Cesta na jih: Dnešek opravené stanice a nostalgie zarostlé trati

 

 

 

 

 

Program oné dvoumužné soukromé akce nebyl předem nijak stanoven. Krom snad toho, že mi můj kolega konečně předá nějaké věci, jejichž dopravu mu svěřil náš polský přítel Janek při narozeninovém setkání, kam mne nepustilo choré tělo. Pak se předpokládalo, že si prohlédnu železniční stanici Břeclav v její modernizované podobě, zaznamenám něco vozidel na ní momentálně provozovaných a pak se třeba vydáme ulovit nějakou tu traťovou fotku. S tímto výhledem jsem se za šerého sobotního rána kolmo dopravil na naše hlavní nádraží, abych odtud vlakmo minutu po šesté hodině vyrazil směr Lundenburg.

 

 

Osobák z Jaroměře mne na hlavním nádraží druhé východočeské metropole vyložil včas a kupodivu včas na ně posléze dorazil i EC 345 Avala s cílem v Beogradu, ale vezoucím též sezónní přímé vozy k jižním plážím, kam patrně směřovala i četná cestující veřejnost jejich služeb využít nehodlající. Tak jsem se alespoň domníval a vzhledem k tomu jsem na putování tímto spojem, bohužel jediným pro mé záměry vhodným, už předem nenahlížel nijak radostně. K mému veselí nepřispělo ani množství národa s kupami objemných zavazadel, které mne uvítalo na 4. nástupišti pardubického nádraží a zjevně čekalo na týž vlak.

 

 

Nakonec se má katastrofická vize nenaplnila a získal jsem místo k sezení, dokonce u okna. Byť jsem za tím účelem musel jistou mladou dámu přesvědčit, že zamknout se sama v jinak prázdném kupé za daných okolností není ten nejlepší způsob přepravy. Mému úspěchu napomohlo i to, že jsem cestoval nalehko, na rozdíl třeba od skupiny pěti mladých Maďarů s bágly, kteří se nacpali do našeho kupé až těsně před odjezdem vlaku. Že jeden z nich pak stál v otevřených dveřích na chodbičku mi nevadilo tolik, jako to, že ani na chvíli nezavřeli dutinu ústní. Takže na knihu nedošlo a soustředit jsem se dokázal jen na vlakového průvodce.

 

 

Je pravda, že maďarsky neumím, takže by se mohlo zdát, že mi nepřetržitý tok hovoru v onom jazyce vadil neměl. Jenže i ugrofinské jazyky obsahují známá jména a slova internacionální, díky čemuž jsem pochopil, že na tapetě jsou maďarští politikové a ideologie, jimiž se řídili či řídí. Při vjezdu do Brna to pro mou sluchovou soustavu začalo vypadat nadějně, když se naši eurospoluobčané začali zvedat a tahat zavazadla na představek. Jenže bohužel nevystoupili všichni, zbylá dvojice měla stále co povídat a já v Břeclavi vystupoval s hlavou dunící. Dvojspřeží taurů, které stálo hned naproti, mi však čas na sebelítost neposkytlo.

 

 

Kdo naopak na dohled nestál, to byl přítel Shalomek, který patrně předpokládal, že se setkáme u čela Avaly při pořizování snímku gorily ji vedoucí. Jenže ta mne nelákala natolik, abych z konce vlaku spěchal na jeho začátek. Zvlášť když se mnohem blíž na mne šklebil lidoop jiný, jedoucí v opačném směru. A ten mi, spíš tedy některé jeho detaily, v mém fotoarchivu doposud chyběl. Než jsem doposud panující nedostatek napravil a cestou ještě zachytil i něco jiného, sošná postava kamarádova se objevila na prvním nástupišti. K poznání byla právě jen její atletická podstata, její vrchol totiž od minula doznal nevídaných změn.

 

 

Po přivítání následoval dotaz, cože bych si přál konat. Vzhledem k tomu, že jsem z vlaku při příjezdu na nádraží zahlédl jakási zajímavá vozidla, dokázal jsem promptně odpovědět a naše první společné kroky směřovat do komerčního obvodu stanice, kde po obou stranách skladiště stály motorové lokomotivy dvou dnes už nadnárodních nestátních dopravců – brejlovec AWT a Eurorunner LTE. Než jsem si podrobně zdokumentoval 753.711-1 a posléze hodlal podobně pojednal 2016.904-1, na obzoru se objevil a posléze ke svému stájovému kolegovi v jeho stání připojil druhdy „ókáďácký“ brejlovec druhý a mladší – 753.737-6.

 

 

Dalším mým přáním pak bylo prohlédnout si inovovanou staniční budovy a další artefakty, k nepoznání proměněné skrze první etapu rekonstrukce místního železničního uzlu. Ta byla sice slavnostně ukončena v květnu tohoto roku, ale její výsledek jsem letmo zahlédl už bezmála o rok dříve, kdy jsem Břeclaví více méně jen projížděl v rámci oslav 170. výročí příjezdu prvního parního vlaku na naše území. Tehdy se můj pobyt omezil chronologicky na 45 minut a geograficky na 1. nástupiště, kde jsem se navíc musel věnovat reportážním úkonům a na zkrášlenou budovu, modernizované peróny a přestavěné kolejiště jaksi nezbyl čas.

 

 

Popravdě řečeno, tentokrát jsem časem na prohlídku toho všeho také plýtvat nemohl, neboť Milan utrpěl nápad, že se svezeme historickým vlakem do Lednice a zpět. Já jsem nic nenamítal už proto, že po trati dnešního čísla 247 jsem jel asi jen jednou, a to v dávných dobách, kdy tam Hurvínek byl ještě běžným a dokonce ještě zánovním vozidlem. Tentokrát však nešlo jen o samotný motorák řady M 131.1, ale o soupravu v řazení M 262.018 (830.018-8) + 82-29 002-8 (ex 022.005-3) + M 131.1463 (801.463-1), která už dobu před svým příjezdem byla na 1. nástupišti očekávána poměrně hustým zástupem cestujících.

 

 

Ten se nějak dokázal natěsnat do už z Brna slušně zaplněných vozů a my jsme také nezůstali na peróně, byť jsme si z pochopitelných důvodů vybrali výhodná místa na stání. Pan výpravčí zvedl svůj pracovní nástroj a my jsme se podél nechutně moderní soupravy ÖBB vydali na nostalgickou (což jsme čekali) a dobrodružnou (na což jsme přišli až cestou) jízdu do hloubi historického panství Lichtenštejnů. Když jsme mohli cestou popatřit na moderní jižní zhlaví stanice i nový most přes Dyji, železniční civilizaci jsme opustili ve stanici Boří Les, která funguje denně pro trať do Znojma a jen víkendově také pro tu lednickou.

 

 

Z nádražíčka Poštorná, dnes dopravny D3, jsme vyjížděli už podle onoho předpisu po svolení skrze vysílačku. Stav kolejiště v této kdysi zjevně poměrně živé stanici napovídal, že další cesta nebude procházkou růžovým sadem, ale spíš usilovným pochodem divokou savanou. Vědomí o tom, že přítomnost travních stébel na temeni kolejnice je v příkrém rozporu s úspěšným adhezním železničním provozem, není asi v rozporu ani se zdravým selským rozumem, o rozumu železničářském nemluvě. Ale ten asi nepanuje všude, takže náš strojvedoucí mohl jen nadávat, že se mu špatně rozjíždí a hlavně brzdí. Doufal, že dál to aspoň posekali.

 

 

Neposekali a od minulé neděle, kdy tudy jel vlak naposledy, vegetace zmohutněla. Už na zastávku Charvátská Nová Ves, které tak vypadal ještě romantičtěji, než normálně, jsme dojížděli prakticky po trávě a k zastavení soupravy by její strojvedoucí nejraději použil i svou pracovní obuv, kdyby nohama dosáhl na zem. Ještě že pejskaři u přejezdu před zastávkou i maminka s dítkem na ní měli své svěřence řádně vychované a nebylo třeba bránit hrozícímu střetu. Když se noví cestující vyšplhali do vlaku, nastal problém s jeho opětovným rozpohybováním. Když byl vyřešen, vydali jsme se vstříc dalším zážitkům, jak nám to ČD přejí.

 

 

Po překonání několika dalších úseků „bioželezničních“ jsme konečně dosáhli i romantiky neželezniční, když náš vláček dospěl do zastávky Lednice rybníky, která by se ani jinak jmenovat nemohla. Je zřízena přímo na hrázi mezi Mlýnským a Prostředním rybníkem, po němž trať vede obdobně, jako po sousední hrázi silnice spojující Lednici s Valticemi. Ale nevede tudy jen trať, nýbrž i turistické trasy a nově také cyklostezka. Čilá frekvence turistického občanstva je možná důvodem faktu, že udržované zařízení zastávky (tedy tabule s jejím názvem a jízdním řádem) nepodlehlo řádění vandalů. Stopy řádění živlů tu ale najdeme, naštěstí nečetné.

 

 

Vzdor tomu, že z hráze bylo vidět i siluetu opraveného Rybničního zámečku a později další známky blížící se opět civilizace, útrapám travního rázu nebyl náš vláček ještě ušetřen. Nakonec se však objevilo lednické nádražíčko, u jehož perónu jsme přistáli se zcela bezvýznamným, jen tříminutovým zpožděním. Areál dopravny oživovali tou dobou jen pracovníci prodejny stavebnin, působící v bývalém nádražním skladišti, a hrstka zájemců o jízdu do Břeclavi. Že k výrazné revitalizaci někdejší stanice přispěli cestující vyhrnuvší se z vlaku, netřeba snad zdůrazňovat. Kdekdo si chtěl prohlédnout a vyfotit hezkou soupravu v hezkém okolí.

 

 

I když se poté někteří vydali za dalšími zážitky, většina přítomných zůstala a se zájmem sledovala dopravní ruch, který následoval. Bylo třeba soupravu rozpojit a její větší část, tedy ponorku s krátkým balmem, odstavit na vedlejší kolej, aby tam vyčkala odpoledního návratu do Brna, zatímco Hurvínkovi odpočinku dopřáno nebylo, protože měl za úkol samostatně odvézt dva další páry vlaků mezi Lednicí a Břeclaví. K zajištění těchto úkolů bylo nutno nejen vyhledat na svazku klíčů ten správný, jímž bylo možno odemknout potřebnou výhybku, ale dokonce vyzvat cestující veřejnost, aby opustila kolejiště. Věc tu jistě nečekaná.

 

 

Byť na celou tu manipulaci a pobyt v dopravně jízdní řád stanovil necelou čtvrthodinku, stačilo nám to nejen k fotografickému zachycení probíhajícího dění, ale také k výměně názorů s přítomnými železničáři. A mně navíc třeba k ochutnání ostružin železničních, hojně se v kolejišti vyskytujících, na něž jsem narazil při pořizování snímků druhu spíš dokreslujícího. K nim měl patřit i záběr staniční budovy z uliční strany, jehož potřebnost jsem si uvědomil až krátce před odjezdem Os 24581 do Břeclavi. Ale nakonec jsem vše stihl a připojil se k několika jeho cestujícím, z nichž někteří jeli do Lednice jen na obrátku, jako my.

 

 

Na rozdíl od nich jsem se však neusídlil v poloprázdném salónu Hurvínka, ale na jeho zcela prázdném zadním stanovišti. Ne že bylo mým zvykem hledět dozadu (ani v přeneseném smyslu), ale vzhledem ke směru jízdy a současnému položení Země vůči Slunci mi to připadalo výhodnější. Jen jsem jaksi dostatečně nezvážil, že tatrovácký motor mého věku také moc nedbá na zákazy kouření. I když v zastávce Lednice rybníky to chvíli vypadalo, že podlehl něčemu, před čím varuje ministr zdravotnictví, a už si nezakouří nikdy. Ale akutní záchvat záduchy nakonec statečně překonal a po zbytek zpáteční cesty zase spokojeně odfukoval.

 

 

Dalších zaznamenání hodných zážitků během ní už nebylo, takže se omezím na konstatování, že nás Hurvínek v pořádku a včas dovezl z nostalgické trati, jejíž romantika byla „větší, než jsme čekali“, zase zpět do současnosti moderního provozu rekonstruovaného železničního uzlu. K té současnosti patří ovšem také fakt, že druhá etapa stavby byla ministrem dopravy zastavena, což mimo povede k tomu, že něco věcí už hotových nedojde svého uplatnění. I o tom jsme se bavili s Milanem po návratu do Břeclavi. Ale hlavně jsme kuli plány na další průběh dne. O jejich realizaci se však dovíte až v dalším pokračování této reportážní trilogie.