Cesta do země děžurných a načálniků 2018 – 2. díl

Na kyjevském nádraží jsme se s Oliverem rozloučili, a zatímco před ním byla cesta do Moskvy, my se vydali směrem opačným - na jihozápad do střediska historické Bukoviny, Černovců. Čekala nás tak jízda v "kupejném", oddíle pro čtyři osoby, v již krapet opotřebované "stodole", díky letním vedrům poněkud rozpálené (a okna se samozřejmě nedají příliš otevřít). Vlak nejprve uháněl po elektrifikované dvoukolejce do Chmelnického, kde jsme dostali dieselovou lokomotivu a pokračovali přes Kamenec Podolský až do Moldavska, kde vlak projíždí peáží, aby se stočil na západ do Černovců. Noc byla dost neklidná, neboť svršek je tu opravdu ve zbědovaném stavu a jindy těžká "stodola" sebou divoce házela, div jsem nevypadl z postele. Od Moldavska pak následují dlouhé úseky s pomalou rychlostí podél řeky Prut. Rozprávíme s postarší paní, která sedí v našem kupé a do Kyjeva přiletěla z Lisabonu, kde žije její dcera. Ona sama tam taktéž deset let pracovala. Ač jí aerolinky někde ztratily kufr, ještě se s námi podělí o portugalské pečivo.

Kyjev, lokomotiva řady ČS4 s vlakem do Černovců, 14.8.2018 © Jiří Mazal

Ráno se konečně dokodrcáme do Černovců a jako první využívám zdejší "kimnatu vidpočynku", neboli nádražní hotel. Ne že bych chtěl jít spát, ale v těchto hotelích si také můžete za poplatek dopřát sprchu. Za 20 UAH mám tak k dispozici celou koupelnu i s evropským WC, což je na Ukrajině výhoda, neboť u veřejných záchodů stále převažují „díry v zemi“. Naopak v restauracích a bistrech je situace už o dost lepší, jen s tím rozdílem, že Ukrajinci příliš netuší, že WC by se mělo také umývat. Koupelna je sice plná jakéhosi mrňavého hmyzu, ale problém byl vyřešen vhozením palety, takže jste se nedotýkali země. Z chabého provozu mě zaujme příměstská souprava tvořená jedním dílem dvojitého "Sergeje" a dvěma vozy. Tomu se říká produktivita! Hodí se ještě připomenout dějiny města, které bylo až do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska a hlavním městem historické Bukoviny. Poté připadlo Rumunsku a od roku 1944 Sovětskému svazu.

V Černovcích funguje trolejbusová doprava, a to již od roku 1939. Délka sítě dosahuje 86,8 km a mají tu celkem 10 linek. Vozový park je nám důvěrně známý, převažují totiž trolejbusy typu Škoda 14Tr(M) a 15Tr(M), získané jako second-handy od českých a slovenských dopravců. Velký počet trolejbusů také dodal ukrajinský výrobce LAZ. V ranní špičce jezdila zdejší MHD neuvěřitelně přecpaná a po otevření dveří doslova vypadávaly davy cestujících, kteří se zase soukali nazpátek.

Černovce, jeden díl Sergeje s vratnou příměstskou soupravou, 14.8.2018 © Jiří Mazal

V historické radnici jsme našli skvěle vybavené informační centrum se spoustou informačních materiálů zejména v polštině a angličtině. Prohlídka města nám pak zabrala celé dopoledne, navíc se konal nějaký náboženský svátek, takže kolem kostelů stály davy lidí. Nejvýstavnější ulicí je Kobyljanska, dnes upravená jako pěší zóna, se spoustou kaváren a restaurací, kam se soustřeďuje turistický ruch. Vyplatí se udělat si zacházku ke zdejší univerzitě, která bývala sídlem metropolity. Rozsáhlý areál v byzantském slohu postavil český architekt Josef Hlávka a po zaplacení vstupného ho můžete alespoň zvenku obhlédnout. Vrátný požadoval vstupné 20 UAH, které následně vhodil do automatu ve své budce, azbukou zadal mé jméno a vydal mi účtenku. Prostě není nad automat s obsluhou....

Zatoužil jsem také po prohlídce zdejší obří Kalinivské tržnice. Po chvíli čekání jsme se nacpali do maršrutky, kde bylo šílené vedro a vypadalo to, že někteří cestující každou chvíli omdlí. Ale ani nebylo kam, stáli jsme na jedné, a to ani ne na své noze. Jelikož dostat se k řidiči a zaplatit není úplně jednoduché, peníze kolují přes celou maršrutku. Jedním směrem platba, zpátky vrácené drobné, jízdenek netřeba. Na Ukrajině je to obvyklý systém a asi se nestává, že by se byť jen jediná hřivna ztratila. Maršrutka žel nejede nejkratší cestou a naopak docela objíždíme, takže jedeme poměrně dlouho. Tržnice je už mimo zástavbu a skutečně obří, se vším možným, složená z kontejnerů. Nejvíc mi v hlavě utkvěla hala s masem, které v ní bylo vyskládáno na stolech bez jediného chladícího pultu. Alespoň tam nepoletovala hejna much, jak by se dalo čekat.

Kolomyja, jednotka řady DEL-02 a lokomotiva 2TE10M, 14.8.2018 © Jiří Mazal

Cesta nazpátek byla hotovým utrpením. Pomaličku se soukáme v dlouhé šňůře aut v takřka nekonečné koloně a 7 km na nádraží trvá 40 minut. S přípojným vlakem do Kolomyje jsem se téměř rozloučil, ale poté, co na mě bábuška při koupi lístku houkla jen "utikaj" a jelikož jsme opravdu utíkali, tak jsme vlak stihli. Vozidlo nás čekalo poněkud netradiční, motorová jednotka řady DEL-02. Ač na to obvyklý ingot z vlnitého plechu nevypadá, vyrobili ho v ukrajinském Luganskteplovozu teprve roku 2003 v počtu šesti kusů. Uvnitř nás čekají obligátní sedačky z plechu potažené koženkou v uspořádání 3+3. Poněkud velkorysý mi přijde prostor pro průvodčího, který má uzavřenou "kukaň" v obou krajních vozech třívozové soupravy. Jednotka se pyšní asynchronními trakčními motory.

Podél řeky Prut nás čeká cesta do Kolomyje, dalšího historického města v Haliči. Chvíli se poflakujeme po nádraží, neboť nás přivítal déšť, kdy z jedné strany svítí slunce a z druhé prší, tak se mi alespoň podařilo natočit odjezd dlouhé soupravy vlaku v čele s 2TE10M, mohutnou dieselovou lokomotivou, která je slyšet do daleka. Kolomyja je známá zejména svým muzeem pysanek (kraslic), což nás zrovna nelákalo, a dlouho jsme se zdrželi při nahánění s majitelem pronajatého bytu, takže pak už zbyl jen čas na večeři. Centrum města však vypadalo pěkně a upraveně.

Ráno nás čekala jízda rychlíkem Kyjev - Rachov přes jednu z nejhezčích ukrajinských tratí, z Kolomyje do Rachova přes hřeben Karpat. Nejprve jedeme na západ ke stanici Jaremče, a odtud přímo na jih do hor. U Jaremče překonáváme řeku Prut po ocelovém mostě o rozpětí 65 m, který byl v době svého vzniku největším mostem tohoto druhu. Za stanicí Vorochta opouštíme řeku Prut a překonáváme bývalý pohraniční hřeben, abychom dosáhli Lazeščyny - za první republiky poslední československé stanice před polským územím. V Jasini se pak přimykáme k Černé Tise. Právě zde končil náš nejdelší meziválečný rychlík (a vlastně československý vnitrostátní vlak vůbec) z Prahy do Jasini. Následující úsek do Rachova mi snad přijde ještě hezčí než přejezd přes hory. Projíždíme zalesněným údolím a v letošním vyprahlém létě je nezvyklý pohled po sytě zeleném okolí.

Úsek Vorochta - Jasiňa, 15.8.2018 © Jiří Mazal

V Rachově hned po výstupu z vlaku spatřuji na betonovém nástupišti rozložený stan, plachtu, spodní prádlo... ne, není to pohotový pouliční prodejce, ale Čech sušící své zmoklé věci. V nevelkém městečku pak o Čechy zakopáváte na každém rohu. Jsou jich tu celé zájezdy vyrážející do hor. Dokonce se nás jedna Češka ptá na radu. Zdokumentuji zdejší nádraží a hlavně 2TE10M, která nás přivezla. Rozsah provozu je velmi skromný. Příměstské vlaky už jezdí jen dva - do Ivano-Frankovska a Kolomyje, potěšující však je, že se rozšířil počet dálkových spojů. Kromě obligátního do Lvova přibyl i vlak do Kyjeva, další pár vlaků jezdí střídavě dle dnů v týdnu do Charkova nebo Oděsy.

Zakupujeme lístky na autobus a vyrazíme k nejbližší železniční stanici západním směrem, do Solotvina. 50 km dlouhý úsek jedeme skoro dvě hodiny, částečně přímo podél rumunských hranic, takže hned za svodidly vykukují hromady ostnatého drátu. V protisměru dokonce potkáváme černý autobus Leo Expressu do Rachova. Rachov má vůbec mezinárodní spojení s kdejakým českým městem, jízdní řády nabízejí spojení do Prahy, Liberce, Karlových Varů a řady jiných destinací. Stejně tak zdejší pracovníky láká spousta inzerátů na práci v Česku. Za hustého deště vysedáme v Solotvinu, zastávku za autobusovým nádražím, odkud to má být blíž k solným jezerům.

Vzhledem k počasí se však uvelebujeme a nudíme v nejbližší hospůdce, plné dovolenkářů. Ti přichází zmoklí od solných jezer. Poté, co déšť trochu poleví, putujeme přes areál bývalých solných dolů do centra městečka k nádraží. Nejprve procházíme kolem řady bazénů, kde se návštěvníci rochní ve slané vodě, a dále nás čeká jen blátivá cesta kolem obrovské propadliny s vodou a rozpadlých objektů dolů. Dnes už k zemi jen smutně ční rezavé těžební věže. Na podrobnější zkoumání však nezbývá čas.

Míříme na nádraží Solotvino (označované jako Solotvino I), kam se původně dalo vlakem dostat pouze z rumunského Sighetu Marmației, než sem byla roku 1940 přivedena trať z Teresvy. Až za sovětských dob se dočkala prodloužení do Velikého Byčkova z nádraží Solotvino II, kam však byl provoz již zastaven. K plánovanému propojení tratě vedoucí z Čopu do Solotvina s tratí do Rachova, jak už zamýšlela první republika, nejspíše nikdy nedojde. Vlaky jezdily do Rachova původně přes rumunské území peáží a osobní vlaky přes Rumunsko opět nakrátko vyjely v 90. letech, dnes je však trať pravděpodobně nesjízdná.

Solotvino I, vlak do Lviva, 15.8.2018 © Jiří Mazal

Malé nádraží v Solotvinu hostí hned dvě soupravy "stodol", jednu až do Kyjeva, druhá vyjíždí k večeru, aby ráno dojela do Lviva. Pro tyto ve zdejších poměrech malé vlaky postačuje "Sergej" pouze jednodílný. Jízdenku jsem tentokráte koupil do "plackarty", velkoprostorového lehátkového vozu, a k mému překvapení se jednalo o novější typ ukrajinské výroby, vybavený čalouněnými lehátky a klimatizací. Ta však moc nefungovala, a ve voze tak bylo jak v sauně. Chtěl jsem se na chvíli natáhnout na horní lůžko a prospat, ale výše nad zemí bylo tak strašné vedro, že se tam nedalo vydržet. Projíždíme nížinatou krajinou podél rumunských hranic a doprovází nás řeka Tisa, která se tu rozlévá do řady ramen. Proto je občas nutné ji překonat pomocí dlouhých mostů, které mají dostatečnou rezervu v případě povodní. V Čopu stojíme půl hodiny, kdy mimo jiné přibíráme přímé vozy Košice - Kyjev, a před půl desátou večer vysedáme v Užhorodu.

Na užhorodském nádraží jsem zamluvil "kimnatu vidpočynku", neboli nádražní hotel, a dle obrázků mě nalákala nejvyšší kategorie "ljuks". A nutno říci, že fotografie na webu nelhaly. Čekal nás apartmán s obrovskou postelí, peřiny byly umístěny v komodě jak někde na zámku. Druhou místnost zabíral pokoj vybavený sedačkou a televizí. V koupelně se nacházela i masážní sprcha. Ocenil jsem zejména klimatizaci. Celek působil typicky východním dojmem - máte mít prostě pocit, že jste na zámku. Co na tom, že nádražní budova je sotva 20 let stará. Nakonec jsem v apartmánu strávil víc času, než bylo záhodno - následujícího rána mě dostihla nevolnost ze zdejší stravy, a tak jsem se vyvaloval až do tří odpoledne. Naštěstí v každé "kimnatě" máte možnost si zaplatit i za "půlku" pobytu, pokud byste v ní chtěli pobýt přes den.

Užhorod, kimnata vidpočynku (nádražní hotel), 16.8.2018 © Jiří Mazal

Odjezd z Ukrajiny byl nakonec mnohem pestřejší, než jsme zamýšleli. Plánovaný autobus v 16.25 trebišovské firmy Sanytour do Michalovců se vůbec neobjevil. Nebo možná neodjížděl od mezinárodních nástupišť před budovou autobusového nádraží. Nebo měl velké zpoždění, kdo ví. V 16.45 přijel dálkový autobus do Prahy, zastavoval i v Michalovcích, tak proč to nezkusit. Řidič nám však odmítl prodat lístky s tím, že musíme jít do pokladny. Tam nám odmítli vzít eura, berou jen hřivny, všech jsme se zbavili... narychlo jsme tedy směnili, abychom se dočkali odpovědi, že v autobusu je jen jedno volné místo. V té chvíli už jsem měl zdejšího maršrutkobraní tak akorát plné zuby a jednoznačně jsem zavelel: jedeme vlakem!

Věděl jsem, že večer odjíždí vlak z Čopu do Čierné nad Tisou, tam navazuje další do Košic a při troše dobré vůle se dá stihnout EN Slovakia. Máme štěstí, zrovna jede příměstská "električka" do Čopu, takže záhy usedáme na laminátové sedačky, které nahradily původní dřevěné v jednotce ER2, charakteristické svým čelem. Okna jsou sice tak špinavá, že přes ně není skoro nic vidět, ale cesta do Užhorodu netrvá dlouho a krajina stejně nenabízí nic úžasného. V Čopu potom lelkujeme v hospodě a na lavičkách před nádražní budovou, než se v 19 hodin začnou prodávat jízdenky do Čierné nad Tisou. Nezbytný je stále poplatek za "odbavení" ve výši 20 UAH a Češi stojící za námi spustí hlasité remcání, že jízdenka přijde na bezmála 90 hřiven, skoro 3 €!

Čop, příměstská jednotka typu ER2, 16.8.2018 © Jiří Mazal

Průchod halou pro pohraniční odbavení probíhá nečekaně hladce a celníci se spokojí pouze s informací, že jsme turisté, ani se do batohů nechtějí podívat. Pak se již nasoukáme do jednoho vozu bývalé řady Bymee a pokud máte pro sebe celou "čtyřku", umí být svezení v těchto vozech s měkkými sedadly docela pohodlné. Ještě se k nám připojuje mužíček, kterého na Ukrajinu nepustili - že má v Rusku nezaplacenou pokutu. Jelikož se nedostal k pokladně, nemá lístek a průvodčí ho chce vyhodit. Zároveň ale nemůže vstoupit na území Ukrajiny. Průvodčí se nakonec smiluje a ponechá ho svému osudu. Slovenská kontrola v pohraniční výhybně je už o poznání drsnější, počet kontrolujících rázně převýší počet kontrolovaných. Batohy jsou důkladně prohledány, pasy pro jistotu vyberou nadvakrát. Ale do Čierné nad Tisou přijedeme dokonce s náskokem!

Milým překvapením je přípojný "Jánošík" do Košic, místo zde obvyklých "Tornád" řady 460. Po týdnu na Ukrajině člověk umí ocenit klimatizované vozidlo s čistým evropským WC. Poslední nepříjemný zážitek nás ještě čeká v Košicích při nástupu do lůžkového vozu. Stevard Wagonu Slovakia se do nás pustí, že jízdenky máme z Michalovců, a jelikož jsme naše místa neobsadili do 15 minut po odjezdu, tak nám propadla. Měli jsme si prý zavolat (kam proboha?). Ano, jednal dle smluvních přepravních podmínek a měl pravdu, ale způsob jeho jednání byl dost neprofesionální. Se stejným problémem jsem se setkal už několikrát a vždy stevard vyšel vstříc. Nakonec nás dal do jiného kupé, než jsme měli být, a v klidu jsme tak dojeli zpátky do Česka.

Úvodní snímek: Solotvino I, Sergej pro vlak do Kyjeva, 15.8.2018 © Jiří Mazal