Inverzní cestování v pátek třináctého

23.12.2013 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Inverzní cestování v pátek třináctého

Ač titulek naznačuje cosi nikoliv běžného, možná i katastrofického, vlastní průběh dějů, které daly vzniknout reportáži jím uvozené, byl vcelku docela obyčejný a provázený dojmy vesměs příjemnými. Je ovšem pravda, že někteří jiní konzumenti (ba i poskytovatelé) železniční dopravy toho dne získali zkušenosti právě opačné, jak se také neopomenu zmínit.

 
 
 
 
 
 
 
Dlužno předeslat, že ono datum 13.12.2013 jsme si s přítelem Karlem k našemu putování nevybrali záměrně, bylo nám vnuceno okolnostmi, jejichž povahu jsme už ozřejmili v nedávné aktualitě. A v jejím závěru jsme slíbili, že na možná nepříliš záživnou zprávu o slavnostním podpisu mezinárodní smlouvy naváže reportáž méně strohá a mnohem více věnovaná reálnému provozu na železnici. Ale než přejdu k našim praktickým zážitkům, setrvám ještě chvíli v rovině teoretické, abych se je pokusil uvést do patřičného rámce, vymezeného jak poměrně rozšířenou pověrou o nešťastném pátku třináctého, tak meteorologickým jevem zvaným teplotní inverze.
 

Známky inverze z pohledu od nádraží Kořenov k Harrachovu © Karel Furiš
 
Zatím co spojení dvou údajně nešťastných faktorů, tedy pátého dne v týdnu a třináctého dne v měsíci, je známo od samého počátku našeho kalendáře, onen jev povětrnostní lze spolehlivě predikovat jen s relativně krátkým předstihem. A tak jsem se při plánování naší cesty dověděl ze svého obvyklého zdroje, že nás sice po drtivou část naší cesty čeká počasí mlhavé a zatažené, zato v jejím cíli bychom se měli dočkat jasné oblohy a krajiny zalité sluncem. Zda také pokryté sněhem, to se dalo snadno ověřit pohledem na záběr webové kamery, umístěné na budově kořenovského nádraží, který je zájemcům trvale k dispozici na stránce o zubačce.
 

Webkamera na střeše kořenovské výpravní budovy © PhDr. Zbyněk Zlinský
 
V jejím nepříliš širokém záběru bylo vidět sněhu dostatek, takže jsme se mohli těšit na první letošní zimní snímky. Tedy pokud by zlé kouzlo toho údajně nešťastného dne nepůsobilo proti našim záměrům. Pověrčiví nejsme, byť se nás k opaku snaží dovést i instituce tak střízlivá, jako je jistá nadnárodní pojišťovna. Nicméně stát se může pochopitelně leccos, a to naprosto bez ohledu na konkrétní datum, jak jsme už na vlastní kůži zjistili třeba při cestě s týmž cílem roku loňského. Tentokrát se nám už od samého počátku dařilo, Karlův Ex 542 Ostravan dojel do Pardubic na čas a zpoždění neměl ani návazný R 982 Pardubice hl.n. - Liberec.
 

843.015-9 s Karlem v útrobách přivezl R 982 do Hradce Králové © PhDr. Zbyněk Zlinský
 
V něm jsme se na hlavním nádraží mého sídelního města setkali a cestou mohli vzpomínat, jak jsme vlastně takto cestovali úplně stejně na oslavy zubačky začátkem července tohoto roku, ovšem za značně jiných světelných a meteorologických podmínek. Tentokrát nebyl pohled do ubíhající krajiny příliš ducha povznášející, neboť byla vesměs zahalena do mlžného oparu, naprosto v souladu s věštbou mediálních rosniček. Není divu, že nás ten výhled nepřiměl k aktivaci našich fotoaparátů, s výjimkou pořízení „povinného“ snímku při křižování ve Dvoře Králové nad Labem. Tradiční už bylo také zachycení přestupu v Železném Brodě.
 

814.193-9/914.193-8 jako Os 26266 Železný Brod - Tanvald ve výchozí stanici
© PhDr. Zbyněk Zlinský
 
V Tanvaldu jsme měli na výběr, zda budeme hned v zápětí po příjezdu pokračovat do Kořenova nebo si počkáme na spoj příští, jímž bychom jeli až do Harrachova. Vzhledem k už zmíněné naději na slunečné počasí ve vyšších polohách jsme zvolili variantu první a zkoumání místního provozu odložili až na cestu zpáteční. A opravdu jsme neprohloupili, protože už kolem Dolního Polubného se mlhy rozptýlili a krajinu podél trati zalil sluneční svit. Náš Os 16211 v Kořenově končil a my jsme pohrdli nabídkou průvodčího společnosti GWTR, abychom se usadili v předním voze posílené soupravy Os 25453 Kořenov - Szklarska Poręba Górna.
 

810.602-3 + 810.659-3 jako Os 25453 Kořenov - Szklarska Poręba Górna a jeho doprovod
© PhDr. Zbyněk Zlinský
 
Vlak byl proti standardnímu řazení dvouvozový, protože měl po svém obratu v cílové stanici dovézt hosty slavnostního dění v Kořenově. My jsme zachytili jeho odjezd a pak se věnovali dokumentaci kořenovského nádraží v zimním hávu, aniž bychom vynechali třeba ruiny výtopny nebo zazimovanou důlní železnici. I když její letošní sezóna skončila, pod předchozím odkazem se lze dovědět, že možná ne zcela: Pokud to zimní podmínky dovolí, tak jsou v plánu mimořádné jízdy před Silvestrem, pravděpodobně v sobotu 28. a v neděli 29. prosince. Jediným „dospělým“ vozidlem ve stanici byl odstavený přípojný vůz GWTR původu slovenského.


Přípojný vůz 24-29 420-3 (ex 011.406-6 ZSSK) v kořenovském „depu“ GWTR
© PhDr. Zbyněk Zlinský

V čas stanovený jízdním řádem (ba dokonce o něco dříve) kolem něj do nádraží projela dvojice vozů řady 840, oficiálně zvaných RegioSpider, v roli Os 16213 Liberec - Harrachov, přičemž šlo opět o příležitostnou anomálii, protože tento spoj má tvořit vůz jediný. Důvod změny byl obdobný, jako u výše zmíněné soupravy GWTR - druhý vůz byl objednán pořadatelem slavnosti v Kořenově pro dopravu jejích účastníků z Harrachova. Vzhledem k tomu, že jsme hodlali přesedání hostů přijíždějících z polské strany vlakem soukromého dopravce do spoje dopravce státního na konečné ČD reportážně zaznamenat, museli jsme do soupravy nastoupit.


840.004-6 + 840.012-9 přijíždí do Kořenova jako Os 16213 Liberec - Harrachov
© PhDr. Zbyněk Zlinský

V Harrachově jsme využili čekání na přípoj z Polska k pořízení kýžených zimních snímků a dokumentaci současného stavu nádražíčka, poprvé při našich návštěvách „vkusně doplněného“ odstavenými automobily. Další dění zaznamenala už jednou odkázaná předchozí aktualita; v galerii k této reportáži najdete ovšem některé snímky s ní související, leč v ní nepoužité, a to především z důvodu zachování kontinuity zobrazeného děje. V tomto textu na něj naváži až v okamžiku, kdy účastníci slavnostního podpisu smlouvy mezi Libereckým krajem a Dolnoslezským vojvodstvím odjeli na Jizerku. My jsme krátce na to odcestovali do Tanvaldu.
 

840.009-5 přijíždí do Kořenova jako Os 16228 Harrachov - Liberec © PhDr. Zbyněk Zlinský
 
V tomto vlaku jsme se poprvé setkali s nějakým možným projevem „nešťastného dne“ (nepočítáme-li jedny nefunkční nástupní dveře vozu 840.008-7 při ranní cestě směrem opačným). Vlakvedoucímu nefungovala POPka kvůli vybité baterii, ač si prý před službou vzal novou. To byl ještě relativně v klidu, ale když nás později vezl na Os 26275 z Tanvaldu do Železného Brodu už s novou baterií, ale pro změnu s nefunkční tiskárnou, to už se o „pátku třináctého“ sám zmínil. Ale to jsem už poněkud předběhl, zatím jsme dorazili do stále ještě mlhou obestřeného Tanvaldu a jali se ukládat na paměťové karty našich přístrojů vše, co toho bylo hodno.
 

854.021-3 v čele R 1145 Tanvald - Praha-Vršovice se chystá k odjezdu © Karel Furiš
 
Krom přijíždějících, odjíždějících či poblíž výpravní budovy postávajících vlaků jsme věnovali jistou pozornost také jí samotné a já jsem se v dopravně volné chvíli vydal na návštěvu sněhem zapadlého depa, kde jsem se snažil pořídit něco snímků historického vozového parku. Nebylo to snadné, protože pouze nahoře umrzlý a dole těžký sníh byl poměrně zrádný, takže jsem své zamýšlené počínání omezil jen na nezbytně nutnou míru a raději se pokorně vrátil do prostorů pro pohyb veřejnosti lépe uzpůsobených. Ostatně dopravní sedlo právě pominulo a ve staničním kolejišti se postupně nacházelo povícero objektů mnohem lépe přístupných.
 

Rojení „pavouků“ na tanvaldském nádraží © Karel Furiš
 
Když jsme sledovali poměrně častou činnost místního posunovače při spojování a rozpojování štádlerů, znovu jsme se podivovali nad tím, že ČD při jejich nákupu odmítli původní automatické spřáhlo a nechali je nahradit klasickým narážecím a spřahovacím ústrojím. I když na druhou stranu je pravda, že to by zase působilo obtíže v případě nutnosti jejich spřažení s vozidlem jiné řady. Provoz na nádraží byl sice zajímavý, ale ne natolik, aby nám zabránil v plánovaný čas. se vydat na zpáteční cestu k domovu. Zůstat v Tanvaldu o dvě hodiny (diktované jízdním řádem) déle nám připadlo vzhledem k už nevalným světelným podmínkám neužitečné.
 

843.017-5 přijíždí v čele R 991 Liberec - Pardubice do Železného Brodu na čas
© PhDr. Zbyněk Zlinský
 
Společná zpáteční cesta do Hradce Králové proběhla bez zvláštních zážitků, pomineme-li psychicky osvěžující řádění mrňavé slečny v rychlíku mezi Semily a Starou Pakou. Podobně vzpružující chvíli jsem zažil pak v odbavovací hale hradeckého hlavního nádraží, jíž se rozléhaly libé tóny vyluzované jistým mladíkem v rámci projektu Piána na ulici. Dotyčný vypadal sice mírně podivně, ale hrál opravdu obdivuhodně, takže mi nechtěně krásně uzavřel krásný den. To Karel na sebe nechal působit cosi jiného: Cestou zpět jsem plánoval navštívit jídelní vůz v Ex 153 „Jan Perner“ a to hlavně z důvodu ochutnat skvělou svíčkovou, napsal mi po návratu.
 

Interiér jídelního vozu WRmee814 018 na Ex 153 „Jan Perner“ Praha hl.n. - Žilina © Karel Furiš
 
Ale nebuďme na něj kvůli té „přízemnosti“ neoprávněně přísní - cosi podstatného do žaludku si nepochybně zasloužil, neboť nejen cestoval vskutku „od nevidím do nevidím“, ale navíc musel po valnou část dne snášet mou maličkost a její nápady. Ostatně ještě před tím, než se usadil v jídelním voze, pořídil na pardubickém nádraží několik zajímavých záběrů a jeden z nich dokonce historické hodnoty. Zdokumentoval zde úplně poslední zastavení vlaku společnosti LEO Express v dvojité trakci, neboť v příjezdech a odjezdech stanice Pardubice hl.n. už tento páteční posílený spoj nenajdeme, stejně jako ostatně žádný černozlatý vlak.
 

LE 1363 „LEO Express“ Praha hl.n. - Karviná hl.n., poslední dvouvozový vlak LE, jenž zastavil
v Pardubicích © Karel Furiš
 
Na sám závěr se vraťme ještě k tomu, co jsem sliboval (nebo spíš čím jsem vyhrožoval) v samém úvodu této reportáže. Ne každý prožil s vlaky v pátek třináctého chvíle podobně uspokojivé, jako my. Rychlík jedoucí ze Šumperka do Brna v pátek večer postupně srazil a usmrtil dva lidi. U Lulče na Vyškovsku se obětí stala žena, v Brně-Černovicích muž. Ani jeden z nich u sebe neměl doklady. Do cílové stanice rychlík dojel se zpožděním více než pět hodin, píše se v naopak velice chmurné zprávě. O to více buďme rádi, že jsme ten den prožili v relativním poklidu a z našeho pohledu úspěšně. Jak ostatně ukazuje také Karlovo závěrečné video:   
 
Vlakem do Harrachova © Karel Furiš
 

Galéria

Súvisiace odkazy