Báječní muži na kouřícím stroji aneb Čtyřkolákem na vandr 2012

Po dlouhé absenci na železničních akcích jsme se rozhodli „dobít si baterky“ akcí Za zlatým pokladem z Prahy Bráníka do Postupic. Vzhledem k očekávanému příjemnému počasí a chuti přespat zase někde pod korunami stromů jsme s kolegou Michalem naplánovali výstup v Týnci nad Sázavou s prohlídkou hradu, návštěvu vojenského muzea v Lešanech a přespání kdesi mezi lesy.

Z Kolína naše řepácké trio, které doplnil pro sobotu ještě Tomáš, odvezl na „Hlavák“ rychlík Johannes Brahms s Messerschmidtem v čele. Zde na sedmém peronu čekala klasická souprava posázavského pacifiku o čtyřech vozech Bmto s šestkou Barčou. Samozřejmě jsme obsadili sedačky nad prvním podvozkem za lokomotivou, abychom si vychutnali bublání stojaté „třistadesítky“. Do Bráníka se jelo bohužel jen chvilku, ale i tak stál fonetický zážitek zato. Zde už čekal kouřící Čtyřkolák s řadou Rybáků a také další členové řepáckého Bratrstva kočičí pracky.

Praha Bráník: No cemment, no vápno... © Jiří Petržílek

Jelikož mne už nějakou dobu lákalo přiblížit vlakyneťákům nelehkou službu na parní lokomotivě, domluvil jsem s osádkou páry kratší jízdu na lokomotivě s možností fotografování. Vršovičtí byli velmi vstřícní a strojvedoucí mi umožnil v Davli naskočit na stroj. Nestíhal jsem sledovat fírovo bravurní ovládání tohoto silného stroje a zároveň kmitání topiče mezi přikládáním do kotle, kontrolování vodoznaků, tlaku páry a hlídání návěstidel v levých obloucích. Že to nebude expedice jednoduchá jsem se přesvědčil při vjetí do prvního oblouku. Jedna má noha stála na tendru, druhá na krycím plechu na podlaze lokomotivy, levačkou jsem se zuby nehty držel nízké střechy, abych si nerozbil hlavu, v pravici šotidlo a ještě jsem musel vyvažovat, neboť mi co chvíli hrozil pád na topičovu lopatu. Jen co fíra otevřel regulátor, Čtyřkolák začal štěkat jak o život a v tu chvíli mi bylo jasné, že veškeré povídání o ježdění a věcech kol lokomotivy se omezí na záběry ze skříňky na kradení duší a vlastní pocity. Ty byly úžasné, neboť jet na pořádné páře se mi dosud nepodařilo. Vítr mi svištěl kol uší, doprovázen oblaky kouře a sazí, jež jsem nestíhal oklepávat z foťáku a trička. Co chvíli mi za krkem přistál výfuky utržený kus vegetace a hlavně bylo nutné sledovat ušotitelné zajímavosti kol trati. Nejsilnější zážitek mne čekal v jednom z tunelů, do kterého vjela pára výběhem, aby strojvedoucí po cca třiceti metrech otevřel regulátor. To se okolo mne rozpoutalo pravé peklo, štěkot výfuků se odrážel od stropu a stěn tunelu a myslím, že nám všem málem praskly bubínky. Po chvíli jízdy se před námi otevřel výhled na viadukt Žampach, který právě obložen lešením procházel velkou opravou. Fotil jsem jak o život, skály, kouř nad střechou mašiny, návěstidla, tunely...

On the road: A zase nad střechou © Mixmouses

Všechno krásné jednou končí, před námi se otevřelo kolejiště žst. Jílového u Prahy a mně skončila nejkrásnější „šichta“ v životě...

Jak jsem již v plánu uvedl, s kolegou Michalem nás čekal v Týnci výtečný oběd v restauraci u mostu, sestávající z kachničky se zelím a bramborovými noky a poté prohlídka místního hradu. Stavba tato byť rozsahem malá, o to byla zajímavější. V budově vedle věže s rotundou bylo muzeum s expozicemi místního porcelánu, jak šily naše babičky, výstava obrazů a také se dostalo slovem i fotkami na Skautské hnutí. Ve věži s rozhledem sídlili v předposledním patře netopýři a patřičně nám dávali najevo, že ve dne přeci každý slušný živočich spí. Odér jimi vydávaný raději komentovat nebudu. Z hradu následoval přesun na nádraží, z něj žlutozeleným ropovodem do Krhanic, odkud jsme přešli do Vojenského muzea v Lešanech. Zde byl zákaz fotografování, proto Vám přiblížím tuto prohlídku jen slovem. Již zdálky se na nás smálo Prasátko v khaki „uniformě“ se zapřaženou cisternou, několik historických vagonů včetně dvou z pancéřových vlaků. Největší překvapení jsme zažili po vstupu do hangárů, tématicky rozdělených podle časových etap. Tolik krásných historických vozidel, nejen vojenských, ale i hasičských či továrních prototypů jsme na jednom místě ještě neviděli. Navíc byly ve stavu, v jakém většinou auta opouští výrobní závod, a jak nám ochotná paní „dohlížitelka“ sdělila, cca 80% jich je plně provozních! Byli jsme zde jako u vytržení, ve venkovní expozici nás udivovaly všemožné střílecí , špehovají a jiné samohyby nejen naší a sovětské provenience, některé v docela bizarních provedeních. Inu, lidstvo ví, jak si udělat dobře...

Týnec nad Sázavou: A ještě s kouskem města © Mixmouses

Z Lešan vedly naše kroky na zastávku Prosečnice, kde jsme se ještě jednou pokochali průjezdem parního vlaku, vracejícího se vozejčkem s černýma šutrama napřed do Prahy. Po malé občerstvovací pauze v zastávkové hospůdce jsme chutě vyrazili vstříct lesům. Po malém nedorozumění s nepřesnou mapou jsme nechali intuici, by nás zavedla na místo ku spánku nejvhodnějšímu. A tak se i stalo, po asi půl hodině nás uvítalo tábořiště v mezi trampy legendárním lomu Borovíčko. Poměrně utahaní jsme po donášce vody a dřeva spáchali mírně pozdní večeři, po ní kávičku s doutníčkem, povídání o příhodách z vandrů a sjíždění řek a pod oblohou plnou hvězd jsme nakonec ulehli do spacáků. Skoro hmatatelné ticho nás velice záhy poslalo do říše Morfeovy...

Prosečnice: Poslední pohled na vracejícího se Čtyřkoláka © Mixmouses

Nedělní ráno nás probudilo neuvěřitelným ptačím koncertem v píp-moll a slunečnou oblohou. Po vydatné snídani, poklizení tábořiště a sbalení věcí jsme se vydali na obhlídku loveckého zámečku Horní Požáry, z něhož však díky hustému zalesnění nebylo moc vidět. Cesta zpět do Prosečnice se nám díky opětovným nepřesnostem mapy trochu zkomplikovala. Jelikož se blížilo poledne, rozhodli jsme se zkusit štěstí v již známé hospůdce Na zastávce. Pro jistotu jsem nakoukl do čekárny, kolik že to asi budeme mít času na oběd. Bylo to zhruba pět minut, takže jsme se naobědvali pouze vidinou dobrého jídla. Další vlak totiž jel až za tři hodiny, což se nám čekat poněkud nechtělo. Ledva zmizely vidiny oběda, zaslechli jsme od Krhanic houkání vlaku, a podle zvuku nám spadl kámen ze srdce, neozvala se Šumperská pomsta, ale čistokrevná Barča. No, tentokráte nám nebylo příliš přáno si vychutnat dunivý zvuk ala „celej nebožtik Álojs“, neboť se z vyvíječe randálu ozývalo cosi, co tam nepatřilo. Jeden hrnek vydával i na volnoběh rachot, jako když bušíte kýblem spojovacího materiálu o točnu. A když fíra roztočil kontrolér, bylo mi jinak krásně vybarvené Barči docela líto...

Prosečnice: Blíží se kašlající Bára © Mixmouses

Cestou do Prag Hbf  jsme křižovali dvojče Šukafonů s outěžky, téměř nic nezahlídli z ONJ a z Vršovického depa se mi podařilo ulovit jen pár rychlých záběrů Banána v původním nátěru. Po rozjezdu z Prahy Vršovic se nás jal stíhat Ešus, nemocná Barča statečně držela krok a poté Ešák začal mizet. Důvodem byla jeho jízda do odbočky, škoda, mohl to být zajímací dostih.

Na Hlaváku byl čas v pohodě přelézt na nástupište, ze kterého nám jel rychlík Portáš. I tentokráte byl veden Messerschmidtem. Fíra ovšem nedbal toho, kde stojí většina cestujících a v rámci rychlejšího nástupu do vlaku táhl soupravu až ke klacku. Cesta do Kolína proběhla bez mimořádností v poloprázdném vagoně. Krásný parní vandr jsem zakončil už jen drobnou nepříjemností, velká chuť na kávu mne dohnala k použití nádražního výherního automatu, „vyhrál“ jsem černou kávu, která ovšem chutnala jak stará rozmočená Hardyspojka...

Děkuji tímto celé partě okolo Vršovického Čtyřkoláka za krásný zážitek a přeji jim spoustu kilometrů bez poruch a mimořádností.