Okružní cesta za jarem kolem Jadranu. 3. den – úterý 6.3.2012 (Florencie)

Vzhledem k tomu, že jsme tentokrát nevyužívali žádné síťové jízdenky, jeli jsme z Říma do Florencie nejkratší cestou- po diretissimě. A protože tuto nejstarší vysokorychlostní trať Evropy už známe poměrně důvěrně, rozhodli jsme se vyzkoušet to nejlepší, čím se dá v Itálii cestovat. A sice luxusní kupé „salottino business“ ve vysokorychlostních jednotkách řady ETR 500.

Pravdou je, že jsme si museli pořádně připlatit, ale jelikož jinak jsme příliš služeb Trenitalie nevyužívali a osobní vlaky jsou v Itálii velmi levné, mohli jsme si jednu poměrně krátkou cestu dovolit. Ve Florencii se podíváme jednak na nově postavenou tramvajovou trať, svezeme se splašeným midibusem po toskánském venkově a nesmí chybět ani procházka historickými uličkami světoznámého historického centra.

Ráno jsme opět nikam nespěchali- podle původních plánů jsme totiž měli téměř celé dopoledne ještě věnovat Římu, zejména dráze do Giardinetti. Ale protože jsme všechno stihli už předešlý den, měli jsme najednou volno. Místenku na vlak do Florencie jsme přitom koupili už v sobotu odpoledne, abychom měli svá místa jistá. Navíc na římských nádražích jsou fronty u pokladen, prodávajících jízdenky vysokorychlostních vlaků Frecciarossa a Frecciaargento (červená střela a stříbrná střela) po celý den značně dlouhé a riskovat problémy při nákupu velmi drahých jízdenek u automatu jsme se přeci jen báli. Teď jsme tedy měli v ruce povinnou místenku na vlak, odjíždějící z Říma až v 11:15, času tedy dost. Vyřešili jsme to tradičně, k plné spokojenosti obou účastníků a celkem v italském stylu. Zatímco Lukáš si přispal, Honza vyrazil krátce po sedmé hodině ráno jedním z prvních ranních autobusů linky 791 do počínající ranní špičky. Jako většina autobusových linek v Římě je totiž 791 pořádně dlouhá a jede vlastně přes celé město. Od nádraží Trastevere pokračuje k jihu, po Marconiho mostě překročí Tiberu a o chvíli později se připojí na extrémně širokou výpadovku Via Cristoforo Colombo, končící až v přímořské Ostii. Za dalších pár minut projede čtvrtí mrakodrapů E.U.R, jejíž základy sice položil italský meziválečný diktátor Mussolini, ale základní ráz „římského Manhattanu“ je až z 50. a hlavně 60. let. Takto napsáno to vypadá jednoduše, ale jízdní doba linek tohoto typu je extrémně dlouhá a hlavně neodhadnutelná. A protože nikde po trase (kromě okolí konečné v EUR) se linka nepřibližuje k metru, nezbývá cestujícímu nic jiného, než se modlit, aby zácpy nebyly nadměrné- cesta zpět autobusem totiž zabere často ještě víc času, než dojet k metru a vrátit se tímto jediným spolehlivým prostředkem římské MHD. Tentokrát autobus jel z Cornelie na konečnou něco málo přes hodinu... Další zdržení vyplynulo z toho, že ačkoliv čtvrt EUR metro obsluhuje dobře, autobusy končí poměrně daleko na terminálu Palazzo dello Sport a z nácestných zastávek je to na metro poměrně daleko.

A když u nakonec Honza na stanici metra „modré“ linky B byl, pokusil se vyfotit typickou stanici nejstarší části zdejšího systému metra: EUR Fermi. Metro tu jezdí od roku 1955 a celá trasa B se od novějšího „áčka“ značně odlišuje- ať už tím, že naprostá většina stanic má boční nástupiště, nebo třeba výrazným podílem povrchových úseků. Toto počínání ovšem neuniklo bdělému dohledu dozoru nástupiště a následovala italsky vzrušená hádka za pomoci výrazů typu „fotografire vietato“ (focení zakázáno), „terorismo“ a nakonec „mile euri“ (tisíc eur). Nezbylo, než zahájit ústup, omlouvat se a dušovat, že mají tu čest s „Amico di trasporto urbano de la Reppublica Cecha“ a výsledkem byla nutnost absolvovat přátelské pití kávy v blízkém baru s celým početným personálem stanice. Kdyby v tuto chvíli na EUR Fermi odpaloval muslimský terorista bomby, nikdo by mu v tom nebránil... Celkově ovšem tímto způsobem došlo k dalšímu zdržení, v hotelu jsme se proto sešli až po 9. hodině. Ale jak už bylo řečeno, vůbec to nevadilo, protože i tak jsme se v klidu stihli nasnídat, rozloučit se s extrémně přátelským personálem hotelu Aurelius a metrem dojet na nádraží Termini.

Řím: posprejovaná starší souprava metra typu MA200 opouští stanici EUR Fermi. 6.3.2012 © Jan Přikryl

I tak jsme byli na nádraží skoro půl hodiny před odjezdem vlaku, naštěstí „naše“ jednotka řady ETR 500 to z výchozího Salerna do Říma stihla o 10 minut rychleji, než předepisuje jízdní řád. Zatím jsme se bavili provozem různých vysokorychlostních jednotek naklápěcích i nenaklápěcích, dnes už prakticky bez výjimky v novém červeném korporátním nátěru Trenitalie. To doplnila pestře zbarvená elektrická regionální jednotka Minuetto, pendlující mezi Termini a letištěm Fiumicino jako vlak komerční linie „Leonardo express“. Když „náš“ vlak konečně přijel, na dlouhé nástupiště se vyvalilo kvantum lidí-  jednotky ETR 500 jsou dnes provozovány výhradně jako jedenáctivozové a bývají vyprodány téměř do posledního místa. Byť s určitými výjimkami- jak jsme očekávali, obě kupé kategorie „salottino business“ byla kromě nás prakticky prázdná, až před odjezdem z Říma se do sousedního nastěhoval blahobytně vyhlížející starší pán. Podle očekávání nás očekávala lehce ošuntělá jednotka z poloviny 90. let, jezdící dosud ve zcela původním stavu. Starší jednotky z počátku 90. let už v provozu nenajdeme a jejich hlavové lokomotivy řady E404 dnes jezdí v soupravách klasických vozů rychlostí do 200 km/h jako vlaky kategorie „freccia bianca“, jejichž tarif se od klasického vysokorychlostního prakticky neliší. A protože i novějších 60 jednotek řady ETR 500 pomalu přichází do let, nastal čas jejich generální rekonstrukce. Ta je vskutku radikální a v takto upravených jednotkách najdeme namísto obvyklých dvou (resp. tří) tříd hned 4 různé kvalitativní třídy. Cílem je zcela nepokrytě zvýšit rozsah „lepších“ tříd, za něž si Trenitalia nechává velmi dobře zaplatit. Zatím ale rekonstruované jednotky jezdí jen na expresních vlacích, které mezi Římem a Milánem nikde nestaví, což jsme rozhodně nepotřebovali.

Navíc z posezením ve „staré“ jednotce jsme byli maximálně spokojeni. V kupé velikosti rakouského „Business Abteilu“ najdeme 4 kožená křesla, která lze několika možnými způsoby polohovat, k dispozici je vytahovací stolek a velká odkládací plocha, na rozdíl od podobného stylu cestování v rakouských Railjetech jsou ale tady křesla umístěná přímo u oken. Na svých místech jsme našli italské noviny, což je v této kategorii automatická služba. Když se vlak pomalu dal do pohybu rozsáhlým zhlavím nádraží Termini, nikdo si nás zprvu nevšímal. To ale nevadilo, protože průjezd Římem nabízí spoustu stále se měnících pohledů z okna vlaku. Za poslední větší stanicí římského uzlu Nomentana jsme nabrali rychlost, zprvu jsme ale jeli vedle standardní tratě římskými předměstími. Až za stanicí Settebagni se náš vlak od konvenční tratě odpojil na estakádu a za chvíli už jsme jeli standardní rychlostí 250 km/h. A zatímco venku se míhala vysokou rychlostí v přestávkách mezi dlouhými tunely krajina, začala nás Trenitalia hostit. Napřed jsme si museli vyslechnout obřadné italsko-anglické hlášení a pak se k nám vydal vlakvedoucí z nedalekého služebního prostoru, aby nám nabídl občerstvení- samozřejmě gratis. A když je člověk rozvalen v luxusním křesle, popíjí kvalitní červené víno a za okny defiluje malebná krajina Lazia, Umbrie a Toskánska, je cestování požitkem pro všechny smysly! Navíc průzkumem vlaku jsme zjistili, že tu nejsme jediní Češi: v sousedním voze 1. třídy byla slyšet jadrná čeština jednoho cestujícího- ještě štěstí, že ostatní obsahu promluvy nerozuměli... Plynulou jízdu přerušilo krátce před Florencií prudké zastavení v tunelu. Asi 5 minut vlak stál z neznámého důvodu ve tmě, než se zase rozjel- od té chvíle už na displejích svítilo avízo, že ve Florencii budeme mít zhruba 10 minut zpoždění. Což nám ani v nejmenším nevadilo, protože hodina a půl jízdy je v takovém luxusu opravdu příliš krátká.

Řím: celkový pohled na zhlaví nádraží Termini. 6.3.2012 © Jan Přikryl

Z posledního dlouhého tunelu Diretissimy jsme se ale vynořili až těsně před městem, kde vysokorychlostní trať překračuje řeku Arno a vzápětí se ve stanici Firenze-Rovezzano připojuje ke konvenční trati z Říma. Zbývalo už jen projet rozsáhlou stanicí Firenze Campo di Marte, která je často jedinou zastávkou na území města pro vlaky, které cestou z Říma na sever a nezajíždí na hlavové nádraží Santa Maria Novella. Vysokorychlostní vlaky ale mají ve Florencii úvrať prakticky všechny, na čemž se zřejmě nic nezmění do dokončení nového vysokorychlostního nádraží v poměrně odlehlé poloze od města. I my jsme pomalu projeli kolem historického depa a za chvíli vlak zastavil u dlouhého nástupiště stanice Firenze S.M.N. Přivítala nás obrovská výpravní budova ve velmi studeném stylu 30. let- však se taky jednalo o vzorovou stavbu nádraží dle vkusu fašistických vůdců. Obrovská hala, kde se čas zastavil v těch 30. letech (a taky už náležitě zchátralá) mírně připomíná česká a slovenská nádraží o zhruba 20-30 let mladší, tady je ale vše podstatně větší. S halou kontrastuje temná chodba kolem ústí nástupišť a celkově nás nádraží svým vzhledem trochu zklamalo. Ostatně není překvapující, že jeho správcem je i u nás známá společnost Grandi Stazioni, jejíž nádraží patří v Itálii k těm méně pohostinným (byť se bohužel zpravidla jedná o ta nejvýznamnější).

Dlouho jsme se tu ale nezdrželi, protože naše kroky vedly do hotelu. Bylo sice celkem brzo, ale chtěli jsme se co nejrychleji zbavit batohů. Hotel byl kousek od nádraží, podle polohy jsme ho taky vybrali. Cestou jsme jen minuli regionální autobusové nádraží, ukryté nenápadně uvnitř vnitrobloku starých domů a za pár minut chůze úzkými uličkami jsme došli na Via Masso Finiguera, kde se nalézá hotel řetězce Best Western jménem Adriatico. Tady nás čekalo překvapení: ačkoliv cena za nocleh nebyla ani tentokrát nijak extra vysoká (byť na osobu a noc mírně překročila 35 eur), takový pompézní luxus jsme opravdu nečekali. Opět se jednalo o čtyřhvězdičkové zařízení, ale tentokrát nás úplně dorazilo, že po vstupu na pokoj nás televizní obrazovka vítala jménem! Z okna se nabízel výhled na panorama toskánských hor nad Florencií, ale i na nepříliš vzhledné dvorky přímo pod námi, pokoj samotný plně odpovídal náročným standardům. Nicméně podle plánu jsme se tu dlouho nezdrželi- víc, než hotelový luxus, nás lákaly dopravní zajímavosti města.

Florencie: souprava starých nízkopodlažních vozů ze 60. let po modernizaci stojí na nádraží Rifredi jako osobní vlak do Livorna. 6.3.2012 © Jan Přikryl

Ačkoliv většinu zdejší MHD dosud zajišťují pouze autobusy, některé jejich linky rozhodně stojí za svezení. Ať už mikrobusy, motající se uličkami historického centra, nebo některé spíše venkovské linky. Právě jedna taková byla prvním cílem naší cesty. Linka č. 43 totiž nejdéle, skoro 3 hodiny, vymetá úzké venkovské uličky a navíc v kombinaci s linkou 25, jedoucí z centra Florencie po hlavní silnici, mířící na sever do hor, umožňuje velmi elegantní okruh. Jak už to ale u takových linek bývá, většina spojů linky 43 jezdí jen v podstatně fádnější zkrácené verzi, nejdelší variantu do vesnice Plan di San Bartolo jezdí jen 3x denně, přičemž odpoledne za denního světla jel autobus pouze ve 14:05. Na tom by nebylo nic problematického, kdyby ovšem autobus neodjížděl z Piazza Dalmazia na předměstí Florencie. Dojet tam autobusem MHD bychom už kvůli nedostatku času nestihli, vedle celodenní jízdenky na MHD jsme tedy investovali ještě do jízdenek železničních a popojeli jsme do předměstské stanice Firenze-Rifredi. A protože vzdálenost mezi nádražími S.M.N. a Rifredi je velmi krátká (prakticky kolejiště jednoho nádraží plynule přechází do druhého), vzali jsme zavděk rekonstruovanou a velmi dlouhou soupravou vozů typu Carrozza Vicinale Piano Ribassato (lokální vůz se sníženou podlahou) na osobním vlaku do Livorna. Ačkoliv tyto vozy jsou velmi staré (vyráběly se v letech 1965-1982), jsou už nízkopodlažní a proto slouží ve velkých počtech dodnes. A protože vlak byl velmi plný, usadili jsme se na tu chvíli v zavazadlovém prostoru na sklápěcích sedadlech.

Na Rifredi jsme byli rádi, že vystupujeme, do vlaku se totiž hrnuly další davy lidí. Stanice sice slouží převážně místním vlakům, ale zastavují tu i některé dálkové, zejména noční vlaky. Proto je stanice náležitě velká, najdeme tu 5 ostrovních nástupišť, která jsou ale o poznání kratší, než extrémně dlouhá nástupiště nejdůležitějších italských nádraží. Když jsme se pokochali původní výpravní budovou z konce 19. století, zamířili jsme předměstím Rifredi zhruba půl kilometru na Piazza Dalmazia. Na tomto malém náměstíčku nás nejdřív znejistěly výkopové práce, protože jsme mysleli, že díky nim je zrušena nástupní zastávka našeho autobusu. Ve Florencii ale mají v autobusové dopravě jednu vymoženost: stejně pojmenované zastávky jsou v názvu ještě odlišené čísly, např. pro jeden směr má zastávka dodatkové číslo 01, zatímco protisměr je 02. A protože jsme věděli, že jedeme z Piazza Dalmazia 05, pohrdli jsme jak onou zrušenou „jedničkou“, tak opodál stojící „trojkou“. Hledaná zastávka se nacházela uprostřed náměstíčka a autobus už tam čekal. I když pojem autobus není úplně přesný- největší dopravce v rámci zdejší MHD, městská společnost, ATAF, totiž na linku 43 nasazuje jen sedmimetrový mikrobus značky Cacciamali. A jak je v Itálii zvykem, i poměrně dlouho před odjezdem už tu poměrně dost lidí sedělo. Protože jsme jeli na venkov, cestující se navíc znali a družná zábava probíhala celou cestu- hlavně jedna starší paní pusu nezastavila ani na vteřinu.

Florencie: zhruba 10 let starý autobus značky Breda/Menarini se otáčí na velkoryse řešené smyčce v Pian di San Bartolo na lince 25. 6.3.2012 © Lukáš Uhlíř

Když jsme vyjeli, nic nenasvědčovalo, že cesta bude něco výjimečného. Jeli jsme po širokých hlavních silnicích na rovinatém předměstí Florencie. Až po zhruba 10 minutách jízdy jsme za zastávkou Pieraccini odbočili na úzkou silničku, zvolna stoupající po úbočí zvolna se zužujícího údolí do hor. V těchto místech už sice souvislé osídlení nebylo, jen malé vesničky, ovšem provoz na silničce byl silně adrenalinový: oba kraje totiž lemovaly vysoké kamenné zdi, bránící vyhýbání vozů. Takže auta v protisměru houfně couvala, zatímco motorkáři se v plné rychlosti protáhli škvírami mezi autobusem a zdí. Charakter provozu navíc nebyl důvodem, aby řidič zpomalil a celou cestu jsme jeli značnou rychlostí jen s minimem zastávek (všechny zastávky ve Florencii jsou vlastně na znamení). Když jsme obsloužili roztroušené osídlení v údolí potoka, začala cesta za zastávkou Dante da Castiglione prudce stoupat a nabízely se úžasné pohledy na celou Florencii. Když jsme překonali horský hřeben, neméně strmě jsme přes roztroušené osídlení vesničky Fondi v mnoha serpentinách klesali. Jako bonus jsme viděli spřažené motoráčky obligátní řady ALn 668, mířící z Florencie do horského města Borgo San Lorenzo- tam jsme další den rovněž měli v plánu jet. Ale všechno krásné jednou končí a po táhlém stoupání jsme se konečně připojili na hlavní silnici, kde vzápětí midibus na velké smyčce na kraji vesnice Plan di San Bartolo ukončil svou jízdu. Nás tady čekal poměrně krátký přestup na autobus linky 25, resp. její nejkratší verze, která v této smyčce rovněž končí. Tato linka je poměrně významná a proto jsme se svezli obligátním dvanáctimetrovým autobusem značky Breda-Menarini. Prakticky celou cestu až do centra Florencie jsme prudce klesali, ale autobus byl dost plný, takže požitek nebyl tak výrazný. Navíc jsme značnou část cesty jeli po hlavní silnici, až závěrečné klesání probíhalo po úzké původní ulici Via Bolognese, která byla opět náležitě úzká. Nicméně než jsme se nadáli, byli jsme na Piazza San Marco v samém centru Florencie, kde mezi renesančními paláci najdeme velký terminál autobusů MHD.

Teď nás čekala zhruba kilometrová procházka přes centrální náměstí s katedrálou k dalšímu kostelu, který sice není tak významný, ale mezi dopravními fanoušky je známější. Centrální nádraží ve Florencii se totiž jmenuje podle kostela Santa Maria Novella, který se nachází hned vedle. Je v Evropě jen málo případů, kdy se nádraží jmenuje podle kostela, navíc poměrně pamětihodného. Nás ale v tuto chvíli nezajímaly kostely, ale tramvaj. Ta jezdí na jediné, necelých 8 km dlouhé lince, která začíná právě před nádražím. Tramvaje ve městě nejezdí dlouho, teprve od roku 2010 a podle poměrně ambiciózních plánů tu v blízké budoucnosti mají jezdit další 2 linky. Stavební činnost ani u jedné z nich dosud neprobíhá, nicméně kvůli tomu u nádraží končí tramvajové koleje do ztracena (jako příprava na prodloužení) a v přilehlém úseku najdeme několik připravených odboček, aby se kvůli stavbě dalších tratí nemusel omezovat provoz na již existující lince. Obě konečné jsou kusé, což ale nevadí: jezdí tu totiž obousměrné článkové vozy typu Sirius výrobce Ansaldo-Breda. A to velmi často, celý den se jezdí v intervalu 4-5 minut, přičemž tramvaje jsou hodně plné. Jízdní doba v celé trase činí 23 minut a celkový charakter trati připomíná nově vzniklé provozy ve Francii. Tramvaj napřed vede v uličním prostoru na segregovaném tělese po okraji historického centra, pak si tramvaje s neotočnými podvozky zahrkají na esíčku v parku na břehu řeky Arno, kterou pak po speciálním tramvajovém mostě překročí. Pak následuje poměrně fádní jízda rovinatými předměstími, většinou opět na segregovaném tělese uprostřed ulice. A protože je trať nová a velkorysá, najdeme tu i řadu kratších tunelů a podjezdů. Konec trasy vede rozvojovými částmi města, kde se intenzivně staví a konečná je v polích u dálnice z Říma do Bologne. Jaký div, že na konečné jsme byli v tramvaji sami. Důvodem pro takové trasování je ale rozlehlá vozovna, pro kterou zjevně blíže osídlení nebylo místo.

Florencie: setkání tramvají typu Sirio na okrajové konečné jediné tramvajové linky Villa Constanza. 6.3.2012 © Jan Přikryl

Kupodivu nazpátek jsme v tramvaji sami nebyli. Zaujali jsme postaršího pána s velmi nenucenými mravy, který nám napřed poměrně povídal cosi o „eroino“, „hascisc“ a „mariuana“. Jen škoda, že jsme mu moc nerozuměli a nevěděli jsme, jestli chce drogy od nás, nebo je sám má, případně podává trestní oznámení. Pak si pán opřel o dveře kabiny řidiče deštník a celou zpáteční cestu si s bohatým komentářem cosi zapisoval do notýsku. U nádraží jsme raději prostor konečné rychle opustili, neboť pán začal v blízkosti policejního auta opět vyřvávat cosi o výše zmíněných drogách a ukazoval přitom na nás prstem. Nás teď ale čekal opět autobus- tentokrát okružní linky 12 (protisměrný okruh nese číslo 13), jedoucí napřed historickými předměstími na opačném břehu řeky Arno a následně mezi velkolepými milionářskými vilami mnoha serpentinami po svahu až na zastávku Piazza Michelangelo, odkud se nabízí krásné výhledy na historické centrum Florencie hluboko pod námi. Když jsme si vše řádně prohlédli a zdokumentovali, následoval pěší sestup do centra. Protože nás poháněl hlad a vítr, v těchto vyšších polohách vanoucí, zvolili jsme nejkratší spojnici, jíž je dlouhé schodiště Via di San Salvatore al Monte. Za pár minut nepříjemné chůze po mnoha dlouhých schodech jsme překonali hradby a vnořili se do úzkých uliček města. Ty mají ve Florencii výrazně jiný ráz, než jinde v Itálii: ne, že by byly širší, ale okolní domy jsou extrémně vysoké. Bohužel jak se v renesančním domě dostanou nájemníci do 5. patra jsme neměli možnost zjistit, nicméně takto vysoké domy z 15. století jsou poměrně raritní. Ačkoliv do uliček denní světlo nezasvítí, i tady jezdí MHD, byť pouze v mikrobusové podobě.

Takto jsme za chvíli došli až k nejvýraznější pamětihodnosti města, starému mostu Ponte Vecchio. Ten je ale mnohem hezčí zvenku, než když na něm člověk stojí- zajímavý je totiž tím, že je celý obestavěný různými obydlími a stánky, takže z mostovky připomíná spíše ulici. Zlatnické krámky navíc dávají mostu značně orientální charakter. U mostu jsme chtěli povečeřet, ale nepochodili jsme. Ne, že by tu bylo nějak extra draho, ale i tady otevírají restaurace pozdě, nejdřív v 18:30. Nezbylo, než pokračovat ještě užšími uličkami na druhé straně řeky dál směrem k hotelu. A vyplatilo se: jen o kus dál na náměstí Piazza di Santa Trinitá jsme našli nenápadnou a přes absenci klientely už otevřenou restauraci. Ani tady nebyly ceny nijak extrémní, ačkoliv prostředí renesančního domu se tvářilo nadmíru luxusně, stejně jako obsluha. Zatímco uvnitř jsme mohli obdivovat památky na sjednocování Itálie v 2. polovině 19. století, úplně nás dostaly záchody! Již vstup na toaletu nasvědčoval, že nás čekají zážitky nevídané- nebývá totiž zvykem, aby potřebného vítal šumící vodotrysk. Uvnitř návštěvníka čekají mramorová umyvadla a zlaté kohoutky, vlastní místnosti, kam musel i císařpán pěšky, zví velikosti slušného obývacího pokoje a kromě obligátní mísy je zdobí imitace antických amfor.

Florencie: detailní záběr na středověký most Ponte Vecchio z vyhlídky na Piazza Michelangelo. 6.3.2012 © Lukáš Uhlíř

Po večeři jsme se vrátili do hotelu, který už nebyl nijak daleko. Další část večera jsme strávili popíjením vína z vlastních zásob a sledování soutěží na italské televizi RAI Uno. Moc jsme tomu sice nerozuměli, nicméně stěhování paklů stoeurových bankovek sem a tam nás celkem zaujalo. Když hodina pokročila, vydal se Honza ještě do ztemnělých ulic města, protože liduprázdné ulice nočních italských měst nabízejí unikátní atmosféru. Zejména pokud je zrovna po dešti, jako v tomto případě. Cestou se vyplatí zastavit se na některém náměstíčku na dobré italské víno, které sice není zrovna levné (sklenice stála univerzálních 5 eur), ale umožní to vychutnat si plně večerní Florencii. Pak už nezbylo, než se vrátit do hotelu a jít spát, protože nás další den čekal dopravně náročný den.