě značně usnadní vodka, poněkud odbourávající jazykovou bariéru, neboť jinak než rusky se tu nedomluvíte. Při služební cestě jsem se setkal u hotelového bazénu s dvěma plukovníky z místní posádky. Vodka s koňakem tekla proudem a k tomu se přikusovalo značné množství uzenin. Plukovníci nevycházeli z údivu, jak mohu být ve 38 letech svobodný, a že takto to rozhodně zůstat nemůže. Nějakou „děvočku“ mi musí okamžitě obstarat! Pojede se na diskotéku a následně do nevěstince, no to by bylo, abych domů neodjel bez „ženštiny“. Stálo mě velké úsilí odejít z tohoto nadělení se ctí.