Modro-modré oslavy v Ústí n.L. v rodinném duchu

A tentokrát navíc spolu nezůstaneme jen v samotném centru oslav, ale podíváme se také do druhého koncového bodu stopadesátileté dráhy, Teplic v Čechách - a to pochopitelně stylově, parním vlakem. Měl jsem v úmyslu věnovat dva dny tomu, abych zachytil a vám tak zprostředkoval všechno, co mohli vidět a prožít návštěvníci oslav v "modro-modrých" barvách ČD Cargo. Bohužel se tento záměr ukázal jako lichý, naprosto přesahující možnosti jedince. Program, který organizátoři připravili, byl totiž tak bohatý a (také geograficky) rozsáhlý, že jsem se musel nakonec uskrovnit a vybrat si jen to, co jsem považoval za podstatné. A pochopitelně jsem přišel o dění sobotní, z něhož jsem dostal aspoň pozdrav od naší členky Veroniky:

Když už jsem hodlal zvýraznit rodinný ráz oslav, nemohl jsem pochopitelně podruhé vyrazit na severozápad Čech sólo, takže jsem se jal přemlouvat mou drahou polovičku, aby se vzdala nedělního polehávání a místo toho se mnou po šesté hodině ranní vyrazila směr hlavní nádraží. Spojení, které nám vyhovovalo, bylo bohužel závislé na přesnosti jízdy všech použitých vlaků, takže mne nepotěšilo přivítání v podobě avizovaného pětiminutového zpoždění na příjezdu letohradského spěšně-rychlíkového spoje směr Praha. Naštěstí posunovači ani fírové se při výměně mašin neloudali, a tak jsme z Hradce Králové vyjeli na čas. A mohu předběhnout, že jsme se se zpožděním pak už během celého dne nesetkali.

Nicméně České dráhy nás přece jen zaskočily – a to tím, že krátce po desáté hodině ke druhé koleji ústeckého západního nádraží nepřivezla zvláštní vlak do Teplic avizovaná „šlechtična“ 475.179, ale „albatros“ 498.022. Ne že bych proti pýše libeňských zanícenců něco měl, ale mne zajímala především děčínská „Líza“, kterou jsem nějakým řízením osudu na vlastní oči ještě nespatřil. Takže jsem přehodnotil původní záměr jet tímto vlakem mj. za účelem podrobnější dokumentace onoho stroje a odložil cestu do Teplic na hodiny odpolední. A místo další jízdy po kolejích jsme s Helenou použili svůj přirozený pohonný agregát k cestě podél nich do areálu SOKV.

Tam byla atmosféra už zcela jiná, než jakou jsem zde viděl v pátek. Vzdor doposud chladnému a mlhavému počasí se kolem exponátů, prodejních stánků i všelikých atrakcí hemžili velcí i malí, drážní profesionálové, železniční nadšenci i naprostí laici, k tomu všemu vyhrávala ryčná dechovka a občas se ozvalo hlášení upozorňující na něco zajímavého, co se někde uděje. A když se kolem jedenácté hodiny konečně objevilo i sluníčko, bylo na ten kvas radost pohledět. Mým úkolem ovšem nebylo jen stát a koukat, nýbrž čile (přiměřeně ovšem mé momentální, po pátku už zesláblé kondici) kolem všeho procházet a vše zajímavé zaznamenat. Nejprve jsem měl splnit jednu úlohu ze Slovenska mi „přidělenou“, pořídit něco snímků členů Spolku Výhrevne Vrútky při opečovávání „Zeleného Antona“ momentálně v roli výstavního exponátu.

Nezanedbal jsem ovšem ani mou vytouženou děčínskou „Lízu“ a některé další přírůstky výstavy hnacích vozidel, které jsem v pátek ještě na kolejích místní expozice nezastihl. A pak už bylo třeba projít celým areálem a podívat se všude tam, kam vedly šipky dobře postaveného orientačního systému prohlídkové trasy.Ty sice neukazovaly zrovna ke kolejím oslavované trati před depem, ale přesto tam po půl dvanácté zamířily kroky těch poučenějších, aby nepromeškali průjezd „albatrosa“ v čele zvláštního vlaku z Teplic na ústecké hlavní nádraží. že jsem mezi nimi nechyběl, netřeba jistě zdůrazňovat.

Následovala návštěva zaměstnanecké jídelny, kupodivu nikoliv za účelem konzumace stravy (i když i ta se tady návštěvníkům nabízela), ale prohlídky velice zajímavé výstavy železničních modelů, fotografií a dalších artefaktů spojených s historií i současností železnice. Tam se dočkala zasloužené odměny i poněkud se doposud nudící Helena. Poplatna své poslední zálibě nechat se fotografovat s celebritami, oslovila v zájmu jejího naplnění tentokrát velkého příznivce železnice Eduarda Hrubeše, který tam natáčel reportáž. Já pak za to (sice na oplátku rád, ale bytostně jinak nerad) „zaplatil“ krátkou výpovědí na téma mého hodnocení oslav na kameru.

Trasa prohlídky mne pak zavedla do rotundy, kde se daly obdivovat lokomotivy vyloženě jen vystavené, ale zejména procházející opravami. Strávil bych tam daleko více času, než mi stačilo k pořízení alespoň jednoho snímku každé z nich, ale doba pokročila a nám bylo odebrat se opět na osobní nádraží Ústí nad Labem západ, abychom stihli odpolední zvláštní vlak do Teplic v Čechách, tentokrát už skutečně vedený strojem 475.179. Jak se ukázalo, všechno špatné je pro něco dobré. Tento odpolední vlak měl pobyt v teplické stanici o něco delší, pohodlně umožňující prohlédnout si zajímavou výstavu o historických proměnách nádraží. A také nabízel po návratu do Ústí přímý přestup na vlak směřující k našemu domovu.

Do něj jsme také usedli a vydali se na cestu proti toku Labe, jehož levý břeh jsme ráno v mlhách ani nezahlédli. Teď jsme ovšem krajinu kolem naší největší řeky mohli sledovat v záři podzimně už nízkého odpoledního slunce. A tak nám cesta ubíhala v úvahách, proč třeba onen bájný první Čech lezl ve svém kmetském věku na nějaký kopec u budoucího Štětí se smrdutou papírnou, ale především ve vzpomínkách na opravdu krásnou a perfektně zorganizovanou železniční slávu (i když zpočátku mírně pokaženou podivným seznamem historických vozidel na její internetové stránce), která se hned tak opakovat nebude. Já jsem rozhodně nelitoval své dvojí návštěvy a trochu mne mrzelo, že jsem nemohl pobýt v Ústí nad Labem po celý ten „prodloužený víkend“.

Odkazy:

1. 150 let Ústecko-teplické dráhy - Ústecko-teplická dráha - Aussig-teplitzer Eisenbahn (1858-2008)
2. České dráhy, a.s.
3. ČD Cargo, a. s.
4. Národní technické muzeum
5. Múzejno dokumentačné centrum
6. Výhrevňa Vrútky 

Titulní snímek: Děčínská "Líza" obležena návštěvníky oslav v SOKV Ústí nad Labem dne 28.9.2008 © PhDr. Zbyněk Zlinský