Za „krokodýly“ do Německa a Rakouska

Nejsem odborník na lokomotivy z USA, Austrálie, ba ani většiny lokomotiv Evropy, ale na „krokodýla“ jsem se vyloženě těšil. Je to totiž jedna z lokomotiv mého srdce. Model v daném měřítku i vzhledem k ceně je odpovídající. Co mě však doslova zvedlo ze židle, je popis těchto lokomotiv v časopise. Autor, který zpracovával tuto kapitolu, si plete dějiny, zkresluje historii těchto lokomotiv u ÖBB. Článek je přinejmenším nevhodně sestaven, některé údaje jsou nepravdivé a zavádějící a také hodně zjednodušené. Možná se tak stalo necitlivým překladem z angličtiny, popř. němčiny, bez znalostí problematiky železnice, lokomotiv i historie a vývoje železnic, v tomto případě rakouských z období 1938 – 1951. Již slovo Reihe (u anglických zase Class), se dá přece přeložit, jedná se o řadu, popřípadě kategorii, nebo sérii.

Srovnání řady 1020 se švýcarskými „krokodýly“ řady Ce 6/8 II může být pouze v přezdívce. Koncepce lokomotiv řady 1020, tedy původní řady DRB E 94 byla podstatně modernější než švýcarská. Z hlediska historie, v roce 1938 bylo Rakousko anšlusem připojeno k Německu. Rakouské železnice se tak staly součástí Německých říšských drah (DRB) a tudíž nepřijelo 44 lokomotiv řady E 94 z Německa, protože v roce 1940, kdy byla zahájena výroba této řady, bylo Rakousko už 2 roky součástí Německa. Faktem zůstává, že první stroje řady E 94 byly nasazeny právě na elektrifikovaných tratích bývalých Rakouských železnic. Po končení 2 světové války vzniklo opět Rakousko a tedy i národní železniční dopravce. V roce 1953 došlo k přeznačení lokomotiv ÖBB z německých řad na nové schéma ÖBB a řada E 94 dostala novou řadu 1020. Celkem tak bylo označeno 44 lokomotiv, další 3 stroje byly vyrobené v roce 1953 v lokomotivce Florisdorf. Tato oblíbená řada (V NDR řada DR 254, DB 194) dojezdila u ÖBB v roce 1995.

V čele nákladního vlaku stroje 1020.018 a 017, kterým zbývá jen několik měsíců služby
 (Arnoldstein 5.12.1994) © Pavel Stejskal

V časopise Lokomotivy světa však můžeme najít v textech i další chyby a nesrovnalosti, z nichž některé vzešly pravděpodobně z otrockého překladu originálního textu, opět bez hlubší znalosti železniční terminologie. Dost zavádějící jsou třeba fotografie u popisu článku Konstrukce parní lokomotivy, který je v časopise ve volném pokračování. Zcela nevhodný je popisek v této kapitole v čísle 11 u horní fotografie a nelze zcela souhlasit s úvodním textem o konstrukci lokomotiv podle ing. Anatole Malleta. Ale text vyplývá opět z anglického originálu, autor, zřejmě Američan, takto hodnotí hlavně konstrukce největších amerických parních lokomotiv, včetně největší parní lokomotivy Big Boy, které vycházely z konstrukce systému Mallet.

V Evropě, potažmo na našich železnicích, se konstrukce Mallet příliš nerozšířila. Otázkou zůstává, jak dalece může český vydavatel zasáhnout do původního textu, který je určitě chráněn licenční smlouvou. Na druhou stranu je však chvályhodné, že se takový časopis doplněný maketami lokomotiv dostal i na náš trh. V záplavě podobných edicí zaměřených na vojenskou techniku, auta a letadla, železnice nezapadla a doufejme, že časopis přinese další zajímavé pohledy na lokomotivy jiných železnic. Možná se v budoucnu setkáme i s edicí, která představí nejznámější lokomotivy naší železnice. Jak jsem v úvodu napsal, elektrické lokomotivy řad E 94 a 1020 patří mezi moje nejoblíbenější zahraniční stroje.

Lokomotiva 1020.037 na postrku u portálu Arlbergského tunelu
 (St.Anton am Arlberg 5.1.1991) © Pavel Stejskal

Snad poprvé jsem se s touto konstrukcí seznámil počátkem sedmdesátých let minulého století ještě jako kluk. V té době byly cenově dostupné železniční modely z NDR a tak se mi jednoho dne dostal do rukou katalog železničním modelů ve velikosti TT. Pro mě, jakožto hánulkáře, moc cenný nebyl, ale mohl jsem kamarádům, kteří dělali tuto velikost, jen závidět bobinu a hektora či rosničku, což my ve velikosti H0 neměli. V tomto katalogu mě ale také zaujala lokomotiva E 94. Její konstrukce, stavba, tvar mě prostě upoutaly tak, že jsem se začal pídit po tom, co je tohle za lokomotivu. Ale v té době neexistovala téměř žádná literatura věnovaná železnici naší, natož těm zahraničním. Až o něco později se mi dostal do rukou časopis Železničář, který vydávalo nakladatelství NADAS.

Zde mě zaujal článek věnovaný příhraničním tratím v tehdejší NDR doplněný řadou fotografií. Na jedné z nich byla i lokomotiva E 94, už v novém označení DR řadou 254. A popisek u obrázku hovořil o tom, že fotografové jsou ochotni ujet kus světa za zachycení už vzácných strojů této řady v okolí Zwickau. Jenže já byl v té době kluk, nefotil jsem a do NDR jsem se sám vypravit nemohl. A tak léta ubíhala a můj zájem o železnici se prohluboval. Do NDR jsem se dostal nejprve jako učeň na zájezd do Berlína a pak až po vojně v roce 1981. Bohužel žádného „krokodýla“ jsem nikde nespatřil. To už jsem měl svůj foťák a znalosti nejen o řadě E 94/254 jsem čerpal z časopisu Der Modelleisenbahner. Tento časopis, jakýsi ekvivalent našeho Železničáře, vycházel v tehdejší NDR jako měsíčník a dal se přes poštovní novinovou službu objednat. Pozn. redakce: Vychází dodnes a má pochopitelně i svou internetovou stránku:

Podoba stránky www.modelleisenbahner.de

Ale oproti našemu Železničáři byl mnohem dokonalejší a hlavně odpolitizovaný. Pochopitelně, na první straně byl vždy nějaký politický úvodník věnovaný nějakému výročí, nebo sjezdu, ale obsah dalších stran byl již zcela věnován, lokomotivám, železnici, provozu a modelářství. Bylo zde mnoho obrázků (později i barevných), byla zde zveřejňována dislokace lokomotiv (hlavně parních) a také oběhy pro jednotlivá depa DR. To u nás bylo stále přísně tajné. Náš Železničář byl pravý opak, kromě politického úvodníku, většinou oslavujícího Sovětský svaz, Velkou říjnovou revoluci, Vítězný únor a další události absolutně nesouvisející s názvem časopisu, jsem se na dalších stranách mohl dozvědět, jak kde pracují brigády socialistické práce, kdo dostal Řád práce, nebo jaké závazky a úkoly musí splnit naše socialistická železnice.

Pak až ke konci bylo něco málo o lokomotivách a provozu. Na konci pak byla na dvou stranách alespoň modelářská příloha s velice pěknými plánky vozidel i budov. Přesto to byl jediný časopis u nás (literatura stále ještě nebyla), věnovaný železnici. Bylo v něm dost zajímavých obrázků a občas se do něj podařilo autorům a historikům propašovat nějaký zajímavý článek z provozu a historie. Třeba seriál o lokomotivách 387.0 od ing. Mareše byl na svoji dobu velice dobrý. Ale to už jsem odbočil daleko od „krokodýlů“. Právě časopis Der Modelleisenbahner mi dal nahlédnout na německé železnice a mezi nepřeberným množstvím pěkných fotografií byly občas i snímky strojů DR 254.

Lokomotiva DR 254.154 se soupravou osobního vlaku do Riesy
 (Lipsko hl.n. 9.8.1986) © Pavel Stejskal

V dislokacích dep a oběhů jsem postupně začal mapovat, kde bych mohl tyto lokomotivy spatřit a vyfotit. Ale v té době byly u mě přednostně parní lokomotivy, ty u nás již nejezdily, tak „krokodýly“ byly odsunuty. Do poloviny 80 let jsem se podíval do NDR hned několikrát, nakonec jsem tam začal jezdit několikrát do roka. K mým oblíbeným a dostupným místům patřilo v té době Lipsko a široké okolí. Zde rovněž dosluhovala pára, ale jezdily zde i stroje DR 254 z depa Lipsko Engelsdorf, doplňované dalšími neméně zajímavými elektrikami řady 244.

A tak při několika návštěvách tohoto regionu se mi podařilo vyfotografovat lokomotivy DR 254. V té době byla dostupná literatura o železnici z NDR, kterou zde vydávalo nakladatelství Transpress. Knihy se daly objednat přes obchodní zastoupení NDR v Praze. Získal jsem docela dobrý přehled o německých lokomotivách, s tím i o řadě E 94. Přes jednoho známého jsem měl také přístup k časopisu Eisenbahn, který vycházel v Rakousku a dal se rovněž zapůjčit v Technické knihovně ČSD v Praze, spolu s další literaturou ze Západu. V časopise Eisenbahn jsem pak vyčetl, že stroje E 94, pod řadou ÖBB 1020 jsou stále v hojném počtu nasazovány na rakouských tratích.

Nákladní vlak z Arnoldsteinu do italského Tarvisia. V čele stroj 1020.017, 
na postrku stroj 1020.025 © Pavel Stejskal

Když pak padly koncem roku 1989 hranice a mohli jsme cestovat volně po Evropě, můj první skutečně mašinkový výlet do Rakouska byl pochopitelně za starými elektrikami ÖBB, včetně strojů 1020. Navštívil jsem depo Innsbruck, Villach, Bludenz a Saalfelden a do roku 1995 se mi povedlo nafotit téměř všechny stroje této řady, které byly v té době ještě v provozu. Mrzí mě jen, že jsem opomenul trať na Brenner, kde byly nasazovány. Tuto trať jsem navštívil teprve těsně po jejich stažení z provozu. V Německu, tedy v části bývalé NDR dojezdily stroje někdejší řady E 94, DR 254 v roce 1991, v Rakousku pak v depu Villach v roce 1995. Z tohoto provozu mi zůstalo hodně černobílých i barevných snímků a diapozitivů a právě číslo 11 z kolekce Lokomotivy světa mi připomenulo, že těmto impozantním a velice zdařilým lokomotivám bylo v minulém roce již 70 let.

Titulní snímek: Lokomotiva 1020.47 v depu Saalfelden dne 3.2.2007 © Pavel Stejskal