Zápisky z cesty do země Kazimierza (IV.) – pondělí 27. října 2008

Letmé křižování Autosanów

Stanoviště autobusového dopravce PKS v centru Międzylesie nalézáme snadno, než se však stihneme zorientovat v ručně psaných rozpisech odjezdů a příjezdů, doslova před nosem nám odjíždí autobus do vísky Jodłów. Přišli jsme tak o lákovou možnost realizovat horskou túru po hřebeni Sněžníku ve výšce přes 1 000 metrů. Na další bus v této relaci bychom čekali dlouho (spojení této obce se světem zajišťuje pouze 10 spojů za týden), avšak záhy odjíždí autobus ve směru Bystrzyca Kłodzka. Vzhledem k tomu, že ve dvou třetinách jeho trasy křižuje „czerwony szlak turystyczny“ do Międzygórze, je rozhodnuto. Navzdory tomu, že se v podstatě vracíme tam, odkud jsme přijeli, je cesta autobusem značky „Autosan“ velice zajímavá, protože nám nabízí jiné pohledy než z železniční tratě. Zajímavým oživením byly především místní „przystanki“ s originálním výtvarným provedením čekáren, které krásně ladilo s podhorským charakterem tamního regionu.

Trasa autobusu vede vesměs po úzkých silničkách, takže křižování s protijedoucími spoji (potkali jsme hned tři) jsou místy i docela dramatická. Po půl jedenácté přijíždíme (již podruhé) do Długopole Zdrój. Procházíme místní lázeňskou kolonádou, je ale poznat, že jsme si nevybrali hlavní sezónu – chodníky (obzvlášť západní části) kolonády jsou posety hustou vrstvou listí a celá oblast se tváří dost opuštěně. Po čtvrt hodině strávené na kolonádě jsme Długopole Zdrój opustili a již po červené značce (vedoucí vzhůru po asfaltové cestě) pokračujeme k nádraží. Oproti obci působí železniční zastávka ještě víc opuštěným dojmem - obzvlášť stav zastřešení nástupiště nasvědčuje brzkou destrukci. I přes pochmurnou atmosféru (nebo možná právě díky ní?) má tamní nádražíčko rozhodně své kouzlo. Vše navíc umocňuje portál nedalekého tunelu. Mít lepší podmínky (celý den bylo mlhavo / pod mrakem), jistě by se v těchto místech dala pořídit řada kouzelných snímků z prostředí železnice.

Pronásledující Pesa za zády

Od nádraží trasa chodník stoupá velice strmě vzhůru a krátce na to se již ocitáme přímo nad portálem tunelu (opět možnost pořízení zajímavých železničních fotek). Chodník se zanořuje do místního lesa, cestou potkáváme 2 skupinky houbařů a po 2 kilometrech se k nám připájí místní pes. Jsouce vybaveni zkušenostmi ze Slovinska. Před rokem a půl tam s námi pes (kterého jsme posléze nazvali Lajka) www.vlaky.net/zeleznice/spravy/002229-Zapisky-z-cesty-po-Slovinsku-4.asp v úmorném vedru „przekraczał“ horský hřebem a urazil s námi dohromady přes 15 km. Snažili jsme se proto rozhodně zabránit opakování této (oboustranně nepříjemné) situace. Vytrvale jsme se snažili psa zahnat zpět, avšak pes nejevil o nic menší známky vytrvalosti než my. Čas rychle plyne a po desítce marných pokusů se vydáváme dál k vísce Wilkanów – se psem v zádech.

Jak turistický chodník vystupuje z lesa, stává se orientace v terénu čím dál tím složitější, a tak cestou trochu pobloudíme. I přes menší zacházku Wilkanów nacházíme a hned na začátku obce nás vítá rozlehlý „cmentarz“. Neúnavný pes projevil o průzkum hřbitova větší zájem než my, což s radostí vítáme a dále do Międzygórze již pokračujeme sami. Proplétáme se obcí, nalézáme zde i fungující prodejnu smíšeného zboží (jejíchž služeb ochotně využíváme).

Nad bouřlivým „wodogrzmotem“

Po 5 kilometrech mezi poli vstupujeme do chráněné oblasti Śnieżnicki Park Krajobrazowy a charakter krajiny se začíná rázně měnit. Zbývá již jen přejít po mostě nad hrází a po 2 kilometrech jsme u cíle. Otevírá se nám nádherná scenérie s hučícím vodopádem. Obcházíme jej kolem dokola a snažíme se zachytit alespoň obrazové vjemy na paměťové karty našich fotoaparátů. Velice příjemná atmosféra panuje i přímo v obci Międzygórze (hned nad vodopádem) a působí dojmem ospalého horského střediska. Na smyčce na konci obce nalézáme stanoviště autobusů a zanedlouho se již vydáváme na cestu zpět směrem na Wilkanów a do údolí říčky Nysa Kłodzka.

Na vzkazy od maršálka (nepřejícího cestujícím zastavení autobusu mimo pravidelnou zastávku) jsme si již z Krakova zvykli. Tentokrát však naši pozornost na stanovišti řidiče upoutal lístek upozorňující pro změnu na to, že v případě zaplnění autobusu mají přednost cestující s předplatní jízdenkou. Nicméně, již nikde nevidíme vysvětleno, co přesně znamená „zaplnění autobusu“ (zvlášť v pražské MHD lze tento pojem chápat dost široce). Na praktickou realizaci tohoto ustanovení však nedošlo (po celou dobu zaplněno max. 50% míst k sezení).

Jak vypadá „zgorzelisko“?

Ve městě Bystrzyca Kłodzka jsme měli k dispozici téměř hodinu. Celý jsme jej využili na prohlídku a odnesli jsme si odtud rozporuplné dojmy. Na jedné straně je to zajímavé město nabízející malebné scenérie i řadu pamětihodností (obzvlášť hezké je panorama otevírající se cestou vlakem směrem na Międzylesie). Na straně druhé je zde mnoho historických domů silně zanedbaných… To však již přicházíme k nádraží Bystrzyca Kłodzka, které není právě ozdobou města. Jestli se nám totiž doposud zdálo být centrum v dezolátním stavu, stěží pak nacházíme slov, jak zdejší železniční zastávku charakterizovat? Na mysli nám vytane legendární článek polského železničního serveru „Rynek Kolejowy“ o rekonstrukci železniční stanice Katowice. Toto nádraží svým hrůzostrašným vzezřením bohužel hravě překonává vše, co jsme během této cesty viděli.

Pointa článku „Miał być remont, jest targowisko“ spočívala v tom, že místo chystané rekonstrukce stanice v ní přibývají stánky trhovců jako houby po dešti (dle aktuálních informací polských médií z konce roku 2008 byla v kurzu zejména nabídka petržele).

http://miasta.gazeta.pl/katowice/1,35019,5827915,Na_dworcu_mial_byc_remont__a_jest_pietruszka.html V případě stanice Bystrzyca Kłodzka by pak slušela mírná parafráze těchto kritických článků = „Miał być remont, jest zgorzelisko.“ Přesto však na nástupišti čekají desítky školáků zamýšlejících využít vlak k návratu domů – všichni semknuti pod ztrouchnivělou střešní konstrukcí (raději ani nemyslet na důsledky případného pádu).

Kurz přežití v „gomulce“

Pokročilé stádium rozkladu nezasáhlo systém pro hlášení zastávek, a tak se dozvídáme informace k následující cestě. Jsme však ochuzeni o to, kdo zrovna dnes slaví „imieniny“ (což bývá v prostředcích polské hromadné dopravy ta nejdůležitější informace). To však již na nástupiště s ohlušujícím rachotem přijíždí sólo „gomulka“ dopravce PKP Przewozy Regionalne řady EN-57 (žluto-modrá verze s koženkovým provedením sedaček), která se nás dopraví zpět do Międzylesie. Již potřetí se tak ocitáme v Długopole Zdrój, avšak díky tomu, že naše souprava je kratší než obvykle, cestující vystupují přímo na perónu (zatímco v případě zastavení dvojice „gomulek“ cestující vystupující z konce soupravy často končí v tunelu).

 Blížíme se na konečnou, ovšem ještě než vystoupíme, zaujme nás u dveří výrazný plakát na téma „Jak přežít v gomulce“ vysvětlující zásady bezpečného cestování. Obsahuje několik sugestivních situací - například jak se opilý mladík s baseballovou pálkou vkrádá do kupé anebo imprese znázorňující zcizení zavazadla během pozorování okolní krajiny z otevřeného okna. Pro turisty ze zahraničí je k dispozici i verzi „w języku angielskim“. Nicméně, po čtvrté hodině odpolední již přijíždíme do Międzylesie – dále (s ohledem na dlouhotrvající přerušení mezistátní dopravy) musíme pokračovat pěšky.

„Przejścia“ skrze horský průsmyk

Hned u nádraží je však rozcestník turistických cest – stačí zvolit žlutou turistickou značku, která nás po 5 km dovede na státní hranici ČR. Pak už jen zbývají 4 kilometry po serpentinách do obce Mladkov, kde lze využít služeb Českých drah. Taková je alespoň teorie, ovšem s blížícím se západem Slunce, tušíme, že v praxi to asi nebude tak snadné (pro případ nouze s sebou máme navigační přístroj GPS). Žlutá značka se noří do hustého lesa a daří se nám ji úspěšně sledovat asi 3-4 kilometry. Mezitím však již šero postoupilo natolik, že sotva vidíme na cestu před sebou a najít „znak malowany" je již mimo naše schopnosti – proto další kilometr putujeme již vlastní cestou.

To nás však již hlasitě vítá pes z usedlosti náležící k osadě Kamieńczyk. Venku je hluboká tma a pes už tedy nejeví zájem o společné putování do cizí země. Pod stavením nalézáme asfaltovou cestu – naštěstí je zde pouze jediná, díky čemuž jsou problémy s orientací zažehnány. Nyní se stačí vydat po „drogi asfaltowej“ vzhůru. Za dalších 20 minut pod rouškou tmy překračujeme (téměř jako pašeráci) státní hranici. Nadmořská výška zde přesahuje 700 metrů (nádraží v Międzylesie i v Mladkově mají jen kolem 450 m). Dále pokračujeme co nejrychleji po místní cestě řadou serpentin do Mladkova.

Chyba v (mladkovském) Matrixu

Čas se nám rapidně krátí – za necelou půlhodinku už má jet vlak do Letohradu! Místo něj však může být stále ještě v provozu náhradní autobusová doprava se zastávkou vprostřed obce. Elektrifikační práce se zdají být již u konce a vyhledávač spojení IDOS nás též přesvědčuje o nutnosti zacházky k železniční zastávce (umístěné na kraji obce). Dochází tak k dosti napjatým okamžikům – zejména pak aktivně blikajícímu přejezdu zdejší zastávky se (alespoň po několik minut) úspěšně daří nasimulovat realitu blížícího se vlaku.

 Nakonec se ale vše v dobré obrací (za pomoci ochotných místních spoluobčanů) a autobus těsně stihneme (další by jel až za 2 hodiny). Průvodčí se tváří překvapeně, přeci jen – bezkontaktní odbavení jízdenkou In-Gold a Karosa C-734 k sobě příliš nepasují. Odměnou za prožité útrapy je nám příjemné posezení a teplá večeře v  letohradské nádražní restauraci. Po cca 50 minutách pokračujeme do Ústí nad Orlicí „szynobusem“ (řada ČD 810), cestu však provází opakované technické komplikace - naštěstí návazný spoj (i navzdory tomu, že spadal do vyšší kategorie) na nás v Ústí 5 minut počkal. Na závěr tedy zbývá cesta poloprázdným rychlíkem „Hradišťan“ do Prahy, která již nic zaznamenáníhodného nepřinesla.

Proč právě Kazimierz…?

Možná Vám po celou dobu čtení naší série cestopisů vrtalo hlavou, proč jsme ji pojmenovali zrovna „Zápisky z cesty do země Kazimierza“? Jistěže jsme mohli zvolit název mnohem jednodušší a prozaičtější, avšak už po celou dobu cesty jsme přemýšleli, kdo by se mohl stát jakýmsi patronem a „maskotem“ naší akce. A tak poté, co jsme v solném dole Wieliczka spatřili plastiku krále Kazimierza  III. Wielkiego, bylo rozhodnuto. Věříme, že jeden z nejvýznamnějších vládců v dějinách Polska a poslední z rodu Piastovců, je oprávněně vybranou osobou - http://cs.wikipedia.org/wiki/Kazim%C3%ADr_III._Velik%C3%BD (jen pár let po Karlu IV. založil vlastní univerzitu). Ostatně Kazimierz není jen jméno královské, ale dosud velmi často používané, a dokonce se tak jmenuje i městská část v centru Krakova. 
________________________________________

Čas na závěrečné ohlédnutí…

Série cestopisů věnovaných třídenní cestě Polskem a návštěvě Kazimierza (který se stal symbolem naší akce) tímto dospěla ke svému konci. Co dodat závěrem? Byť nám během našich dnů v „Rzeczypospolitej Polskiej“ příliš nevyšlo počasí, byli jsme s cestou Polskem nadmíru spokojeni a domů jsme dorazili plni zážitků a dojmů. Největší zklamání nám tak paradoxně uštědřil český „operator niebieski“ – s ohledem na zpoždění rychlíku Vihorlat jsme přišli o zajímavou horskou pasáž cesty vedoucí přes Kasprowy Wierch.

Při čtení jednotlivých dílů našeho cestopisu jste mohli opakovaně narazit na popis entit jevících známky zkázy, zmaru a destrukce. Ačkoliv v některých situacích jsme si skutečně připadali, jako bychom právě dorazili do Kocourkova, dlužno podotknout, že řada zážitků je psána často s nadhledem; místy i s mírnou nadsázkou. Každopádně, rozhodně nemůžeme říct, že by se nám v Polsku nelíbilo – ba právě naopak! Ovšemže tamní obce lze stěží srovnávat se vzorně uhlazenými vískami v Bavorsku či Tyrolsku, ale možná právě to, že zde není vše vyvedené k dokonalosti, svým způsobem dotváří tamní atmosféru. Polsko má své osobité kouzlo a kdykoliv se vyskytne vhodná příležitost, rádi se tam budeme vracet…