Bílá sobota (nejen) v přerovských opravnách

4.5.2011 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Bílá sobota (nejen) v přerovských opravnách

Odpoledne naší železniční Bílé soboty už tradičně probíhá v Přerově. Také letos jsme měli v plánu navštívit areál od loňska dobudovaných Dílen pro opravy vozidel (známých dnes po zkratkou DPOV, a.s.), či přesněji řečeno jeho přerovského provozního střediska oprav (PSO), a také pozorovat dopravní ruch v kolejišti momentálně přestavované železniční stanice.

 
 
 
 
 
 
Naše konání se mělo podřídit výše naznačenému pořadu dějů, ale přece jen jsme se bezprostředně po opuštění humanizovaného vozu v soupravě R 707 Velehrad, který nás do Přerova z Olomouce dopravil víceméně v souladu s údaji, uvedenými v jízdním řádu, neprodleně nevydali do dílen na předem dohodnutou dobu exkurse. Cosi nás zdrželo v dohledu 1. nástupiště nádraží, které se (tady trochu odbočím) našim zrakům nejevilo v nějak příliš nápadném stupni svého přerodu. Podrobnější pohled na už delší dobu probíhající a teprve v letošním únoru slavnostně zahájenou rekonstrukci jsme si však momentálně odpustili a své zraky i optiku zaměřili vstříc ohlášenému  EC 136 Moravia Budapest-Keleti pu – Bohumín, v jehož čele mohl teoreticky přijet nejnovější produkt plzeňské Škodovky. Nepřijel.    
 
 
Nakonec podle řazení vlaků na spřátelených stránkách ani v panující nepracovní den neměl, ale co kdyby... Na železnici se ovšem pracuje víceméně nepřetržitě a sobotní volno nedrželi ani pracovníci železničních opraven, kam jsme se už bez přílišného rozhlížení konečně vydali. Pochopitelně ne s klapkami na očích, takže nám cestou neuniklo, že v rámci stavebních prací vzal za své můj oblíbený odpočinkový pařízek. A bez povšimnutí jsme nenechali ani kolem nás projíždějící uhelku v korporátních barvách ČD Cargo, s níž jsme už měli tu čest na olomouckém hlavním nádraží. Pak už nastal čas navázat spojení s pracovníkem PSO, který se měl stát naším průvodcem po jeho provozech. Spojařem mise byl Karel, který se sice potýkal s jistými problémy, ale posléze svůj úkol s pomocí Radkovou úspěšně splnil.

Při čekání na předem nám určeného „kustoda“ jsme nahlédli do haly s hříží, na jejímž průčelí od naší loňské návštěvy přibylo velké firemní logo, ale jejíž bezprostřední okolí, tedy především přilehlé kolejiště, nenabylo ještě své definitivní podoby. Po přivítání s velice ochotným sobotním vládcem dílen a objasnění našich přání jsme se vydali na pouť za jejich naplněním. Cestou kolem správní budovy jsme si jen letmo všimli v kolejišti proti ní odstavených vozidel s tím, že si je necháme na sám závěr prohlídky. První oficiální zastávkou naší exkurse byla pracoviště v nové přístavbě revizní haly, pro niž se roku loňského teprve začínaly hloubit základy. Dnes nás v novotou ještě zářící budově přivítal novými barvami rovněž zářící banán 151.011-4, nedávno sem přepravený z olomoucké firemní lakovny.
 
 
Sousednímu pracovišti dominoval elektrický vůz 471.017-4 jako jeden z právě přítomných zástupců elektrických jednotek, při jejichž vyvazovacích opravách kooperuje PSO Přerov s jejich výrobcem, v poslední době zastoupeným akciovou společností Pars nova Šumperk, coby členem skupiny Škoda. Vůz nám byl servírován vkusně obložen odpovídajícími dvojkolími, sedadly a vyvázanými podvozky (byť z vozidla jiného), což zaujalo především Tomáše, který se všeobecně zajímal především o podobu detailů konstrukčních celků, za běžných okolností ukrytých oku diváka. Těch pak sousední původní revizní hala skýtala ještě mnohem více. Zbývající trojici pak potěšil celkový pohled na momentálně nevyužívaný podúrovňový soustruh, který při loňské návštěvě viděla jen v akci, tedy překrytý vozem. 
 
 
Dlužno dodat, že naše exkurse pochopitelně nespočívala jen v procházení, prohlížení a fotografování toho, co nás (každého něco trochu odlišného) zajímalo, ale také za neustálého hovoru, někdy i o věcech poněkud odlehlých. Zajímali jsme se o současnou výrobní náplň PSO Přerov, která se v průběhu času přece jen podle konkrétních zakázek mění. Tentokrát si ovšem obecnější povídání o podniku odpustím a zájemce o ně odkáži na v tomto směru značně výživný článek loňský. Ostatně i trasa naší letošní prohlídky se té předchozí podobala. Z revizní haly jsme kolem zajímavé „expozice“ odložených sběračů a dalšího z na opravu čekajících ešusů zamířili do opravny dvojkolí. Cestou nás „mobilně“ zkontroloval Vojta, jenž byl prostředníkem při zajištění exkurse, zda jsme úspěšní. To jsme nepochybně byli.
 
 
Ač jsou vyvázaná dvojkolí zajímavá a v jejich přítomnosti se rozvinula poutavá diskuse, nechtěli jsme našeho průvodce vytrhovat příliš z jeho pracovních povinností a posunuli se k nepochybnému finále – do rotundy. Tam jsme zastihli opět zajímavou sbírku lokomotiv trakce elektrické ve čtyřech z u nás používaných způsobů napájení (chyběly jen varianty k přejíždění pod troleje rakouské). A pochopitelně i místní historickou zástupkyni lokomotiv motorových. Nebudu je tady vypočítávat, všechny jsou vidět na připojených snímcích. Navíc jsme se jakoby v čase vrátili do počátků naší velikonoční tradice, které byly spojeny s pohledem na z kopřiv vytažené a pro polské zákazníky oživované lokomotivy. Následně jsme mohli porovnat vzhled stroje před zmrtvýchvstáním a už nějakou dobu po něm:
 
 
A další přítomné lokomotivy svým stavem dosvědčovaly, že proces revitalizace už dávno odepsaných strojů ČD pokračuje. Před časem zrušená 141.045-5 sice zatím úspěšně ukrývala svou identitu pod základním nátěrem, ale ten byl přece jen úhlednější, než strupovitá tvář, kterou se k objektivům obracela v posledních chvílích svého už jen nepravidelného nasazení. Navíc naznačoval, že se tato bobina bude v dohledné době zase prohánět v čele vlaků, i když zřejmě na kolejích polských. Na tento fakt pak navázal náš hovor, točící se kolem otázky, zda se vyplatí takové dlouho odstavené a v mnoha případech už nekompletní stroje vůbec opravovat do provozuschopného stavu. Zřejmě vyplatí, jinak by je nikdo z lokomotivního hřbitova neexhumoval a nezadával jejich jistě náročnou resuscitaci.
 
 
Když jsme si vše v rotundě prohlédli a získali také informace, po nichž jsme se podle svého zájmu pídili, rozloučili jsme se s naším ochotným a milým průvodcem a už na vlastní pěst se dali do zkoumání venkovních prostorů PSO. Na rozdíl od předchozích návštěv jsme tentokrát upustili od obchůzky kolem budov za rotundou, protože náš vytrvalý přítel, jenž tam vždy postával, byl vidět zdálky na opačné straně staničního kolejiště. Mám na mysli dráteníka MVTV 2-093, kterého jsem letos navštívil jen zoomovitě. Nakonec jsme měli co pozorovat na samotné točně a jejích paprscích, po nichž začala rejdit místní Adéla, tvářící se, jakoby už večeřela. Nejprve vytáhla z rotundy celkem nezajímavý transportní vozík a posléze také už mnohem zajímavější výše zmíněnou bobinu, asi k doschnutí jejího nátěru.
 
 
Pak už přišla na řadu vozidla odstavená za rotundou a v kolejišti před správní budovou. Jejich výčtem čtenáře zatěžovat nebudu, opět je všechna najde mezi připojenými snímky. Já bych sice v blízkosti strojů v různém stavu (od kopřivového až po zřejmě definitivně dohotovený) vytrval klidně i nadále, ale mí přátelé měli aktuální tužby poněkud jiné. Pominu-li Tomáše, poněkud otráveného nedostatkem ampérů v bateriích přístroje jednoho a přebytkem snímků na kartě toho druhého, všichni toužili po odpočinku pro už značně uchozené dolní končetiny a doplnění zažívacího traktu tekutinou či tuhou stravou. Ovšem s následným výhledem na dokumentaci provozu ve stanici i její nové podoby, pokud se už v některých místech začala jevit. K novému nástupišti 1A nás však přilákala i nestátní mašinka.
 
 
Karla s Tomášem přilákal pěnivý mok k jeho místnímu zdroji, Radek zase zatoužil po automatizovaně expedovaném nápoji s obsahem kofeinu i zamířil do odbavovací haly. Já jsem si při té příležitosti uvědomil, že její snímky nemám, takže jsem svého dehydrovaného (či spíše kávovým absťákem trpícího) přítele doprovodil. A posléze jsem s ním absolvoval i ukojení jeho vášně gamblerské. To když jej napadlo zakoupit k potenciálnímu zlepšení finanční situace své rodinky nějaký ten stírací los u pultu ČD centra. Nakonec se naše čtveřice opět shledala, svolána hlášením staničního rozhlasu opět ke kolejím, po nichž mohlo něco zajímavého projet. A také že projelo, jenže neohlášeno, neočekáváno a tudíž nepříliš úspěšně fotograficky zvládnuto. Boudu na nás ušil bývalý zaměstnavatel Karlův.
 
 
Možná právě to setkání s dvojicí brejlovců s logem skupiny AWT přimělo Karla k iniciování odjezdu obou našich severomoravských přátel nejbližším spojem směr Ostrava. Možná ale poněkud nadpřirozeně tušil, že ten pozdější bude opožděn. Nevím, v každém případě jsme se rozloučili u R 739 Brno hl.n. – Bohumín, zamávali si a my dva jsme byli ponecháni svému osudu na přerovském nádraží. Ten nám určil, v souladu s taktovým grafikonem vlakové dopravy, dílem líně posedávat na lavičce, dílem čile pobíhat na ten či onen konec nástupiště, abychom stihli pořídit snímek nějakého přijíždějícího či odjíždějícího vlaku. Přitom nás ta sudba opět málem zaskočila, když kolem prvního nástupiště poslala další vlak nákladní dopravy, tentokrát vedený strojem sice jediným, ale o to zajímavějším.
 
 
Jestliže jsme tohoto zástupce lokomotivní řady z produkce skupiny Siemens zachytili zcela náhodně, jinak tomu mělo být u konkurenčního výrobku tuzemského, který měl plánovaně přijet v čele EC 137 Moravia Bohumín - Budapest-Keleti pu. Náš záměr však už dopředu ohrožovala kolize příjezdového času zmíněného vlaku vyšší kategorie s časem odjezdovým R 706 Velehrad Luhačovice - Praha hl.n., jímž jsme se hodlali dopravit ke svým domovům. Jak už to tak bývá, možné zpoždění našeho spoje (omluvitelné probíhající výlukou na vlárské části jeho trasy) nám sudičky nepřály, takže jsme do něj nastupovali nepříliš důstojným způsobem, Zatímco Radek číhal u čela naší lokomotivy, já jsem vtrhl do prvního vagónu za ní, obsadil místa v prvním kupé a hbitě se přesunul k oknu chodbičky.
 
 
Nakonec jsme uspěli oba a mohli spokojeně cestovat do hanácké metropole, odkud už se telefonicky ozývala ženská většina Radkovy domácnosti, která jej očekávala na nádraží. Měl jsem tak možnost po roce zase nejen popatřit na milou tvář Veroničinu, ale zejména obdivovat, „jak nám ta malá vyrostla“. A nejen to – malá vlakofilka zjevně už dávno ztratila svůj někdejší ostych před přece jen cizími „strejdy“ a velice živě mne do okna bavila. Můj spoj, jímž jsem měl pokračovat do Pardubic, měl naštěstí na olomouckém hlavním nádraží dost dlouhý pobyt nejen na naši konverzaci, ale také na její fotografické zachycení. (Nemluvě o tom, že Radek ještě stihl vlak oběhnout a pořídit jeho záběr z opačné strany.) Ale vše má svůj konec. Na ten se Radka už pochopitelně těšila, protože zbožňuje mávání vláčkům.
 
 
Vzhledem k tomu, že jsem v kupé zůstal osamocen, mohl jsem volně přecházet mezi okny na obou stranách vozu a občas ještě pořídit nějaký dodatečný snímek. Nejprve jsem se fotograficky rozloučil s olomouckým depem, od naší dopolední návštěvy nápadně klidnějším, ale pak jsem se jal prohlížet během dne pořízené snímky – a už dopředu se děsil sice ještě pozvolna, ale neúprosně se blížící doby, kdy je budu muset zpracovat, tedy především řádně popsat. No a pochopitelně také vytvořit příslušný text, který jsem si už během cesty začal v mysli sumírovat, tedy aspoň pokud jde o jeho rozvržení. K tomu bylo třeba vzít v úvahu také skutečnost, že do plánovaných reportáží budu muset zahrnout též plody úsilí mých kolegů. Od loňska nově také v podobě reminiscenčního Karlova videa:
 
 
Z takového a podobného rozjímání jsem se nechal vytrhnout krátce ve stanicích Zábřeh na Moravě a Česká Třebová, kde jsem cosi málo vyfotografoval, a pak až v Ústí nad Orlicí, kde jsem těch snímků pořídil už více. Stalo se tak proto, že jsme tam poněkud déle čekali na opožděné, stejným směrem jedoucí Pendolino, jež nám bylo pustit před sebe. Jen díky tomu zdržení jsem měl příležitost prohodit pár slov s dalším členem VLAKY.NET, který se ve společnosti zahraniční návštěvy zabýval fotografováním vlaků z výhodného stanoviště na skladištní rampě proti nádražní budově. Naštěstí pro mne. Nejen pro sám fakt, že jsem jej po dlouhé době aspoň zahlédl, ale zejména proto, že mi následně mohl pomoci s identifikací projíždějících lokomotiv, které on mohl vyfotografovat pořádně, kdežto já jen nevalně.
 
 
Zbývající čas cesty do Pardubic už uběhl bez nějakých zvláštních zážitků – také proto, že jsem měl v oddíle společnost a nemohl jsem si dovolit obtěžovat ji svým kmitáním od okna k oknu. Ostatně mne v posledním přestupním bodě čekala dost dlouhá chvíle k tomu, abych své (po tom náročném dnu už přece jen výrazně utlumené) fotografické chutě ukojil. Vlastně jsem si chtěl vyjít na tu půlhodinku někam mimo nádraží, ale nakonec tomu bylo jinak. Hned po vystoupení mne upoutala jedna z mých oblíbených uhelek, čekající na volno směrem k Přelouči, pak přijelo Pendolino ve směru opačném a vzápětí se u 3. nástupiště objevil Taurus na EC 72 Smetana do Prahy. Z hlavního města naopak přijel ešus a svůj snímek si zasloužila i má obligátní „mašinka, co mne vezla“. Další Bílá sobota úspěšně za námi...
 
Prameny a odkazy:
  1. Skupina ČD » Dceřiné společnosti » DPOV, a.s..
  2. DPOV, a.s.
  3. Široké spektrum opravárenských služeb – prezentace DPOV, a.s. v „Železničáři“ 8/2008
  4. Město Přerov - Železniční doprava
  5. Železniční trať Česká Třebová - Přerov - Bohumín - Wikipedie
  6. Železniční trať Brno - Přerov - Wikipedie
  7. Železniční trať Přerov - Břeclav - Wikipedie
  8. Správa železniční dopravní cesty, s.o.
  9. Přestavba železničního uzlu Přerov – materiál z roku 2007 (formát PDF)
  10. Slavnostní zahájení rekonstrukce železniční stanice Přerov
  11. České dráhy, a.s. – osobní doprava
  12. Železniční stanice Přerov - Odjezdy (formát PDF)
  13. Železniční stanice Přerov - Příjezdy (formát PDF)
  14. zdroje uvedené pod odkazy v textu

Titulní snímek: 141.045-5 vstává v PSO Přerov z mrtvých pro polského zákazníka © PhDr. Zbyněk Zlinský

Galéria

Súvisiace odkazy