Portugalské postřehy

29.12.2017 8:00 Jiří Mazal

Portugalské postřehy

V následujícím příspěvku (neříkejme tomu ani cestopis) navštívíme samý západ Evropy, Portugalsko. Podíváme se alespoň letmo na tamější železnice a jejich reálie, nakoukneme do Lisabonu, Sintry a Leirie.








V listopadu 2017 mě čekala služební cesta do Portugalska. Vlakem jsem pochopitelně jet nemohl, a ani cíl cesty nebyl po železnici moc dosažitelný, ale podařilo se mi alespoň trochu volného času získat a zachytit zdejší provoz. Již při přepravě z lisabonského letiště jsem nezajel až do centra, ale vystoupil na nádraží Oriente, které je důležitým lisabonským dopravním uzlem, zahrnujícím propojení metra, tramvaje, železnice a nechybí ani velké autobusové nádraží. Při příležitosti výstavy Expo 98 dostalo zcela novou podobu od španělského architekta Santiaga Calatravy. Je autorem řady extravagantních budov, o těch ve Valencii jsem již v jednom článku referoval.


Lisboa Oriente, lokomotiva ř. 5600 s vozy domácího výrobce Sorefame dle francouzské licence © Jiří Mazal

Sloupy obrovské haly o rozměrech 238 x 78 metrů, zakrývající osm kolejí, mají představovat kmeny stromů, které se košatí do podoby střechy. Dodnes hala vypadá impozantně, i když léta od výstavby a nedbalá údržba jsou znát. Při výstupu z metra na mě spodní část působila vyloženě odpudivě. Všude kolem tmavý beton, doplněný obchody, prostřední volný prostor okupoval výprodej knih. Chvilku mi trvalo, než jsem našel schodiště k vlakové části. Lehce páchlo močí a sem tam se objevil nějaký sprejerský výtvor. Eskalátory vidět nebylo. Z mezipatra pak vstupujete na jednotlivá nástupiště. V nízkých stavbičkách, připomínajících spíš provizorium, sídlí pokladny a čekárna. K informování slouží televizory. V samotné hale, jíž dominuje bílá barva, sice sloupy poněkud reziví, ale dojem je velkolepý, zejména po setmění, kdy celá střecha zazáří pomocí nepřímého osvětlení.

Provoz je tu (zejména na portugalské poměry) velmi hustý. Vedle množství příměstských spojů zde zastavují všechny dálkové vlaky. V čele vlaků IC trůní lokomotivy řady 5600, vyráběné počátkem 90. let u Siemense ve spolupráci s portugalskou Sorefame. Stroje patří do rodiny EuroSprinter. Identické lokomotivy naleznete i ve Španělsku pod řadou 252. Vagóny nezapřou svou francouzskou předlohu, vyrobené však opět v Sorefame. V příměstské dopravě dominují řady 2300 a 2400 z 90. let, určené pro nástup z vysokých nástupišť. Na nádraží Santa Apolónia se pak svezu patrovou jednotkou ř. 3500 z rodiny X'Trapolis, vyrobené francouzským Alstomem.


Agualva-Cacém, jednotka ř. 2300 © Jiří Mazal

Santa Apolónia je největším (a zároveň nejstarším) lisabonským nádražím a soustřeďuje se tu veškerá dálková doprava. Z ulice díky zástavbě kolejiště není moc vidět a koleje jsou umístěny pod halou obklopenou provozními budovami. Samotná hala by na vše nestačila, takže postupně vznikla i boční nástupiště obdobně, jak to můžeme vidět v Budapešti na Keleti. V Lisabonu pak existuje i řada dalších koncových nádraží, převážně pro příměstskou dopravu, na ty jsem však jednak neměl čas, a jednak jsem je již podrobil zkoumání při mé předchozí návštěvě. V restauraci před nádražím si ještě dopřávám výbornou rybu a pak notně dlouhou chvíli bloudím v uličkách nad nádražím, než najdu své ubytování. Byt ve starém činžáku je rozdělen na několik pokojů a je poznat, že majitelé se snaží navodit přátelskou útulnou atmosféru. Ani brzký odjezd nevadí – snídani mám nachystanou v lednici.

Mým cílem je Leiria, město vzdálené 133 km severně od Lisabonu. Vlakem však velmi obtížně dosažitelné. Zatímco autobusy uhánějí po silnici každou hodinu s jízdní dobou pod dvě hodiny, vlak do Leirie zajíždí pouze třikrát za den. Vybrat si pak můžete ze dvou tras, mnohem delší (ale časově stejnou) přes Coimbru, kdy najedete úctyhodných 206 km, nebo lokálku po pobřeží, což trvá alespoň 3,5 hodiny. Do Coimbry se přepravuji tím nejlepším, co Portugalské železnice nabízí, spojem Alfa Pendular. Jedná se o jakousi obdobu našich SuperCity, s identickým vozidlem – i zde jezdí Pendolina stejného typu jako u nás (italská ETR 460), ta portugalská jsou však šestivozová. V letech 1999–2000 jich bylo pořízeno celkem deset a díky naklápěcí technologii dosahují rychlosti až 220 km/h. Mám dokonce štěstí na modernizovaný kousek, který prošel poměrně radikální změnou interiéru. Je tak vidět zajímavý vývoj, kdy jsou tyto jednotky po téměř dvaceti letech provozu podrobovány renovacím. Na první pohled viditelnou změnou je nový nátěr, působící mnohem efektněji než předchozí. Ve voze číslo čtyři, do kterého mám místenku, mě zaujme zabudovaná plošina pro vozíčkáře, pro kterého je upraveno WC. Sedačky jsou úplně nové, s koženým vzhledem a mnohem tenčí než předchozí. Prostor pro nohy byl i před rekonstrukcí poměrně velký, teď mi připadal díky tenčím sedačkám opravdu bohatý. Příjemné jsou i objemné zavazadlové police se zámkem a dnes samozřejmá wifi.


Modernizované Pendolino ř. 4000 © Jiří Mazal

Z výchozí stanice vyjíždíme téměř prázdní, ale záhy je mi jasné, že místo do uličky jsem nedostal jenom tak. Na nádraží Oriente se celá souprava zaplní téměř na sto procent. Bez zastavení uháníme až do Coimbry, resp. správně se stanice jmenuje Coimbra-B. Vlaky tu pokračují dále na sever nebo se stáčí na východ ke španělským stanicím. Já však volím západní směr a přestupuji do spoje kategorie InterRegional, tvořeného lokální jednotkou řady 592. Tyto třívozové dieselové jednotky si Portugalci pořídili jako ojeté ze Španělska, oproti předchozím typům však znamenaly výrazné zvýšení komfortu. Interiér působí na první pohled příjemně, ale sedačky jsou výškou jak pro liliputány. Jednotky sice jedou hned dvě, ovšem frekvence by se spíš vešla do jednoho autobusu. Nejprve se vracíme po trati, po které jsme přijeli, než se ve stanici Alfarelos odpojíme, a poté již pokračujeme po jednokolejné elektrifikované trati. Dráty končí o trochu dále, v Louricalu, a zemědělskou krajinou plnou zavlažovacích kanálů končíme svou jízdu v Leirii.

Zdejší nádraží je stále obsazené výpravčím a má i otevřenou pokladnu. Překvapením je pro mě funkční bistro, které nejspíše bude oblíbené i u místních. Těch pár cestujících by jej asi těžko uživilo. Exoticky působí četné azulejos (malované kachličky) s okolními pamětihodnostmi a na zhlaví se skví vodárenská věž. Stanice se nachází hodně daleko od centra, ca 4 km, což je s kufrem docela problém. V Leirii naštěstí funguje MHD, která má zajíždět k nádraží. Jízdní řád je ovšem dost rozpačitý. Vlastně se jezdí každých 25 minut, ale odjezdy jsou dány jen ze tří stanic, u zbytku můžete jen tušit, že do 25 minut něco přijede (a vzhledem k provozu ani to nemusí být pravda). MHD tvoří dvě hlavní linky, které v kruhu objíždí prakticky celé město (každá v jiném směru), takže cestování je časově docela náročné. Po nástupu do německé ojetiny (zaujala mě přelepená tlačítka "Haltewunsch") se vydáváme na takřka okružní vyjížďku, a mám tak možnost se alespoň seznámit s městem dříve, než v něm vůbec vystoupím. Ač je zdejší univerzita v řadě areálů, nakonec se mi podaří vystoupit u toho správného a portugalská kolegyně nevychází z údivu, když jí řeknu, jak jsem se sem dostal. Ona prý Mobilisem (tak se zdejší MHD nazývá) nejela aspoň deset let! No, bylo mi záhy jasné, že spoje slouží hlavně studentům pro přepravu do kampusů na okrajích města, ke kterým se spíše přimíchal nějaký ten důchodce.


Coimbra-B, jednotka ř. 592 původem od RENFE © Jiří Mazal

Opět autobusem popojedu na autobusové nádraží, které trůní přímo uprostřed města. Tvoří jej rozlehlá hala, kde je vedle nástupišť i zázemí pro údržbu. Můj hotel naproti naskýtá nádherný pohled na zdejší hrad. Město samotné pak nabízí útulné centrum bez masového turismu, se spoustou bister nabízejících polední menu za cenu 5–6 €.

Týdenní pobyt uběhl jako voda a v pátek se vracím opět do Lisabonu. Tentokráte se ale autobusu na zastávce nemohu dočkat, nakonec rezignuji a z vrátnice univerzity si nechám zavolat taxi. Vrátná se diví, jak to, že jsem chtěl jet vůbec autobusem, vždyť na nádraží přece nejezdí a funguje hlavně pro studenty pro přepravu do kampusů. Takhle jsem aspoň byl za 6 € na nádraží za chvíli. Čeká mě jízda podél pobřeží (to však celou dobu není vidět) až do Lisabonu.

Na nástupišti vrčí jednotka řady 0450, od pohledu letitá, však také pochází z 60. let. Sice prošla modernizací, ale žádný zázrak to není, interiér je hodně spartánský. Jednotka je zjevně očištěna od sprejerského řádění, to ovšem znamenalo zakalení oken, přes které není nic vidět. Naštěstí pár oken zůstalo čistých. Nacházím i oddíl s lepšími sedadly, ale právě kvůli oknům ho raději opouštím. Od průvodčího se dozvídám, že ač se mělo původně přestupovat, jede se až do Lisabonu přímo, což mi moc radosti neudělalo – naivně jsem si myslel, že bych mohl přestoupit do něčeho útulnějšího. Během 3,5 hodinové jízdy je cestujících pomálu a většinou počet nepřekračuje deset lidí, to se nemění ani před Lisabonem. V Caldas da Rainha máme chvíli pobyt, přičemž při prohlídce nástupiště ke mně přijde vlaková uklízečka a starostlivě se mě ptá, jestli ty věci na sedadle jsou skutečně moje. Tomu říkám starost o zákazníka! Mě především zaujme zdejší kolo-drezína a obligátní kachličky azulejos.


Caldas da Rainha, modernizovaná jednotka ř. 0450 původem ze 60. let © Jiří Mazal

Před Lisabonem se již objevuje hradba předměstských paneláků a vystupuji si v moderně vyhlížejícím terminálu Agualva-Cacém. Mám totiž v plánu navštívit Sintru, kde končí jedna z předměstských tratí. Samotná trať sice není nijak zajímavá, ale Sintra je oblíbeným výletním místem plným památek.

Na zdejším nádraží, jehož interiér je ozdoben překrásným azulejos, však nenacházím žádnou úschovnu. Pokladní mi kufr odmítá vzít, takže mé možnosti jsou rázem hodně limitované. Po chvíli chůze, kdy fotím alespoň palác Sintra kousek od nádraží, naskakuji do autobusu linky č. 434, která však není obyčejnou linkou, nýbrž turistickou s jízdným 5 €. Po úzkých silnicích vystoupáme do kopců nad město, kde se nachází jedna z největších pozoruhodností - palác Pena. Nemá však cenu u něj ani vystupovat, s prohlídkou nepočítám, a autobusem se opět vracím zpět na nádraží. Vlakem tentokráte pokračuji až na konečnou na nádraží Rossio. To slouží pouze příměstským vlakům do Sintry a vlaky do něj vjíždějí 2600 m dlouhým tunelem. Nádraží bylo dříve mnohem významnější, o čemž výmluvně svědčí jeho přechozí název Centrální. Honosná budova v manuelském slohu se vyznačuje zdobnou fasádou.


Sintra, nádražní pokladna © Jiří Mazal

Už mi zbývá jen dojet metrem k hotelu – metro však není hned u nádraží, ale musíte se vydat vlevo ca 200 metrů. Po týdnu v Leirii mi připadne Lisabon jako úplně cizí město, přecpané turisty a působící neútulně. Portugalsko samotné však za opětovnou návštěvu rozhodně stojí.

Galéria

Súvisiace odkazy