Premiéra GVD aneb O přidaném rychlíku a ubraném posunovači

 

 

 

 

 

Když jsem přemýšlel, jak oslavit ten „železničářský Nový rok“, předem jsem vzdal myšlenku zorganizovat něco podobného, jako činí naše spřátelené stránky. Jednak my nejsme ony (byla by to také nuda, kdyby všechny vlakofilní weby byly na jedno brdo), druhak „nejsou lidi“, jak se říká – a jak se ukáže být pravdou i v případě Českých drah o pár řádků níže.

 

Tak jsem si vymyslel vcelku komorní záležitost, totiž výlet "novým" mezistátním rychlíkem R 251 Praha hl.n. - Wrocław Główny. Samozřejmě ne až do jeho cílové stanice, ale jen do Letohradu. Ptáte se, proč jsem nevyužil vynikající nabídky Českých drah SONE+PKP a nejel až na konečnou? To je prosté, milý Watsone: ono to prostě nejde. Tedy pokud by vás neuspokojil pobyt na vratislavském hlavním nádraží (dál by nemělo cenu zkoušet jít) v trvání pouhých 45 minut, To ovšem jen v případě, že by rychlík z Prahy neměl zpoždění. A to zrovna při své včerejší premiérové jízdě měl - už z Hradce Králové, kde jsem nastupoval.

 

 

Přijel sice včas a nic nenaznačovalo tomu, že by nemohl také včas odjet. Doba pobytu ve zdejší stanici v délce 14 minut by měla být (a v jiných případech vesměs také bývá) k záměně lokomotivy elektrické za motorovou či naopak postačující. V Hradci Králové se takto už dva roky provádějí přepřahy každou hodinu u míjejících se zde rychlíků z Prahy či do Prahy, ať už na opačném konci jejich trasy leží Letohrad nebo Trutnov hl.n. Jenže včera bylo všechno jinak. Protijedoucí R 792 Letohrad - Praha-Smíchov byl řádně obsloužen, ale u rychlíku do Vratislavi se nápadně dlouho nic nedělo.

 

Vlakový doprovod, strojvedoucí i vozmistr byli na svých místech, volno pro posun svítilo - ale posunovač nikde. Ten, který zajišťoval výměnu lokomotiv na R 792, záhadně sublimoval a jeho kolega od zálohové „žehličky“ měl v popisu práce jen odvěsit poslední vůz z onoho protijedoucího vlaku. Nakonec byl zřejmě tento dobrý muž sice pověřen i vyřešením problému vlaku našeho, ale výsledkem toho všeho bylo na „pragotronu“ postupně narůstající zpoždění. Vznesl jsem neformální dotaz na jednoho z výše zmíněných pracovníků železnice, zda snad neprobíhá stávka. Odvětil, že nikoliv – „to nám jen zrušili posunovače".

 

 

Nakonec jsme se přece jen dali do pohybu – přesně o 15 minut později, než tomu mělo být. Zpoždění moc nesnížil ani pětiminutový pobyt v Týništi nad Orlicí. Viníkem byly tentokrát rybičky. Ty cestují rychlíkem vedeným v této poloze pravidelně každou neděli a pondělí. A je jich hodně. Dříve bývaly na týnišťském nádraží dvě manipulantky, které si s těmi krabicemi hravě poradily. Jenže zbyla už jen jedna, jak mi vysvětlil jistý dobře informovaný zdroj. Který také hned dodal, že těch posunovačů z hradeckého nádraží zmizelo z moci úřední povícero, konkrétně tři. A dodal ještě mnohé, ovšem už nepublikovatelné. Zkrátka rybičkám vinu nepřipisoval.

 

A jeli jsme dál a já jsem se snažil najít i něco pozitivního, co bych do své reportáže zahrnul. A našel jsem! Koženkové „béčko“ bylo pohodlné, voda tekla (i po zemi WC), topení topilo (až moc), ale (některá) okna šla otevřít, cestující veřejnost mne neobtěžovala (popravdě řečeno, do Letohradu jsem ve voze dojel sám). A třeba v Častolovicích či Doudlebách n.O. stály coby místní lokálkové přípoje Regionovy. Ale vážně – vlakový personál byl milý a pan vlakvedoucí přes to vše, co ho už dnes potkalo, se dokázal s úsměvem „radovat“ z toho, že může mezistátní spoj vypravit z liduprázdného nástupiště zastávky Bohousová.

 

 

A poté zavzpomínal, jak jezdily (nejen) mezistátní rychlíky dřív. Mimo jiné i na jejich osádky, dnes redukované (viz též příhoda v Týništi) snad už pod únosnou míru. A když už jsme v tom vzpomínání, můžeme připomenout, že poslední mezistátní rychlík v této trase jezdil v období platnosti jízdního řádu 2003/2004. Šlo o pár R 254/255. Stejně jako jeho letošní následovníci (R 250 až 253), byl veden v časových polohách výhodných spíš pro polské cestující. O dva roky dříve tudy jezdila i „Bohemia“ mezi Prahou a Varšavou. A rychlíkové spoje mezi Prahou a Letohradem v časech obdobných těm nově zavedeným mezistátním spojům jezdily také podle grafikonu právě zaniklého, takže je těžko hovořit o nových vlacích.

 

Do Letohradu jsme dorazili kupodivu se zpožděním asi jen pětiminutovým, což lze patrně přičíst také mizivé frekvenci cestujících v posledním úseku cesty. V tu chvíli jsem o tom ale nebádal, nýbrž jsem se věnoval tomu, co mne právě sem přivedlo. Totiž výměně brejlovce za lokomotivu elektrickou, a to dokonce nikoliv naši, ale patřící do parku vozidel PKP. Včera byl totiž také spuštěn běžný provoz v elektrické trakci z Letohradu do Lichkova a dále do Polska, o jehož zahájení slavnostním jsme vás tady informovali.  

 

 

A tomu (v tom čase ovšem minimálnímu) elektrickému provozu jsem se věnoval i po odjezdu R 251 směrem na Lichkov. Vlak se vydal do pohybu jen o dvě minuty později, než mu stanoví jízdní řád. A to vzdor tomu, že se svěšování našich vozů s polským strojem (byť "bohemizovaným" i co do jména - Rumcajs) zjevně nepříliš dařilo – zdejší posunovači se nakonec s tímto postupem teprve seznamují. Já jsem měl do odjezdu zpátečního rychlíku právě tak čas pořídit něco fotografií zmíněných už v závislé trakci vedených vlaků mezi Ústím nad Orlicí a Lichkovem a vymrznout na vskutku svěžím podorlickém vzduchu.

 

Docela rád jsem z té ledárny unikl do vzácně včas přistavené a příjemně vytopené soupravy R 794 Letohrad - Praha-Smíchov. Cestou jsem pak ovšem neváhal vystrčit do mrazivého větru nejen svou zvědavou makovici, ale také fotopřístroj, abych zvěčnil zajímavé dopravní momenty, které mi cestou do Letohradu unikly. K těm momentům ve stanicích se nechtěně připletla také činnost našeho vlakvedoucího, z něhož se v následném rozhovoru vyklubal pravidelný návštěvník stránek VLAKY.NET.