SNCFT 2010: Návrat do budoucnosti

Něco málo úvodem

Cesta na severozápad

A už jsem si zase při volbě titulku vypomohl literaturou, byť tentokrát nápad, jehož původ je zřejmý z pohledu na mapku, předcházel, věřte nevěřte, vzpomínce na stejnojmennou knihu Kennetha Robertse. Když jsme s Helenou onoho rána kolem tří čtvrtí hodiny osmé přicházeli na stanici Mahdia Zone Touristique, o žádném titulku jsem nepřemýšlel. To však neznamená, že jsem vůbec nemyslel na reportáž pro VLAKY.NET, nakonec jsem byl také příslušně klubově ustrojen a neopomněl se tak nechat, hned po tom, co jsem investoval dvakrát 4,900 DT do zpátečních cestovních dokladů, svou spolucestující zvěčnit.

Náš vlak č. 516 v podobě první (a tudíž nejstarší) elektrické jednotky řady YZ-E přijel jen s mírným zpožděním a my jsme v jeho značně naplněných útrobách našli místa k sezení. Bohužel nikoliv k mé spokojenosti, která vyžadovala sedadlo u okna na pravé straně, abych mohl naplnit své záměry. Takže jsem fotograficky prošvihl stanici Baghdadi a jen koutkem oka zahlédl novou zastávku Echraf. Situace se obrátila v můj prospěch až před nádražím Békalta, na němž se hotovilo vystoupit něco domorodého obyvatelstva, jedna dvojice zrovna z míst mým potřebám naprosto vyhovujících. Potřebám Heliným vyhovovalo cokoliv.

 

Městem ve vlastních stopách

No, ono to stejně bylo trochu jinak, protože cestou z koncové stanice métra do centra nelze jít v podstatě jinak, než po zbytcích onoho výše zmíněného už zrušeného železničního spojení obou nádraží. Jeho podstatná část podél Avenue Mohamed V stále existuje v nezměněné podobě sice zřejmě funkční, ale viditelně nevyužívané vlečky do přístavu, stejně jako už dávno nepotřebné návěstidlo před odstraněnou výhybkou.. A zbytky kolejí zůstaly dodnes zachovány i přes Place Farhat Hached, v tom se od poslední naší návštěvy těchto míst vůbec nic nezměnilo. Bylo by docela zajímavé vědět, zda se tak stane v budoucnu.

Dál už to bylo s mou rozpolceností mezi naplňováním „oficiálního“ programu dne a tíhnutím k železnici trochu složitější. Vznesl jsem velice pokorný dotaz, zda by Heleně vadilo, kdybychom k onomu vytouženému obchodnímu domu šli, jako ostatně i minule, kolem nádraží, kde se ovšem nebudu nijak zdržovat. Partnerka souhlasila, a tak jsme vykročili už známou trasou podél oplocení nádražního areálu. To naštěstí také nedoznalo žádných změn, nebylo nahrazeno zdí, jak tu bývá zvykem, takže mi nic nebránilo ve fotografování staniční budovy, kolejiště či depa. Pokud jsem přitom zaznamenal změny, tak jen k horšímu.

Bující vegetace ukazuje, že komerční obvod stanice už není vůbec využíván a stejný osud potkal i bývalé depo, v němž už nestojí ani ona notoricky známá žlutá mašinka z produkce S.F.L., a jehož točna se už patrně nikdy neotočí. Ostatně ani pohled na kolejiště u staniční budovy není příliš radostný, nechtěná zeleň oživuje už i samotné peróny. Při další cestě přes lávku nad tratí jsem pod ní objevil nejen onen lokotraktor, ale také posunovače, který se odkudsi vynořil, prozkoumal postavení výhybek a pak zjevně cosi vyčkával. Dokonce si k pro ukrácení chvíle našel v kolejišti něco na čtení.

Vzhledem k tomu, že jsem pro tentokrát nebyl vybaven jízdním řádem Grandes Lignes, mohl jsem jen usuzovat, že zanedlouho přijede nějaký vlak. Takže jsem vznesl na svou partnerku dotaz, zda bych na něj mohl počkat. Dohodli jsme se na čtvrt hodině, kterou ona stráví prohlížením výloh na nedalekém Boulevard Hassen Ayachi a já vyhlížením a posléze snad fotografováním neplánovaného objektu svého zájmu. Znepokojující bylo, že s ubíhajícími minutami dohodnuté lhůty se výhybkář i se svým čtivem kamsi ztratil a ani na nástupišti stanice nebylo nijak přehnaně živo. Nakonec se však v dáli ozvalo typické houkání.

V zářezu trati se objevila modrá mašinka kanadské provenience a s ní čtyři vozy vlaku DClim (Direct Climatisé) číslo 5-22/61 Tunis – Monastir. Což jsem ovšem zjistil až doma, stejně jako fakt, že tento vlak před dvěma léty nejezdil. Na místě jsem mohl jen sledovat, jak probíhá nepříliš četná výměna cestujících i posunovací manévry při změně směru jízdy soupravy. Na její odjezd jsem už nečekal, abych se nedočkal vyčítavého pohledu Helenina. A neprodleně jsme vyrazili za nákupy. Cestou jsem si už jen letmo vyfotil nádražní budovu z ulice, když jsem se ujistil, že se v jejím okolí nenachází žádný představitel státní moci.

Helena se v obchodním domě dostatečně (a pro mne úmorně) realizovala a po tom všem jsme si našli kousek stínu v uličce ochlazované mořským vánkem, abychom dali odpočinout znaveným údům a do těla vpravili něco tekutin i pevných látek, neboť byl čas polední. Takto provozně ošetřeni vydali jsme se na procházku po promenádě na Avenue Hedi Chaker a pozorovali přitom plážový život velkého města. Má drahá polovička do něj neváhala zasáhnout, a to v okamžiku, kdy zjistila, že na jedné hotelové pláži mají vyvěšenu vlajku naší republiky obráceně. Ač nepříliš jazykově vybavena, hned to šla obsluze vysvětlit.

Do jaké míry úspěšně, to se můžeme jen dohadovat. Mladík to snad už dokonce věděl, ale vzhledem k tomu, že vlajka byla na žerdi přibita, asi se mu do nápravy moc nechtělo, byť se tvářil velice aktivně. My jsme případné další dění už nesledovali, došli na konec nábřeží a pak se pomalu přes město vraceli k přístavu. Šli jsme vesměs úzkými uličkami „domorodé“ čtvrti, kudy se dalo, na rozdíl od obchodních a hotelových tříd, putovat v poklidu a většinou také ve stínu. Dříve lidé věděli, jak stavět přiměřeně podnebí. I když jsme s onou oblastí měli své zkušenosti, letos poprvé jsme viděli, jak se tam suší prádlo.

Vzhledem k tomu, že jsme měli šlapání po městě ve vlastních stopách už tak nějak dost, ubírali jsme se pomalu na vlak. Také proto, abychom ho stihli použít ještě před tím, než nastane odpolední špička. A abych já mohl zaujmout místo potřebné k realizaci druhé části mého dokumentačního záměru, tedy fotografování objektů na druhé straně trati. Sice jsme to měli vymyšleno dobře, ale nakonec nám plány málem nevyšly. Na nádraží už bylo poměrně dost zájemců o jízdu tímtéž spojem a přicházeli stále další. A to už v době, kdy jeho souprava měla stát u nástupiště. Přijela až o pět minut později a pěkně našlapaná.

Návrat na jihovýchod

A v podobném stavu také odjížděla. Nicméně s námi dvěma na vytoužených místech. Sice by se zdálo, že zpáteční cestu je zbytečné popisovat, zvlášť když také nasazená jednotka byla táž, ale opak je pravdou. Jednak na druhé straně trati byly k vidění zajímavosti jiné, ale i v interiéru vlaku se dělo leccos zajímavého. Jeden cestující mne upoutal ještě před jeho rozjezdem. Nastoupil obtížen ohromnou krabicí, kterou umístil na podlahu, čímž asi příliš nepotěšil další cestující ani průvodčího (byť ten toleroval). A muž sám začal neprodleně pracovat – sáčkoval obsah kartonu, který tvořilo cosi, naše slané tyčinky připomínající.

O hygieničnosti jeho počínání by se dalo zajisté s úspěchem pochybovat, ale potravinářská inspekce, pokud ji v Tunisku mají, asi vlakem nejezdí. Když jsme se rozjeli, přestal jsem jeho počínání sledovat a vyložil se z okna. K nevoli jistého staršího Tunisana, který chtěl patrně dřímat a já jsem jej znervózňoval. Takže si posléze, až kdosi vystoupil, našel místo jinde. A já měl také více klidu ke své činnosti, která byla dílem otázkou náhody, ale dílem též plánovaná. Ten případ druhý se týkal především zachycení obou větví trianglu poblíž stanice Sousse Sud, které doposud unikaly mé pozornosti.

A k těm jevům náhodným patřil třeba pes (v muslimském Tunisku coby „nečistý“ nikoliv tak běžný živočich jako kočka), nejevící zájem o mou maličkost na zastávce Sousse Zone Industrielle, či naopak velice se o mé fotografování zajímající dělníci, dodávající novou podobu stanici Sahline Sabkha. A při spatření letadla přistávacího na monastirské letiště jsem si vzpomněl, kterak jsem před dvěma léty dlouho marně naháněl obrázek vozidla sahelského métra se vzdušným korábem nad ním. Tentokrát se mi do zorného pole dostal dokonce také letoun právě startující, i když ten jsem objevil až při prohlížení snímků.

Podobně jako při ranní cestě, i tentokrát jsme potkávali protijedoucí vlaky, první na monastirském trianglu, který byl dalším plánovaným objektem mého fotografického zájmu. Stejně jako pokračující přestavba dvojjediné stanice La Faculté. Další úsek do Monastiru jsme toho dne projížděli už po třetí (a v zápětí ještě jednou), takže jsem se mu už nijak zvlášť nevěnoval. A nic zajímavého jsem nečekal ani na jeho koncovém nádraží. I když cosi tam bylo – lokomotiva 040-DM-268, která ráno stála v Moknine a zřejmě vykonává na trati službu zálohy. Pro krátkost našeho pobytu ve stanici jsem ji však zachytil jen nevalně.

Ono by to ostatně ani o moc lépe nešlo, neboť byla mezi dvěma rekonstruovanými a tudíž znepřístupněnými nástupišti. A překonání zábran by místní personál asi netoleroval. V každém případě jsem nechtěl pokoušet osud. Stejně jako v případě pozdějším, kdy jsem mezi zastávkami Monastir Zone Industrielle a Frina zahlédl cosi, čehož jsem si předloni nevšiml – stavbu nesoucí zcela nepochybné a svou podstatou internacionální znaky onoho zařízení, kterému se francouzsky říká Maison d'arrêt correctionnel, po našemu lidově basa. Nějaký snímeček jsem pořídil, ale detail vchodu s davy rodinných příslušníku na návštěvu čekajících už ne.

Důvod mého váhaní měl podobu sice půvabnou, ale poněkud nebezpečnou – opodál seděla policistka, která jela ze služby na letišti domů. Asi patřila k hraniční kontrole, ale riskovat jsem nechtěl. Nebyla to ostatně jediná představitelka represivních orgánů na palubě našeho spoje. Vlakem se pohyboval také revizor, vlastně dokonce dva, byť jeden z nich byl zjevně v zácviku - podle věku a nedostatku hvězdiček na čepici. Ano, oba muži byli v uniformě a podle toho se také chovali. Jejich příchod byl ohlášen zvýšeným hlasem, jímž starší z nich „školil“ průvodčího. Nám se dostalo jen červeného záznamu do jízdenek.

Dál už probíhalo vše v poklidu a také méně zajímavě. Jen se mi nepodařilo vyfotografovat onu novou a ještě neotevřenou zastávku Echraf, protože jí vlak prolétl rychlostí, v níž jsem nestihl reagovat. Inu, člověk nemůže mít všechno. I tak jsme byli, když jsme vystupovali opět na „naší“ turistické stanici, plni dojmů. A Helena měla navíc plnou tašku a já prázdnou peněženku. Takže by se dalo uzavřít, že hlavního poslání našeho výletu bylo „v zásadě“ (jak se při hodnoceních výkonů ve státní sféře zhusta říkává) dosaženo. S tímto konstatováním jsme se mohli odebrat po rušném dnu do pohodlí našeho přechodného domova.

Budoucnost začala včera

Všechno má svůj konec

A tedy i toto mé dílo, které mi při tvorbě stále bobtnalo, až jsem si připadal jako té v pohádce o nezkrotném hrnečku na kaši. Doufám jen, že vy jste se vzkypělými produkty mé grafomanní kuchyně nenechali ani přesytit ani znechutit, o utonutí v nich nemluvě. Každému, kdo to se mnou vydržel až sem, skládám svůj hold. Nicméně končí-li text s ilustračními obrázky, fotografická příloha teprve začíná. Inzeruji předem, že je značně předimenzovaná, a to přes to, že jsem použil jen část pořízených snímků. V zájmu vytvoření virtuální projížďky po trati z Mahdie do Sousse a zpět jich zbylo ještě dost. Snad budou někomu k užitku či potěše...

Prameny a odkazy:

1. Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens – oficiální stránky
2. Transport en Tunisie - Wikipédia
3. Ministère du Transport de la Tunisie
4. SNCFT na Fahrplancenter
5. SNCFT - Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens na Railfaneurope.net
6. SNCFT locomotives and shunters na Railfaneurope.net 
7. Soussa's Metro Du Sahel Thread - SkyscraperCity
8. Métro du Sahel - Wikipédia
9. Ligne de la banlieue sud de Tunis - Wikipédia
10. Railway Gazette
11. Railways Africa
12. Sousse - Wikipedie, otevřená encyklopedie
13. Sousse - Wikipédia

Titulní snímek: Nádraží Sousse Bab el Jedid získává novou tvář a jednotka YZ-E bude nahrazena modernější
 © PhDr. Zbyněk Zlinský