Schwechat nejsou jen letadla

 

 

 

 

 

 

Jak se do Schwechatu dopravit? Pokud pomineme nejjednodušší způsob přesunu vlastním autem, je velmi praktické si jako dopravní prostředek zvolit vlak. Z ČR lze např. využít regionální vlak s odjezdem z Břeclavi v 10:25 a po přestupu kdekoliv mezi stanicemi Floridsdorf a Rennweg dojet do stanice Schwechat. Na takovou cestu, zvlášť pokud cestuje více lidí, lze doporučit výhodnou skupinovou jízdenku Einfach Raus Ticket.Ani z Bratislavy by neměl být problém se po železnici do Schwechatu dopravit. Dnes už to bohužel nelze po bývalé Pressburgerbahn, ta má prozatím konečnou v obci Wolfsthal, je proto třeba cestovat zajížďkou přes Vídeň. Výhodou polohy stanice Schwechat je skutečnost, že leží v tzv. Kernzone vídeňské MHD.

 

Ernstbrunn – pomníková lokomotiva 93.1403 © Marek Topič

 

Já jsem si k přesunu nezvolil auto ani vlak, ale díky příjemnému letnímu počasí jsem vyrazil na kole. To rozhodně není hodné následování pro cestovatele z ČR, denní dávka 190 km přece jen vyžaduje trochu tréninku, ale např. pro obyvatele slovenské metropole by nemusel být až takový problém tuto trasu zvládnout, zvlášť, když krajina podél Dunaje netrápí cyklisty žádnými kopci. Můj první kontakt s železnicí, nepočítám-li přejezd v Laa, nastal u městečka Ernstbrunn. Pomníková lokomotiva 93.1364, která tu stojí od května 2010 (předtím byla k vidění v Hainfeldu), působí jako reklama na jízdy nostalgických vlaků po trati do Korneuburgu. A právě na nádraží Korneuburg dříve stával stroj stejné řady (93.1403), dnes bych ho ale spatřil jen v případě, že bych se vydal do mnohem známějšího železničního muzea. A když už jsem se zaměřil na pomníkové lokomotivy, doufal jsem, že další přijde na řadu ve Vídni. Nicméně na nábřeží Handelskai, kousek za mostem Brigittenauer Brücke, již není ani lokomotiva (52.7102) s vagóny ani kdysi tak oblíbené občerstvení.

 

Vídeň – mrakodrap Millennium Tower a železniční most Nordbahnbrücke © Marek Topič

 

Po pětihodinovém šlapání jsem konečně zastavil u stanice S-Bahn Schwechat (kdysi Gross Schwechat). Jako bych přijel vlakem. Pokud zrovna necloní odstavené vozy z rafinerie, jsou z nástupiště objekty muzea vidět, přístupová cesta k nim však vede nedalekým podjezdem (ulice Eisteichstrasse). Potom se stačí ohlédnout doleva, kde otevřená branka a nad ní cedule Eingang (vstup) potvrdí, že jsme na správné adrese. Stačí kráčet po chodníku, který návštěvníky přivede k patrové přístavbě u haly č. II. V ní se nachází pokladna a malé bistro.

 

Přístavek k hale č. II, ve kterém najdeme pokladnu a bistro © Marek Topič

 

V areálu muzea jsou celkem 4 haly, ale v den mé návštěvy byly přístupné pouze dvě. Hlavní expozice se nachází v hale č. II, jejíž interiér je poněkud stísněný a velmi tmavý - pro focení velice nepříznivé podmínky. Prvním strojem, se kterým jsem se po vstupu dovnitř setkal, byla parní lokomotiva 92.2231 z roku 1909. Na stejné koleji pokračovala řada vozů v zeleném nátěru, poštovní vagón a dva osobní vozy třetí třídy. Řadu vozidel na první koleji uzavírala parní lokomotiva 91.107, která, stejně jako první jmenovaná mašinka, pocházela z produkce linecké lokomotivky Kraus&Co. Na prostřední koleji jsem si prohlédl soupravu vlaku, která kdysi zabezpečovala provoz na trati z Vídně do Bratislavy, elektrická lokomotiva Eg2 z produkce AEG Graz a dva přípojné osobní vozy III. třídy Ca1501. Tu samou soupravu jsem později objevil i jako model ve vitrínce, v níž bylo vystaveno mnoho zajímavých dokumentů, které se týkaly provozu na původní lokální dráze .

 

Elektrická lokomotiva (600 V=) Eg 2 © Marek Topič

 

Třetí kolej patřila jednomu z nejstarších exponátů muzea, parní lokomotivě „Ilse“. Pravděpodobně se jedná o tutéž lokomotivu, která byla před lety jako pomníková umístěná nedaleko vídeňského Technického muzea. Své zastoupení zde měla i dieselová trakce normálního rozchodu, konkrétně cukrovarská posunovací lokomotiva 50.101 s logem Jenbacher Werke, údajně prvního stroje normálního rozchodu, který byl v této lokomotivce vyroben. A také tu bylo seřazeno několik vozů nákladních, ať už se jednalo o zavazadlový vůz či cisternu. Těsně u okraje haly je ještě jedna kolej, její rozchod je ale 600 mm. Tady byly k vidění různé důlní lokomotivy, dále třeba vozíky z cihelen, ruční důlní naviják či malá šlapací drezínka. Stručný výčet exponátů je nutné doplnit i o vitríny, které jsou rozmístěny různě při stěnách. V nich si návštěvník může prohlédnout, mimo již zmíněných dokumentů k Pressburgerbahn, třeba sbírku nádražáckých čepic, staré lepenkové jízdenky, kleštičky, lampy, atd. A nechybí ani modely vláčků, pro ně se navíc buduje v přilehlé místnosti nevelké modelové kolejiště.

 

Parní lokomotiva Ilse © Marek Topič

 

Po prohlídce haly č. II jsem se vydal na procházku po venkovním areálu. Podél renovované haly č. IV, ve které by měly být deponovány provozní poklady muzea, jako např. el. jednotka 4030.210, jsem postupně došel do prostoru vedle uzavřené haly č. I. K vidění tu byla velká spousta strojů, k většině z nich by se však hodilo výstižné přirovnání: šrot. Z exponátů normálního rozchodu jsem zhlédl několik malých posunovacích lokomotiv, přehlédnout se nedaly ani dva menší kolejové jeřáby. Na koleji, která je nejblíže prostoru železniční stanice, vytvářela pomyslnou hradbu řada starých osobních vozů. Nejvíce exponátů však patřilo do skupiny důlních lokomotiv a vozíků. Stroje, které sloužily v různých kaolinkách, cihelnách či na polních drážkách, byly k vidění i v nejmenší zdejší hale, která nese číselné označení III. Zajímavým zpestřením prohlídky muzea, zejména pro nejmenší návštěvníky, bývá jízda po zdejší drážce o rozchodu 600 mm. Naše dvouvozová souprava byla nejprve sunuta modrou důlní lokomotivou JW20 (č. 10) od přístavby s pokladnou až na konec areálu k hale č. I, odtud se vlečením vrátila zase zpátky. V některých dnech bývají tyto jízdy zajišťovány parními lokomotivami.

 

Venkovní areál muzea © Marek Topič

 

Hodinka a půl strávená v muzeu uběhla jako voda, a mě čekala dlouhá cesta domů. Ještě než jsem se na ni vydal, seznámil jsem se krátce se zdejším běžným železničním provozem. Protože byl den pracovního klidu, nezaznamenal jsem žádný provoz na vlečce do rafinerie. Ani provoz osobní dopravy ničím nevynikal, u hrany nástupiště zastavovaly jen modré jednotky řady 4020, které v půlhodinovém taktu zajišťovaly provoz linky S-Bahn mezi Vídní a letištěm, příp. až obcí Wolfsthal. Doplněním těchto spojů byly vratné soupravy vlaků CAT, které ale stanicí Schwechat pochopitelně projížděly.

 

Vlak CAT projíždí stanicí Wien Kaiserebersdorf © Marek Topič

 

Cestu domů jsem si zpestřil projížďkou po bývalé trati 13c. Tento den jsem k tomu nepotřeboval jízdenku na vlak ani šlapací drezínu, postačilo mé trekové kolo, těleso bývalé železniční trati v úseku Stammersdorf – Obersdorf bylo totiž před lety sneseno a po pokládce asfaltového povrchu vznikla atraktivní cyklostezka Dampfross & Drahtesel. Podél stezky, jejíž část byla nedávno přeložena v souvislosti s budováním dálničního obchvatu Vídně, je rozmístěno několik stylových artefaktů, které železniční minulost připomínají, např. mechanická ramenná návěstidla, závory, dvojkolí či nárazníky zapuštěné do štěrku, atd. Je logické, že tato stezka pokračuje až k železničnímu muzeu ve Strasshofu. Ale to by již byl námět na další samostatný výlet.

 

Vzpomínky na železniční trať 13c u cyklostezky Dampfross & Drahtesel © Marek Topič

 

Závěrem několik stručných informací o muzeu: Otevřeno je v období květen až říjen, od středy do soboty v době od 14 do 18 h, v neděli muzeum otevírá své brány již v 10 hodin, zavírá ale o hodinu dříve, tj. v 17:00. Vstupné pro dospělé návštěvníky je ve výši 8 EUR, děti platí polovinu, držitelé Dolnorakouské karty mohou muzeum navštívit 1 x ročně zdarma. Další důležité informace a aktuality jsou k dispozici na oficiálních stránkách Železničního muzea Schwechat.