Tři mušketýři, tlupa goril a jeden krokodýl

Už jsem holt v Břeclavi dávno nebyl... Naposledy právě před měsícem. Ovšem tentokrát jsem se z pohodlnosti praštil přes kapsu a vyrazil "vlakem vyšší kategorie". Věřte . nevěřte, ale poprvé v životě. Takže to vlastně nebylo jen pro osobní pohodlí, ale také proto, abych mohl eventuálně zasvěceně trousit moudra v několika našich diskusích o kvalitách všelikých těch Ampz, Bmz či Bpee - nebo tomu hojnému každodennímu dišputýrování aspoň trochu rozumět. (I když vlastně ne - o "áčkách" budu vědět až do smrti kulové - tak zhýčkaný zase nejsem.)

Takže mohu dát eventuelně k lepšímu jakési zkušenosti s nezavírajícími se chodbičkovými dveřmi, neslyšitelným a neregulovatelným vlakovým rozhlasem či fotobuňkou kohoutku umyvadla vyžadující procítěné mažoretkování. To všem v podání vozu Bmz73 ve vláčku autora "Novosvětské" z Prahy do Vídně. Pozornost si zaslouží také vlakový průvodce rozhozený na sedadla. Někdo dodatečně utrpěl nápad zkrášlit jeho třetí stranu reklamou - a díky tomu vypadla z itineráře cílová stanice. Ale jinak si nestěžuji, jízda pohodlná, i když poněkud osamělá - v kupé jsme byl celou cestu sám.

Cestou jsem kromě zkoumání nefunkčních udělátek a jiných záludností vozu také přemýšlel. A vymyslel jsem, že budu sebekriticky reagovat na upřímně míněné výtky přítele Shalomka, že sem dávám reportáže naprosto goriloprosté, a tuto věnuji naopak těmto v okolí Bratislavy tam milovaným a hýčkaným primátům. I usnesl jsem se, že začnu hned tím, který nás momentálně táhne. Leč pánbůh mne za můj hříšný nápad potrestal a při prvním kroku vedoucím na břeclavské půdě k jeho realizaci mne k zemi srazil. Tedy ne doslova, ale skoro: podvrtl jsem si (či co jsem to své levé zadní končetině vyvedl) kotník a kýžený snímek pak tvořil za doprovodu skřípění zubů přehlušujícího dokonce fén lidoopa, jenž prchal do šturcu.

Když jsem učinil svému předsevzetí zadost, odebral jsem se také jinam. Nikoliv ovšem úprkem do šturcu jako ona „gorila“, nýbrž kulhavým přesunem píďalkovitým do depa, abych stihl pořídit pár záběrů z výstavy motorových vozů – před návalem návštěvníků i před tím, než mne možná pohybový aparát zradí zcela. A nakonec: na nástupišti nebylo pro mne rudého koberce, o Shalomkovi s chlebem a solí nemluvě, tak co... Na rozdíl od nástupiště, v depu mne vítal aspoň ten „krokodýl“ a řada dalších vozů místních i přespolních, které tady nebudu vyjmenovávat, neboť je najdete hned v úvodu připojené fotogalerie.

Vzhledem ke slunečnému (a pro tento region dokonce rosničkami televizními správně věštěnému) počasí nezbylo mi než povzdechnouti si nad neuvážlivostí dávných budovatelů tohoto depa. kteří vůbec nebrali ohledy na potřeby budoucího národa fotografického. K nefotitelnosti exponátů ovšem přispělo i současné uspořádání provozu v rotundě soudobé provozní jednotky DKV Brno, odsouzené ostatně k brzkému zániku v rámci restrukturální proměny v depo vznikající společnosti ČD Cargo. Ale jinak pořadatelům oslav všechna čest, dokázali vytvořit na své výstavě reprezentativní ukázku motoráků provozovaných v DKV Brno, exponáty opatřili muzejními popisy a jejich ochota a tolerance k fandům železnice i návštěvníkům z normálnější části populace byla bezbřehá.

Pokulhávaje po depu učinil jsem nemálo snímků vozidel vystavovaných i v blízkém okolí postávajících či projíždějících. A při této činnosti se ozvalo mé telekomunikační zařízení s depeší od přítele Shalomka, který zatím shromáždil jiné ohlášené členy našeho klubového týmu k účasti na propagační jízdě nejnovější veselskou Regionovou trio do Lanžhota a teď mne vyzýval k nástupu. Tomuto řešení se ovšem můj organismus vzpíral, neboť svým krokem postřelené laně jsem nebyl schopen odjezd stihnout. Takže jsem se spokojil s pomalým přesunem nádražím na nástupiště, kde po nějakém čase došlo konečně k setkání podle známého hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho! Jen místo kordů jsme třímali každý svůj optický přístroj a kmotr v roli Portose byl navíc vyzbrojen stativem namísto muškety.

Vyprovodili jsme Regionovu na její druhou pouť na propagační jízdu a pak se ji jali stíhat Shalomkovým silničním vozidlem na vytypovaná místa u trati. A při té příležitosti jsme ulovili též nějakou tu „gorilu“ (abych na ně nezapomněl) i vozidlo jiné. Po návratu na nádraží jsme se korporativně odebrali do depa, kde se sice výstava chýlila ke konci, leč tato skutečnost současně věštila možnost fotografovat jednotlivá vozidla ne už ve stísněných a stíněných prostorách rotundy, nýbrž ve sluneční záři na točně. Chystal se přesun přespolních účastníků i uklízení vozidel domorodých. Tak jsme sledovali nejprve odjezd Regionovy do Veselí n.M. a poté sestavování konvoje dalších motoráků do moravské metropole.

Ten se rozhodl Shalomek zvěčnit na trati a přemluvil k tomu i další dva členy naší (pro dnešek) nerozlučné čtveřice, Já jsem ovšem mušketýrské heslo hanebně zradil, svůj sobecký zájem povýšil nad potřeby království a depo jsem odmítl opustit. Do poslední chvíle jsem totiž věřil, že nakonec přece jen uvidím v celé jeho velikosti první prototyp řady 842, který jsem zde právě před měsícem marně honil a jenž se dnes přede mnou skrýval v rotundě a navíc ve stínu soupravy 809 + 010. Dočkal jsem se. Jednotlivá vozidla postupně vyjížděla na točnu a byla přemísťována do svých domovských stání. Místní pracovníci mne nechtěně napínali, protože 842.001-0 přišel na řadu až jako poslední. Ale za odměnu mi ho pak otočili dokonce dvakrát. A když viděli můj zájem o jejich motoráky, tak jen pro mou potěchu vytáhli z rotundy na slunce i svého „Hurvínka“ M 131.1448, který se ovšem nikam nestěhoval.

Takto všestranně uspokojen odebral jsem se zase na nádraží, abych se rozloučil s odjíždějícím kmotrem a za pár minut po něm odjel také. Rozloučení s naším místním hostitelem Shalomkem, bylo pak jen letmé, protože ten se ještě mezi tím vypravil pořídit nějaký snímek na trať. Ten sice prošvihl, ale zato si mohl vyfotit „gorilí“ první dámu, která mne odvážela k domovu. „Gorilou“ to sice začalo a „gorilou“ to zase končí, ale snad mi to ti, kdož mají těchto mašin už kapánek plný chrup, odpustí. Vždyť to celé vlastně bylo něčem úplně jiném – a navíc jsem varoval členy otvírající ledničku ve strachu, že na ně vyskočí gorila, už v titulku.

Byl by to docela hezký závěr, kdybych zde nemusel rozpatlat ještě něco. Obdobně jako před měsícem, i tentokrát na mne České dráhy na zpáteční cestě nastražily vagonářský skvost z města piva a lokomotiv – vůz řady Bpee rekonstruovaný firmou MOVO Plzeň. Je sice pravdou, že při jeho úpravách měli asi největší sadisté z řad konstruktérů onoho podniku dovolenou, ale je to přece jen přinejmenším zajímavý výrobek. Ale co, dovezl mne do Pardubic vcelku pohodlně a hlavně na čas – a nakonec zde mne čekal na zbytek cesty obvyklý v našem regionu vůz řady Bdmtee. S koridorovou maximální rychlostí a určený pro příměstský provoz. Také rarita.

Upozornění:

Do galerie jsem přidal dalších 30 zajímavých obrázků z aparátu kmotrova, které byly dodány o něco později. (Nikoliv snad z důvodu liknavosti dotyčného, ale kvůli neschopnosti jeho providera internetu.) Přidané snímky začínají právě tady.

Prameny a odkazy: 

1. České dráhy, a.s. (ke Dnu železnice 2007)
2. Železniční zajímavosti (k železničním osobním vozům a vozidlům DKV Brno) 

 Titulní snímek: 29.09.2007 - Břeclav: výstavní ruch v depu © PhDr. Zbyněk Zlinský