Aktuality z Řecka a zážitky z Bulharska – 2. díl

Autobus nás vysadí v moderním autobusovém terminálu, kde se však dovídáme, že spoje do Kalamaty jezdí úplně odjinud. Pokladní nás nasměruje a asi po 20 minutách se ocitneme před místní kafetérií, která zároveň slouží pro odjezd autobusů. Autobusová společnost tu má také vlastní přepážku, odbavují se tu zavazadla (v Řecku se balíky běžně přepravují v autobusech) a dovídáme se to podstatné, bus do Kalamaty jede „asi mezi 11-11.30“.

Hned naproti stanovišti autobusů se nachází vlakové nádraží, opět vzorně udržované, dokonce s otevřenou čekárnou (byť se zavřenou pokladnou), povaluje se tu časopis Řeckých drah z roku 2006 a hromada letáků varujících před úrazem proudem u elektrifikovaných tratí (co na tom, že nejbližší taková je dobrých 200 km). Nádraží je také plné personálu, ale návěstidla jsou vypnuta a koleje jako obvykle rezavé. Co však upoutá mou pozornost, jsou řady odstavených vozů naproti staniční budově. Nachází se tu vraky motorových vozů, dokonce i celé jednotky, a různé zrezivělé vagony. Nedaleko je také depo, ale bez jediné lokomotivy.

Tripoli, ř.4201,20.10.2008 © Jiří Mazal

V Kalamatě nás uvítá třicetistupňové vedro a abychom příliš nebloudili, pořizujeme si mapu. Náš hotel, který jsem rezervoval telefonicky, vypadá velice luxusně, opakovaně se ptám, zda se za pokoj opravdu platí jen 60 € pro oba. Inu, jsme mimo sezónu. Vypravujeme se prozkoumat město, na nádraží to není daleko, byť na první pohled vypadá jako stanoviště pro odjezd autobusů do Albánie. Vydáváme se po opuštěné a zarostlé koleji městským parkem směrem k moři, kde má být železniční muzeum. Dalece předčí naše očekávání, je volně přístupné, na kolejích bývalého nádraží, v jehož budově nyní sídlí bufet. Všude je odstaveno značné množství parních lokomotiv, osobních a nákladních vozů, dokonce i jedna motorová jednotka, vše v různém stupni rozkladu od vzorně naleštěných až po vraky. Postupujeme dále po kolejích, které končí v místním přístavu.

Kalamata, staré nádraží (muzeum),20.10.2008 © Jiří Mazal

Příští den chystáme výlet do majestátní Mystry, opuštěného středověkého města rozkládajícího se na kopci s řadou zachovalých kostelů a normanským hradem. Na autobusovém nádraží nám prodají lístky pouze do zastávky Artemis. Raději nad tím moc nepřemýšlíme a nastupuje do autobusu s nápisem „Sparti“. Brzy vyjedeme po šílených serpentinách do místních hor a obklopí nás divoká rozeklaná údolí, do kterých je doslova zavrtána naše silnice. Jízda je jako na houpačce a brzy se ohlásí obsah našich žaludků nacpaných od snídaně. Přeci jen jsme nepočítali s tím, že zažijeme něco na způsob mořské nemoci. Když už nám bylo opravdu zle, dojeli jsme do vesnice Artemis a vystupujeme. Dále se musí pokračovat jiným autobusem. Když si chceme koupit lístky do Mystry, průvodčí se tváří divně a vysvětluje, že si ve Spartě musíme přestoupit. Naštěstí jeden cestující umí anglicky, takže je nám i vysvětleno, odkud jede autobus do Mystry a jsme vysazeni přímo u zastávky. V pokladnách tu cestující opravdu příliš nezatěžují informacemi, řeknou jen odjezd prvního autobusu, ale že musíte dvakrát přestupovat, vám zůstane do poslední chvíle utajeno.

Cesta Kalamata - Sparti, 21.10.2008 © Jiří Mazal

Konečně dorážíme do Mystry a jelikož s námi navazuje kontakt Řek hovořící lámaně česky, poradí nám, že bus jede až k horní bráně, takže si ušetříme namáhavý výstup do kopce. Bohužel nemáme moc času, je půl dvanácté a ve dvě hodiny nám jede jediný bus zpátky do Kalamaty, takže vynecháváme hrad rozprostírající se nad našimi hlavami a procházíme stezkami kolem rozbořených domů. Mystra nás uchvátí, nachází se tu několik dochovaných byzantských kostelů s různě zachovanou malbou. Kdysi tu žilo na 20 tisíc lidí a celek působí dodnes impozantně. Plni nových zážitků přemýšlíme, jak se dostat zpátky do Sparty, autobus nejede a nikde nestojí žádný taxík. Oslovíme domorodce a končíme v jedné trafice, která je zároveň poštou, kde nám taxi ochotně zavolají. Necháme se zavézt až na autobusové nádraží a vychutnáváme si opětovný přejezd přes hory, tentokrát s mnohem klidnějšími žaludky.

Mystra, klášter Mitrópolis, 21.10.2008 © Jiří Mazal

Ve středu nás čeká dlouhá cesta přes celé Řecko až do 940 km vzdálené Soluně. Vyjíždíme v 6.43 ještě za úplné tmy úzkorozchodným ICity, za Kalamatou rozeznávám poměrně velké depo a celé dopoledne uháníme do Kiata, kde se přestupuje na vlaky normálního rozchodu. Mnoho úzkorozchodných vozidel jsem nenafotil, ale řádu záběrů najdete v mém starším příspěvku, na který je odkaz pod článkem. V Kiatu s námi moderní Stadler GTW 2/6 jede do Athén, které jsou z železničního pohledu jedním velkým staveništěm. Vlaky již nezajíždějí do úvraťové stanice Nerantziotissa, ale míří přímo na hlavní nádraží. V Athénách přestupujeme do rychlíku směr Soluň a užíváme si pohodlnou jízdu v moderním klimatizovaném voze. Jelikož se nejedná o příplatkové ICity, cena jízdenky je pouhých 15,10 € za 500 km, místenka je v ceně. Ač je trať do Soluně již zčásti elektrifikována, po elektrické lokomotivě nikde ani stopy. Nejkrásnější úseky tratě jsou stále jednokolejné a bez jediného sloupu elektrického vedení, ale místy lze zahlédnout rozestavěnou trať, která  má nahradit tu stávající. Množství budovaných mostů a tunelů svědčí o velkorysosti, s jakou je nová trať budována, ale v řeckých podmínkách se stavby dokáží protáhnout na mnoho let. V Soluni zakupujeme lístky na zítřejší vlak do Sofie za 16,90 € a odcházíme se ubytovat do blízkého hotelu Rex.

Kiato, IC jednotka ř.6501, 22.10.2008 © Jiří Mazal

Tratě v okolí Soluně jsou nejen elektrifikované, ale jezdí na nich i pětivozové elektrické jednotky DESIRO, konkrétně v úseku Soluň – Lichtochoro. Provozovatel je tu stejný jako v okolí Athén, společnost Proastiakos.