Jak lid polabský železnice bavila aneb Za dvacku vlakem celý den

 

 

 

 

 

 

Na samém počátku mého putování po severní větvi této dvojakce se žádné překážky nevyskytovaly. Tedy až na doznívající chorobu, kterou jsem si přivezl z promoklé Chabówky, a v jejímž důsledku musel pro jízdní doklad za zmíněných 20,- Kč vyslat svou drahou polovičku, neboť jsem se obával, že první spoj Hradec Králové – Dvůr Králové nad Labem s povinnými místenkami bude do mého vyzdravění vyprodán. Dotyčná se bránila jen mírně a vrátila se s nákupem „ještě větším, než jsme čekali“ – přílohou jízdenky byla totiž příloha její cenu snad i přesahující: krajský jízdní řád. I když i ona sama odjezdy a příjezdy zvláštních vlaků obsahovala.

 

 

Ne že bych ten jízdně řádný sešitek už doma neměl, ale potěšilo mne, že k tomuto byly navíc přiloženy změny, k nimž od počátku jeho platnosti došlo. Takže mi zbývalo jen cestu si nějak naplánovat, abych ve dvouhodinovém taktu jedoucích zvláštních spěšných (byť na nádražích je pak hlásili jako osobní) vlaků během dne využil k aspoň letmému reportážnímu zachycení co možná celého programu, k jehož místům konání měly své cestující rozvážet. Měl jsem k tomu dost informací, které jsem nashromáždil při zpracování naší pozvánky na Den železnice 2010 a související akce, a ani jsem nemusel využít letáku, který byl pro ten účel vydán.

 

 

 

 

Takto (a nezbytnými proprietami fotografickými i záchovu mého života zaručujícími) vyzbrojen jsem za mlhavého rána kolmo vyjel na královéhradecké hlavní nádraží, plné tou dobou cestujících i příprav na dění budoucí. V ČD centru jsem zjistil, že pár místenek na první zvláštní spoj je ještě k dispozici. Náhodou – byl jsem se zeptat, zda už mají zářijové číslo ČD pro Vás, neboť vyloženo ještě nebylo. Měli. Po letmém zaznamenání dějů ve staniční budově i před ní jsem vyrazil na stranu opačnou, kde se už mohla vyskytovat souprava modernizovaných vozů pro zvláštní vlaky. Byla tam, byť ještě ne u nástupiště a pohříchu též nikoliv v záři slunce.  

 

Vzhledem k tomu, že záměrem organizátorů bylo vyhradit zvláštním vlakům 1. nástupiště, objevila se u něj souprava až nedlouho před svým plánovaným odjezdem – musela vyčkat odeznění taktové špičky kolem osmé hodiny ranní. Jakmile se vlak objevil na informačních panelech, nahrnula se na příslušný perón až nevídaná skupina zájemců o svezení, v nemalé míře zahrnující drobotinu. A po přistavení soupravy nastal boj o místa – ony místenky nebyly číslovány. Každý chtěl sedět co nejvýhodněji, ale jen ti dobře informovaní volili jedničku v řídicím voze. Nebyl jsem výjimkou, stejně jako ředitel hradeckého KCOD Ing. Roman Moravčík.

 

 

Já jsem si ovšem nevybral místo nejlépe – u neotvíratelného okna prvního fiktivního oddílu a navíc u zvandalizovaného stolečku, který se nedal kale použít v poloze sklopené ani nesklopené. Nijak zvlášť mne to ale netrápilo, pozoroval jsem hlavně dění ve voze, jež se v dětském podání neslo v duchu radostného očekávání setkání se zvířátky v královédvorské zoologické zahradě, jež byla zjevně převládajícím cílem rodinných výprav, a případně také ve stanicích, kde přistupovali další, už jen nepříliš četní cestující. Za delšího pobytu v Jaroměři jsem vystoupil za účelem pořízení snímku našeho vlaku již pod modrou oblohou a s „nasvíceným čelem“.

 

 

Na zastávce příští jsem vystoupil už definitivně, stejně jako přehršle dalších cestujících, kteří směřovali k Vinobraní na Kuksu 2010. Já jsem tužbu zúčastnit se oslav neměl, ale přece jen jsem chtěl tuto reportáž obohatit několika snímky, které by bylo možno pořídit z protější strany údolí. Nebylo, tedy oficiálně. Celý areál šporkovského Hospitalu, kde se vše konalo, byl neprodyšně uzavřen a jediná cesta od železniční zastávky Kuks ke stejnojmenné obci byla zpoplatněna vstupným zvíci 150,- Kč. S čímž jsem se nehodlal smířit a, po nějakém čase stráveném ještě na zastávce. jsem ochranku přesvědčil, aby mne nechala projít bez „mýtného“.

 

 

Podotýkám, že se nade mnou smilovala její ženská polovina. Takže jsem za občasného fotografování kráčel k závoře protější, u mostu přes Labe, a bezelstně ji překonal. Pak už jsem se věnoval svému záměru, vyfotografoval si místo konání jedné za akcí, na něž byly zvláštní vlaky směřovány (kterážto se zdá být hlavní příčinou toho, že se Den železnice na Královéhradecku slavil předčasně, zrovna onoho dne), a pak se s fotoaparátem prošel po té části obce, v níž jsou zachovány zbytky už neexistujících lázní a nezbyla ani památka po živly poničeném zámku hraběte Šporka. A pochopitelně mé pozornosti neuniklo ani dílo Matyáše Brauna.

 

 

Když nadešel čas k další železniční pouti, vydal jsem se s jistými obavami na zpáteční cestu ke vstupu do zpoplatněného areálu. Mé obavy byly oprávněné – ochranka nechtěla ani slyšet o mém průchodu k vlakové zastávce a nebyla mi schopna nabídnout ani alternativní cestu, protože šlo o lidi místních geografických poměrů neznalé. Nakonec se za mne přimluvila opět žena, jedna z pokladních. Otázkou zůstává, zda tak učinila ze slitovnosti, nebo se zhrozila toho, jak jsem se ve finále neúspěšného vyjednávání začal vyjadřovat před procházejícím občanstvem. Ve stavu blízkém náhlé příhodě srdeční jsem konečně mohl stoupat do kopce.

 

 

 

 

 

Nakonec mi tam zbyl čas i na vyfotografování odstavených historických vozů a hlavně novým lakem zářícího prasátka 700.060-7 místní firmy Puš s.r.o. Pak už nastal čas na zpáteční cestu, při níž nám dělala společnost 54. Regionova, mimořádně nasazená na Os 5467 Stará Paka – Jaroměř a od Dvora Králové nad Labem zavěšená na konci naší soupravy. Mým dalším postupným cílem byla právě Jaroměř, resp. tamní Železniční muzeum, které bylo též účastno oslav a poskytovalo cestujícím zvláštních vlaků slevu na vstupném. Po opuštění vlaku mne však nezaujala historie železnice, ale její současnost v podobě najbrtizovaného orchestrionu.

 

 

Byl to ostatně ten. místo něhož toho dne jezdila mezi Jaroměří a Starou Pakou právě Regionova. Když jsem si ho vyfotil, zamířil jsem do výtopny, kde jsem hodlal strávit ve společnosti mašinek a jejich opatrovníků následující dvě hodiny do příjezdu dalšího mimořádného vlaku. Mašinky tam byly, dokonce v rotundě nově a pro návštěvníky výhodněji rozestaveny, a místní muzejníci také – včetně našeho člena Bulíka. Takže jsem s ním i jeho kolegy dal řeč. dověděl jsem se, co je u nich nového, dohodli jsme se na další spolupráci, a pak jsem si už užíval slunečného počasí, klidného prostředí a hlavně fotografování exponátů i lidiček kolem nich.

 

 

Času jsem na to měl více než dost, dokonce jsem stihl i občas zajít do stanice, abych pořídil snímek nějakého toho stroje soudobého. A také mne zajímalo, jak nám to o tom Dnu železnice jezdí na normálních spojích. Popravdě řečeno nepříliš valně – rychlíky na větvi pražsko-trutnovské i liberecko-pardubické jevily sklon ke zpožďování, což se odráželo pochopitelně i v dochvilnosti návazných spojů. K jaroměřským zážitkům ale patřily i jiné – třeba toužebné přání skupiny místních náctiletých „gangsterů“, jak se sami označili, abych si je ve stanici vyfotil. Nebo defilé páně Najbrtovým kabátkem nově oděných apoll z libereckého „kosmodromu“.

 

 

A konečně nastal čas k popojetí na nádraží královéhradecké, kde se obě akce setkávaly. Tam jsem se zajímal o to, jak se vyvíjí program ve staniční hale. Její příjezdová část byla sice ohrazena, ale volně přístupná z 1. nástupiště, odkud se předpokládal příchod cestujících zvláštních vlaků ze severu i z jihu. V onu chvíli tam mělo probíhat setkání s hradeckými (opět po čase) prvoligovými fotbalisty. A také probíhalo, i když to slovo zrovna nevyjadřuje precizně stav, ve kterém jsem je zastihl. Naháněči té kulaté věci seděli za dlouhým stolem, hleděli před sebe do prázdného prostoru a moderátor se vcelku marně snažil dosáhnout nějakého vzruchu.

 

 

Fotbal nepatří zrovna mezi věci mého zájmu – na rozdíl od historických motorových vozů, které se opodál zjevily v zápětí. To přijel zvláštní vlak z Pardubic, složený z nově nalakovaných vozidel Pardubického spolku historie železniční dopravy, konkrétně M 131.1228, BDlm 6-2011 a M 131.1133. Na soupravu byl opravdu hezký pohled, byť nikoliv dlouhý, neboť do Hradce Králové přijela doslova jen na otočku. Ta otočka se nakonec mírně protáhla pro jakési problémy s nastupujícími cestujícími, jak jsem sledoval už nachystán zachytit její odjezd. Nakonec se vše urovnalo a fíra mohl uposlechnout už dávno svítící zelené.odjezdového návěstidla.

 

 

Po odjezdu toho pohledného vláčku jsem byl najednou nezaměstnaný – do příjezdu vlaku parního zbývalo skoro půldruhé hodiny času a na mém domovském nádraží, navíc v sedle taktu, v tu dobu pro mne nic zajímavého nebylo. Měl jsem sice možnost zajet na kole do Muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky, která také figurovala v programu oslav, ale o té jsem zde informoval už několikrát, naposledy před rokem. Takže jsem jen tak posedával na lavičce, relaxoval a pouze občas také zvedl zadek, abych pro pořádek nahlédl do staniční haly, jak se vyvíjí tamní program (moc se nevyvíjel) či zachytil přece jen něco zajímavého v kolejišti.

 

 

Nakonec jsem se (a ne jen já sám) dočkal a nad jižním zhlavím se objevil kouř, ohlašující příjezd zvláštního vlaku z Pardubic v čele s mašinkou, kterou jsem si ještě neměl příležitost vyfotografovat zatopenou – v jejím předchozím životě jsem to nějak prošvihl a od letošní opravy jsem ji nepotkal. Takže jsem si tentokrát znovu obrozené lokomotivy 464.008 užíval a fotografoval ji při příjezdu, objíždění soupravy, nastoupení do jejího čela i při dalším pocuknutí vlaku na začátek nástupiště 1A, u něhož se rojili obdivovatelé v nádraží čekající i z vlaku vystoupivší. No a vyvrcholením toho všeho pak byl samozřejmě odjezd parního vlaku zpět do Pardubic.

 

 

A já jsem po tom rušném a krom nějakého toho temnějšího okamžiku radostném a slunečném dnu odjel k domovu. Unaven a spokojen. Snad budu moci být spokojen i s reakcemi na toto reportážní ztvárnění oslav Dne železnice, předčasně slaveného v Královéhradeckém kraji, na trati vedoucí podél Labe. Polabský charakter měla také větší část oné Žlutomodré soboty, na niž jsem narazil jen na hradeckém nádraží, ale kterou jižněji sledoval kolega Václav. Jeho podíl na této reportáži sice nemá podobu textovou, ale o to výmluvnější formu obrazovou. Jeho zajímavé fotografie mají v připojené galerii svůj samostatný prostor na jejím konci.