Lodí do Řecka a vlakem do Srbska (1. díl)

Po společném setkání v Brně následovala obligátní cesta do Vídně a nočním vlakem do Benátek. Společnost nám dělaly dvě Korejky, cestující v lehátkovém voze poprvé, z čehož byly trochu vykolejené. Nechtěly dát lístky průvodčímu na celou noc (nakonec se to po zdlouhavém přemlouvání podařilo), příliš komunikativní nebyly, na prostěradlo si natáhly jakousi pláštěnku, zapnuly své růžové mobily a pořád něco cvakaly. Podezřívali jsme je, jestli nehrají Tamagoči.

Ráno jsme od společnosti CIWL dostali snídani, kterou jsme s chutí snědli, Korejky ji však nepovažovaly za dostatečně dobrou a téměř celou ji odložily (škoda, že do všeho šťouraly a nakously...). V Benátkách jsme měli přes dvě hodiny čas, trochu jsme se prošli v historické části města, Aleš vykonal nákup posledních zásob na cestu a již jsme zamířili k přístavu. Naše loď byla sice vidět již z dálky, ale dostat se k ní nebylo vůbec jednoduché, vzdálenosti jsou docela značné. Naštěstí by teď měl jezdit přes přístaviště monorail, který cestu podstatně usnadní. Konečně jsme se dostali k terminálu společnosti ANEK, kde nám v prázdné hale u pokladny vydali přes internet zarezervované jízdenky, a zamířili jsme k naší lodi jménem Lefka Ori. Můstek pro pěší ještě nebyl ani otevřen, nijak se nespěchalo, ale kamiony vjížděly do útrob jeden za druhým. Plavidlo pojme přes 700 aut a 1500 cestujících, tolik jich však ani zdaleka nebylo. Loď viditelně profitovala z přepravy kamionů včetně bulharských, které se tak vyhýbaly zejména Srbsku. Po nezbytném focení se nám již otevřel můstek pro pěší a úslužní stevardi nás doprovodili do naší kajuty.

Benátky, loď Lefka Ori, 6.4.2010 © Jiří Mazal

Blížila se třináctá hodina, čas odplutí, a námořníci měli plné ruce práce – odpoutat se od mola a pomocí dvou remorkérů proplout benátskou lagunou. Z výšky člověk vidí, jak je laguna mělká, a loď musí plout v přesně stanoveném koridoru. Naskýtají se úchvatné výhledy na historickou část Benátek, ale také na ostatní ostrovy, které působí docela jinak – jsou plné aut, které neustále převáží přívozy. Po opuštění Benátek se  vrháme do objevování naší lodi. Nakonec zjišťujeme, že je docela malá – jeden bar, jedna kavárna, jedna restaurace, jedna samoobslužná jídelna otevíraná jen v době jídla a na palubě barový pult přímo vedle vypuštěného bazénu. Při větším provozu se nejspíše otvírá také cukrárna a kino. Inu nejedná se o výletní loď, ale o trajekt, byť v něm strávíme skoro 32 hodin. Zajímalo nás, jakpak se mají cestující s nejlacinější jízdenkou „deck“ – tedy bez kajuty, jen s místem na palubě. Nacházeli se většinou v části zvané „veranda“, kde polehávali se svými objemnými zavazadly, hráli vrchcáby nebo se dívali na obří televizní obrazovky.

Igoumenitsa, přístav, 7.4.2010 © Jiří Mazal

Příští den ráno jsme se přiblížili albánským břehům. Prašné cesty a nevábná města plná nevzhledných paneláků nás nenechala na pochybách, o kterou zemi se jedná. Po poledni se přiblížila naše první zastávka – řecké město Igumenitsa, které leží hned u albánských hranic. Takřka na dohled se nachází ostrov Korfu, v jehož hlavním městě Kerkyra jsme též zastavili. Pak již následovala plavba až do Patry, kam jsme dorazili v deset večer. Po rychlém ubytování v hotelu jsme šli omrknout nedaleké vlakové nádraží, jak nám vlaky vlastně jezdí. Pokladna sice byla otevřená, ale prodávala pouze autobusové jízdenky do Albánie a pokladní nevěděla o vlacích vůbec nic. Aspoň nám dala jízdní řády.

Patra, ř. 6527, 8.4.2010 © Jiří Mazal

Zde je potřeba se zmínit o řeckém jízdním řádu – snad v žádné jiné evropské zemi nepanuje na tomto poli takový chaos, jako právě v Řecku. Pokud má internetový vyhledávač řeckých železnic OSE dobrou náladu, nabídne vám pouze přímá spojení, která se liší od těch, která jsme našli v jízdním řádu od Thomase Cooka. Tištěný řecký jízdní řád, který jsme v Patře dostali, zase platil od 1. srpna 2009 a nebyl zrovna aktuální. Nejvíce se realitě přiblížily vývěsky ve stanici, ale jak jsme později zjistili, ani to nemusí být vždy pravda. „Pragotrony“ jsou tu brány spíše jako módní doplněk, v Patře ukazoval asi již dva roky nejezdící spoje a v Athénách sice také svítil, leč s neplatnými spoji a pro jistotu byl přelepený páskou. Jak jsme naštěstí zjistili, nebylo to tak žhavé jako v uplynulých letech, všechny jízdní řády ukazovaly stejné vlaky, akorát se lišily dny, kdy měly jet. K naší spokojenosti zvítězila varianta, kdy spoje jezdily až na nepodstatné výjimky denně.

Příští den máme v plánu jízdu po nejkrásnější řecké trati (a troufám si tvrdit, že jedné z nejkrásnějších tratí vůbec), a to zubačku Diakopto-Kalavrita. Z Patry do Diakopta se přemísťujeme po jedné ze zdejších metrových úzkokolejek, která vede stále podél pobřeží. Běžně se tu jezdí až 100 km/h. Z Diakopta do Kiata je zavedena dlouhodobá výluka a trať se přestavuje na normálněrozchodnou dvojkolejku, která má postupně dosáhnout až do Patry. Z Kiata jezdí normálněrozchodné Stadlery přes Athény až do Pirea v hodinovém taktu.

Diakopto, odstavené staré ozubnicové jednotky, 8.4.2010 © Jiří Mazal

Na úzkokolejných tratích je provoz zajišťován výhradně motorovými vozy a žádný z nich není starší roku 1990. Vyrobeny byly ve zdejších loděnicích Hellenic Shipyards ve spolupráci se zahraničními výrobci. Provozují se také úzkokolejné IC vlaky, jejichž třívozové soupravy jsou vybaveny dnes již nefunkčním bistrem. Nejnovějším přírůstkem ve vozovém parku jsou známé Stadlery GTW 2/6. Jak už bývá v Řecku zvykem, vyřazené stroje se nešrotují, ale nechávají se postávat na volných kolejích až do úplného rozpadnutí. Proto všude po řecké železniční síti najdete množství odstavených vozů a lokomotiv, včetně těch parních.

Zubačka z Diakopta do Kalavrity o rozchodu 750 mm byla několik let uzavřena, prošla kompletní modernizací a výměnou vozového parku, který nyní tvoří moderní ozubnicové jednotky od Stadlera. V pracovní dny tu jezdí tři, o víkendech pět párů vlaků, které jsou povinně místenkové. Trať vede divukrásným kaňonem řeky Vouraikos a její délka činí 22 km. Přibližně v polovině trasy se nachází stanice Mega Spileo, kde trať opouští kaňon a pokračuje po náhorní plošině, kde jsou v pozadí vidět hory Peloponésu se sněhovými špičkami. Konečná stanice Kalavrita je zejména zimním rekreačním střediskem a pro Řeky památným místem, neboť tu bylo v roce 1943 nacisty zastřeleno na 1300 zdejších obyvatel. Dodnes ukazují rozbité hodiny na zdejším kostele čas popravy – 14.34. My se rozhodujeme zpátky nepokračovat vlakem, ale taxíkem se svézt ke klášteru Mega Spileo, odtud sejít ke stejnojmenné zastávce a pěšky po trati až do Diakopta.

Stanice Kalavrita, 8.4.2010 © Jiří Mazal

Taxíky v Řecku částečně suplují hromadnou dopravu, nejsou nijak drahé a hlavně všudypřítomné. Jen je třeba připravit se na zdejší styl jízdy, nepřipoutaní řidiči jsou schopni předjíždět v serpentinách dvojitou plnou čáru nebo se rychlostí 120 km/h řítit obcí s vyznačenou padesátkou a upozorněním na radar. Částku je dobré domluvit si dopředu a vozy většinou ani nemají taxametry. Platí obvykle pravidlo, že taxametr se zapíná, když si taxík odněkud zavoláte telefonem (samozřejmě je už zapnut z místa výjezdu). Ve velkých městech je tomu jinak, ale tam bychom taxi ani nedoporučili. Klášter Mega Spileo je sice jedním z nejstarších v Řecku, vlastně ani nikdo neví, jak přesně starý je, ale dějinné zvraty se na něm silně podepsaly, takže dnes se na jeho místě nachází moderní betonová stavba připomínající hotel, byť stále vestavěná do skály. Je odtud alespoň hezký výhled na údolí.

Klášter Mega Spileo, 8.4.2010 © Jiří Mazal

Turistické značení není v Řecku zrovna silnou stránkou, ale daří se nám pod klášterem najít odbočku k železnici a po kamenité stezce scházíme na dno údolí, kde se nachází vesnice Zachlorou a stanice Mega Spileo, někdy též označovaná Zachlorou-Mega Spileo. Do Diakopta pokračujeme přímo po trati, což nejen že není zakázáno, ale vede tu rovnou značená turistická trasa. Chůze po štěrku není nijak příjemná, ale z kolejí rozhodně není radno scházet, zkoušeli jsme to a skončili někde v křovinách ve slepé uličce. Kaňon se ostatně postupně zužuje natolik, že se do něj vejde pouze řeka a trať částečně vytesaná do skály a plná tunelů. Přecházení zdejších početných mostů není nic pro jedince trpící závratí a ani chycení se za zábradlí nemusí skončit dobře. Zkrátka ne na vše se při rekonstrukci myslelo. Cestou potkáváme opuštěné, ale opravené staniční budovy. Obvykle jen holé stěny, nová podlaha a všude se povalující pytle cementu. Ostatně ani s odvozem starého kolejového materiálu se příliš nepočítalo, zejména železných pražců se všude povalují hromady. Asi tři kilometry před Diakoptem odbočujeme na prašnou cestu doufajíc, že se snáze dostaneme do cíle. Cesta se však začala trochu klikatit, bylo nutno překonat jedno ovčí a jedno kozí stádo a i když jsme do Diakopta nakonec došli, chvíli trvalo, než jsme dorazili na nádraží. Opět jsme se přesunuli do Patry, ochutnali něco z výborné, ale časem trochu jednotvárné řecké kuchyně (ve všem musí být hranolky), a odešli do hotelu.

Nádraží Mega Spileo, 8.4.2010 © Jiří Mazal

Následující den nás čekal přesun do nejjižnějšího nádraží Řecka, a tudíž celého Balkánu – Kalamaty. Cestou jsme chtěli projet také odbočky vycházející z města Pyrgos a odbočku z Kalonera do Kyparissie. Prvním ranním vlakem před sedmou hodinou již uháníme z malého patraského nádraží (má jen dvě koleje, Patra však sto tisíc obyvatel) zemědělskou krajinou do Pyrgosu. Odtud vychází dvě tratě, jedna směřuje do slavné Olympie, druhá do pobřežního Katakola a je z celé sítě nejstarší. Ostré obraty v konečných stanicích nám nedovolují více než „stanicovou“ fotografii, ale zejména trať do Olympie prochází zajímavou zvlněnou krajinou. Konečná druhé odbočky Katakolo se nachází téměř u mořského břehu. Z Pyrgosu pokračujeme dále na jih již zcela jiným terénem, obklopují nás vysoké kopce osázené olivovníky, místy jsou ještě patrné následky zuřivých požárů, které Řecko nejvíce zužovaly před třemi roky. Mezi Pyrgosem a Kalonerem dnes jezdí již pouze dva páry vlaků, z Kalonera do Kalamaty tři. Jízdní řády všech úzkokolejných tratí naleznete v odkazu pod článkem.

Úsek Mega Spileo-Triklia, opuštěná část tratě, 8.4.2010 © Jiří Mazal

Vystupujeme v Kaloneru a přemýšlíme, jak se dostat do asi 5 kilometrů vzdálené Kyparissie. Ještě nedávno tu jezdilo dvanáct párů vlaků, ale dnes do Kyparissie zajede pouze jediný pár z Kalamaty. Po udivených pohledech místních, když se dotážeme na autobusovou zastávku, pokračujeme pěšky po rušné silnici v naději, že si něco stopneme. Jsme však v Řecku, po chvíli se objevuje taxík. Řidič sice neovládá ani slovo anglicky, ale číslovku pět na prstech ukázat umí a my zase umíme říct řecky nádraží. Řidič sice pořád něco brebentí, ale nakonec vystupujeme přímo před nádražní budovou. Času máme dostatek, a tak vyrážíme na prohlídku města, které je v létě plné turistů povalujících se na zdejších plážích. Rozestavěná pobřežní promenáda a nepříliš přívětivé pobřeží v nás však dojem příliš nezanechává. Pamětihodnosti se nachází vysoko nad městem, kam se nám v plné polní nechce. Raději typicky řecky popijeme kávu a čaj a zbytek času trávíme na nádraží. Ani tady nechybí odstavené vozy v nejrůznějším stádiu rozkladu včetně jednoho ohořelého. Náš vlak konečně přijíždí, nastupujeme a míříme na naši konečnou do Kalamaty. V nejlepším je ale třeba přestat, řekly si řecké železnice OSE, proto v Zevgolatiu vystupujeme a pokračujeme autobusem. Řidič je lehce nervní, projíždíme úzkými uličkami, neboť je třeba objet všechna nádraží,  a abychom se s někým nesrazili, v každé zatáčce se preventivně troubí. Pak již následuje poslední zmáčknutí klaksonu na staniční zaměstnankyni v Kalamatě, aby odstranila kužely a autobus mohl zajet přímo před budovu.

Stanice Pyrgos, ř. 4308 a 4312, 9.4.2010 © Jiří Mazal

Kalamata je především turistickým letoviskem a nabízí pěkné pobřežní promenády plné hotelů, kaváren a restaurací. Nás však víc zaujme zdejší železniční muzeum pod širým nebem, umístěné v kolejišti bývalého nádraží ležícího kousek od moře. Současná stanice se nachází asi o dva kilometry hlouběji ve vnitrozemí. Zaběhneme také na autobusové nádraží, ležící na druhé straně města, abychom zjistili, jak jezdí autobusy do Tripoli (trať ze Zevgolatia do Tripoli stále ještě není provozní), kupujeme zároveň jízdenky a zbytek dne trávíme prohlídkou Kalamaty.

Jízdní řád úzkokolejných železnic a řada dalších informací o Řeckých železnicích