Úzkou stopou na Rujáně – Rasender Roland

     24 km dlouhá úzkorozchodná trať o rozchodu 750 mm, oficiálně nazývaná Rügensche Bäderbahn – Rujánská lázeňská železnice (RüBB), spojuje město Putbus přes Binz, Sellin a Baabe s Göhrenem. Navíc existuje 3 km dlouhá splítka s normálním rozchodem mezi Putbusem a zastávkou Lauterbach Mole ležícím téměř na břehu moře.

     Původně se na Rujáně nacházelo úzkorozchodných tratí mnohem více, dodnes se však dochovala pouze tato a patří k hlavním rujánským atrakcím. Se stavbou se začalo již v roce 1895 a do roku 1899 bylo vybudováno na 97 km tratí. Kromě dodnes provozovaného úseku Putbus – Göhren se jednalo také o tratě:
- Altefähr – Putbus (35 km)
- Bergen (Rügen) – Wittower Fähre (22 km) a Fährhof – Altenkirchen (14 km).

Mapa Rujány.

     Tyto úseky od počátku sloužily zejména místním zemědělcům k odvozu jejich surovin a osobní doprava tu měla vždy podružný význam. Například v roce 1957 jezdily mezi Altefährem a Putbusem čtyři páry osobních vlaků, mezi Bergenem a Wittower Fähre pouze tři páry, některé vlaky byly přitom smíšené, zatímco mezi Putbusem a Göhrenem se prohánělo až deset párů osobních vlaků. Styk s normálněrozchodnými tratěmi se nacházel ve stanicích Bergen, Altenkirchen a Putbus. Především z tratě Altefähr – Putbus odbočovalo velké množství polních drah, které spojovaly příslušný zemědělský statek s železnicí. Nenacházely se tu téměř žádné klasické nádražní budovy – čekárny a nákladiště byly vybudovány z vlnitého plechu, který se stal pro zdejší úzkokolejky typickým.

     Zajímavé bylo trasování tratě z Bergenu. Dráha byla ukončena ve Wittower Fähre, odkud se bylo nutno dostat na protější břeh do Fährhofu pomocí trajektu. Dále vlak ujel svých posledních 14 km do Altenkirchenu, který byl nejsevernější stanicí ve Východním Německu. Pod pojmem „trajekt“ si tu ovšem nepředstavujte nic velkého. Jednalo se o jakýsi převozní prám, který umožňoval převoz železničních vozidel. Standardně se přepravovaly jen vozy, lokomotivy pouze v případě potřeby a musely se kvůli stabilitě umístit doprostřed lodě. V roce 1918 byla z Buhrkowa nedaleko Altenkirchenu postavena 6 km dlouhá odbočka do Bugu, kde byla vojenská pozorovací stanice. Dráha však byla demontována již v roce 1930.

Původní podoba trajektu jezdícího mezi Wittower Fähre a Fährhofem © Darkone

     Poté, co přepravu zemědělských produktů přebraly automobily, čekal železnici neodvratný konec. Mezi Putbusem a Altefährem se přestalo jezdit v roce 1967, do roku 1971 byla také postupně uzavřena trať vycházející z Bergenu. V původních záměrech se počítalo i s uzavřením tratě mezi Putbusem a Göhrenem. K tomu však naštěstí nikdy nedošlo, a proto se nám dráha dochovala do dnešních dnů. Ale ani ona to neměla ve své historii lehké.

     Původně všechny zdejší tratě vybudovala společnost Rügensche Kleinbahnen Aktien-Gesellschaft (v překladu Rujánské úzkokolejné železnice, akciová společnost), kterou v roce 1949 převzaly východoněmecké DR. Po letech vzestupu a útlumu za dob hospodářské krize i druhé světové války následoval v 50. letech opravdový rozvoj. Z celé tehdejší NDR směřovaly na Rujánu tisíce dovolené chtivých pracujících a v jejich přepravě měla úzkokolejka spojující Putbus a Göhren nezastupitelnou roli. Po úvahách o zastavení provozu koncem 60. let byly však plány přehodnoceny a dráha se stala významnou turistickou atrakcí. Vždyť např. v roce 1976 převezla železnice na 750 000 cestujících! 90. léta pak byla ve znamení neustálých turbulentních změn. V roce 1996 následovala privatizace, dráha často měnila majitele a předání majetku mezi nimi nebylo vždy bez problémů. Od roku 2008 je provozována společností PRESS (Eisenbahn-Bau- und Betriebsgesellschaft Pressnitztalbahn), která sídlí v podkrušnohorském městečku Jöhstadt ležícím kousek od našich hranic a udržující též úzkokolejku z Jöhstadtu do Steinbachu.

Putbus, úzkokolejné nádraží, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Postupně byl obnoven železniční svršek, který byl původně uložen pouze v písku, za klasický štěrkový, došlo k renovaci nádražních budov a byly postaveny i budovy nové. Nejvyšší rychlost vlaků je 30 km/h.

     Jízdní řád se výrazně liší pro období v sezoně a mimo sezonu. Sezona trvá zhruba od konce května do začátku října a mezi Putbusem a Göhrenem jezdí vlaky ve dvouhodinovém taktu, celkem sedm párů. Navíc mezi Binzem a Göhrenem je takt zahuštěn na hodinový, což zajišťuje třináct párů vlaků. Některé vlaky pak z Putbusu pokračují ve splítce s normálním rozchodem do zastávky Lauterbach Mole společně s tratí z Bergenu. Mimo sezonu pak provoz zajišťuje šest párů vlaků v celé trase, do Lauterbachu se nezajíždí. Jízdní řád naleznete zde.

Binz, vjezd lokomotivy ř.99.4011-5, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Dráha je také zajímavá svými vozidly. Naprostou většinu provozu stále zajišťují parní lokomotivy, byť to není pro Německo nic neobvyklého. U „Divokého Rolanda“ však nepřevažují novostavby parních lokomotiv z 50. let 20. století jako na jiných německých drahách, ale stroje mnohem starší. Typickými se pro tuto dráhu staly stroje řady 99.463 (původně typ „Mh“) se čtyřmi spřaženými nápravami, které vyrobila lokomotivka Vulcan z dnes polského Štětína. Již od doby svého dodání zde jezdí lokomotivy 99.4632-8 (z roku 1914) a 99.4633-6 (z roku 1925) a tato řada je označována jako „Rügendampflok“ (Rujánská parní lokomotiva). Typickými vozidly jsou též stroje řady 99.480, a to 99.4801-9 a 99.4802-7, pocházející z roku 1938 od firmy Henschel. Na Rujánu byly předisponovány v roce 1965.

     Další parní lokomotivy přišly na zdejší síť mnohem později. V roce 2008 se na Rujánu dostala čtyřnápravová lokomotiva řady 99.4011-5, vyrobená již v roce 1931. Nepostradatelnými pro zdejší provoz se staly tři stroje řady 99.77-79, konkrétně 99.1781-6, 99.1782-4 a 99.1784-0, vyrobené v roce 1953 ve východoněmeckém Babelsbergu a představující typické „jednotné lokomotivy“, které lze spatřit zejména v Sasku. Zatímco 99.1784-0 přišla už v roce 1983 a 99.1782-4 v roce 1984, 99.1781-6 byla zakoupena až v roce 2010. Z roku 1939 pochází lokomotiva označovaná jako Aquarius C, vyrobená firmou Borsig, která byla zakoupena od soukromé osoby v roce 2009.

Putbus, ř. 251.901-5, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Okrajově do provozu zasahují také dieselové lokomotivy. Pro vozbu vlaků mezi Putbusem a Lauterbachem Mole, kde nelze objíždět soupravu, je určena čtyřnápravová lokomotiva řady 251.901-5. Byla vyrobena v roce 1964 v tehdejším Západním Německu firmou Gmeinder a většinu svého života sloužila v Rakousku u Štýrských zemských drah. Na Rujánu přišla v roce 1999. K dispozici jsou také posunovací Köf 6003 a 199.008-4.

     Na Rujánských úzkokolejkách jezdila samozřejmě celá řada jiných lokomotiv, zde je uveden stav z roku 2011. Zcela okrajově do zdejšího provozu zasáhly motorové vozy. Mezi Bergenem a Altenkirchenem jezdil v letech 1936-1945 vůz označený jako T1, mezi lety 1951 až 1968 byl pak provozován vůz VT 137.600 na tratích v okolí Putbusu.

     V minulosti se na síti vyskytovalo velké množství úzkorozchodných nákladních vagónů, neboť (na rozdíl od jiných německých drah) tu podvalníky nikdy používány nebyly. Z osobních vozů jsou nejčastěji využívány rekonstruované vozy, které sice pochází z počátku 20. století, ale koncem 70. let došlo k jejich modernizaci, kdy byla oplechována skříň a dosazena nová okna, která jsou v horní části výklopná. Většinou jsou natřeny v poněkud netypickém béžovo-zeleném nátěru. K dispozici je také mnoho původních vozů, které jsou nasazovány při zvláštních jízdách. Všechny osobní vozy jsou vybaveny přechodovými můstky, což je v Německu pro rozchod 750 mm zcela netypické.

Letecký pohled na náměstí Circus © Klugschnacker

     Počátečním bod dráhy se nachází v bývalém rezidenčním městě Putbusu. Městečko je sice malé, ale vévodí mu monumentální kruhovité náměstí s příznačným názvem Circus, které je obestavěno klasicistními budovami s bílou fasádou. Proto se také někdy Putbusu přezdívá „Bílé město“. Na okraji Putbusu pak najdete další místní zajímavost, a to „Haus-Kopf-über“, neboli dům postavený na střeše. I interiér je tomu uzpůsoben, takže si návštěvník připadá, že skutečně chodí po stropě.

     Putbusem prochází normálněrozchodná trať z Bergenu (Rügen) do Lauterbach Mole a normálněrozchodné koleje se tu s těmi úzkými doslova proplétají. Již na „hlavním“ nástupišti je každá kolej pro jiný rozchod, úzké vlaky zde však staví, jen pokud pokračují do Lauterbach Mole. Jinak má úzkokolejka své vlastní malé nádraží a kompletní zázemí - dvoukolejnou výtopnu se čtyřmi stáními, zauhlovací zařízení včetně jeřábu, jednokolejnou halu pro vagony, rampu pro nakládání vozidel na normálněrozchodné vagóny a nechybí ani váha. Na zhlaví je potom umístěno malé muzeum, které je vybaveno drážkou o rozchodu pravděpodobně 600 mm.

Staré nádraží v Lauterbachu, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Tříkilometrový úsek do Lauterbach Mole je tvořen splítkou s normálním rozchodem a na tomto úseku se nachází jediná mezilehlá zastávka, Lauterbach (Rügen), která bývala nádražím. Zachovala se však jen původní budova, kolejiště již bylo sneseno. Úsek do Lauterbach Mole je relativně nový, z roku 1998, výstavba splítky se uskutečnila v roce 1999. V Lauterbach Mole se pak nachází pouze kusá kolej bez jakéhokoliv kolejového rozvětvení. Podstatně větší provoz než po úzkých kolejích je po těch „normálních“ – vlaky z Bergenu tu jezdí v hodinovém taktu a provozuje je, stejně jako na úzké, společnost PRESS. Tvoří je motorové vozy typu RegioShuttle od Stadlera. Samotný Lauterbach je vesnice s 500 obyvateli, ve které se nachází přístav.

Lauterbach Mole, ř. 650.032-4 společnosti Pressnitztalbahn, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Vraťme se nyní do Putbusu a svezme se již jen po úzkých kolejích do Göhrenu. Vlak se rozjede nejprve ve směru s normálněrozchodnou tratí na Bergen, ale záhy se prudce stáčí na sever. Projíždíme typickou severoněmeckou krajinou, charakteristickou nížinatým profilem a obdělávanými poli. Vpravo lze zahlédnout zdálky viditelný zalesněný kopec, kde stála za časů NDR vysílací věž. Vjíždíme do zastávky Beuchow, která se původně jmenovala Lonvitz. Zanikla již v roce 1941, ale v roce 1990 byla opět obnovena.

     Po necelém kilometru se nacházelo nádraží Posewald Kreuzung, kde se původně vlaky křižovaly. Dnes se však staví o kousek dále, na zastávce Posewald. Následuje zastávka Seelvitz, jejíž stejnojmenná vesnice zanikla v 50. letech. Nedaleko se však nalézá kemp a památník v Groß Stresow věnovaný pruským vojskům při jejich tažení v roce 1715, proto se i tady cestující najdou. Před stanicí Binz se ještě nachází zastávka Serams. Zleva je viditelné jezero Schmachter See, zatímco zprava lze v dálce spatřit lovecký zámek Granitz.

     Stanice Binz se původně jmenovala Binz Ost a dnes je její oficiální název Binz LB. Důvodem je odlišit se od asi 2 km vzdáleného normálněrozchodného nádraží Ostseebad Binz, které je konečnou pro vlaky z Lietzowa. Binz je na Rujáně největším lázeňským městem a najdete tu mnoho domů ve stylu tzv. Bäderarchitektur (lázeňské architektury), vyznačující se stavbami ze dřeva, bíle natřenými a s bohatou výzdobou. Nábřežní promenádě vévodí lázeňský dům (Kurhaus) a molo vybíhající daleko do moře.

Ostseebad Binz, lázeňský dům Kurhaus, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Za Binzem se vlak již noří do lesů a je nutné překonat stoupání 1:50. Nejvýše položená zastávka na trati Jagdschloss ve výšce 50 m.n.m. je vzdálena pouhých 10 minut chůze od Jagdschloss (loveckého zámku) Granitz, charakteristického svými čtyřmi rohovými věžemi a střední 38 metrů vysokou věží, ze které se nabízí výhled do širé krajiny. Vlak dále pokračuje do zastávky Garftitz, která slouží též pro křižování vlaků a je doplněna stylovou čekárnou z hrázděného zdiva. Vlevo na kopci je ještě dlouho vidět zámek Granitz. Vlak se opět noří do listnatých lesů a následuje zastávka Sellin West, která slouží cestujícím teprve od roku 2002. Předtím fungovala do roku 1948 a na dlouhou dobu byla zrušena. Vpravo lze zahlédnout pouhé dva čtvereční kilometry velké Selliner See, které kdysi sloužilo pro přistávání hydroplánů. Ty sem pravidelně přilétaly i z Berlína. Stanice Sellin Ost umožňuje křižování vlaků a může se pochlubit novou nádražní budovou, ta původní slouží jako restaurace. Vlaky zde také dobírají vodu, což probíhá prostřednictvím hadice přímo ze studny.

Sellin Ost, lokomotiva ř. 99.1782-4 dobírá vodu, 20.4.2012 © Jiří Mazal

     Následující zastávka Baabe byla do roku 1959 stanicí a dodnes se tu nachází malá staniční budova s nákladištěm. Nedávno došlo ke kompletní rekonstrukci, zastávka byla doplněna kusou kolejí, na které je dnes odstaven krytý nákladní vůz sloužící k prodeji jízdenek. Borovými lesy se vlak přiblíží k již poslední zastávce, Philippshagen. Na zdejší poměry velká nádražní budova dnes slouží jako restaurace. Pak již následuje konečná stanice, Göhren. Nádraží se rozkládá přímo za dunami a jen kousek od centra města, které je lázeňským letoviskem. Obdobně jako v Binzu i zde vystupuje do moře dlouhé molo. Velká dvoupatrová nádražní budova byla postavena v roce 1929 a vedle stojící původní slouží dodnes jako restaurace. Stanici doplňuje též jednokolejná výtopna, vodní jeřáb, obytný dům pro železničáře a objekt WC.ň

     Ačkoliv dnešní Rujána již dávno není oblíbeným místem českých dovolenkářů, rozhodně se její návštěva vyplatí. Moře bývá sice studené i v létě, ale zdejší úzkokolejka je na německé poměry unikátní a najdete tu i řadu jiných kulturních a přírodních zajímavostí.

Prameny
Oficiální stránky dráhy: http://www.rasender-roland.de/
KÜHNE, Klaus-Jürgen. Alles über den Rasenden Roland. Stuttgart: Transpress, 2011. 128 s. ISBN 978-3-613-71404-5