Bláznivý den na kukuřičné dráze

Když jsem vymýšlel, kam se s přítelem Karlem vydáme o poslední zářijové sobotě „oslavovat“ Den železnice 2012, hned zpočátku jsem zamítl myšlenku navštívit ten Národní v mém rodném městě Brně. Ani jeden z nás není natolik stádní tvor, aby si to tam dokázal doopravdy užít, a už vůbec jsme nehodlali o každý použitelný záběr zajímavých objektů bojovat s nadšeným obecenstvem na straně jedné a s otrávenými pořadateli na straně druhé. Takže jsem bádal nad kalendářem akcí, zda nám na ten den nenabídne něco naší letoře milejšího a všeobecně vhodnějšího. A vskutku nabídl – Řepánkovy slavnosti na Kolínské řepařské drážce.

 

Plakátek akce, který nás inspiroval (po kliknutí na náhled se zobrazí celý)

 

Ono se toho na daný termín nabízelo víc, ale opakovanou návštěvu drážky jsme si slibovali už od doby, kdy jsme ji poznali poprvé, tehdy do Sendražic přivedeni jak pozváním na samu o sobě zajímavou železniční svatbu u hnojiště, tak zájmem to nevšední dílo poznat a v jeho celku reportážně uchopit. Za prvé se nám tam líbilo a za druhé se na železničce stále něco rozvíjelo. O těch proměnách nás sice, především v diskusi našeho internetového magazínu, věnované úzkorozchodným tratím, průběžně informoval kamarád Pavel a mohli jsme se o nich dočíst i jinde, nicméně chtěli jsme ten rozmach vidět též na vlastní oči - o čočkách našich kamer nemluvě.

 

Karel v akci na nástupišti nádražíčka Kolín-Sendražice © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Jako před těmi třemi a půl léty jsme si dali sraz na železniční zastávce Kolín-Zálabí, kam jsem já dospěl z Hradce Králové přes Chlumec nad Cidlinou a Velký Osek a Karel z Ostravy po hlavním tahu s přestupem v Kolíně. Z jisté pohodlnosti, ale hlavně kvůli už krátícímu se fotografickému dni jsme si příjezd naplánovali až po hodině deváté, takže jsme tentokrát neměli šanci sledovat ranní ruch v Sendražicích, ale i tak jsme doufali v hojnost nových zážitků a záběrů. Ona novost vlastně začala už na zmíněné zastávce, která za tu dobu prošla výraznou proměnou, jak jsem měl možnost zaznamenat při zhruba půlhodinovém čekání na příjezd kamarádova spoje.

 

Os 5813 Praha Masarykovo n. - Kolín vjíždí do rekonstruované zastávky Kolín-Zálabí
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Ten přijel sice s mírným zpožděním, ale to naplnění našich plánů nijak neohrozilo. Po přivítání jsme se vydali známou trasou k sendražickému úzkokolejnému nádražíčku, v poslední fázi našeho pochodu zezadu „poháněni“ poměrně četnou skupinou občanstva, která se u sendražického hřbitova vyhrnula z autobusu městské dopravy a zjevně směřovala k témuž cíli. Před tím jsme si stačili povšimnout už téměř dokončené přístupové cesty k němu i podél chodníku a navazující pěšiny položené koleje drezínové drážky. V dáli jsme pak zahlédli mizící parní vláček a přímo před sebou objekt výtopny s technickým zázemím, zavaleným hromadami dříví.

 

Drezínová drážka mizí v areálu žst. Kolín-Sendražice a on sám v záplavě otopu
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Ta záplava otopu v různém stádiu zpracování nám vrtala hlavou až do chvíle, kdy nám Pavel vysvětlil, že do jara bude strávena četnými kamny nejen v objektech stanice a depa, ale i v osobních vagónech, které jsou při zimních jízdách vytápěny. Nebyla to jediná otázka našemu příteli směřovaná, zajímal nás také rozvoj infrastruktury. Drezínová drážka je dlouhá asi 200 m, kromě ní byly od naší návštěvy zbudovány úseky od provizorní výhybny v polích po Výrovnu (cca 700 m) a Výrovna – Mlejnek (cca 1 000 m), na Výrovně pak objízdná kolej (cca 115 m) a kusá kolej (cca 60 m). Objízdná kolej na Mlejnku bude snesena po dokončení tratě.

 

Kolínská řepařská drážka na mapě; zdroj: zeleznicka.bloudil.cz (upraveno)

 

Jak je vidět (krom jiných užitečných informací) na mapce, trať bude končit u obce Býchory stejnojmennou dopravnou, přičemž poslední úsek bude měřit asi 700 m. Pokud jde o stavby s rozmachem tratě spojené, uvidíte je v připojené galerii snímků, takže jim text věnovat netřeba. Stejně jako vozidlům, jejichž složení je vcelku podrobně popsáno v už zmíněném článku předchozím a od doby jeho zpracování se, pokud jsme si mohli povšimnout, příliš nezměnilo. Až na osobní drezínu, jejíž technická data a informace o výrobě jsem záměrně nesháněl, aby se k nim mohl v diskusi vyjádřit náš kolínský kamarád, nebude-li mu zrovna něco někde hořet.

 

Pavlovi hoří vždy (pro železnici) srdce, někdy termíny, tentokrát ovšem (jak se zdá) záda
© Karel Furiš

 

Ale vraťme se z této poněkud teoretické odbočky na hlavní trať našeho praktického konání v onu sobotu. Už když jsme vcházeli do areálu nádražíčka, bylo zjevné, že probíhající akce je (vzdor nepříznivé věštbě rosniček) úspěšná. Uvítalo nás pozoruhodné množství obecenstva i jeho silničních vozidel (mezi nimiž se sice díky své subtilnosti ztrácela, ale přece jen nechyběla jízdní kola) a všeobecný ruch, dokreslovaný libými tóny a zpěvy country & folkové kapely Orbit. Duši mohla povznést také stálá muzejní expozice v odbavovací hale, zážitkům tělesným posloužilo občerstvení obecné i speciální – prodej polabských řepánků ceny lidov(eck)é.

 

Řepánky za 17,- Kč zrovna moc na odbyt nejdou © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Krom řepánků řepařskou minulost drážky (pomineme-li ji samu a její vozidla) připomínala už jen čtveřice bulev cukrové řepy, vystavená u výpravní budovy. Drážka, jak vyšlo posléze najevo, se dnes vine lány komodity docela jiné, jak naznačuje titulek tohoto dílka. Ale k tomu jevu se ještě dostaneme. Zatím se nacházíme v centru všeho dění, které jsme se s Karlem snažili narychlo zdokumentovat, abychom neprošvihli příjezd prvního parního vlaku, jenž se tou dobou pohyboval kdesi na trati a směřoval vstříc svému temnému osudu. Program šestých Řepánkových slavností darmo nevaroval před zvlčilými kovboji, přivydělávajícími si přepadáním vlaků.

 

Bandité útočí na vlak uhánějící k Černému mostu © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Premiérové přepadení proběhlo k naprosté spokojenosti obou zúčastněných stran a vlak, jen mírně tím zločinným konáním opožděn, se šťastně vrátil na nádraží. Po rychlé výměně cestujících a nezbytných úkonech provozního rázu byl opět připraven vyrazit na trať. A totéž jsem hodlal učinit i já, ale po svých, abych zdokumentoval drážku v její současné podobě – stejně, jako jsem učinil při předchozí návštěvě. Karla jsem ponechal jeho osudu ve stanici, což byl z mé strany skutek milosrdenství. Jednak znám jeho vztah k podobným výšlapům (v robotě se po kolejích nachodil až až), a také na to neměl obutí. Věděl jsem ostatně, že se nudit nebude.

 

Když je chvilka času, proč nezkusit něco neotřelého... © Karel Furiš

 

Zatímco tedy můj druh dokumentoval dění na nádražíčku a občas zabrousil do hájemství umělecké fotografie, já jsem svižně vykračoval po trati (vesměs to šlo i podél ní) a obdivoval, jak začíná zapadat do krajiny. I když se z valné části vine kukuřičnými lány (které si ostatně může fantazie přetvořit v plantáže cukrové třtiny), není na ní nic fádního. Četné zákruty, mostky, přejezdy i další umělé stavby a vzrostlé stromy jí dávají nesporné kouzlo. A přívětivý dojem bude ještě hlubší, když zmohutní stromky podél kolejí nově nasázené. Své objevy ale blíže popisovat nebudu, výmluvnější jsou jistě fotografie, které jsem cestou v hojném počtu pořídil.

 

Trať v kukuřici mezi Černým mostem a Výrovnou oživují stromy mohutné i nově zasazené
© PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Při svém putování jsem litoval, že na ten výlet nemám víc času, abych si pročetl tabule na jednotlivých zastaveních naučné stezky, kterou členové Klubu pro obnovu kolínské řepařské drážky podél tratě zřídili, či déle spočinul na lavičce v některé dopravně nebo hezkém zátiší s ohništěm před výhybnou Výrovna. I když jsem obecně neměl kam spěchat, přece jen mne strašilo a pohánělo už zmíněné hydrometeorologické varování před valící se frontou nízkého tlaku s odpoledními srážkami. A dalším mým urychlovačem byl poněkud neprozřetelně pojatý záměr zachytit parní mašinku BS 80 č.10 s jejím vlakem v nějakém konkrétním fotogenickém místě.

 

Čtvrtý spoj Kolín-Sendražice - Mlýnek ujíždí k Výrovně © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Ten plán se mi dařilo při těch několika setkáních s vláčkem na jeho trase plnit jen z části, stejně jako jiné zámysly. Ale člověk holt nemůže mít všechno a tak se mi pro jakousi chybu v rozvrhu například nepodařilo zastihnout soupravu vlaku na jeho konečné. Nějakou dobu jsem sice zvažoval, že to opomenutí napravím a počkám si na další obrat, ale nakonec jsem to vzdal, abych nenechával Karla v jeho opuštěnosti o hodinu déle. Navíc jsem musel pamatovat i na mnohem delší cestu k domovu, která jej čekala. Ale všechno špatné je pro něco dobré – místo obhlížení běžného provozu na konečné jsem mohl být účasten mimořádného řádění banditů.

 

Zločinci činí své černé záměry skutkem před výhybnou Černý most © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Po návratu na nádražíčko jsem zastihl Karla ve stavu nejen spokojeném, ale přímo uspokojeném. A tudíž nakloněném spíš návratu k vlakům rozchodu normálního, které by nás dopravily opět k teplu rodinného krbu, než setrvání. Rozloučili jsme se s Pavlem, popřáli mu i jeho kolegům mnoho úspěchů v jejich záslužném konání a vykročili jsme na zastávku Kolín-Zálabí. V tu chvíli došla předpověď počasí svého naplnění a z oblohy začala padat slibovaná tekutina – naštěstí v množství vcelku zanedbatelném. Na zastávce jsme dlouho čekat nemuseli a v Kolíně, kam jsme tentokrát popojeli spolu, už bylo nástupiště suché. A vedle něj stálo cosi zajímavého.

 

„Sysel Tomáš“ v čele Os 5005 Kolín - Pardubice hl.n. © PhDr. Zbyněk Zlinský

 

Když jsme obdivovali vratnou soupravu, kterou jsem v této konkrétní podobě ještě nepotkal, zvláště pak řídicí vůz s oním nevšedním jménem, od jejího konce se blížila dvojice členů vlakového doprovodu, která nám svými postavami připomínala dva mladé členy klubu VLAKY.NET. Nebyli to oni, nicméně z rozhovoru s nimi vyšlo najevo, že se tito jejich „dvojníci“ s našimi přáteli nejen znají, ale jsou to dokonce spolužáci. Svět je zkrátka malý, zvláště ten vlakofilní. Já jsem se v tu chvíli ale moc vlakofilně nechoval, měl jsem vlaků pro ten den tak nějak dost. Na rozdíl od Karla, který měl ještě dostatek energie na to, aby nenechal bez povšimnutí žádný.

 

 

Takže on dnes u nás už exotickou rakaňu ulovil, já jsem jen tupě zíral. Byl jsem po tom výšlapu zkrátka příliš unaven a už jsem toužil dát spočinout svým údům. Což se mi podařilo v relativním pohodlí soupravy R 711 Praha-Smíchov - Staré Město u Uherského Hradiště, který přijel v souladu s jízdním řádem a stejně tak nás vyklopil v Pardubicích. Tam jsem já mazal na osobák do té severnější východočeské metropole, Karel se ještě chvíli bavil fotografováním vlaků, než přijel ten jeho. Ještě před rozloučením jsme se shodli, že naše volba netradičního strávení Dne železnice neměla chybu a že si bláznivý výlet na „kukuřičnou dráhu“ někdy zopakujeme.

 

Kolínská řepařská kukuřičná drážka © Karel Furiš