Lodí do Řecka a vlakem do Srbska (2. díl)

16.6.2010 8:00 Jiří Mazal, Aleš Svoboda

Lodí do Řecka a vlakem do Srbska (2. díl)

Další díl našeho putování strávíme v okolí Kalamaty, přesunem přes divukrásné peloponéské vnitrozemí do Nafplia, nejhezčího města Peloponésu, a cestou do řeckého hlavního města Athén, které je plné nejen antických památek, ale i dopravních zajímavostí.


Příští den ráno se chceme svézt místní lokálkou do města Messini, autobus do Tripoli odjíždí až po poledni. Vezeme se plochou zemědělskou krajinou, po stanici Asprochoma společně s tratí do Zevgolatia. Zastávky jsou tu nově postaveny, v unifikované betonové podobě. Vlak zastavuje také u letiště, kam v létě míří řada charterových letů. Na konečné je vedle obvyklých odstavených vozů také tabule s odjezdy napsanými křídou, dříve v Řecku obvyklý jev, dnes spíše vzácnost. O to větší, že ona tabule obsahovala platný jízdní řád. V Messini se zrovna konal trh, a jelikož se nejedná zrovna o turistickou destinaci, člověk si mohl vychutnat pravou řeckou atmosféru. Ale svázané kohouty povalující se na zemi jsme raději nefotili, přeci jen by se to jejich majiteli nemuselo líbit. Při zpáteční cestě jsme vystoupili v Asprochomě, kde jsme chtěli přestoupit do příměstských vlaků jezdících po hlavní trati do zastávky TEI Kalamata. K našemu zklamání však vlaky nejezdily, ačkoliv jízdní řád vyvěšený v Kalamatě a upozorňující na výluky tvrdil něco jiného. Abychom dojeli do Kalamaty včas, zkoušíme autobus. Zastávku naštěstí objevujeme nedaleko, jak je sice obvyklé, žádné jízdní řády tu nejsou, ale po dotazu u domorodců jsme se dozvěděli, že něco do deseti minut pojede – a skutečně jelo.

Messini, ř. 6526, 10.4.2010 © Jiří Mazal
Messini, ř. 6526, 10.4.2010 © Jiří Mazal

V Kalamatě se přesouváme na autobusové nádraží k našemu autobusu – jak je tu zvykem, nejdříve pomocník naloží do zavazadlového prostoru všechny batožiny, a to podle toho, jak kdo vystupuje, a pak jsme při vstupu „odbaveni“ dopředu zakoupenými lístky. Jako nějaký „dálkáč“ však rozhodně neuháníme, stavíme téměř všude a přibíráme frekvenci. Postupně vjíždíme do kopců a proháníme se po divokých serpentinách hornatého Peloponésu, na mapě je sice zakreslená dálnice, ve skutečnosti se však sotva začala stavět. V Tripoli existuje moderní autobusový terminál, my naštěstí zastavujeme u „starého“ autobusového nádraží, které leží přímo u železniční stanice. Ve zdejším depu odpočívají Stadlery a postávají lokomotivy, ale zdejší dozorce je poněkud akční a náš pohyb v kolejišti nám rázně zatrhuje. Raději se přesouváme do kafeterie a i tam jsme dozorcem občasným nakouknutím hlídáni. Konečně nastupujeme do přistaveného Stadlera a uháníme po bezstykové koleji jedním z nejkrásnějších úseků celé zdejší úzkokolejné sítě. U stanice Achladokambos překonáváme největší most na celé trati, 252 metrů dlouhý a 65 metrů vysoký. Během 2. světové války byl zničen a až do roku 1973 bylo údolí objížděného pomocí úvratě. Dnes se její zbytek hodí pro odstavení neprovozních motorových vozů.

Asprochoma, kde odbočuje z tratě do Zevgolatia trať do Messini, 10.4.2010  © Jiří Mazal
Asprochoma, kde odbočuje z tratě do Zevgolatia trať do Messini, 10.4.2010  © Jiří Mazal

Vystupujeme v Argosu a pokračujeme do Nafplia, pro změnu autobusem. Na vlaky z Tripoli jsou tu bohužel totální nepřípoje. Nafplio je právem označováno za nejkrásnější město Peloponésu a bylo také prvním řeckým hlavním městem. Vedle pěkného historického centra se zde podobně jako v Kalamatě nachází staré nádraží v centru, kde je umístěna parní lokomotiva s několika osobními vagony. Nové nádraží se rozkládá u nábřeží, je vybaveno krytým nástupištěm a kusou kolejí. Žádná nádražní budova tu není, ale pokladna, čekárna a další prostory jsou tu stylově umístěny ve starých vagonech, nacházejících se na slepé koleji.

Nad Nafpliem se nachází na vysokém kopci mohutná pevnost Palamidi, kam se dá vyšlapat přímo z centra po klikatících se schodech. Většina turistů však volí cestu po silnici, která vede k pevnosti z druhé strany. Palamidi dnes představuje mohutné ruiny a zejména se odtud naskýtá úchvatný výhled na všechny strany.

Z Nafplia se přesouváme do hlavního města Řecka, Athén. Nejprve jedeme úzkokolejným Stadlerem do Korinthu, kde vlak mimoúrovňově přejíždí normálněrozchodnou trať, aby se dostal na první nástupiště, které je úzkokolejné. Vedlejší kolej je vybavena tříkolejnou splítkou. Mohutné moderní nádraží vypadá prázdně, je využito sotva z poloviny. Všude jsou již osazeny trolejové brány, ale dráty ještě nejsou nataženy. Čekáme tentokráte na normálněrozchodného Stadlera z Kiata, frekvence je tu velká, takže jezdí tři spřažené jednotky. Zajíždějí až do Pirea, naše cesta však končí již v Athénách. Na nové dvoukolejné normálněrozchodné trati se jezdí 120 km/h a stará úzkokolejka se kolem stále klikatí. Místy je však již přerušena, a tudíž odsouzena k postupnému chátrání.

Athenes Larissa, Stadler GTW 2/6 ř. 560, 11.4.2010 © Jiří Mazal
Athenes Larissa, Stadler GTW 2/6 ř. 560, 11.4.2010 © Jiří Mazal


Hlavní athénské nádraží Larissa se postupně rozšiřuje, ale provoz je stále udržován na pouhých čtyřech dopravních kolejích. Žádný informační systém tu tudíž není třeba, resp. není ani funkční. Sice se přistavují nová nástupiště, jejich zprovoznění je však v řeckých podmínkách ve hvězdách (stavět se začala již při mé první návštěvě před třemi roky).

V Athénách se nezdržujeme dlouho, hodíme věci do hotelu a rozhodujeme se vypravit do největšího řeckého přístavu, nedalekého Pirea. Trať připomíná spíše jakousi rychlodráhu, jedeme pořád v zástavbě a nesčetné přejezdy jsou většinou vybaveny ještě mechanickými závorami. Přijíždíme na nově postavené nádraží přímo u přístavu, kde se kocháme množstvím trajektů mířících na nejrůznější řecké ostrovy. Náhodou také nacházíme původní normálněrozchodné nádraží, které si však žárlivě střeží noví „nájemníci“ romského etnika.

Zpátky do Athén se vracíme metrem, ale moc se nedaří, hned na první zastávce nás vyhodí ze soupravy s vysvětlením, že musíme dál autobusem. To se nám příliš nechce, a jelikož přes silnici leží konečná tramvaje Falira, využíváme tohoto pro Athény nového dopravního prostředku. Tramvajová trať tu byla postavena teprve při příležitosti olympijských her v roce 2004. Jízda je docela dlouhá a úmorná, byť vede docela zajímavou krajinou, nejprve podél pobřeží, pak zahne směrem k Athénám a cestujícímu se naskytují výhledy na antické památky. Konečná tramvaje leží přímo v srdci Athén, na náměstí Syntagma, odkud už to máme do hotelu jen kousek metrem.

Athény, stanice metra Attiki, 12.4.2010 © Jiří Mazal
Athény, stanice metra Attiki, 12.4.2010 © Jiří Mazal

Pondělí máme vyhrazené na prohlídku hlavního řeckého města. Po vydatné snídani nejprve zamíříme do athénského železničního muzea, které se nachází pár stovek metrů od stanice metra Agios Nikolaios. Cestou musíme ve stanici Attiki přestupovat z červené linky č. 2, kterou provozuje společnost Attiko Metro, na zelenou linku č. 1, provozovanou společností SPAP. Jízdní doklady jsou však vzájemně uznávány mezi všemi dopravci ve městě a jízdné je celkem nízké – jízdenka na 90 minut stojí 1 €, denní lístek 3 €. Společnost Attiko Metro také spravuje modrou linku č. 3 vedoucí až na letiště. Od metra je to k železničnímu muzeu asi 500 metrů pěšky. Muzeum se nachází hned u hlavní trati vedoucí z athénského nádraží Larissa severním směrem v husté zástavbě Athén. Expozice sestává z historických vozů a lokomotiv, řady dobových pohlednic a jiných předmětů s drážní tematikou, bohužel však není dovoleno (zdarma) fotografovat. Otevřeno je v pracovní dny jen v dopoledních hodinách a vstupné je zdarma. Jelikož v metru probíhala rekonstrukce jedné koleje, ve stanici Agios Nikolaos zastavovaly vlaky jen ve směru z centra, aby protijedoucí soupravy příliš nezdržovaly. Proto se na stanici Attiki přesouváme autobusem, přijíždí nám v poslední době čím dál oblíbenější vozidlo z produkce firmy Solaris. Ze stanice Attiki se svezeme zelenou linkou metra přímo do nejstarší athénské čtvrti Monastiraki se stejnojmennou stanicí.

Zde nejprve projdeme okolo Hadrianovy knihovny a Věže větrů, a poté si koupíme při vstupu do athénské Agory vstupenku do všech hlavních antických památek ve městě za 12 €. Jednotlivé vstupné se příliš nevyplatí, jen na Akropoli stojí samostatná vstupenka 8 €. Po prohlídce Agory vystoupáme na aténskou Akropoli, která, ač není vrcholná sezóna, je i tak obsypána návštěvníky. Odtud sestoupíme kolem divadla dolů do starobylé čtvrti Pláka, kde se snad v každém domečku nachází restaurace či nějaký obchod se suvenýry. Kolem Hadriánova oblouku a chrámu Dia Olympského přicházíme k olympijskému stadionu, na němž se v roce 1896 konaly první novodobé olympijské hry. Pak již projdeme Národní zahradou, ve které se skrývá budova Zappeionu, která se používá pro různé kongresy a setkání. Zbývá již jen kousek na náměstí Syntagma, kde před budovou řeckého parlamentu zrovna ve 14 hodin pozorujeme temperamentní výměnu čestné stráže. Ještě se pěšky přesuneme na stanici metra Monastiraki, kde jsme naše aténské putování v dopoledních hodinách započali. Nyní nás opět čeká dopravní program, a to jízda vlakem na athénské letiště, nacházející se asi 40 km od centra Athén. Zakupujeme zpáteční jízdenku na letiště za 10 €, což je v podstatě třídenní síťová jízdenka pro Athény platná až na letiště, kde platí zvláštní tarif.

Akropolis, Erechtheion, 12.4.2010 © Jiří Mazal
Akropolis, Erechtheion, 12.4.2010 © Jiří Mazal

Jelikož elektrifikace trati na hlavní athénské nádraží Larissa zatím (rozuměj ještě pár let) není a nebude dokončena, odjíždějí vlaky na letiště ze stanice Ano Liosia, kam je zapotřebí dopravit se „Kiatským“ dieselovým Stadlerem. Zatímco ze stanice Ano Liosia na letiště jezdí elektrická Desira každých 15 minut, dieselová linka Pireus – Kiato jezdí v intervalu 60 minut, tudíž spojení do samého centra Atén je tímto způsobem trochu krkolomné. Vlak do Kiata je odpolední špičce přeplněn, na letiště je jízda v elektrickém pětivozovém Desiru mnohem příjemnější. Jízda na letiště trvá jen něco přes půl hodiny a je velmi svižná, rychlosti odhadem okolo 160 km/h tu nejsou nijak výjimečné. Zvláštní je i to, že frekvence cestujících se během jízdy několikrát vymění, a byť by se dalo očekávat, že takovýto „systém“ může vozit akorát vzduch, opak je pravdou. Na letišti pobudeme necelou hodinu a stejným způsobem se vracíme zpět. V závěrečném úseku před letištěm je trať železniční sdílena s modrou linkou metra č. 3, které ovšem až na letiště jezdí jen v intervalu zhruba 20 minut. Zajímavé na tomto úseku je uspořádání stanic, neboť pro metro s vyšší nástupní plochou nad temenem kolejnice je vždy jedna polovina nástupiště vyšší než u části určené pro vlaky. Dále kombinovaný provoz metra a vlaků v řeckém provedení nedovoluje přesně 15 minutový interval železnice, a proto se musí  jezdit v ne zcela pravidelném intervalu.

Konečná tramvaje, náměstí Syntagma, 12.4.2010 © Jiří Mazal
Konečná tramvaje, náměstí Syntagma, 12.4.2010 © Jiří Mazal

Po výstupu na athénském nádraží Larissa se vydáváme k bývalému úzkorozchodnému nádraží, nacházejícímu se takřka naproti. Velkolepá starobylá nádražní hala je dnes už nepoužívaná, přednádraží slouží jako autobusové nádraží pro spoje do Albánie a rovněž osazenstvo kavárny se netváří řecky, a tak radši tuto část Athén opouštíme a vydáváme se do nedaleké taverny, kde si Jirka objedná obligátní gyros a já tentokrát špagety s řeckým poměrně chutným pivem značky Mythos. Po vydatné večeři se vydáváme cestou k hotelu, když se kolem nás mihne trolejbus. Jelikož tímto druhem dopravy jsme se tu ještě nesvezli, nastupujeme a jedeme jednu zastávku přibližně směrem k hotelu. K tomu všemu nám ještě cestou vypadl pantograf z trolejového vedení, při řeckém stylu řízení zřejmě rutinní záležitost, však také nahození trvalo řidiči jen pár okamžiků.

Ano Liosia, Desiro ř. 460, 12.4.2010 © Jiří Mazal
Ano Liosia, Desiro ř. 460, 12.4.2010 © Jiří Mazal

Cestou do hotelu zjišťujeme, že i ulice, v níž bydlíme, se v podvečer proměňuje na nástupiště pro spoje do Albánie. Jelikož večerní procházka mezi Albánci, dopravujícími domů na sever vše možné, není zrovna příjemná, jsme docela rádi, když vstupujeme do našeho hotelu Neos Olympos.

Galéria

Súvisiace odkazy