Putovanje kroz veliku Jugoslaviju (2)

Jmenuji se Ruzdija a v zapadlé uličce v Budvě vlastním skromný penzion. V něm trávím skoro celý den, zpravidla hraním karet s mými hosty, které vždy na začátku pobytu pohostím silnou kávou a rakijí. Ubytování nabízím za 15 EURO na osobu a noc pro ty, co si to zamluví předem (a od nichž si nechám zaplatit zálohu), nebo za 10 EURO pro ty, co přijdou a mají štěstí na volný pokoj. Jinak se pláž v našem městě v ničem neliší od té v Sutomore, jen je přeci jen trochu širší, zvlášť pokud jde o hlučné pásmo lunaparku a restaurací – Budva žije 24 hodin denně. Za vidění tu stojí zejména „Stará Budva“, historická část města s typickou středomořskou atmosférou. Úzké kamenné uličky jsou uzpůsobeny jen pro pěší, kterých se po hlavních spojnicích valí davy, zatímco boční uličky bez obchodů a restaurací jsou liduprázdné. Největší pamětihodností je Citadela přímo na konci útesu (zájem turistů regulujeme vstupným 2 Euro), odkud se také dá vyrazit na procházku po hradbách. Jinak toho v nové části města k vidění moc nemáme, a jelikož její výstavba probíhala naprosto chaoticky, není složité se tu ztrácet v nesčetných slepých uličkách.

Jmenuji se Andrea a pracuji jako pokladní na autobusovém nádraží v Kotoru. Naše autobusové nádraží spravuje místní dopravní společnost Autoboka a v reálu nevypadá tak krásně, jako na našich webových stránkách, které jsme sice vytvořili, ale od té doby se o ně nestaráme. Nejzajímavější pro turisty je opět historické jádro města se středomořským koloritem, kam je vyloučen vjezd automobilové dopravy, aby se tu nestřetávali s davy turistů, co se jím plouží. Ostatně provoz silničních vozidel po úzkých uličkách a schodištích není možný ani technicky, a například popeláři používají elektrické „ještěrky“. Kotor vznikl pod tehdejším italským jménem Cattore jako přístav na konci úzkého Kotorského zálivu či fjordu (Boka Kotorska), kde za první světové války úřadovalo i československé loďstvo. Hlavní vstup od přístavu vede Mořskou branou na náměstí Zbraní s hodinovou věží, nejrozsáhlejší památkou ve městě je pak opravená katedrála Sv. Tryfona z 9. století. Mnohem hezčí k vidění jsou ruiny pevnosti na svahu nad městem, nejvyšší budova stála až ve výšce 200 m n.m. a vysupět sem za parného léta dá mnoha turistům zabrat. Abychom tomu trochu zabránili, vybíráme za vstup po téměř neudržovaných cestách pro jistotu vstup ve výši 2 EUR.

Pohled na Boku Kotorskou z pevnosti nad Kotorem. 25.8.2010 © Rastislav Štangl

Jmenuji se Dragan a pracuji v informačním centru na autobusovém nádraží v Budvě. Kromě jiného mohu našim zákazníkům zajistit půjčení osobního automobilu, což je jinak na černohorském pobřeží v sezóně docela problém. Když se u mě zastavila čtveřice Čechů, toužící půjčit si auto hned na následující den s požadavkem co nejdříve ráno, byl jsem zprvu trochu vyděšen, ale nakonec jsem jim auto (Ford Fiesta) za cenu 50 EUR/den zajistil už na 10. hodinu ranní. Pro svou cestu si skupinka vybrala národní park Lovčeń. Po 10. hodině se vydali po hlavní silnici do 30 km vzdáleneho Cetinje, bývalého hlavního města Černé Hory, ve kterém se nachází rozlehlý komplex známého kláštera, symbol  Cetinje. I  jinak je město docela příjemné s více historickými paláci v centru. Sem by ještě nebyl problém dostat se veřejnou dopravu, jezdí tudy mnoho autobusů na linkách spojující hlavní město Podgoricu, Cetinje, Budvu a dále Kotor či Herceg Novi. Zato do nedalekého Národního parku Lovčeń se již veřejnou linkovou dopravou dostat nedá, a tak se po úzkých silničkách prohání mj. mnoho aut od konkurenčních půjčoven. Z kraje stoupání silničky na Jezerski vrch je mýtnice, kde se vybírá vstupné do Národního parku, opět v ceně 2 EUR/osoba, auta to už mají zdarma. Silnička vede až do výšky 1600 m n.m., odkud je to na vrchol Jezerského vrchu dalších 60 metrů po schodech, zčásti vedoucích tunelem. Ten je zde proto, že na samém vrcholu ve výšce 1657 m se nachází mauzoleum černohorského hrdiny Petera Njegoševa, a tak není divu, že je zde ruch jako na pobřežní promenádě. Nejvyšším vrcholem Národního parku Lovčeń je ovšem blízký vrch Štirovnik (1748 m n.m.), na který vede pouze prašná silnice. Na vrcholu se totiž nachází vojenský objekt a tak je sem vstup veřejnosti zakázán, což se ovšem na místě zjistí pouze tak, že Vám to na vrcholu sdělí obsluha onoho podivného monstra.

Dolů do Kotoru se odsud dá sjet po klikaté silničce s mnoha serpentinami (zvané Kotorský žebřík), která je lahůdkou nejen pro řidiče osobních aut, ale hlavně zájezdových autobusů, neboť v zatáčkách o poloměru pouhých několika metrů je manévrování skutečným oříškem. Po zdolání klesání do Kotoru se vyplatí jet po hlavní silnici podél Kotorského zálivu a zastavit se v obci Perast. Hlavní silnice tuto obec na pobřeží obkrouží zhora, na obou stranách obce jsou parkoviště a do samotné obce je možný vjezd jen na povolení. Existuje zde ovšem cosi jako městská doprava, neboť mezi těmito dvěmi parkovišti jezdí podél moře, tudíž přes tuto krásnou obec se zachovalým, typicky středomořským koloritem, elektrobus, at to navíc zcela zdarma. Jelikož návrat odsud podél zálivu by již byl dlouhý, je dobré pokračovat dále směrem na Herceg Novi a v obci Kamenari využít trajekt přes ústí zálivu do Lepetani na protilehlém břehu. Tato úžina zvané Verige (řetězy) je široká pouhých 300 metrů a v minulosti se zde skutečně bránilo vjezdu lodí do zbylé části zálivu pomocí řetězů. Jezdí zde celkem 4 lodi, a to doslova jedna za druhou, přepravné osobního automobilu stojí 4 EUR. Z Lepetani to již do Budvy přes Tivat je jen něco pod 40 km.

Mauzoleum Petera Njegoševa na vrcholu Jezerského vrchu. 26.8.2010 © Zuzana Kohoutová

Jmenuji se Petar a jsem řidič autobusu dopravce Božur Podgorica. Jel jsem na spoji do chorvatského Dubrovníku, což je za trest. Největší nával cestujících byl v Budvě, a neodradilo je ani předražené jízdné (16,50 EUR), ani odjezd v 7:30 (navzdory tomu že na pravidelně aktualizovaném webu uvádíme 7:50), ani to že můj second-hand autobus značky MAN není zdaleka tak moderní jako ten na obrázku na webu. Z Kotoru pár lidí muselo stát, ale z Hercegu Nového už jsem další zájemce odmítal, protože nesmím brát nikoho stojícího přes hranice. Předtím jsem zdlouhavě objížděl celý Kotorský záliv, což je otravná jízda trvale v zástavbě a nabral jsem pár minut zpoždění. Oproti tomu, co nás čekalo na přechodu Debeli Brijeg – Karasovići to ale nic nebylo. Krátkou frontu před černohorskou celnicí jsem postupně předjel, pasy kontrolovali jen někomu a jelo se dál. Chorvatská celnice je odsud ještě asi dva kilometry vzdálená, zaprvé nás nemůžou ani vidět a zadruhé se tam musí vejít nekonečná fronta aut. Tu už jsem se neodvážil předjíždět, takže jsme ve 35-stupňovém horku poskakovali nahoru 2 hodiny. Nemají nás rádi, přestože jim tvrdíme že nejsme Srbové. Kontrolu berou důkladně, všem razítkují pasy, otevírají zavazadlové prostory a namátkou prohlížejí věci. Podle vybraných pasů, které se pak cestujícím nechaly kolovat, jsem vezl mimo jiné Čechy, Finy, Brazilce a Iry, normální člověk by takto necestoval. Vzdušnou čarou to z Budvy do Dubrovníku není ani 80 km, ovšem cestá má trvat 3 hodiny a ve skutečnosti zabrala 5 hodin – no hrůza.

Jmenuji se Ivica a pracuji jako řidič městského autobusu v Dubrovniku. V letní sezóně si tu moc neoddychneme, zvlášť když autobusové nádraží leží od historického centra, kam chtějí snad všichni, kdo přijeli, více než 3 km. Naše MHD, jinak poměrně kvalitní, tyto nápory samozřejmě nezvládá, a tak jsem byl povolán, abych odjezdil posilovou linkou z autobusového nádraží (jinak zastávka MHD Port Gruž) k terminálu MHD Pile při vstupu do historického centra. Vzal jsem si na to stařičký (dle vzhledu alespoň 25 let starý) autobus značky MAN, který odjíždí vždy po naplnění, což ovšem netrvá více než 10 minut. Jízdné a odbavení je zde stejné jako ve zbytku MHD, 10 kun za nepřestupní jízdenku, a platí se u řidiče, takže všichni musí nastupovat předními dveřmi, což ještě více prodlužuje beztak pomalou cestovní rychlost. Jinak nám na zastávkách ale visí i plánky sítě a jízdní řády, samozřemě pouze s odjezdy z konečných zastávek, ale vzhledem k hustotě provozu ve městě a pomalému odbavování v zastávkách jsou pouze orientační. Centrum města je v srpnu našlapané turisty, hlavně hlavní ulice vedoucí od brány u terminálu Pile na náměstí. Kdo chce nasát poněkud klidnější atmosféru, stačí, když zabočí do některé z kolmých uliček a dostane se do křivolakých uliček centra, kde již kromě několika místních a pár zmatených turistů nepotkáte skoro nikoho. Kdo k nám přijede z Černé Hory, tak si určitě všimne cenového skoku, například jen za procházku po hradbách  vybíráme 70 kun, což je v přepočtu 300 korun.

Nový MAN v nátěru MHD Dubrovník u autobusového nádraží - zast. Port Gruž. 27.8.2010 © Tomáš Kraus

Proto se nedivím, že někteří ze skupinky Čechů, kteří sem přijeli, se po chvíli sebralo a odjelo po pobřeží do 70 km severněji položeného jediného bosenského přímořského střediska Neum. I když o tom nikde neříkáme, zastavují zde i vnitrochorvatské autobusy do Splitu a zbylých části země, ale na některé není možné koupit jízdenku v pokladně, ale jen v autobuse. Zde je možno okusit překrásné koupání v teplém moři (od širého moře je Neum chráněn chorvatským poloostrovem Pelješac) a okusit doplňující služby za ani ne poloviční ceny na polovičně zaplněné pláži. Jelikož tu také žijí Chorvati a většina pravých chorvatských aut tu jen projede, či zastaví na levný nákup, jsou pohraniční kontroly na přechodech Neum I a Neum II jen formalitou. Kromě chorvatských autobusů sem třikrát denně jezdí i vnitrobosenská linka z Mostaru, která ovšem také jede přes Metković na chorvatském území. Koupat se dá také přímo v Dubrovníku, buď na útesu vně hradeb (bohužel chybí sprchy), nebo na přeplněné pláži naproti historickému městskému přístavu. Nejlepší je ovšem malá oblázková plážička, skrytá v zálivu mezi domy, pouhých 5 minut chůze od terminálu Pile. Jsou tam WC i sprchy a není tam těsno ani v době, kdy nedalekou městskou branou proudí souvislé zástupy turistů.

Jmenuji se Nikola, jsem bosenský Chorvat a pracuji jako průvodčí v autobuse společnosti Globtour Međugorje. Máme krásný ojetý dvoupatrák, který má extrémně prostornou kabinu pro řidiče a pro mě. Jezdíme mimo jiné linku z Dubrovníku do Osijeku, tj. z Chorvatska do Chorvatska napříč přes celou Bosnu. Ten den jsme se bohužel někde po cestě zasekali, takže jsme z Dubrovníku místo v 17:15 odjeli až v 19:20. Cestující pak mohli pozorovat západ slunce nad chorvatskými ostrovy. Během jízdy po pobřeží se projíždí kousek Bosny, máme tady také pár kilometrů moře - jmenuje se to tady Neum. Když jsme se pak u řeky Neretvy vzdálili od moře a za Metkovićem přijeli na bosenské hranice, proběhla velmi rychlá kontrola – tady žijí na obou stranách hranice Chorvati, takže nejsou problémy. Na liduprázdném vlakovém nádraží v Čapljině jsme potom přesadili cestující, jedoucí do Mostaru, do jiného autobusu, to proto aby nemuseli trpět ještě zajížďku do Međugorje. I tak měli na příjezdu zpoždění o hodinu vyšší než v Dubrovníku – jízdní doby co máme na webu se nedají vyjezdit.

Jmenuji se Nina a vlastním v Mostaru pěkný penzion, jen několik stovek metrů od slavného starého mostu, krásně opraveném po nesmyslné válce, kterou jsme tu ještě před 15 lety zažívali. Za ubytování vybírám 10 EURO nebo 20 konvertibilních marek, protože v celé Bosně bývá zvykem přijímat platby i v Eurech i v konvertibilních markách, a to podle konverzního kurzu k německé marce 1:1 a tím pádem i k EURu (zhruba 1:2). Okolí starého mostu je již opravené a připravené na turisty, kteří si sem pomalu ale jistě nacházejí cestu, stále ale není problém si v restauracích pod mostem posedět za příjemné ceny. Procházka za večera je tu příjemná, most je krásně osvícen stejně jako většina minaretů v centru města. Jinak jsou ale v našem městě stopy po válce všudypřítomné. Takových 5 % domů jsou ruiny, kam není radno vlézat a i na těch, kteří jsou používány stále spatříte stopy po kulkách. Ani do okolí města se bez místních nedoporučuje chodit, min tu máme stále spoustu. Ráno jsem pak zapřáhla do práce i matku, když jsem skupince Čechů slíbila, že jim zajistím odvoz batohů k vlakovému nádraží.

Starý Most v Mostaru. 27.8.2010 © Aleš Svoboda

Jmenuji se Elmir, bydlím v Hercegovině a jsem strojvůdce Železnic Federacije Bosne i Hercegovine (ŽFBH). V sobotu jsem vezl rychlík Ploče – Záhřeb v úseku Čapljina – Sarajevo, kromě něj jezdí z Ploče do Sarajeva ještě večerní rychlík, z Konjicu (asi v polovině trasy) do Sarajeva tři osobní vlaky a tím tady osobní doprava končí. Moje souprava byl obvyklý třívozový mix, dnes konkrétně vůz ABm ŽRS a dva vozy Bl HŽ. V Mostaru je hezky předimenzované nádraží, ostatně dráty máme jen nad dvěma kolejemi. V následujícím úseku jsme jeli pomalu, protože tady probíhá rekonstrukce tratě. Ta nejprve sleduje tok řeky Neretvy a míjí několik přehradních nádrží, prochází mnoha tunely a vlak poměrně často staví, když tu kromě rychlíků nic nejezdí. Ve stanici Konjic se křižujeme s protijedoucím rychlíkem, ten tady ale kvůli nastávající výluce končil. Proto také depo neposlalo obvyklé švédské vozy, nýbrž použilo soupravu od nočního rychlíku ze Záhřebu.

Za Konjicem začíná nejkrásnější úsek železnice v Bosně, tzv. Bradinská osmica, kde trať ve třech úrovních stoupá po svazích hor, jsou tu vysoké viadukty, vratné smyčky, stanice na římsách s vícekolejnými tunely na zhlavích, a je to opravdu zážitek. Za stanicí Bradina je vrcholový tunel Ivan, který nám zbyl po úzkokolejce (původní portál je vidět kousek vedle), a kvůli úzkému profilu se projíždí rychlostí 10 km/h. Vzhledem k jeho délce přes 3 km se to na jízdní době dost podepíše – v podstatě čtvrtina cesty z Konjicu do Sarajeva probíhá uvnitř tohoto tunelu. Závěr cesty do Sarajeva je mírné klesání středobosenskou krajinou, hustota osídlení roste, zleva se připojí trať od Doboje a blíží se hlavové nádraží v našem hlavním městě. Kvůli pomalým jízdám okolo Mostaru jsem tam přijel s téměř půlhodinovým zpožděním, ale druhá lokomotiva už čekala na zhlaví, takže vlak mohl po úvrati odjet do Záhřebu relativně včas.

Stoupáme po Bradinské osmici. 28.8.2010 © Tomáš Kraus

Jmenuji se Marija a pracuji jako řidička tramvaje v sarajevském dopravním podniku GRAS. Jezdím na lince č. 2 od železniční stanice na Ilidžu, což je konečná a významný přestupní terminál na autobusové linky. Naše tramvajová síť je velice jednoduchá. Jedná se o páteřní trať  vedoucí z centra Sarajeva – zastávky Baščaršija po páteřní komunikaci na terminál Ilidža, což je v podstatě samostatné město, známé ale právě snad jen tím terminálem. Po této trati jezdí páteřní linka číslo 3, která i o víkendech jezdí každých 5 minut. Z této trati nám odbočuje krátká (asi 500 m dlouhá) trať k železniční stanici, po níž jezdí linky č. 1 Baščaršija – Železnička stanica a č. 4 Ilidža – Železnička stanica. Tyto linky jsou jen takové doplňkové a tak zde jezdíme jen po zhruba 20 minutách. Kromě toho jezdí  ještě v pracovní dny i další linky po hlavní trati, které pak ukončujeme na nácestných konečných. Možná se divíte, proč píšu vždy zhruba, ale on se ten náš jízdní řád tak spíš jen tuší. Na pár zastávkách jsme sice vylepili výňatek, kde uvádíme časy prvních a posledních spojů a interval mezi spoji, jsou to však hodnoty pouze orientační. V praxi to vypadá tak, že z vozovny vyjedme zhruba v rozestupech podle jízdního řádu a během dne se pak různě sjedeme podle toho, jak rychle který z nás jede a jak dlouho nám trvá kouření na konečných. Ono totiž centrální trať je vyjma úseku v centru města v dezolátním stavu, a být ve střední Evropě, tak se po ní dávno jezdí max. 20 km/h. Tady se však dá i jet i obvyklou  60kou, i když se vozidlo pohupuje ze strany na stranu.. Já ale jezdím teprve několik dnů, takže se víc jak 40ky zatím bojím.. Také kvůli tomu jsem od předchozího spoje během dne získala více než 30 minutový odstup.

Nedaleko od terminálu Ilidža je zajímavý památník nedávné války, zvoucí se Ratni tunel. Pěšky je to odsud zhruba 35 minut, dá se ještě popojet autobusovou linkou číslo 33, jedoucí ale jen zhruba jednou za hodinu. Jedná se o zachovanou, zhruba 30 metrů dlouhou část původně 800 metrů dlouhého tunelu vedoucího pod sarajevským letištěm, který během války v první polovině 90. let spojoval srbskými silami obsazené Sarajevo s muslimskou částí Bosny a nemalou měrou pomohl k zásobování města a sloužil i jako „vstupní brána“ do města. Oproti tomu v blízkosti opačné konečné na Baščaršije stojí za vidění na svahu nad zastávkou ležící hřbitov válečných hrdinů, zcela nově postavený, ze zříceniny nad ním je pak nádherný výhled na celé město. Takových hřbitovů máme v Sarajevu, bohužel, několik.

Jmenuji se Ðorđe a jsem řidičem autobusu v sarajevském dopravním podniku GRAS. Jezdím krátkou linku 69 do vesničky Nahorevo, výchozím bodem v Sarajevu je dobře schovaná ulice Sutjeska. Jízda trvá asi 20 minut a jezdí se každou hodinu, ale samozřejmě na to musíme být dva, protože po každém obratu vyžadujeme alespoň hodinovou pauzu. Já i kolega máme už hodně jeté mikrobusy neznámého původu, přičemž úzká příkrá silnička je pro ty naše vraky docela náročná. V Nahorevu končíme u krámku pod mešitou, kde se téměř nic nedá koupit ale zato tam prodavačka vydatně kouří. Také tam stojí cedule hlásající, že přírodní památka, vodopád Skakavac, je odtud 4 km vzdálená. Vodopád je skutečně krásný, ale ve skutečnosti je odsud tak 10 km do kopce, takže tam místní jezdí jedině autem. A kdo by tam přesto chtěl dojít pěšky, musí znát cestu, protože prakticky není značená. Také skupinka Čechů evidentně naletěla a nedošla tam, když na mě po dvou hodinách opět čekali v Nahorevu. Jeden z nich si v autobuse zapomněl GPS, ale při mojí další jízdě si na mě počkal v zastávce Jezero, takže jsem mu ji vrátil.

Konečná minibusu v Nahorevu. 28.8.2010 © Tomáš Kraus

Jmenuji se Maja a jsem huňatá lama, která má výběh v zoologické zahradě v Sarajevu. Ona to vlastně není ZOO jako taková, je to akorát pár klecí v parku zvaném Pionirska dolina, hned u trolejbusové konečné Jezero. Vstupné za 1,50 Marky odpovídá tomu, co je tu k vidění – zebry, kozy, bizoni, antilopa, medvěd, nosálové, klokani, několik legračních slepic a tím to končí. Žádný plánek neexistuje, takže návštěvník ani neví kde všude jsou nějaké výběhy. U zvířat nejsou žádné popisky, pouze cedulka se jménem a zákazem krmení, který ale nikdo nedodržuje, takže kromě medvěda jsme všichni dokonale krotcí a zvyklí na lidi. Kromě výběhů jsou v parku ještě hřiště, pár pouťových atrakcí (platí se zvlášť), restaurace a turecké záchodky.

Jmenuji se Bojan a pracuji jako číšník v restauraci Morića han v samém centru Sarajeva. Ulička v níž sídlíme je nefalšovaným orientálním trhem, prodává se zde plno koberců, tepaných výrobků a plno jiných věcí, které v našem městě navozují krásnou atmosféru. V naší restauraci nabízíme nabídku našich bosenských jídel, ovšem na zapití poskytneme hostům pouze nealkoholické nápoje, jak by to mělo být (ale zpravidla již nebývá) zvykem. Budova Morića Han, v níž sídlíme, je jediný dochovaný „hostel“ ze 16. století, který ve své době sloužil jako místo setkávání obchodníků, řemeslníků a byl přirozeným centrem. Nyní jsou zde restaurace a kavárny s nabídkou národních bosenských jídel (velmi dobrý je náš sarajevský hasan), a jelikož zatím k nám neproudí tisíce Japonců jako do jiných hlavních evropských měst, Češi se zde najedí v přepočtu za necelých 100 Kč. Kromě Baščaršije s její známou dřevěnou kašnou stojí v našem městě za vidění ruina pevnosti nad Baščaršijí s výhledem na město, Latinský most přes řeku Miljačku, kde Gavrillo Princip svým atentátem na Františka Ferdinanda úspěšně zapříčinil první světovou válku (která pro Sarajevo bohužel nebyla poslední), v blízkosti konečné v Ilidži park „Vrelo Bosne“, kde z hlubin pohoří Bjelašnica vyplouvá na povrch řeka Bosna a zájemcům o železnici lze doporučit i pochod po zrušeném tělese trati do Pale v Republice Srbské skrz nesčetný počet tunelů a mostů. Vše se ale za jeden den bohužel stihnout nedá.

Jmenuji se Štefan a loni jsem začal chodit na základní školu v Sarajevu. Přes den se občas s kamarády potloukám kolem nádraží a žebrám od lidí nějaké Marky. Když nám někdo něco dá, hned si běžíme koupit čokoládu nebo brambůrky. Večer se pak rádi vozíme na zadním spřáhle tramvaje, ale u nádraží seskočíme, dál na Ilidžu je trať rozpadlá a hrozí pád za jízdy. V sobotu měl kámoš štěstí – v tramvaji si při kontrole jízdenek všiml, že jeden český turista má v kapse drahý mobil, tak teď už je jeho. Musel ho stát skoro jako celá dovolená.

Jmenuji se Jovan a jsem bosenský Srb, pracuji jako průvodčí u našich Železnic Republiky Srbské. Tentokrát jsem sloužil na nočním rychlíku ze Sarajeva do Záhřebu, který samozřejmě musí mít od každé železniční správy (ŽFBH, ŽRS, HŽ) jeden vůz, jiný způsob vyrovnávky výkonů neznáme. V našem původem východoněmeckém voze mám největší klid, protože ostatní dva vozy jsou „Goši“ kde se dají sesunout sedačky k sobě, takže se tam všichni nahrnou a dělají si na noc letiště. Je evidentní, že lehátkové vozy jsou zbytečné, a je dobře že jsme je loni vyřadili. Bosňáci dokonce poslali vůz 1. třídy, ale samozřejmě tam mohl cestovat každý. Vlak měl už v Sarajevu 15 minut zpoždění, takže jsem si o půlnoci v Doboji před šichtou stihl dát pár panáků rakije navíc – muselo to pak ze mě pěkně táhnout. Na hraničním přechodu Dobrljin – Volinja už jsme měli hodinové zpoždění, takže jsem se už těšil až vypadnu a dám si kafe. V úseku z Doboje do Volinje, kde jsem sloužil já, vezla vlak naše krásná lokomotiva řady 441 ŽRS – je sice úplně stejná jako lokomotivy ŽFBH a HŽ které se s ní v čele vlaku střídají, ale my Srbové tady žádné nepřátelské stroje nechceme.

Jmenuji se Danijela a jsem výpravčí na hlavním nádraží celé země, tj. Zagreb glavni kolodvor – a neříkáme tomu stanica, nejsme Srbové. Stejně tak u nás voz znamená vůz a ne vlak, tomu říkáme normálně vlak. Naší chloubou je hlavně odjezdová tabule, na kterou jsou přenášena on-line zpoždění vlaků. Zpravidla se střídají hodnoty zhruba v rozmezí 1 až 8 minut, výjimku tvoří vlaky ze Srbska, kde už zpoždění zaokrouhlujeme na 5 minut. Zjistili jsme totiž, že cestujícím je celkem jedno, zda má vlak zpoždění 330 či 335 minut, hlavně proto, že mezitím v daném směru už několik vlaků jelo. Rychlík ze Sarajeva měl téměř hodinu a půl zpoždění, což mě vůbec nepřekvapuje. Samozřejmě že vlak EC „Croatia“ do Vídně, na nějž bylo na přestup něco přes půl hodiny, jsme tady nedrželi, kdo má ty pokuty Rakušákům platit. Přesto se pár Čechů optimisticky rozhlíželo, jestli na ně nepočkal. Někteří potom jeli do Prahy přes Lublaň a Villach, jiní přes Koprivnici do Budapešti a dále přes noc.