Métro du Sahel: Monastir

O nudě

V pozadí našeho dalšího železničního výletu tentokrát nestály rosničky věštící nelibou meteorologickou pohodu. Naopak – bylo už příliš dlouho krásně a mně díky tomu plně nenaplňovalo povalování se na písku a také stále se opakující situace plážového života v okolí našeho ležení mne nudily. Pravda, bylo tu ještě koupání v moři. Jenže ani to mne příliš neuspokojovalo, protože jsem na pláži Skanes nenašel využití pro svou „podvodnickou“ výbavu, jíž jsem (jako obvykle) neopomněl zvýšit hmotnost svého zavazadla.

Důvody toho nepříznivého stavu byly dva – jednak vytrvalé vlnobití, které nejen hrozilo vpádem do šnorchlu, ale především vířilo písek a všeliké částice povětšině biologického původu, takže průzračnost vody vzala velice rychle za své. Důvodem druhým bylo právě samo jen a jen písčité dno bez všelikých skalisek poskytujících jinde ve středomořských vodách podklad či útulek zástupcům podmořského života.

I vzpomněl jsem si na svůj někdejší pobyt přímo v centru Monastiru, poblíž něj se nachází dokonce několik lokalit pro zkoumání podmořské fauny a flóry přímo ideálních. Jak dostatkem skalních útvarů, tak také svou polohou odvrácenou od širého moře a tudíž klidnou hladinu skýtající. Takže jsem přesvědčil svou drahocennou polovici, abychom jeli za koupáním pro změnu tam.

Pochopitelně vlakem metra a já navíc s ideou také nějakých výzkumů železničních, k nimž jsem se při minulých návštěvách Monastiru nedostal. Zdálo se mi to jako docela dobrý nápad k rozptýlení nudy. A Helena, sužována jí do jisté míry také, se pro změnu už viděla, kterak si při té příležitosti projde tamní súky, popř. také z našeho pohledu serióznější nákupní místa.

O mořských ježcích a jiné zvířeně

Po snídani jsme vyrazili i se základní plážovou výbavou na zastávku Les Hôtels a přepravili se metrem do Monastiru. Sice jsem i cestou pořídil nějaký ten snímek, ale na nádraží jsem se omezil jen na fotografování tak říkajíc peripatetické (tedy za pochodu), maje na zřeteli onen hlavní cíl našeho výletu. Takže jsme se neprodleně vydali směrem k moři, abych si ověřil, zda mé předpoklady stran absence vln na vytipovaných místech jsou správné.

Byly. I zamířili jsme na mně už známý poloostrov Ghedamsi, který je v pohodlné vzdálenosti od centra a navíc skýtá krom žádaných skal také lecjaké zajímavosti rázu historického. Byl odedávna obydlen, jak ukazují prehistorické jeskyně, a také vojensky využíván. Poslední zbytky různých zařízení ukazují, že staré opevnění posloužilo i za 2. světové války. Kromě toho zde byla údajně také továrna na zpracování tuňáků a kdosi se tu relativně nedávno zřejmě snažil zbudovat také nějaké centrum druhu turistického.

Tato snaha však vzala zjevně za své a na poloostrově se vyskytují především rybáři, domorodá omladina a tu a tam také zahraniční návštěvník hledající zde klid – ať už z jakýchkoliv pohnutek. (Na jaře roku 2000 jsem se tady ke své nelibosti, jsa sám, stal objektem vytrvalého nadbíhání tuniských poskytovatelů „lásky mezi muži“.) Onoho dne ráno jsme byli na vyhlédnutém místě zprvu zcela sami, posléze oblaženi přítomností dvou Italů.

Náš klid kolem poledne narušil vpád tlupy kluků, kteří si sem zjevně odskočili o školní přestávce, aby si zaskákali do vody. Zprvu nás sice k naší nevoli vypudili z kamenné plotny, kterou jsme si zvolili za místo k ležení i noření se do vod, avšak posléze jsme jimi byli zataženi do zajímavé lexikálně-gastronomické akce. Vše začalo tím, že jsem Heleně přinesl ukázat alespoň jednoho zástupce mořského života, který jsme si konečně mohl prohlížet.

Vylovený mořský ježek na naší osušce okamžitě vzbudil pozornost oněch mládenců, kteří naskákali do vody, přinesli další ostnaté živočichy a předváděli nám za použití vidličky (kterou vzali kdoví kde), jak se domoci chutného ježčího vnitřku. No, chutného možná pro ně a některé gurmány, k nimž zrovna nepatříme. Tato poučná lekce pak byla doplněna též výukou jazykovou, když se nás ptali, jak se česky přátelsky zdravíme a učili nás tuniské ekvivalenty pozdravů. Před návratem do školních škamen si vyžádali ještě skupinové foto a pak už zmizeli za pozdravného halekání.

O vyprahlém trojúhelníku

Nedlouho po nich jsme se rozhodli zmizet také. Já jsem měl v mysli zastihnout jistý vlak na jistém místě, Hela pak toužila po procházce městem. I rozloučili jsme se a já jsem svižně vyrazil do centra a ulicí směrem k monsatirskému železničnímu trianglu u zastávky La Faculté. Můj zrychlený přesun, diktovaný jízdním řádem, přinesl dva okamžitě zjevné výsledky: Tunisané na mne hleděli jako na zatoulaného pomatence (když jsem se pohyboval v místech cizinci nenavštěvovaných a navíc pěšky) a má tělesná schrána velice rychle pozbyla pocitu osvěžení z předchozí koupele. Na rozpálené třídě jsem se potil jak hovado.

Třída byla dlouhá, rovná a tudíž psychologicky neblaze působící. Nakonec jsem se ocitl v kýženém cíli svého marše, dokonce s jistým předstihem před spojem, který jsem při průjezdu zastávkou chtěl vyfotit. Šlo o soupravu rychlíku (zde zvaného train direct climatisé) z Tunisu do Mahdie, o němž jsem se už zmínil minule. Kromě toho jsem hodlal trochu podrobněji zdokumentovat místní triangl a zajímavou zastávku, která má nástupiště s příslušnými budovami u dvou tratí, poměrně daleko od sebe.

Oba záměry se mi podařilo naplnit a dokonce jsem si počkal na druhou cestu onoho rychlíku podvojnou zastávkou La faculté, tentokrát jedoucího z úvraťového monastirského nádraží po trati do Mahdie. Jako bonus jsem od SNCFT obdržel projíždějící soupravu metra ve směru opačném, která také neunikla mému fotoaparátu – stejně jako mezi tím pohledy na všechny tři rohy trianglu, staniční budovy a nepořádek kolem nich.

O zazděné trati

Jestliže jsem cestou na zastávku mazal po hlavní třídě, při zpáteční cestě do centra jsem hodlal jít pokud možno podél trati a pořídit cestou nějaký ten záběr. Že je trať uzavřena od zastávky La Faculté až po samotné monastirské nádraží z obou stran vysokou zdí, to jsem pochopitelně už věděl. I když nebylo tak tomu vždy – v roce 2000 byl kolem trati i vlastního nádraží jen standardní kovový plot SNCFT, jako je tomu doposud třeba v Mahdii. Od té doby však byla postavena všude šotouštsvu výsostně nepřátelská zeď, dokonce i na mostě nad zhlavím nádraží.

Nicméně jsem hodlal pořídit cestou pár obrázků okolí takto obezděné tratě a pokud možno i trať samotnou, pokud se mi podaří najít vhodnou skulinu v jejím opláštění. Že bych narazil zrovna na díru ve zdi, to se říci nedá. Ale docela mi posloužila jedna moderní a tudíž jinak než ostatní postavená lávka pro pěší, jichž vede přes trať hned několik. Jinak jsem se cestou soustředil na obhlížení okolní zástavby, od tradiční spíš vesnické až po moderní domy činžovní i rodinné. Škoda, že neexistuje možnost záznamu a reprodukce pachů – mohl bych vám dokázat, že i blízko centra a uprostřed moderních staveb jsou ukryty chlévy.

Zajímavé bylo pozorovat také tamní život, v němž se také mísí prvky historické a moderní. Tak jsem třeba viděl, jak luxusním autem přijel ke své moderní vile kapitán letadla v příslušné parádní uniformě – a sledoval jej přitom v tradičním oděvu oblečený stařeček na zápraží sousedního starého domku. Ač jsem byl v těch končinách patrně poměrně cizím a možná i rušivým prvkem, nikdo si mne kale nevšímal. Dokonce ani žádné zdejší dítě netoužilo po bonbónu či nezletilec po cigaretě. Jako by to proti turistickým zónám byl i po této stránce docela jiný svět.

Ač díry v oplocení trati nebyly k dispozici, místy je zdařile suplovaly výsledky nepříliš kladného vztahu Tunisanů k odklízení nepořádku dál, než za hranice vlastního pozemku. Mám na mysli kupy stavebního rumu a jiných produktů rozvoje zdejší společnosti, které tu a tam mohly posloužit k fotografickému překonání zdi. Tak jsem mohl třeba pořídit celkový obrázek místního nádraží, dříve realizovatelný z už zmíněného mostu nad jeho zhlavím.

O jednom rychlíku a sedmi drátenících

Jsa vyzbrojen zpáteční jízdenkou, nebyl jsem pochopitelně odkázán na nahlížení přes zeď, ale mohl jsem oficiálně vstoupit do cestující veřejnosti přístupných míst staničních. A přiznám se, že jsem vstoupil i do některých míst civilistům nepřístupných, neboť místní nádražáci mé průniky do kolejiště naprosto přehlíželi, o nějakém zakazování pořizování obrazového záznamu nemluvě.

Na nádraží jsem se také podle domluvy setkal také se svou životní souputnicí, která mezi tím obešla nějaký ten krám a jevila se bát vcelku spokojenou. Hlavně proto, že odolala všelikým svodům a mámením a své dinárky neutratila. Dokonce ani nenamítala nic proti tomu, abychom nechali nejbližší spoj ujet a počkali na dobu, kdy se bude vracet už dnes jednou (ba dokonce dvakrát) viděná souprava tuniského rychlíku.

V takto vyzískaném čase jsem se ještě vydal hlouběji do kolejiště blíže popatřit na trvale tam odstavené mechanismy místních „dráteníků“ a sledoval také běžný provoz na nádraží. Když jsem se dočkal příjezdu rychlíku a mohl zaznamenat poměrně rychlé objetí soupravy lokomotivou, nic už nebránilo tomu, abychom tento vlak vzápětí sledovali usazeni v jednotce metra. A vrátili se do hotelu uspokojeni ve (skoro) všech svých potřebách.

O mrtvém prezidentovi

Možná si řekne mnohý: Oni jeli do Monastiru jen za koupáním, obchody a tratí? Vůbec nenavštívili zdejší mnohé památky? No, onoho dne tomu bylo vskutku tak. Mj. proto, že jsme v tomto městě nebyli poprvé, ale také proto, že nám sem ještě hrozil společný výlet, laskavě nám věnovaný naší cestovní kanceláří za včasný nákup zájezdu. A proto jsem si dovolil přidat do galerie na závěr také něco obrázků z této návštěvy Monastiru a k nim zde přičiním i několik řádků textu.

Dalo by se říci, že hlavní atrakcí Monastiru je jeho slavný rodák, první tuniský prezident Habib Bourguiba. Ten se (a spolu s ním i jeho žena) zasloužil o velký rozkvět svého rodného města (monumentální nádraží nevyjímaje) svým způsobem k němu přispívá i po smrti. Mám na mysli mauzoleum, v němž jsou uloženy ostatky jej samotného i jeho rodiny. Mauzoleum zde ovšem stálo už v době mé první návštěvy Monastiru, a to vzdor tomu, že tehdy už bývalý prezident ještě žil.

Zemřel dne 6.4.2000, dva dny před naším odletem z Tuniska, kterému bylo jeho úmrtí utajeno a dověděli jsme se o něm až doma. Jak mauzoleum vypadá a co je v něm zhruba k vidění, to si můžete prohlédnout na fotografiích. Na nich také uvidíte některé další místní pamětihodnosti, k nimž patří nejen historické památky, ale také třeba zlatem zářící socha malého Bourguiby ve školním šatu. Také ta na svém místě v centru města stála už za života své předlohy.

Nechci tady suplovat turistické průvodce, o Monastiru a jeho pamětihodnostech si můžete leckde přečíst daleko více a daleko lépe zpracovaných podrobností, než bych byl schopen shromáždit já. Nakonec mé povídání má v centru pozornosti tuniské železnice a toto je opravdu jen jakýsi apendix, mnohé návštěvníky našich stránek spíš obtěžující než je uspokojující.

Prameny a odkazy:

1. Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
2. SNCFT
3. SNCFT - Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens
4. SNCFT locomotives and shunters  
5. Soussa's Metro Du Sahel Thread - SkyscraperCity
6. Monastir
7. Habib Bourguiba, první tuniský prezident
8. Habib Bourguiba - Wikipédia

10.06.2008 - Monastir: mašinka na terase hotelu Esplanade © PhDr. Zbyněk Zlinský