Co se psalo o železnici před 40 lety aneb Znamení neslavné doby bratrské okupace

Několik čtenářů nám poslalo ze svých archivů zažloutlé noviny, pamětníky těch neveselých dnů před čtyřiceti lety. Vybrali jsme z nich několik charakteristických dobových zpráv, týkajících se železnice nejen ze srpna roku 1968, ale i z doby pozdější.

Klid a rozvahu (Vpřed, týdeník PO Praha, 21. srpna 1968)

Vedení Severozápadní dráhy a provozního oddílu Praha vyjadřují v těchto pohnutých chvílích plnou podporu vládě republiky Československé a představitelům naší Komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem. V okamžicích, jaké právě prožíváme, mohou příslušníci modré armády nejlépe prokázat, že jsou skutečnými strážci nastoupené cesty demokratizace, která je tak vážně ohrožena okupací naší vlasti armádami Varšavské smlouvy. Nedopusťme, aby docházelo k zastavení provozu, nedejme se vyprovokovat výzvami ke stávce a pasivní resistenci, odpovídejme zvýšenou kázní a plynulou dopravou na argumenty o kontrarevoluci v ČSSR.
Nechť naše vlaky vyjíždějí na tratě s heslem: Za svobodu, svrchovanost a socialistickou demokracii v Československu.

Ochromená železnice (PRÁCE, 22. srpna 1968)

PRAHA – Jak včera po 13.00 hodině informoval zpravodaje ČTK náčelník Severozápadní dráhy Ing. Ladislav Kašpar, jsou okupována a vyřazena z provozu pražská nádraží hlavní a střed. Je znemožněn pohyb vlaků přes smíchovský železniční most v Praze. Vlaky dojíždějí do okrajových pražských nádraží. Osobní přeprava je zablokována rovněž v Brně a Plzni.
Nákladová doprava pracuje celkem normálně a soustřeďuje se na zásobování obyvatelstva. Na hraniční přejezdy nedojely dnes ráno pravidelné vlaky z Berlína, Varšavy a Budapešti. Byla poškozena četná zabezpečovací zařízení na silničních přejezdech, hlavně na Mostecku. Většinou jsou již uváděna do pořádku.
Na okupovaných nádražích cizí vojáci znemožňují železničním zaměstnancům pohyb a ruší i jejich telefonní spojení. Veřejnost se vyzývá, aby omezila cesty po železnici. 

Železničáři! (Pochodeň,orgán východočeského KV KSČ, 23. srpna 1968)

Jednotka LM železniční stanice Česká Třebová se plně staví za naše ústavní činitele se soudruhy Svobodou, Dubčekem, Černíkem a Smrkovským a žádá o jejich propuštění, aby mohli jako právoplatní delegáti se zúčastnit mimořádného XIV. sjezdu KSČ.
Příkazy jiného vedení státu ani strany poslouchat nebudeme. Železničáři uzlu Česká Třebová zabezpečují cílevědomě v daných podmínkách provoz tak, aby byla udržena plynulá přeprava jak lidí, tak zboží pro potřebu čs. národního hospodářství. Jakmile dojde výzva k zahájení generální stávky, připojíme se s celým kolektivem. (Železničáři uzlu Č. Třebová Jednotka LM železniční stanice)

Železničáři nezklamou (PRÁCE, 24. srpna 1968 Po šesti dnech okupace)

V železničním depu Praha-Vršovice je nebývalé ticho. V kruhu lokomotiv, na němž je nápis „Družba nět okupacija„, projednávají železničáři svou rezoluci. Samozřejmě jsou proti okupaci, stojí pouze za našimi legálními představiteli, plně uznávají ústřední výbor zvolený na XIV. sjezdu strany – vědí však také, že od nich občané očekávají více. Nikdy nepropůjčíme železnice k posilování okupace! I kdybychom byli přinuceni, každý z nás zná hodně způsobů, jak ochromit přepravu. Nikdy nepovezeme okupační jednotky, ledaže by se vracely nazpět amy k tomu dostali příkaz od lidí, jimž plně věříme. Nebudeme ale ani přepravovat nic, co by i jinak republice škodilo – munici, nebo podobný náklad; všichni jsou povinni přesvědčit se, co ve vagónech vezou. Mluví se o vlaku s rušicími zařízeními – tudy neprojedou... Přesně ve třináct hodin vstupují strojvedoucí na lokomotivy a pískáním ohlašují dnešní stávku. Odpovídají továrny, hlas sirén překrývá celé město.

Těžká situace na železnici (Železničář, týdeník, zvláštní vydání 27. srpna 1968)

Vcelé naší železniční síti bylo 27. 8. odstaveno 194 vlaků, což je od r. 1945 nejvyšší počet. Z toho 95 je určeno do jihovýchodní Evropy a 99 je smístní zátěží pro rozposunování v Praze, Bratislavě, Brně a České Třebové. Tratě jsou přeplněny a jejich výkonnost poklesla proto jen na 30 %. Zlepšení situace se očekávalo již 27. 8. v odpoledních hodinách. Od ranních hodin téhož dne se již pracovalo na přechodech s Maďarskem, a to ve Štúrově a Rusovcích. Na vlacích čeká na 5 tisíc vozů na vykládku. Dalších 5 tisíc čeká na vykládku v závodech na vlečkách apod. Tudíž celkem chybí v síti na 10 tisíc vozů.
Občané, vyzýváme Vás všechny, kteří jen trochu můžete, pomozte tyto vozy vykládat. Za šest dnů okupace nebylo možno přistavit téměř 35 tisíc vozů, což znamená více než půl miliónu tun zboží, ponejvíce potravin. Např. zmosteckého uhelného revíru nemohlo vyjet 61 uhelných vlaků a z ostravského 70 uhelných vlaků. Tím byl ochuzen náš průmysl a domácnosti o 310 tisíc tun uhlí.
Nedostatkem náležitostí (vlakové čety, lokomotivní čety, lokomotivy atd.) vznikly velké obtíže i v osobní dopravě. Podařilo se jen s velkými potížemi zajistit alespoň dělnickou dopravu. Přesto však na 25 úsecích naší železniční sítě byla zpožďována osobni doprava až o 10 hodin.

Vzdáváme se Rudého praporu sovětských železničářů (Trať Družby, časopis PO Přerov, 28. srpna 1968)

Po několika prvních dnech surového přepadení svobodného socialistického Československa po zuby ozbrojenými armádami pěti států Varšavské smlouvy začaly přicházet do Olomouce protesty železničářů ze všech koutů Moravy. Dnes nelze se divit, že naši pracující se rozhodli odmítnout a vrátit také Rudý prapor sovětských železničářů. Po získaných zkušenostech s okupačními vojsky už nestojíme o toto vyznamenání, jehož dosud jsme si tolik vážili a které železničáři na Moravě velmi dobrými pracovními výsledky měli v držení již tři roky. Letos k svátku našich železničářů měli jsme je získat již počtvrté. S navždy narušeným přátelstvím kdysi bratrských států zpřetrhali naši uchvatitelé i nejlepší svazky mezi sovětskými a československými železničáři. 

Jak na kolejích? (Mladá fronta 30. srpna 1968)

Praha. – Nakolik se již normalizuje situace na železnici? – Na to jsme se zeptali ing. Sedláka z pražského provozního oddílu ČSD, který sleduje pravidelnost vlakové dopravy v hlavním městě.
Dověděli jsme se, že normalizace na železnici pokračuje dobře. Včerejší ranní dělnické vlaky přijely například do Prahy včas, zpožděny maximálně o 4–5 minut. Jen dva spoje od Kolína měly zpoždění větší: sedmnáct a dvanáct minut.
Vnitrostátní rychlíky odjely až na nepatrné výjimky včas, do Prahy přijíždějí rychlíky většinou se zpožděním v průměru pětiminutovým. Zhruba půl hodiny byly opožděny jen dva spoje z Košic. Nejede zatím Poprad-expres, který byl vypuštěn pro menší zájem o dálkové cesty. Jiná je situace u mezinárodních rychlíků, z nichž některé ještě nejezdí. Ve středu například nebyly v provozu spoje Berlín–Sofia (R 56), Sofia–Berlín (R 57), Berlín–Bukurešť (R 58), Bukurešť–Berlín (R 59), Berlín–Vídeň (R 50), Berlín–Praha (R 52), Vídeň–Berlín (R 53) a Berlín–Budapešť (R 156). Vindobona zatím jezdí jen v úseku z Prahy k rakouským hranicím. Turisté, pokud se vracejí vlakem z Maďarska, na hranicích přestupují, protože přímé spoje do Prahy nejedou. 

Nepředstavitelné ztráty na železnici (PRÁCE, 31. srpna 1968)

Předsednictvo ÚVOS pracovníků dopravy a spojů doporučilo na svém posledním zasedání, aby se letos nekonaly oslavy Dne železničářů a finanční prostředky aby byly dány do státního rozpočtu. Navrhlo dále zrušit celostátní soutěž o Rudý prapor sovětských železničářů a prapor vrátit. Situace v dopravě a spojích byla v minulých dnech víc než kritická. Obrovské jsou také hospodářské ztráty, jak nás informoval místopředseda svazu Fr. Vála:
„Ve veřejné městské dopravě a u ČSAD se hmotné ztráty odhadují na 29 miliónů, ztráty na hospodářské činnosti představují do 26. t. m. zhruba 80 miliónů. Nejvíc ochromena byla místní doprava v Praze – do včerejšího dne nebyla plně obnovena. Proti tomu v Ostravě, Pardubicích, Hradci, Košicích nebyla místní doprava příliš narušena. Nepředstavitelné jsou ztráty na železnici. Byl znemožněn průjezd Brnem, zastaveno hlavní pražské nádraží apod. Denně bylo rozpuštěno 200 vlaků, tedy asi 10 000 vagónů odstaveno.„
Jak předsednictvo ÚVOS oceňuje práci železničářů a spojařů v minulých dnech?
„Velmi vysoko. Až na zcela výjimečné případy kolaborantství např. K. Hoffmanna – projevila se naprostá jednota, morální a vlastenecké cítění lidí jak u spojařů, tak u dopraváků.„ 

Všechny vlaky jezdí (Rudé právo 3. září 1968)

PRAHA 2. září (ČTK) – Ve vnitrostátní a mezinárodní dopravě jezdí podle zprávy z ministerstva dopravy všechny vlaky. Jedině na přechodech do Maďarska jsou obtíže, protože na celnici přijímají cestující do Maďarska jen s diplomatickým pasem nebo s potvrzením o nutné služební cestě nebo o nutných rodinných záležitostech.
Železniční most v Komárně, který byl poškozen, je již v provozu. Počítalo se, že oprava potrvá dva až tři týdny. Železničáři – zaměstnanci mostního odboru Bratislava – jej však opravili za dva a půl dne. 

Havárie sovětských vozidel (PRÁCE 5. března 1969)

NYMBURK – U Poděbrad nedal přednost v jízdě na hlavní silnici řidič sovětského vojenského vozidla osobnímu vozu Škoda 1000 MB, do kterého ze strany narazil a demoloval. Na místě byla usmrcena mladá žena a řidič byl těžce zraněn. Další nehoda se stala na nechráněném železničním přejezdu u Lysé nad Labem, kde sovětské vojenské vozidlo narazilo na projíždějící nákladní vlak. Byli zraněni tři členové posádky vojenského vozu. 

Ostře sledované vlaky (PRÁCE, 15. března 1969)

Ne, nebude to vyprávění ani o Hrabalově novele, ani o Menzlově filmu, jak by snad napovídal titulek. Jde pouze o ostře sledované vlaky projíždějící hranicí ČSSR – NDR. Naše občanka B. F. se totiž vracela z několikadenní návštěvy západního Berlína. Jak známo, s touto částí města letecké spojení nemáme, a tak musela B. F. na letiště do hlavního města Německé demokratické republiky. Po klidném celním odbavení se však ukázalo, že letecké spojeni s Prahou je pro špatné počasí přerušeno. B. F. tedy s dalšími pěti Čechoslováky nastoupila zpáteční cestu nočním rychlíkem. V Německu onemocněla, měla silnou rýmu a horečku, těšila se, že bude kolem páté hodiny ranní už doma.
Ale nebyla. Na hranicích přišla celní kontrola NDR. Mezi hromadou východoněmeckých novin jedna celnice objevila také dva ryze módní západoněmecké časopisy a několik automobilových prospektů. Všichni Čechoslováci museli okamžitě vystoupit z vlaku a po jednom je zavřeli na celnici. Začala prohlídka a výslech.
„Když jsem se chtěla vysmrkat,„ říká B. F., „dali mi kapesník až po důkladné prohlídce a také ten použitý bedlivě přezkoumali. Ani na záchod mě samotnou nepustili. Pak přišli dva celníci s lampou a psacím strojem. Kdyby mi nebylo tak zle, musela bych se smát. Vypadalo to jako v kriminálním filmu. Posadili mě proti zdi s velkým portrétem Ulbrichta a pustili mi do očí světlo. Dávali mi spoustu otázek, rozebrali mou pudřenku, prostudovali zápisník. Když v něm objevili lísteček s poznámkou ECH 11, zavolali ostatní a vítězoslavně jim to ukazovali jako corpus delicti. A přitom to bylo jen číslo lampy do rádia, kterou jsem měla koupit tatínkovi...„ Výslech se několikrát opakoval. Nakonec B. F. oznámili, že jí zabavují všechny věci dovezené ze západního Berlína: tabulku čokolády, dva balíčky mandlí, stovku cigaret, ony módní časopisy a prospekty a jedny punčochové kalhoty. „Řekla jsem jim, že ještě zapomněli na jeden balíček sušenek. Vytáhla jsem ho z tašky a praštila s ním o zem. Měla jsem už toho několikahodinového výslechu až po krk. Přiběhlo jich asi deset v naleštěných holinkách a tradičních uniformách a začali řvát, že mě za to zavřou. A že to hned musím zamést. Odmítla jsem, stejně jako podpis protokolu, ve kterém mě odsoudili ke sto markám pokuty za diskreditaci a urážku celních orgánů jedním balíčkem sušenek, tak to tam napsali...„ B. F. se dostala do Prahy až třetím vlakem. Její spolucestující z ČSSR na tom nebyli o nic lépe. Vysvlékli je do naha, vyslýchali, prohlíželi, všechno zabavili, jednomu dokonce vzali i kabát, který si koupil loni v létě v Itálii. Někteří z těch, kteří do NDR nebo zpět cestovali, tohle už znají. Ještě nejlépe dopadli ti, kteří měli v klopě československou vlaječku. Nikam se nedostali. Protože s ní je zřejmě v ostře sledovaných vacích vstup do NDR zakázán.
I v tisku Německé demokratické republiky, jako v dalších socialistických zemích, občas zazní hlas o nutnosti rychlé normalizace vzájemných vztahů. Celníci v Bad Schandau si ona slova patrně vykládali zcela po svém. (ALOIS HUMPLÍK)