Srdce vrútocké Kačeny dotlouklo. Doufejme ale ve vzkříšení

Nejmenší z vrúteckých provozních lokomotiv (no, už vlastně pomalu neprovozní), nese v budce skromné oznámení, pravící, že slouží od roku 1896. Slušná řádka let a tak si jistě oddech zaslouží. Jde ale o to, zda se v době, která je nakloněna všemu možnému, jen ne obnově parních lokomotiv, podaří najít peníze na opravu, aby ten odpočinek nebyl trvalý. A protože tento příspěvek je psán česky, což v některých jedincích přeci jen vzbuzuje podivné myšlenky, připomínám, že tato slova platí stejně tak pro ČR, jak i pro SK).

Konvoj míří pod dráty hlavního tahu do Kraľovan. Tady jsem se poprvé potkal s polskými kamarády.  

Módní retro černobílá fotografie a její barevný originál vznikly na výjezdu z tunelu u Kraľovan 

Ale dost už pláče nad doufejme dočasnou ztrátou mašinky. Vraťme se do sobotního rána. Pro mě začalo zvoněním budíku krátce po čtvrté hodině ráno. A o stovky kilometrů dál asi podobný nepříjemný zvuk budil Igiho, aby ani on nezapomněl na domluvené setkání. Zatímco on spěchal na vlak do Kraľovan, 140 šemíků pod kapotou mého přibližovadla vyplivlo trochu naftových sazí, a jalo se uhánět směr místo akce.

Krize nastala na 198 kilometru cesty. Tachometr ukazuje asi padesátku, místo silnice bílá plocha, v příkopu nějaké auto a na cestě pět lidí. Sundávám nohu z plynu a vzápětí snad závan větru trhá zadní část auta do smyku. Zatímco ruce automaticky srovnávají smyk, hlavou letí myšlenka. Ať to dopadne, jak to dopadne, hlavně nesrazit ty lidi na cestě. Takže, pokud to půjde, zůstat na silnici, tedy na bílé ploše nahoře. V případě nouze mířit vlevo mimo cestu, kde nejsou lidé. Naštěstí vše končí srovnáním smyku a řidič audiny, který se mi posledních pět kilometrů lepil na kufr, taky pochopil, proč jsem odmítal spěchat. Na další cestě potkávám i jiné nešťastníky, kterým byla silnice malá a již bezpečně dorážím do Vrútek, kde s ostatními čekám na příjezd páry k nástupišti.

Když přijela, monitoruji situaci a vyhledávám známé tváře. A není jich málo. Jen Designer špatně strávil můj pokus o zachycení historického okamžiku. Naposledy jsem jej fotil v Ostravě, jak se láduje chlebíčky a to přežil bez následků. Ale když jsem jej chtěl vyfotit v pracovním nasazení, ohnal se po mně smetákem. Že by chtěl utajit skutečnost, že umí dělat i něco užitečného?

Zatímco posádka a cestující pomalu obsazuje svá místa, já vyrážím gumokolně směr Kraľovany. U tunelu mám naplánovaný snímek a fabie s polskými značkami napovídá, že nejsem jediný s tímto plánem. Když přicházím ke dvojici fotografů, mám na jazyku otázku, zda někdo z nich není JG-Krakow. Otázku jsem nakonec nevyslovil a tak na potvrzení mé domněnky musím ještě čekat. S dalším člověkem z klubu se tak oficiálně seznamuji až později a potvrzuji si původní dojem, že se jedná o rozvážného a umírněného člověka, navíc excelentního fotografa.

Ale to už se přesouvám do Kraľovan na stanici, kam se mezitím dopravil Igi – stylově, vlakem. Dál budeme pokračovat spolu, protože naším cílem je pokud možno obsáhle zdokumentovat jízdu vlaku. Kačenka nám svým rychlostním limitem na hodnotě 40 km/h slibuje možnost, že se ji podaří opakovaně předjíždět a fotit. Zjevně nejsme sami, protože s vlakem závodí i další auta, včetně již zmíněných polských příznivců nostalgie.

na nádvoří zámku bylo v sobotu plno. Foto Ing. Igor Molnár

ze zámku byla stanice jako na dlani. Jen Kačena se ukryla za skladištěm. Foto Ladislav Hruškovič  

Takto se dostáváme až do Oravského Podzámku. Sluší se připomenout, že počasí ani přes den opravdu nemělo nic společné s bezmála předjarní atmosférou, která ještě ve čtvrtek panovala u nás na jihu Moravy. V cíli cesty palubní počítač hlásil venkovní teplotu –8,5 stupně a že nekecal, jsem si nejlépe uvědomil, když jsem chtěl sněhem očistit světla a čelní okno. Málem mi zmrzly ruce. A počasí šlo z extrému do extrému, chumelenici se studeným větrem střídal svit Slunce, prostě, jak na houpačce.
Přestávku v cíli cesty Igi a Laci, do té doby se na nás usmívající z vlaku, využili k cestě na kopec, aby si prohlédli historickou stavbu, známou mimo jiné i z některých pohádek. Já se po osmi hodinách na cestách poprvé najedl a pak poslouchal družební debatu párofilů, reprezentovanou domácí partou z Vrútek a hostujícími reprezentanty od modrého mercedesu. A abych nezapomněl, nechyběl koko, který je asi doma už u každé páry.

Návrat do Kraľovan v ne zrovna fotogenickém postavení. Foto Milan Vojtek

Zpáteční cesta už byla na fotografy podstatně méně bohatá. Zdá se, že pára v opačném postavení, tedy “uhlím napřed” není opravdu tak atraktivní. Ale protože se jednalo o poslední akci, tak nám to nedalo, a fotili jsme téměř až do poslední chvíle. Teprve v Kraľovanoch naše fotošílenství končí. Loučíme se s posádkou parního vlaku, který se před posledním úsekem do Vrútok zase spojil s požárním vlakem a vyrážíme každý k domovu, Igi směr Košice, já směr Morava.

Jak už zaznělo v úvodu, na akci se setkali členové klubu, ať již současní, ale i ti, kdo za sebou práskli dveřmi a odešli od rozdělané práce. Ale nejdůležitější je, že bez ohledu na skutečnost, že řady provozních strojů opouští další lokomotiva, setkali se lidé, kteří se umí a chtějí domluvit.

 Kačena míjí ledem pokrytou skálu. Foto Ing. Igor Molnár

Tento příspěvek věnuji lidem od páry, jako poděkování za jejich práci pro spokojenost účastníků akce a taky novému kamarádovi z Polska.

P.S: Fotky zachycují realitu. Snímky se světle modrou oblohou v Párnici vznikly za použití polarizačního filtru. Přesto neobsahují téměř bouřkové mraky.

Jak akci viděl Boris, najdete zde