Putování na východ aneb Okružní cesta po „velkém Uhersku“ (1)

18.11.2012 8:00 Ing. Marek Vojáček a Ing. Martin Řezáč

Putování na východ aneb Okružní cesta po „velkém Uhersku“ (1)

Již delší dobu jsme s kamarádem Martinem uvažovali o železničním výletu, který by zahrnoval projetí horské trati Salva – Sighetu Marmatiei v Rumunsku a následně trati Solotvino – Baťovo na Ukrajině. Rumunská trať nás zaujala po té, co jsme danou oblast Rumunska částečně projeli autem v létě 2011 při cestě na poslední fungující evropskou lesní železnici ve Viseu de Sus.

Ukrajinská trať nás zase lákala tím, že je to jedna z posledních tratí na Podkarpatské Rusi, kterou jsme ještě neměli projetou v celé délce.

 

Zvolili jsme termín 6. - 10.9.2012 a trasu přes Bratislavu, Budapešť, Velký Varadín, Kluž, Salvu, Sighetu Marmatiei, Solotvino, Čop, Budapešť a zpět domů do Česka. Tato trasa přes Maďarsko nabízela možnost procestovat pro nás novou oblast při cestě na Ukrajinu, na rozdíl od tradiční, už mnohokráte projeté trasy přes Košice. a také aspoň částečné využití nabídky City Star, která je výhodná při vícečlenném cestování. Avšak dva týdny před odjezdem jsme byli nuceni naše plány trochu pozměnit. Dle původního plánu měl být 2.den cesty, pátek 7.září, velmi poklidný, cestování jediným vlakem bez přestupů. V plánu bylo odjet ráno v 6.40 z nádraží Budapest Keleti vlakem IC 367 Hargita, který by nás odvezl přes Szolnok, Velký Varadín a Kluž přímo do stanice Beclean pe Somes s příjezdem v 16.33.

Na stránce www.elvira.hu se však objevila informace o výluce na trati Püspökladány – Biharkeresztes, a to až do 18.10.2012. Výluka, při níž IC 367 Hargita v úseku Budapest Keleti - Episcopia Bihor nejede a je nahrazen z Budapešti do Püspökladány vlakem IC 1650 Holló, který ovšem jede z Nyugati a už v 6.23, a navíc je v úseku Püspökladány - Episcopia Bihor zavedena náhradní autobusová doprava. Jet 50 km NAD nám vůbec nepřipadalo lákavé, protože jsme oba především „vlakový pacienti“ a tak jsem se rozhodli pro úpravu trasy a to přes Debrecín, Valeu lui Mihai, Carei a Jibou. Tato trasa je nejen exotičtější, ale také akčnější, protože kvůli přestupům zde bylo i riziko ztráty přípojů. Celá trase je znázorněna na následujících mapách (z webu Railways through Europe):
 

Maďarsko

Rumunsko

Ukrajina
Den „nultý“

Malé dobrodružství naší cesty začalo již při nákupu jízdenek. Jízdenka přes Slovensko a Maďarsko nebyla problém, ale pořízení jízdenek přes Rumunsko se ukázalo jako poměrně komplikované, neboť některé tarifní body rumunských železnic CFR v mezinárodním systému neexistují a systém tak často nabízí nesmyslné trasy. Nakonec jsme si po dlouhém zkoumání a debatování s pracovnicemi mezinárodní pokladny v Hradci Králové, pořídili následující kombinaci jízdenek:

  1. vnitrostátní Praha - Kúty hranice a zpět;
  2. zpáteční CITY STAR Kúty hranice – Bratislava – Budapešť – Debrecen, která vyšla na 69 euro (1753 Kč) / 2 osoby (zakoupenou v mezinárodní pokladně v Hradci Králové);
  3. běžnou jednosměrnou mezinárodní jízdenku RAILPLUS Debrecen – Dej Calatori za 26,80 euro (681,- Kč) / 1 osoba (zakoupenou v mezinárodní pokladně v Hradci Králové);
  4. elektronickou formou pořízenou jízdenku Dej Calatori - Beclean de Somes (zakoupenou prostřednictvím e-shopu CFR před cestou samozřejmě vytištěnou, jízdenka včetně místenky stála 25,20 lei (141,- Kč) / 2 osoby;
  5. elektronickou formou pořízenou jízdenku Beclean de Somes-Sighetu Marmatei (zakoupenou opět prostřednictvím e-shopu CFR) za 41 lei (230,- Kč) / 2 osoby;
  6. běžnou jízdenku Solotvino – Korolevo - zakoupenou ve stanici Solotvino za 7,50 hřiven (18,- Kč) / 1 osoba;
  7. jízdenku typu “Plackartnyj” Korolevo – Vinogradovo zakoupenou ve stanici Korolevo za 7 hřiven (17,- Kč) / 1 osoba
  8. běžnou jízdenku Vinogradovo – Čop – zakoupenou ve stanici Vinogradovo za 8,00 hřiven (19,- Kč) / 1 osoba;
  9. běžnou jednosměrnou mezinárodní jízdenku RAILPLUS Čop-Záhony-Debrecen za 11 euro (279,- Kč) / 1 osoba (zakoupenou v mezinárodní pokladně v Hradci Králové).

Celkem nás tedy vyšly jízdenky ze státní hranice ČR/SR (Kúty hr) a zpět na 2.076,- Kč / 1 osoba, což je docela přijatelné za celkem 1.714 ujetých km (mimo ČR).

Vybaveni solidní zásobou jízdních dokladů a též pasy (vyjížděli jsem nejen mimo Schengen (Rumunsko), ale i mimo EU (Ukrajina, kde už občanku neakceptují) mohli jsme se vydat na cestu. První den naší cesty jsme zakončili v Budapešti, druhou noc jsme přečkali v hodně skromném hotelu v rumunském městečku Beclan de Somes, třetí noc jsme ulehli v solidním, ale cenově přijatelném hotelu v podkarpatském Vinogradivu a poslední noc nás čekala ve značně zpožděném a přeplněném EN 476 Metropol.

1. den cesty, čtvrtek 6. září 2012 (Budapešť)

Z Teplic jsem měl podle IDOSu vyrazit v 7.48 Sp 1695, v Ústí n/L přestoupit na EN 457 Phoenix a v Praze na EC 275 Slovan do Budapešti, do kterého měl v Pardubicích přistoupit Martin. Ovšem EN 457 Phoenix patří mezi nejnespolehlivější vlaky na české železnici společně s EC 170 Hungaria a EC 270 Avala. Proto jsem z Teplic pro jistotu vyjel už v 7.11 Sp 1693 a přestoupil v Ústí na R 777 Radobýl. Kvůli výluce a jednokolejnému provozu v úseku Roudnice n/L – Hněvice to vyšlo akorát. Po příjezdu na pražské hlavní nádraží jsem zaslechl hlášení ze staničního rozhlasu, že EN 457 Phoenix bude na příjezdu asi 60 min opožděn. To mě ujistilo, že dřívější odjezd z Teplic se vyplatil. Usedl jsem do Slovanu a po včasném odjezdu se tento vlak vydal směrem k cíli naší čtvrteční cesty. V Pardubicích přistoupil Martin a naše cesta pokračovala vcelku poklidně až do Budapešti. Na budapešťské nádraží Keleti jsme přijeli s mírným zpožděním.


Nádraží Budapest Keleti - celkový pohled © Ing. Martin Řezáč

Hned po příjezdu naše kroky směřovaly do hostelu s názvem Locomotive Light jen pár kroků od nádraží Keleti na Baross tér. Do dveří hostelu jsme vkročili přesně v 17.00, což byl také čas, který jsem asi měsíc předtím vyplnil v on-line rezervaci jako čas příjezdu. Proto nás recepční přivítal se slovy „...you are very punctual...“. Ubytovali jsme se a poté vydali na obhlídku Budapešti. Rozhodli jsme se nejdříve jet metrem na stanici Déli pályaudvar a odtamtud začít pěší procházku po Budapešti. Na této červené lince metra jezdí stejné soupravy jako v Praze na lince B, ale poněkud omšelejšího vzhledu. Vystoupili jsme na konečné stanici Déli pályaudvar a šli si prohlídnout přilehlé nádraží Budapest Déli, které působí jako typické příměstské nádraží. Přesto odtud jezdí i dálkové vlaky například do Záhřebu (Maestral) nebo Sarajeva (IC Dráva).


Nádraží Budapest Deli - Stadler MAV © Ing. Martin Řezáč

Následoval výstup na Budínský hrad, který se nachází nedaleko. Z hradu je krásný výhled na celé město. Zrovna zapadalo slunce a poté se začalo stmívat a my jsme tak měli možnost porovnat jak vypadá Budapešť z hradu za světla i v noci. Potom jsme sešli cestou vinoucí se po úbočí dolů k Dunaji a po řetězovém mostě jsme překročili Dunaj. Trochu jsme se prošli po centru, dali “ňáký pivka“ a pomaloučku se přesouvali k našemu hostelu na Baross tér u nádraží Keleti. Cestou jsme ještě nakoupili jídlo na páteční cestu a po příchodu do hostelu jsme šli hned spát, protože nás čekal poměrně náročný den.


Budapest - podvečerní Dunaj © Ing. Martin Řezáč

2. den cesty, pátek 7. září 2012 (Debrecín, Carei, Jibou, Beclean pe Somes)

Vlak IC 367 Hargita, kterým jsme podle původních plánů měli odjet v 6.40 z Keleti přímo do Becleanu pe Somes, kvůli výluce nejel, jak bylo již vysvětleno v úvodu. Museli jsme tedy vstat po 4.hodině ráno a vydat se na zastávku Zugló, což bylo asi 25 min pěšky od našeho hostelu, protože vlak nám odjížděl v 5.14. Jednalo se o osobní vlak Budapest Nyugati – Debrecen a k našemu překvapení byl tvořen soupravou vozů ČD, zřejmě od “Jaroslava Haška“, včetně barového vozu (!). Nezkoumali jsme ale, jestli je barový vůz otevřen, protože to na nás bylo přece jen brzo a stejně jsme ještě oba do Szolnoku spali. Do Debrecína jsme přijeli včas a na přestup nám tedy zbývalo asi 40 min, které jsme využili k občerstvení, prohlídce přednádražního prostoru i výzdoby nádražní haly.


Debrecen - výzdoba nádražní budovy © Ing. Marek Vojáček

Ještě jsme sledovali pár projíždějících vlaků a pomalu usedli do mezinárodního osobního vlaku Debrecín – Satu Mare. Tento vlak tvořila motorová lokomotiva řady 418 a tři osobní vozy MÁV, které nebyly během naší cesty nijak valně obsazené, až na rumunském území se obsazenost o něco zvýšila. Náš vlak se rozjel z Debrecína s pětiminutovým zpožděním a vydal se teď již jednokolejnou, neelektrifikovanou tratí směrem k rumunské hranici vzdálené asi 30 km. Trať vede rovinou, jak je v Maďarsku obvyklé, ale tentokrát zalesněnou a to převážně listnatými stromy. Podle šířky pláně železničního spodku se dalo tušit, že tato trať byla kdysi dvoukolejná nebo přinejmenším stavěná pro dvě koleje.


Nyirabrany - vjezdové návěstidlo © Ing. Martin Řezáč

Po asi 40 min jízdy náš vlak zastavil v poslední maďarské stanici Nyírábrány. Následovala pasová kontrola, protože Rumunsko je sice členem EU, ale není v Schengenu. Při čekání na odjezd se najednou objevilo překvapení. Od Debrecína přijela do stanice Nohabka táhnoucí Kárpátalja Expressz - turistický vlak, který jezdí jednou ročně, obvykle v září. Tentokrát vyjel v pátek ráno z Budapešti a pokračoval přes Debrecín, Satu Mare a Halmeu do Vinogradova odkud se v neděli ráno vydal zpět přes Čop, Slovenské Nové Mesto a Miškovec do Budapešti. Pro tuto chvíli jsme nechali Kárpátalja Expressz za zády a opustili pohraniční stanici Nyírábrány směrem do Rumunska.


Nyirabrany - Nohabka v čele Kárpátia Expressz © Ing. Martin Řezáč

Státní hranice se nachází asi kilometr za stanicí Nyírábrány. Už po prvních kilometrech v Rumunsku bylo poznat, že jedeme do chudší země. I když první stanice v Rumunsku Valea lui Mihai, kde se z jihu připojuje trať z Velkého Varadína (Oradea), vypadala udržovaná a navíc vyzdobená a s připraveným dětským sborem, zřejmě kvůli příjezdu Kárpátalja Expresszu, který jel za námi. Během pobytu v této stanici proběhla další pasová kontrola tentokrát rumunská.


Valea lui Mihai - odjezová návěstidla na maďarském zhlaví © Ing. Martin Řezáč

Na našem vlaku mezitím vystřídal rumunský Sulzer maďarskou lokomotivu řady 418 a pokračovali jsme dál rovinatou zemědělskou krajinou, kde bylo vidět, že kůň je zde stále běžný dopravní prostředek.


Curtuiuseni - je libo taxi přímo k vlaku © Ing. Martin Řezáč

V Carei jsme měli přestoupit na osobní vlak do Jibou, který měl již s předstihem přijet ze Satu Mare. Ovšem když jsme přijeli do Carei, žádný jiný vlak tam nestál a navíc vlak, ze kterého jsme vystoupili, měl postaveno „volno“ směr Satu Mare, což nás poněkud znervóznilo. Naštěstí nám nějací mladíci umějící anglicky řekli, že vlak do Jibou má „trochu“ zpoždění. Během našeho čekaní přijel do stanice nákladní vlak v čele se Sulzerem, který jsme předtím předjeli ve stanici Sanislau, a později také Kárpátalja Expressz tentokrát s přípřeží rumunského Sulzera. Náš vlak stále nepřijížděl a my jsme byli také zvědaví, co vlastně přijede?! Nakonec přijelo zánovní Desiro s prasklým čelním sklem a nefungující klimatizací.


Carei - setkání Kárpátia Expressz se zpožděným Desirem ze Satu Mare, kterým
jsme pokačovali do Jibou © Ing. Marek Vojáček

Naštěstí nebylo ten den vedro, venkovní teplota mohla být kolem 20 stupňů. Strojvedoucí přešel na druhé stanoviště, protože cestou ze Satu Mare do Jibou je v Carei úvrať a naše Desiro vyrazilo s 35-minutovým zpožděním směr Jibou.


Zbytky zastávky Hotoan na trati Carei-Jibou © Ing. Martin Řezáč

Za Carei se krajina začala postupně vlnit, už to nebyla ta „placka“ jako v Maďarsku. Kopce byly většinou holé, až teprve v okolí Zalau se začaly objevovat v hojnější míře stromy. Cestou jsem sledovail jízdní řád a náš vlak na každé zastávce zkracoval zpoždění, až nakonec přijel na konečnou v Jibou se zpožděním ani ne 5 min.


Jibou - různá vozidla na stejné trati © Ing. Martin Řezáč

Během asi hodinového pobytu v Jibou jsme stihli zajít do centra vybrat z bankomatu místní měnu a nakoupit jídlo. Na nádraží jsme si ještě v hospodě dali pivo a zanedlouho přijel náš poslední vlak, kterým jsme toho dne cestovali. Byl to sezónní dálkový vlak ze Satu Mare do Mangalie na pobřeží Černého moře. My jsme tímto vlakem jeli ale jen 100 km. Sezóna končila a navíc byl předposlední den provozu tohoto vlaku, proto byl poloprázdný.


Interiér rychlíku, kterým jsme pokračovali do Dej Calatori a Beclean de Somes
© Ing. Martin Řezáč

Z Jibou jsme jeli až do Becleanu údolím řeky Somes. Trať je nejdříve jednokolejná, až z Ileandy začíná dvoukolejka, která končí pár kilometrů před Dej Calatori. V této stanici měl náš vlak úvrať a motorovou lokomotivu řady 65 vystřídala elektrická řady 40, která s naším vlakem pokračovala dál po elektrifikované hlavní trati do stanice Beclean pe Somes a pak dále ve směru Brašov. Ve stanici Dej Triaj opět začíná dvoukolejka až do Becleanu, kam jsme přijeli v 18.16 včas. Po výstupu z vlaku jsme si ještě počkali na příjezd rychlíku od Suceavy, ten posléze přijel ve složení lokomotiva řady 40 a 3 vozy.


Beclean de Somes - osobní vlak do Dej Calatori © Ing. Martin Řezáč

Tím pro nás pestré železniční dobrodružství pro tento den skončilo a vydali jsme se hledat hotel Somes. Tento hotel jsem našel na internetu na jakési rumunské stránce bez možnosti on-line rezervace, byla tam pouze adresa a tel. číslo. Jiné hotely se mi v tomto deseti tisícovém městě nepodařilo na internetu najít a zřejmě tam ani jiné nejsou. Adresa str. Garii nr. 1 (Nádražní ul. 1) napovídala, že by se snad hotel mohl nacházet v blízkosti nádraží. Nakonec jsme jej skutečně nalezli po pár stech metrech chůze po hlavní ulici vedoucí od nádraží. Recepční sice neuměla anglicky, ale nějak prostě pochopila, že jsme dva a chceme v hotelu přespat jednu noc. Napsala nám na papírek cenu 72 RON (asi 420 Kč) / 2 osoby, my na to OK a bylo to vyřízené. Vzhled pokoje odpovídal ceně. Když jsem se šel osprchovat, zjistil jsem, že neteče teplá voda. No co, osprchoval jsem se ve studené. Po mě šel do sprchy Martin a prý ke konci už trochu teplá voda tekla. Asi to bylo jen kvůli tomu, že jsme byli zřejmě jediní ubytovaní v hotelu a než ta teplá voda někde ze spodu doteče…


Beclean de Somes - koupelna v hotelu © Ing. Martin Řezáč

Po ubytování jsme se vydali na procházku městem. Beclean na nás působil dojmem udržovaného města a mnohem civilizovaněji než sídla v oblasti u maďarské hranice, kde jsme toho dne vstoupili do Rumunska.


Beclean de Somes - budova Hotelu Somes © Ing. Marek Vojáček

V místním supermarketu jsme nakoupili opět nějaké zásoby na další den a po setmění jsme si neodpustili navštívit jednu nálevnu nacházející se přímo před hotelem. Asi před půlnocí jsme šli spát plní zážitků z tohoto vydařeného dne.

Úvodní snímek: Nákladní vlak v Carei dne 7.9.2012 © Ing. Marek Vojáček

Galéria

Súvisiace odkazy