Cesta na západ: Za klatovskými motoráky

 

 

 

 

 

 

Byť jen formou dvoučlenné delegace, protože vytvoření početnější, které bylo důvodem onoho odkladu, se nakonec ukázalo jako neprůchodné. Takže jsem měl za společníka jen přítele Karla, kterému není pro takovou akci ničeho zatěžko. Nakonec to dokázal i způsobem, jak na ni ze svého sídelního města vyrazil. Neváhal už pár dní předem zakoupit si lehátko do vlaku R 440 „Excelsior“ (asi aby mi zabránil z účasti vycouvat), na němž opustil svinovské nádraží před páteční půlnocí, aby se z něj o šest hodin později vykulil ve městě piva a okřídleného šípu. A čekal tam na mne další dvě hodiny.

 

 

Mne z východočeské metropole krátce po hodině páté odvážel stroj 163.066-7 v čele R 946 do Prahy hl.n., z jehož okénka se při mém obligátním fotografování „mašinky, která mne vezla“ vyklonil strojvedoucí, aby vznesl dotaz, zda „to už odpoledne uvidíme na internetu“. Jak vidno, naši čtenáři jsou všude a má vetchá postava je až notoricky známá. Vzhledem k ještě postačující době do odjezdu jsme setrvali v kratším srdečném rozhovoru, který začal vysvětlením cíle mého sobotního putování a skončil, jak už bývá v naší populaci obvyklé, nadáváním na poměry. V tomto případě samozřejmě železniční.

 

 

Pan strojvedoucí se činil, mašinka poslouchala a nikdo se pod ni nevrhal, takže jsme na pražské hlavní nádraží dorazili včas. A dost času jsem měl na nezbytné doplnění všech těch hnusáren, před jejichž inhalací varuje ministerstvo zdravotnictví, i na pořízení aspoň ilustrační fotografie. Dokonce víc, než jsem předpokládal, protože souprava vlaku R 939 do Železné Rudy-Alžbětína u příslušného nástupiště ještě nestála. Na rozdíl od mnoha zájemců o svezení, vybavených všemožnou přítěží, od batůžků přes jízdní kola až po čtyřnohé přátele člověčí. K těm pak stylově ladila 363.078-7 „www-zoo.cz", která vlak vedla.

 

 

Na nádraží smíchovském výletníků ještě přibylo, takže vlak pokračoval vcelku vytížen. Hleděl jsem do krajiny, postupně se vynořující z mlh a sledoval obecné i železniční zajímavosti. Bohužel nepříliš pozorně, neboť jsem nestihl včas reagovat na jednu, která mne překvapila v Berouně. Koutkem oka jsem tam zahlédl cosi dlouhého zeleného, z čehož se při bližším pohledu až po zastavení našeho vlaku a vystoupení cestujících na opačné straně, než jsem seděl, vyklubala vratná souprava 812.613-8 + 011.xxx + 912.001-5, kterou jsem ještě v barevně sjednoceném provedení a s krajskými emblémy neviděl.

 

 

Ten nepovedený snímek byl jediný, který jsem cestou pořídil. Ač jsem si posléze vyčítal, že jsem měl využít příznivých světelných podmínek rodícího se krásného dne i své pozice u bezchybně se otvírajícího okna, abych zdokumentoval postup koridorizace trati mezi Zdicemi a Rokycany. Byl jsem nějak v útlumu a jen na to vše zajímavé dění, které od mé únorové cesty po této trati značně pokročilo, tak nějak tupě zíral. Nicméně jsem si ukládal do hlavy informace, použitelné pro cestu zpáteční. Přesto jsem si ještě v Plzni, kde náš vlak čekala změna lokomotivy a mne samotného setkání s Karlem, hrubě spílal.     

 

 

To setkání dopadlo kapku jinak, než jsem si představoval. Druhé nástupiště plzeňského hlavního nádraží se totiž vyznačovalo naprostým nedostatkem Karlů Furišů, a to vzdor tomu, že jsme si setkání při mém odjezdu z Prahy mobilně upřesnili. Lišák Karel se totiž zakecal s pohlednou dozorkyní přechodu přes koleje (místní to specialitou), což jsem se dověděl až po té, co se přítel konečně objevil. Mezi tím jsem ještě opět stihl ukojit obvyklé své potřeby inhalační i fotografické, takže vše nakonec proběhlo v pořádku. A stejně tak jsme posléze dorazili do svého prvního postupného cíle, kde jsme se neprodleně dali do díla.

 

 

Nejprve na klatovském nádraží, kde nám bylo zachytit právě probíhající dopravní špičku, a pak i v místním depu, tedy oficiálně na provozním pracovišti (PP) provozní jednotky Plzeň stejnojmenného DKV. Do jeho areálu nás při našem fotografickém snažení tak nějak zavedl brejlovec 754.027-1, který přivezl R 967 Železná Ruda-Alžbětín – Praha hl.n., po odstoupení jel odstavit poslední vůz protijedoucího R 962, jenž v Klatovech zůstává, a poté se rozjel do depa ke zbrojení. My jsme se pak vydali v jeho stopách podél odstavných kolejích, na nichž mimo jiné odpočívají v nemalém počtu letité přípojné vozy řady 020 neboli Btx⁷⁶¹.

 

 

Ty by jistě také stály za dokumentaci, stejně jako opodál stojící už opravdu historické vagóny osobní i nákladní a další artefakty. Jenže my jsme měli na mysli hlavní cíl naší akce a pro jeho zdárné naplnění jsme nejdříve vyhledali sloužícího strojmistra, abychom od něj získali souhlas k fotografování. Když jsme mu vysvětlili, co jsme zač, jen nás poprosil, abychom někam nebo pod něco nespadli a, uklidněn Karlovým přiznáním k jeho železničářské profesi, ponechal nás našemu osudu. Pamětlivi svého hlavního záměru, zamířili jsme bez meškání k odstavným paprskům točny, na nichž jsme napočítali celkem osm strojů řady 831.

 

 

My jsme je v jejich konkrétnosti objevovali a dokumentovali postupně, mnohdy za nemalého úsilí, které vyžadovalo překonávání bujné vegetace. Jejich předchozí osudy i současné rozpoložení jsme si pak doplnili až po návratu domů z dostupných zdrojů. K nim patřily i údaje, které k nám dorazily po přátelské strojmistrovské lince, jejímž oběma koncovým bodům za spolupráci tímto moc děkuji. Souhrn výše popsaným způsobem získaných hlavních údajů o motorových vozech řady 831, které se na sklonku července tohoto roku nacházely na PP KLatovy, jsem pro vaše pohodlí připravil takto:

 

 

Dalším důvodem nasazování klatovských motoráků řady 831 jsou výluky na přilehlých tratích, při nichž turnusovaná vozidla svými počty mnohdy nepostačují. Žádný takový případ jsme ovšem při výpravě nezaznamenali, což sice znamenalo, že jsme si nemohli žádný loďák v provozu zachytit, ale na druhé straně jsme měli všechny soustředěny na jednom místě k pohodlné dokumentaci. A když jsme ji měli konečně úspěšně za sebou, nahlédli jsme do nové opravářské haly, prošli původní rotundou a všímali si hnacích vozidel, která stála nebo pojížděla v kolejišti depa, jak se připravovala na své výkony či se naopak z nich vracela.

 

 

Stranou naší pozornosti nezůstaly ani další zajímavosti v areálu provozní jednotky, pomníkovým dvojkolím z parní lokomotivy 524.149 (pokud jsem dobře vyluštil vyražené číslo), umístěným hned u jejího oficiálního vchodu počínaje a tendrem 935.129 od lokomotivy 534.0451, zarostlým vegetací až kdesi na poslední koleji konče. K němu se nám vysokou trávou už prodírat nechtělo a dali jsme předost některým objektům dostupnějším. Třeba kolejovému jeřábu EDK 241 či starým vagónům rozmanitého účelu opodál. A nesměl chybět ani snímek budovy, v níž jsme byli tak dobře přijati na začátku návštěvy, která se už nutně chýlila k závěru.

 

 

I když jsme hlavní úkol dne úspěšně splnili, měli jsme před sebou ještě bohatý program, který zahrnoval dokumentaci klatovské železniční stanice, zachycení blížící se polední epizody jejího živého provozu a ve finále pak přesun za dalšími zážitky. Nejprve nám však bylo třeba lehkého oddechu, za nímž jsme se odebrali na druhou stranu kolejiště, kde jsem se uchýlili do stínu skladiště, abychom měli výhled na případné dopravní dění. To se nakonec i odehrálo v podobě příjezdu panem Najbrtem zkrášleného plecháče, který se postavil ke svému druhovi v barvách ještě původních. Což mne nenechalo klidným a vyrazil jsem do akce.

 

 

Hodlal jsem zachytit takové detaily doposud mi neznámého stroje, jako jsou tabulka laků či výrobní štítek. V tom druhém případě jsem ovšem neuspěl, neboť oba exempláře skončily patrně ve sbírce nějakého „fanouška železnice“. A fandovství se stalo i předmětem hovoru se strojvedoucím, který se mne z kabiny tázal, zda se mi lokomotivy líbí. Odvětil jsem, že je to můj koníček. Další dotaz zněl, zda jsem někdy na mašině jezdil, což nakonec (abych to zkrátil) vyústilo ve fírův závěr, že kdybych byl strojvedoucí, tak mne lokomotivy nemohou přitahovat, a kdyby přece jen, tak jsem blázen. Neoponoval jsem a ve svém bláznovství pokračoval.

 

 

Nejprve jsem se vydal na západní konec nádraží, kde jsem chtěl zblízka zachytit sněhový pluh, stojící v objektu Správy dopravní cesty. Bohužel byl za plotem a navíc u sloupu, tak to moc slavně nedopadlo. Ale aspoň jsem si vyfotografoval tamní zhlaví a pak cestou zpět začal podobně zaznamenávat nádraží a jeho okolí. V tom jsme pak pokračoval i s Karlem, s nímž jsme nejprve absolvovali krátkou procházku kolem nákladiště a staniční budovy. Před ní jsme objevili další pomníkové dvojkolí, tentokrát z lokomotivy 365.019. Pak už zbývalo jen zkusit nacpat do objektivu celé rozsáhlé průčelí klatovského nádraží.

 

 

Snímek ukazuje, že ty dnes všeobecně prosazované terminály hromadné dopravy nejsou u nás nic nového a znali jsme je i v dobách budování lepších zítřků, k nimž jaksi nikdy nedošlo. Budovatelsky vyznívá i výzdoba odbavovací haly, jejíž služby ovšem za těmi socialistickými značně pokulhávají. V zavřené čekárně mají zřejmě posunovači odpočinkovou místnost a v někdejší nádražní restauraci se také nikdo neobčerství. Na druhou stranu však mnohá naše nádraží dopadla ještě hůř. Na tom klatovském je aspoň čisto a podchod je vyzdoben soudobým „alternativním uměním“ jen mírně. Jen ty schody dávají seniorům zabrat.

 

 

My s Karlem se do této kategorie odmítáme zařadit, takže jsme se na peróně ocitli poměrně křepce. A pohyblivost jsme si museli zachovat i po následujících několik minut, abychom postihli momentálně probíhající dopravní ruch. Šlo sice jen o příjezd a odjezd dvou vlaků na trati mezi Plzní a Železnou Rudou-Alžbětínem, ale s nezbytnými přepřahy a dalšími kouzly toho bylo poměrně dost ke sledování. Navíc nás v rozletu tentokrát omezovaly četné a mnohdy husté skupinky příslušníků cestující veřejnosti, které se vyskytovaly na nástupišti. Zvlášť když případně navíc padly Karlovi, lovícímu „kočky na železnici“, do objektivu.

 

 

Důsledkem této kočičí akce bylo to, že jsme ani jeden nezaznamenali odjezd značně přecpaného kvatra tvořícího osobní vlak č. 7544 do Železné Rudy-Alžbětína. České dráhy tuto relaci zjevně podcenily, protože snažit se nacpat převážnou část obsahu třívozové soupravy Sp 1962 z Plzně do jediného vozu návazného spoje se asi nemůže setkat s oceněním občanstva. To nás čekala z toho pohledu doprava přímo luxusní, neboť po převážnou část naší další cesty jsme měli celý vůz sami pro sebe. Co na tom, že to byl orchestrionovitý přívěšák, jímž jsme se vydali prostřednictvím Os 17546 do Domažlic. Ale o tom až zase za týden. Teď ještě krátké Karlovo video druhu brejlovcovitého:

 

Odkazy: