Za všechno vždycky může někdo jiný. To je obvyklá výmluva, kterou slýcháme z úst kdekoho. V poslední době hlavně tiskových mluvčích všelikých organizací. Ale tentokrát je to pravda pravdoucí, Karel prostě toužil vydat se do železniční zastávky se sympatickým názvem Železnice. Takže mne vytáhl z teplého domova do zasněžené krajiny. Sice rajské, ale stejně jsem se mu odvděčil pekelně. Výletem přes tři kraje.
Už když jsme se na společném výletě domlouvali, bylo mi jasné, že i když můj přítel jezdí vlakem rád, absolvovat pouhou cestu po trase Ostrava – Hradec Králové – Železnice a zpět by nebylo to pravé ořechové. Takže jsem se jal vymýšlet možný okruh. Nakonec jsem připravil tři s tím, že se můžeme rozhodnout až na poslední chvíli. Těch variant mohlo být i víc, ovšem nebýt toho, že po některých tratích vlaky v sobotu, kdy jsme chtěli vyrazit, nejedou. Já (Karel je režista) jsem musel zvážit i jízdné. Kupodivu se mi, coby In-kartovanému důchodci, nevyplatila síťová SONE+ za 150,- Kč, takže jsem si kupoval jízdenky jednosměrné. Za procestovaných 207 tarifních kilometrů jsem tak utratil jen 106,- Kč.
Naše společné cestování se odehrálo takříkajíc právě mezi dvěma sněhovými „kalamitami“ – jedna doznívala a druhou teprve mediální rosničky věštily. Vzdor tomu jsme se po celý den prakticky nesetkali se zpožděným vlakem. I když začátek nevěštil nic dobrého. Když jsem se 16. ledna ráno ocitl v hale královéhradeckého hlavního nádraží, na příjezdové tabuli se právě u R 982 Pardubice hl.n. – Liberec, kterým měl můj souputník dorazit, právě naskočilo desetiminutové zpoždění, o kterém staniční rozhlas už tradičně hlásil, že se může změnit. Což se také stalo, ale ne tradičním způsobem. Nakonec vlak přijel o čtyři minuty dříve a odjel téměř na čas. Mezi tím z něj ovšem vystoupil věčně usměvavý Karel.
Vzhledem k tomu, že jsme do odjezdu našeho prvního vlaku měli ještě třičtvrtěhodinku, po přivítání jsme vyšli před nádraží dát řeč kořeněnou oním produktem, před kterým ministr zdravotnictví úpěnlivě varuje a ministr financí na jeho konzumaci neméně úpěnlivě spoléhá, a posléze jsme se vydali opět směrem k nikotinu prostému (o dehtu se to asi tvrdit nedá) kolejišti. Pomalu se rozednívalo, takže jsme dali poprvé zahovořit svým fotoaparátům. Pro Karla bylo pochopitelně zajímavé skoro vše, takže skrze elektronizovanou optiku sledoval třeba přepřah lokomotiv u rychlíku z Prahy, já jsem se věnoval spíš dokumentaci dění, které souviselo s naším výletem. První vlak měl v souladu s oběhy podobu veselé krávy v čele stádečka méně veselých šukafónových přívěšáků.
No, ony zas tak smutné nebyly. Ve srovnání s kritikou této soupravy
v jiné reportáži jsme si nemohli na čistotu a vybavení úborny či průhlednost oken nikterak stěžovat. Takže jsme hleděli do zasněžené krajiny a mnohdy zalitovali, že ta okna jsou z hlediska otvírání fotograficky nepoužitelná. I když k fotografování nelákaly ani tak nějaké zajímavosti železniční, jako spíš vyloženě zimní motivy: zasněžené vísky, potravu hledající stádečka srnčí zvěře či poskakující zajíci v polích, silničáři udržující použitelnost vlaku toho dne moc nekonkurujících pozemních komunikací... Na fotografování pak došlo jen při poněkud delších pobytech našeho vláčku ve dvou stanicích. Poprvé v Ostroměři.
Další taková možnost nastala v Jičíně, jedné ze vstupních bran do
Českého ráje. kde ovšem Karel už ani nevystoupil, jak se těšil na hlavní bod naší cesty. Ten byl už nedaleko. Minuli jsme Valdštejnskou lodžii, zastavili na jičínské zastávce, opodál vytušili Kartouzskou trestnici (dnes valdickou věznici) a už jsme vystupovali. Sami. Ani nás to neudivilo, protože jsme věděli, že město Železnice má jen 1 150 obyvatel a kdysi slavné zdejší rašelinné lázně už od roku 2002 nefungují. Byly otevřeny roku 1903, v němž do Železnice dorazila železnice. Už to samo napovídá, že tato jmenná shoda je zcela náhodná. Nebo ne? Třeba se název města komusi líbil při počešťování německého pojmu
Eisenbahn.
Marně (byť nepříliš usilovně) jsem pátral, kdy vlastně vznikl český termín železnice. Našel jsem sice
jakési pojednání o tvorbě českého železničního názvosloví, ale tam už se pracuje s hotovou zkratkou původně používaného poněkud otrockého překladu z němčiny
železná dráha. Ale vraťme se k městu samotnému. To získalo své jméno po místě, v němž se už dávno před jeho vznikem provozovalo primitivní železářství. K této skutečnosti nakonec odkazuje i název jedné z ulic – Železná. My jsme však zatím byli na konci ulice Nádražní, která zase odkazuje k faktu, že dnešní zastávka nádražím kdysi vskutku byla. Jak ostatně naznačuje také její uspořádání, svědčící o snesených kolejích.
Když jsme si zastávku i s její už nefunkční, ale patrně alespoň občas obývanou, budovou prohlédli a vyfotografovali, nastal čas popřemýšlet, jak strávit onu dobu, diktovanou dvouhodinovým taktem dopravy. Plánoval jsme sice procházku do jeden a půl kilometru vzdáleného města, ale současně se naskýtala možnost zachytit vlak jedoucí mezi tím ve směru opačném. Takže nakonec jsme po Nádražní ulici ťapali dvakrát. Napřed jen kousek za okraj soustředěné zástavby. Přitom jsme zažili také něco zajímavých situací. Kromě toho, že se nám nechtěla nechat digitálně pojednat obligátní kočka nádražní (ano, i v Železnici ji mají), provázel nás hluk výstřelů z nedalekého honu. Právě v místech, kde se kdysi střílelo po lidech.
Na zastávku jsme se vrátili pozvolným přesunem právě včas, abychom si mohli najít a ve sněhu vyšlapat místa k zachycení Os 5507 Turnov - Hradec Králové hl.n. Ten měl mít podobu Regionovy, ale ve skutečnosti na něm jela souprava obdobného složení, jakou jsme do Železnice dorazili my. Což nás kapku zaskočilo, zvláště když strojvedoucí zastavil podstatně dál, než jsme předpokládali. Možná i proto, jak byl poněkud udiven skutečností, že místo pár cestujících na nástupišti, kteří by chtěli využít jeho spoje, se na zastávce nacházeli jen jacísi dva pomatenci, zapíchnutí do sněhu po obou stranách koleje. Alespoň výraz jeho tváře podobné hnutí mysli naznačoval.
Následovala už opravdová cesta do města. Znovu jsme prošli Nádražní ulicí, která je součástí výstavby, jíž se město ve 20. a 30. letech minulého století rozšiřovalo k nádraží. Pak jsme bez povšimnutí nenechali barokizovaný kostel sv. Jiljí, Vlastivědné muzeum s přilehlou roubenou chalupou, už zmíněné druhdy proslulé lázně, které dojely (jak je u nás obvyklé) na nesváry restituentů či modernistické novostavby sokolovny a školy z počátku 30 let. Ale už předem jsem hodlal věnovat pozornost zejména jednotnému klasicistnímu stylu městského centra, v němž byla Železnice znovu vystavěna po velkém požáru roku 1826. To jí vyneslo statut městské památkové zóny. Proto jsme se nejdéle zdrželi na náměstí Svobody.
Když jsme takto poučně strávili čas do odjezdu našeho vlaku, ostatně nikterak nepříjemný právě panujícím mírným povětřím, museli jsme se se Železnicí rozloučit prostřednictvím železnice. Ta nás kapku zaskočila, protože v dáli se ozvalo houkání zcela nepodobné zvuku očekávané Regionovy. A ze zatáčky se vynořil brejlovec se dvěma vozy někdejší řady 053. Tím lépe, řekli jsme si, vlak vyfotili a v pořádku do něj nastoupili. Já jsem si zakoupil potřebnou jízdenku na další úsek a poprvé tak využil elektronické peněženky ve vlaku. A pak už jsme se věnovali krajině Českého ráje, která ubíhala za okny. Vlastně jsem po té trati nikdy v zimě nejel a třeba hrad Trosky v zasněženém stavu neviděl.
Těch zasněžených zajímavostí v podobě historických památek či skalních útvarů pak s blížícím se cílem našeho vlaku přibývalo, ale nás na Turnovském nádraží čekaly pro změnu zajímavosti železniční. Tedy alespoň jsme doufali, že během oněch zhruba dvaceti minut, které jsme měli na přestup do dalšího vlaku, nějaké uvidíme a vyfotíme. Ostatně na místě samém byli i další podobně smýšlející človíčkové, pro změnu původu germánského, jak se dalo vytušit z jejich hovoru. Zklamáni jsme rozhodně nebyli, nabídka momentálně provozovaných vozidel byla pestrá, takže ani nedošlo na ta odstavená, která se také k dokumentaci nabízela. Vrcholem pak jistě byl příjezd našeho rychlíku z Tanvaldu do Prahy, vedeného zamračenou.
Jím jsme popojeli do Mladé Boleslavi, kde jsme měli pobýt do následujícího spoje asi tři čtvrtě hodiny. Odtud totiž měla následovat už poněkud komplikovanější a zdravému rozumu (a počítačové logice) se snad i příčící cesta zpět do Hradce Králové. Alespoň paní pokladní měla dost velký problém přinutit svůj pracovní nástroj, aby vydal jízdenku v trase Mladá Boleslav hl.n. – Veleliby – Městec Králové – Chlumec nad Cidlinou – Hradec Králové. A jeden průvodčí pak prohlásil, že „tak nikdo nejezdí“. Inu, my jsme se opravdu nechovali jako běžní cestující a už vůbec ne jako občané konkrétního kraje, kteří se podle svých hejtmanství mají přesunovat nejlépe jen v hranicích dopravní obslužnosti daného území.
Na mladoboleslavském hlavním nádraží (které nijak hlavně nepůsobí, ani budovou, ani provozem) jsme si napravili deficit motorových jednotek Regionova, který nás doposud během dne provázel. V jeden moment tady byly k vidění hned tři, dokonce po sobě jdoucích inventárních čísel. Všechny (stejně jako jiná přítomná vozidla) byly opatřeny nálepkou o bezplatné dopravě školního žactva, kterou zavedl notoricky známý a poněkud kontroverzní lékař a politik v roli středočeského hejtmana. A jedním z těch „moderních vozidel“ Českých drah jsme se nakonec také svezli. Ale ještě před tím jsme měli možnost vidět třeba i nějaké katry s příslušným řídicím či modernizovaným přípojným vozem.
Naším dalším postupným cílem byla železniční stanice Veleliby. Tam jsme měli pobýt něco přes půl hodiny, což se zprvu zdálo být neuvážené. Přituhlo, začal foukat vcelku nevlídný vítr, nádražíčko v polích... Ale vzdor tvrzením médií nás České dráhy nenutily mrznout. Staniční budova nám poskytla vcelku příjemně temperovanou čekárnu (kterou jsme po chvíli obcházení a focení potřebovali), dokonce s fungující pokladnou (kterou jsme naopak nepotřebovali). A když jsme v té čekárně seděli a mudrovali o tom, že tu nic nejezdí, projela stanicí 753.7 ČD Cargo s nákladem automobilů. Škoda. Ještě že jsme to mohli po chvíli trochu napravit s dvojicí kocourů v čele vlaku cereálního. Posléze jsme se dočkali svého orchestrionu.
Ten nás měl odvézt do „pohraniční přechodové stanice“ mezi krajem Středočeským a Královéhradeckým. Jinak se totiž Městec Králové nazvat nedá, protože se zde přesedá, ačkoliv jde o nádraží na jediné trati. Ale než jsme tam dorazili, chvíli jsme stáli v železniční stanici Křinec, kde by se už přestup dal předpokládat spíš, protože zde odbočuje ze spojnice Nymburka a Jičína trať do Chlumce nad Cidlinou. V obou zmíněných stanicích vybyla nějaká chvíle na fotografování, ale jinak to byla cesta nepříliš zajímavá – ke sledování podél trati byla jen poněkud fádní zasněžená rovina. Takže jsme byli docela rádi, když se naše trať proměnila v druhou kolej „falešné dvojkolejky“ před Chlumcem nad Cidlinou a my mohli doufat v poslední záběry skomírajícího dne.
Do výchozího místa našeho cestování přes tři kraje jsme dorazili po necelých devíti hodinách rychlíkem od Prahy. V němž jsme seděli v onajbrtěném voze řady Bp282. A Karel si pochvaloval, kolika různými vozidly jsme toho dne jeli. A to ještě netušil, že z Pardubic domů se poveze Pendolinem. V hodnocení dne jsme pak pokračovali ještě chvíli před královéhradeckým nádražím, za stejných okolností, jako tomu bylo ráno. Jenže tentokrát ve společnosti jisté průvodčí, která zle lála přemrštěnému státně podporovanému antikuřáckému terorismu. Pak už jsem jen přítele vyprovodil k osobáku směr Pardubice, vyfotil si polskou mašinu na českém rychlíku a ubíral se na spoj MDH k rodinnému ústřednímu topení.
Prameny a odkazy:
- Město Železnice
- Český ráj
- Královéhradecký kraj
- Liberecký kraj
- Středočeský kraj
- Správa železniční dopravní cesty, s.o.
- České dráhy, a.s. – osobní doprava
- Řazení vlaků - ŽelPage
Titulní snímek: 750.312-1 na Os 5506 Hradec Králové hl.n. - Turnov v Železnici © PhDr. Zbyněk Zlinský
