Es Selamu Aleikum, Božidare - vzpomínky na cestu do Bosny i Hercegoviny (3/5)

Využití zdejší veřejné dopravy provázela četná překvapení a řadu informací jsme se dozvídali doslova za pochodu. Přesto hlavně její zásluhou se nám povedlo všechny tyto cíle navštívit a z míst samotných i cesty k nim si přivézt spoustu postřehů a zážitků.

DEN 10, Pondělí (20. 6. 2011)

S ohledem na pozdní příjezd do Mostaru jsme si trochu přispali a z hostelu vyrážíme až kolem 9. hodiny, kdy již teplota atakuje 30°C. Vládne zde již subtropické klima: oproti 50 km vzdálenému Konjicu jsou rozdíly v teplotě značné. V plánu je návštěva poutního místa Međugorje – 20 km jihozápadně od Mostaru. Mezi oběma městy je k dispozici bohatá nabídka autobusových spojení, jak dálkových, tak i příměstských. Međugorje je známé jako hlavní základna celoevropského síťového operátora Globtour Međugorje. Oblíbené relace zahrnují celý západní Balkán, hodně linek míří i na Dortmund, Beč (Wien), nechybí ani Skandinávie. Zkrátka taková Student Agency na bosenský způsob; i vozový park je na pohled dosti podobný! Knižní průvodce nás varoval před vysokými cenami jízdného při použití dálkové linky, což však nakonec nebyla vůbec pravda (rozdíl 4,5 versus 5 KM). Vzali jsme tak zavděk standardním autobusem na lince č. 47 dopravce Mostarbus. Tento dopravce spolu s dalšími zajišťuje místní dopravu v celé aglomeraci Mostaru a všechny jeho spoje jsou zajišťovány výhradně nízkopodlažními vozidly značky MAN.

Plánek cesty k 3. dílu. © Rastislav Štangl

Jízdní řád jsme měli zjištěný předem z nepříliš aktuálních internetových stránek Mostarbusu (ovšem velice užitečný na nich je plánek sítě). Místní spoje na lince 47 „Mostar <-> Međugorje“ mají jezdit v pracovní dny 7x, o sobotách 5x, přes neděle a svátky jsou však cestující odkázáni na početné dálkové linky. Alespoň tak to bylo v roce 2010… Jízda zabere 40 minut.  Autobusy této linky úplně míjí centrum i celou (převážně muslimskou) východní část města, kde se vedle vlakového nachází i přilehlé autobusové nádraží dálkových linek. Z autobusového nádraží sice linka odjíždí, ale jde o nádraží úplně jiné – určené pro příměstské linky (toto nádraží se nachází na opačném břehu mezi sídlištní zástavbou v západní chorvatské části města). Čekala nás tedy cesta na úplně opačný konec města a ani po hodině jsme na nádraží dojít nestihli. Nakonec jsme našli alespoň nácestnou zastávku „naší“ linky na třídě Kralja Tomislava. Pomohla nám kombinace plánků uliční sítě, sítě MHD a ústních dotazů. Na zastávce se to lidmi jen hemžilo, jedná se o živou třídu s řadou obchodů a služeb. Najdeme zde i prodejní stanoviště dopravce a vyvěšený aktuální jízdní řád. Jízdní řády jsou i v Mostaru a okolí zveřejněny klasicky formou odjezdů z konečných – všechny linky se vejdou na jeden list formátu A4. Krom toho jízdní řády bývají vyvěšeny i přímo ve vozidlech (za kabinou řidiče). Předem zjištěný jízdní řád z internetu s ohledem na letní prázdniny neplatil, naštěstí změny byly provedeny formou škrtů – námi naplánovaný spoj tak naštěstí existoval i ve skutečnosti.

Nával u spojů MHD v Mostaru. © Rastislav Štangl

Silnice do Međugorje prochází středomořskou vyprahlou krajinou přes město Čitluk – centrum hercegovského vinařství. V Međugorje spoje končí na novém autobusovém nádraží, podle očekávání se ocitáme „v obklíčení“ autobusy zdejšího dopravce Globtour. Samotné Međugorje je ovšem významné hlavně jako poutní místo, byť jeho historie je poměrně krátká. První zjevení se událo v roce 1981 a za 30 let se toto bezvýznamné místo proměnilo v centrum „poutnického byznysu“ (místy až absurdního). Mezi návštěvníky drtivě převažují Italové a Poláci, kteří jsou sem hromadně naváženi stovkami zájezdových autobusů. Zklamáni však zjišťujeme, že ve skutečnosti tu toho k vidění mnoho není. Kostel postrádá historickou hodnotu, architektura i jeho výbava jsou poplatné době vzniku. Ulice jsou lemovány především stánky se suvenýry a restauracemi. Řada nápisů je v italštině na cenové úrovni je to znát – oproti Mostaru vzrostla přibližně na trojnásobek a ceny si už v ničem nezadají s těmi na chorvatském pobřeží. Zejména ceník místní taxislužby požadující stoeurové částky za odvoz do okolních přímořských destinací nám doslova vyrazil dech… V centru města nás tak paradoxně nejvíce zaujaly sloupy pouličního osvětlení sdělující na plakátech informaci „Djevojka koja krade u Međugorju“ doprovázené děsivou fotografií příslušné nenechavkyně.

Nepříliš dobrý dojem z centra nakonec „zachraňuje“ alespoň hora Križevac (442 m) tyčící se vysoko nad městem. Na vrchol vede ostře kamenitá křížová cesta zakončená 8,5 m vysokým křížem, odkud se otevírá parádní výhled nejen do bosenského vnitrozemí, ale i do nedalekého Chorvatska. Hřeben stoupá ještě dále až do výšky 520 m, chodník však nepokračuje. Cestou nás sprovázelo několik skupinek poutníků pějících nábožné písně a někteří z nich ji dokonce absolvovali bosí! Po sestupu jsme ještě měli v plánu navštívit ještě protilehlé „Brdo Ukazanja“ (Horu zjevení). Teplota však šplhá k neúnosným 40°C, a tak radši upřednostníme pivo značky Karlovačko. I na druhu pivu je znát, že už nejsme v typické Bosně… Do Mostaru se vracíme opět místním autobusem linky č. 47, tentokrát si zřizujeme „zastávku na znamení“ již v zatáčce nad městem, kde na nás čeká další křížová cesta. Cesta je vedená po nové asfaltce na vrchol Hum (436 m), na němž se tyčí asi 30 metrů vysoký a nepříliš vkusný betonový kříž. Ovšem zároveň se před námi otevírá i úchvatný výhled zblízka na pulzující Mostar. Stejnou cestou posléze sestupujeme, neboť na svazích vrcholu může hrozit minové nebezpečí a přímý sestup do města je beztak dost strmý. Procházka byla nad očekávání zajímavá, protože nám nabídla příležitost poznat předměstí Mostaru a aspoň letmo nahlédnout do života místních lidí… Těsně před vstupem do historického centra městem však narážíme na rozestavěnou monstrózní katolickou katedrálou se skoro 100 metrů vysokou betonovou věží! Ačkoliv jsme si z našeho knižního průvodce dělali občas žertíky, na tomto místě mu musíme dát za pravdu. Upozornění na „urbánní bestialismus“ je bohužel na místě. Večer jsme zakončili posezením v jedné z mnoha restaurací pod Starým mostem, které i přes hojné navštěvování turisty stále drží ceny jídla na přijatelné úrovni (od 8 KM). Pohled na osvětlený most je naprosto úchvatný a tak nebylo divu, že pobyt zde se protáhl na více než 2 hodiny.

Majestátní kříž na vrchu Hum. © Rastislav Štangl

DEN 11, Úterý (21. 6. 2011)

Další den ráno jsme se vydali na výlet za dalšími turistickými cíli na jihozápad a na jih od Mostaru: k vodopádům Kravica a do historického městečka Počitelj. V plánování cesty nám pomohly kartičky s jízdními řády Globtour Međugorje, z nichž jsme vyčetli, že můžeme využít autobus s odjezdem v 7:00 z Mostaru (od „dálkového“ autobusového nádraží u železniční stanice). Cestou do Splitu totiž zastavuje ve městě Ljubuški poblíž vodopádů Kravica. Jak kartička Globtouru káže, tak se i stalo a v 7:00 jsme se rozjeli opět na Međugorje. „Rady“ průvodce varujícího před vysokými cenami jízdného dálkových autobusů se nezakládají na pravdě. Jízdenka stála 5 KM na osobu, zatímco předchozí den použitý příměstský Mostarbus vyšel na 4,5 KM – tentokrát jsme ale pokračovali dalších 10 km z Međugorje na Ljubuški. K vodopádům Kravica je to z Ljubušek ještě dalších 10 km, z nichž většina je vedena po magistrální hercegovské silnici do Čapljiny. Čekali jsme proto, že najít vhodný autobus nebude problém (k čemuž nás naváděl i průvodce)… Hned míříme informovat se do (typicky žluté) kanceláře Globtouru, kde se dozvídáme, že první autobus, který v tomto směru pojede, odjíždí ve 22:40 a jedná se o „místní“ linku Dortmund – Neum. Tudy cestu nevede, a tak zkoušíme štěstí na protilehlém autobusovém nádraží patřícímu dopravci Autotransport Ljubuški. Ačkoliv jsou zde odstaveny 2 autobusy původně patřící rakouskému PostBusu (ÖBB), ani zde jsme nepochodili. Provoz dopravce se totiž soustřeďuje na radiální spojení hercegovských obcí s Mostarem – ovšem námi požadovaná relaci je v tangenciálním směru, které zdejší veřejná doprava pokrývá minimálně.

 Úplně ztraceni však nejsme, službu konající dispečerka nám doporučuje taxi stojící naproti před poštou. Nic, co by taxi připomínalo, zde nenacházíme. Po chvíli bezradného postávání se nás ovšem záhy ujímá řidič černého Audi, který nám nabídl odvoz za velmi příznivých 10 KM. Neváhali jsme a po 10 minutách jsme stanuli u vodopádů. Jedná se o impozantní 28 metrů vysokou stěnu porostlou středomořskou vegetací, přes níž se valí proudy vody řeky Trebižat. Pod vodopády se nachází tůně vhodná ke koupání, při níž stojí vícero restaurací a kaváren. Ráno o půl deváté jsme tu ještě prakticky sami, a tak zaleháváme na písčitou pláž pod vodopády. Zpočátku zde bylo velice příjemně, ale s postupujícím časem zde přichází stále více a více lidí (v drtivé většině zahraniční turistů). Kolem poledne je již takřka hlava na hlavě a další nájezd skupiny polských věřících žen, evidentně s programem „mše + křížová cesta + vodopád“ nás definitivně láme k odchodu. Od vodopádu zpět k parkovišti vede dvojice serpentin a potkáváme zde i oficiální taxi. Cenová kalkulace za odvoz do 20 km vzdáleného Počitelje nám však vyráží dech – cenu 60 KM za bouřlivého smíchu odmítáme. Důvod k němu máme: ráno jsme si od řidiče z Ljubušek vzali jeho vizitku (s nápisem „Taxi Ljubuški“) a již předběžně jsme si domluvili cenu 40 KM – což se nám za manipulační návoz z Ljubušek, odvoz do Počitelje a opět zpáteční cestu naprázdno zdá přijatelné.

Porostlé stěny vodopádů Kravica. © Rastislav Štangl

Počitelj je historické městečko tyčící se na ostrohu levého břehu Neretvy cca 30 km od Mostaru. Za války bylo těžce poničeno a většina původních staveb tak byla postavena znova. Městečku vévodí dvojice hradů, z nichž se nabízí krásný výhled na okolní krajinu. Kolorit místa dokreslují i desítky kamenných domků. Nejvíce se nám líbila návštěva mešity Hadži Aliho, do níž jsme byli vpuštěni po zaplacení vstupného 1 KM. Přístup je možný i ženám, ovšem je vyžadována odpovídající „ústrojová kázeň“. Středoevropské ženy ve čtyřicetistupňových vedrech dlouhé sukně zpravidla nenosí, s čímž se zde naštěstí počítá. Zuzka tak při vstupu dostává zářivě modrý šátek (velikostí připomínající spíše státní vlajku), který byl následně vzorově zahalenou muslimkou obřadně uvázán kolem pasu.

Z Počitelje lze do Mostaru jet přímo autobusem, my však samozřejmě preferujeme železnicí, a tak volíme jízdu vlakem z Čapljiny. V místě Počitelje železniční trať prochází po druhém břehy Neretvy, proto je třeba zamířit právě do Čapljiny, kde je nejbližší most. Silnici je velmi frekventovaná a pěšky se nám moc nechtělo, a tak se u restaurace při silnici rozhodneme vyčkat na autobus. Těch po hlavní silnici Mostar – Čapljina jezdí opravdu hodně, část z nich je i mezietnická (z Čapljiny pokračují dále na východ do Stolace v Republice Srbské). Jízdní řád tu pochopitelně vyvěšený není, ale už jsme na zdejší reálie aklimatizováni, a tak hned míříme za prodavačem medu. Stačí říct a hned jsme v obraze: „Jede to po čtvrté a po půl páté, případně někdy mezi tím“. Autobus skutečně kolem 16:15 přijíždí, jedná se o osvědčený ex-rakouský PostBus, který jsme už viděli ráno v Ljubuškách. Autobusové nádraží v Čapljině bezprostředně navazuje na vlakové a nedávno zde proběhla rozsáhlá modernizace. Ta se týkala především budovy železničního nádraží a přednádražního prostoru – výsledek působí dosti futuristicky, zato však vkusně (hodně nám připomněl v ČR dobře známý terminál Ostrava-Svinov). Jelikož odpolední rychlík z Ploče do Mostaru a Sarajeva odjíždí až v 17:54, vydáváme se na prohlídku města. Nic zajímavého jsme zde však neshledali, město má převážně novodobou architekturu plnou panelových domů. Nejvíce impozantní zdejší stavbou je tak silniční most přes Neretvu pojmenovaný po poválečném chorvatském prezidentovi Franju Tudjmanovi. Možností k trávení času město zrovna moc nenabízí, a tak není divu, že chorvatský nacionalismus je zde přítomný doslova na každém rohu (fasády jsou „ozdobeny“ řadou emocionálně nabitých nápisů jako např. „Mrzim islam“ = „Nenávidím islám.“). Nepříjemnou atmosféru ještě umocnily toulavé děti romského původu: jedno z nich bylo ve své žebrající aktivitě natolik cílevědomé, že se rozhodlo více než hodinu provázet.

Obdobná lokomotiva řady 441 ŽFBH. © Zuzana Kohoutová

Po nezbytné kávě v nádražní hale jsme si zakoupili lístky na vlak do Mostaru s rychlíkovým příplatkem 2 KM. Po modernizaci byly do výdejny jízdenek instalovány počítače, systém výdeje však zůstává stále složitý. Do tiskárny se musí jízdenkový papír nejprve vložit, po vytisknutí náležitě orazítkovat a až poté konečně putuje cestujícímu z ruky do ruky. Vlak přijel z Ploče včas, na nástup máme celých 20 minut času. Provádí se zde totiž nezbytná výměna lokomotivy „kus za (stejný) kus“ řady HŽ 1041 / ŽFBH 441 (kromě označení a nátěru mnoho rozdílů nenajdeme). „Brzi vlak / voz“ (rychlík) je v řazení: 1x vůz 2. třídy řady Beelt (ex-SJ B5), 1x vůz 1. třídy řady Aeelt (ex-SJ A2) a 1x restaurační vůz – soudě dle letitého modrého nátěru zřejmě také původem ze Švédska. V očekávání příjemného svezení nastupujeme dovnitř, ovšem co vidíme uvnitř, to nám bohužel doslova vyrazilo dech. Na rozdíl od vcelku pěkného „Švéda“, kterým jsme se svezli na osobním vlaku Sarajevo – Konjic, jsou tyto vozy naopak doslova zbědované. Špinavá okna, se kterými nešlo pohnout, popadané odpadkové koše, potrhaná látka na sedačkách, neutuchající „vůně“ cigaretového dýmu… Takové kombinaci „nešlo odolat“ a míříme proto do restauračního vozu, který na pohled vypadal humánněji. Ani zde jsme se však zklamání nevyhnuli – pro změnu kvůli chování obsluhy. Personál přistupoval k cestujícím klasickým „modrogumním stylem“ a přes teplotu interiéru atakující 50°C nám povolil nechat otevřené pouze jediné okno v celém voze. Kdo by čekal, že se zde nají, ten velice rychle vystřízliví. Nabídku tvoří výhradně nápoje – od kávy a coly až po nezbytnou rakiji.

Mezitím se dal vlak do pohybu, ale bohužel i zážitek z cesty je opět úmorný – i zde trať procházela modernizací (3. 7. 2011 již bylo předáno k užívání). K Mostaru se tedy posouváme maximální rychlosti 40 km/h, což nakonec vyústí ve zpoždění 10 minut. Celou jízdu vlak projíždí více či méně zahloubeným údolím Neretvy, na trati projede i několika tunely. Krátce před Mostarem se údolí rozestoupí, vlak projede předměstími a velikou nákladní stanicí Mostar Jug a po průjezdu delším tunelem již následuje zastavení klasicky u 2. nástupiště v Mostaru. Na protější hraně nástupiště nás překvapuje také vlak a to hlavně dieselovou lokomotivou v čele pyšnící se slovenským označením (řada 721) a nápisy prozírajícími provedenou modernizaci v ŽOS Zvolen. Jednalo se o pracovní vlak stavební firmy Swietelsky. I pohled na 1. (neelektrizované) nástupiště přináší značný údiv: více než 10 let zde stál odstavený autobus věnovaný ŽFBH darem od francouzské vlády zmizel! Večer jsme se opět vydali do restaurace pod Starým mostem, tentokrát se rozhodujeme nepodlehnout vábení sličné stewardky a vyzkoušet zase něco nového (restaurant „Teatar“). Naše volba však nebyla příliš šťastná – oproti sousední restauraci Babylon (navštívené předešlý večer) jsou zde ceny 1,5 násobně vyšší, a tak za řízek s hranolky se dostáváme už na 10 EUR. Krásnou atmosféru nám to ale nezkazilo a večer jsme spokojeně ulehli.

Lokomotiva řady 721 v Mostaru s pracovním vlakem. © Aleš Svoboda

DEN 12, Středa (22. 6. 2011)

Na středeční dopolední program jsme naplánovali výstup na vrch Brasina (1 897 m) v pohoří Velež, které se nachází na dohled východně od Mostaru. S ohledem na velmi řídké osídlení podhůří (navíc spíše rekreačního charakteru) zde s veřejnou dopravou bohužel nelze počítat. V hostelu jsme si proto den předem zamluvili odvoz autem do osady Šipovac ve výšce 840 m, kde začíná turistická stezka na vrchol. Během výjezdu nahoru se otevírají dechberoucí výhledy na Mostar a nejbližší okolí. Rasťovo zuřivé fotografování neušlo pozornosti řidiče, a tak poblíž hory „Ostri rat“ („rat“ znamená v překladu „válka“) nám ochotně nabídl krátkou fotozastávku. Abychom absolvovali výstup za snesitelných teplot, na pochod vyrážíme již brzy ráno. V Šipovaci nás vítá nová veliká dvojjazyčná informační tabula s informacemi o regionu a plánkem s vyznačeným průběhem trasy. Celá cesta vede po makadamové silnici, ačkoliv turistické značení vede i po zkratkách kamenitým terénem – ty jsou sice průchodné, ale nebezpečí zmijí opravdu neradno podceňovat (na cestě jsou přeci jen lépe vidět). Značená stezka končí u pramene vody (nově upravená studna s vědrem a provazem) a nouzového nocoviště – obojí ve výšce cca 1 400 m.

Dále k vrcholu lze pokračovat už jen po makadamové cestě. „Minové cedulky“ zde nelze přehlédnout – jsou snad na každém myslitelnému stromku či kameni. Každá tato cedulka má své číslo a její „přivlastnění“ jakožto suvenýru se přísně trestá. Všechny zde umístěné tabule jsou psány cyrilicí – ačkoliv jsme se nacházeli ještě ve Federaci BiH, kde je preferována latinka. Na vrcholu Brasiny jsme stanuli po 3,5 hodinách chůze. Vládne zde dosti pochmurná atmosféra – rozkládají se zde totiž pozůstatky rozlehlé základny JNA (bývalé Jugoslávské lidové armády). Pohyb po vrcholovém plató jsme raději nechtěli riskovat, nachází se zde řada potenciálně nebezpečných rozvalin a trosek. Další pokračování hřebene východním směrem je rovněž zaminováno. Ačkoliv scenérie na vrcholu není úplně povzbudivá, výlet stál rozhodně za to – prakticky po celou cestu nás provázely úžasné výhledy zahrnující prakticky celou Hercegovinu i pohoří Prenj (až k moři však vidět nebylo). Stejným způsobem se vracíme dolů, po cestě potkáváme 2 zmije. Už je po poledni, a tak na Slunci teploty šplhají k 50°C. Hodinu předem se s řidičem domluvíme na čase vyzvednutí v Šipovci – vše (za)funguje naprosto spolehlivě. Zpětně se ukázalo být velice rozumné, že jsme si odvoz autem dohodli. Jak ukazují cestovatelské zápisky jiné české skupiny, chtít podnikat pěší výstup na Brasinu přímo z / do Mostaru není za letních veder moc reálné… 

Pokračující hřeben pohoří Velež (neprůchodné!) © Rastislav Štangl

Ve stinném pokoji jsme si chvilku odpočinuli a poté vyrážíme na autobusovou zastávku „Lučki most“ nedaleko Starého mostu. Kromě jediné typické linky MHD (č. 6) zde v prokladu zastavují i linky č. 10, 11 a 12 směřující do Blagaje (mají navzájem rozdílné výchozí i cílové zastávky). Linky souhrnně jezdí v pracovní dny zhruba v intervalu 30 minut, v době prázdnin zde jízdní řád poněkud prořídne. Ne všichni však proběhnuvší změnu zaznamenali, a tak na zastávce nás „uvítaly“ znavené španělské turistky, které zde na svůj domnělý spoj čekaly už téměř hodinu. Naštěstí v rámci pondělní cesty do Međugorje jsme si v autobuse Mostarbusu pořídili snímek aktuálního grafikonu. Proto jsme očekávali, že na rozdíl od spolucestujících budeme čekat 5 minut, což naprosto přesně odpovídalo. Jednalo se o klasický žlutý nízkopodlažní MAN – dar japonské vlády po občanské válce. Trasa do Blagaje je vedena po přímé silnici, jízda je svižná a netrvá déle než 20 minut. Blagaj je známým výletním cílem, o němž se dočtete snad v každém průvodci Hercegovinu. Zpod vysoké skalní stěny zde na povrch vyvěrá řeka Buna (Vrelo Bune, výtlak 30 m3/s). Přímo u pramene je na skále nalepený klášter ze 17. století obývaný řádem dervišů – v originále „dervišská tekija“. Pod vyvěračkou se nachází řada restaurací zvoucích hlavně na rybí pokrmy. Jeskyni, kde Buna vyvěrá, veřejná doprava obsluhuje na požádání. Jako dopravní prostředek slouží gumový člun pro dvoučlennou osádku a až 6 cestujících, cena jízdného jsou 3 KM na osobu. Nikterak dlouhé jízdy jsme si neužili, naši průvodci (a zároveň i veslaři) s námi vpluli do 20 metrů hluboké jeskyně. Teplota zde oproti venkovním tropům klesla minimálně o 15°C, a tak 5 minut uvnitř strávených bylo velice příjemných. Jeskyně není příliš prostorná, a tak jsme v ní spíše jen kroužili na místě, ale dozvěděli jsme se řadu zajímavostí o místě i regionu. Příjemný večer v centru Blagaje jsme zakončili 250 metrovým výstupem po značené stezce na „tvrđavu“ (pevnost) Stari Grad, 310 m. Nyní je to sice již zřícenina, ale kdysi bývala sídlem krále Stjepana Hercega, který odtud vládl celé Hercegovině. Středomořská zde není jen vegetace – a tak nám v náruči skončila i želva.

Dervišská tekije s jeskyní, kde Buna vyvěrá. © Rastislav Štangl

Ve 20:45 plánujeme návrat do Mostaru posledním autobusem linky č. 11. Čtvrt hodiny před odjezdem však na křižovatce náhle spatříme autobus právě této linky, jak stojí na zastávce směrem na Mostar, což nás poněkud zneklidní. Řidič však tvrdí, že se pojede asi tak za 10 minut, jak ostatně i jízdní rád nasvědčoval. Autobus nás tedy opouští a o blok dál směna padla a autobus je na kraji silnice „garážován“. A tak čekáme na další, leč marně… Když se ani po 21. hodině nic nedělo, vytušili jsme, že tady něco nehraje – buďto směna řidiče skončila předčasně anebo se jeho střídání z provozních důvodů „nezdařilo“. Plně jsme se tedy oddali „vůli Alláhově“, kterážto nás nasměrovala zpět do centra Blagaje do kavárny. Zde jsme nejprve odmítli mladíka, který nás byl ochoten odvézt do Mostaru za 20 EUR a dali se do řeči se „štamgastem“. Dozvěděli jsme se, že ještě přijede jeden autobus z Mostaru okolo 22:30, který se měl ihned otočit a vracet se zpět do města, ale zřejmě jen do garáží. Na dotaz, v kolik tak asi může přijet taxi a jaká je obvyklá cena, odvětil: „Cena je 20 KM a můžeme jet ihned“. S ohledem na situaci nebylo co řešit – v porovnání s 3 jízdenkami za autobus cena nedosahovala ani dvojnásobku. Jízda byla nad očekávání příjemná, neboť náš řidič nejen skvěle ovládal angličtinu, ale rovněž byl velice vzdělaný a měl výborný rozhled. Odvážili jsme se proto dát se do rozhovoru i na poměrně ožehavá témata jako dělení Jugoslávie i Československa. Není divu, že při takovéto zajímavé a obohacující diskuzi uteče jízda o několik řádů rychleji než v autobuse a když jsme dorazili před náš hostel, loučili jsme se spolu jen velice neradi…