Nejen po úzkých kolejích v Sasku – 2. díl

V sobotu jsme se pohybovali ve městech Zwickau a Chemnitz a jejich okolí, a přestože počasí nám po většinu dne nepřálo a žádnou úzkorozchodnou železnicí jsme se tentokrát nesvezli, program byl opět nabitý. Před osmou ranní jsme se po vydatné snídani v hotelu Zur Tanne postavili na místní tramvajovou zastávku Virchowplatz, abychom odjeli do centra města. Bohužel jsme si předešlý den zapomněli koupit Sachsen-Ticket a automat na zastávce nebyl, takže jsme do tramvaje řady KT4 nastupovali s pocity černých pasažérů.

Na následující zastávce Brander Weg, která je o poznání méně významná, jsme ale automat zahlédli, proto jsme se v mžiku rozhodli vystoupit a obětovat cca 15 minut intervalu na lince zakoupení jízdenky. Pak jsme ale zjistili, že automat má otvor na bankovky zaslepený a 28 € na Sachsen-Ticket jsme v mincích dohromady nedali. Poté, co jsme pomocí nožíku vyprostili postupně dvě různé platební karty, které automat svévolně zhodnotil jako nesprávně vložené a odmítal je pustit, nezbylo než zakoupit jízdenky „Kurzstrecke“ (kde jsme pak stejně překročili povolený počet zastávek) a pořízení Sachsen-Ticketu nechat až do centra.

 
Zwickau, linka č.4 na Städtisches Klinikum, 7.7.2012 © Tomáš Kraus

Z již poněkud sešlé nízkopodlažní tramvaje typu GT6M jsme vystoupili na náměstí Georgenplatz a zběžně jsme prošli centrum města, které působí kompaktním dojmem, přestože určité dopady druhé světové války a stylu výstavby v období socialismu jsou nepřehlédnutelné. Hlavní dominantou je chrám Sv. Marie, nedaleko hlavního náměstí Markt. Zde se také nachází krátká splítka tramvajové tratě (oba směry v jedné stopě) a na vedlejší křižovatce pak začíná jiná splítka – stojí zde totiž dopravní terminál Zwickau Zentrum, konečná zastávka „vlakotramvaje“. Ve Zwickau se však jedná o poněkud obrácený model, než jaký známe odjinud – mírně upravená železniční vozidla zde vjíždějí do města po tramvajové trati. Společný úsek délky cca 1,5 km do zastávky Stadthalle je vedený z důvodu rozdílných rozchodů jako splítka, dále vlak využívá bývalou vlečku a pokračuje na hlavní nádraží. Do města zajíždí každou hodinu spoj linky VB1 ze Sokolova a Kraslic a dopravce Vogtlandbahn zde již od roku 1999 nasazuje vozidla typu Regiosprinter. Jejich nadvláda v ulicích Zwickau však brzy skončí, protože v souvislosti s vyhraným výběrovým řízením nyní Vogtlandbahn přebírá motorové vozy typu Regioshuttle výrobce Stadler. I ty jsou pochopitelně vybaveny například brzdovými světly, blinkry a tramvajovým zvonkem.

Svezli jsme se Regiosprinterem na hlavní nádraží, kam už přijížděl vlak RB po hlavní trati od Drážďan, aby nás po chvíli kousek odvezl na své zpáteční cestě. Tento patrový vlak jsme opustili v malé zarostlé stanici St. Egidien, kde z opačné strany zašlé budovy čekal náš přípoj. Jednalo se o spoj dopravce CityBahn Chemnitz (CB), který zajišťuje dopravu na třech regionálních linkách v okolí Chemnitz, k čemuž mu plně postačuje šest motorových vozů typu Regioshuttle. My jsme se nyní chystali využít zpočátku téměř prázdný vůz na lince (Glauchau -) St. Egidien – Stollberg. Trať byla překvapivě docela zajímavá, vůz jel slušnou rychlostí, nabíral výšku a otevíraly se výhledy do širokého okolí, najdeme tu i zajímavé viadukty. Několik cestujících přistoupilo ve stanicích, které určitě pamatují časy větší slávy, úsměvný byl vybledlý nápis Mitropa ve stanici Oelsnitz(Erzgebirge).

 
Stollberg, RegioShuttle VT516 společnosti City-Bahn Chemnitz, 7.7.2012 © Jiří Mazal

Stollberg je přívětivě vypadající podhorské městečko, ale na jeho prohlídku jsme nešli, ihned jsme pokračovali po kolejích dalším přípojem. Stollberg je totiž také konečnou stanicí (zatím) jediné linky vlakotramvaje v Chemnitz. Zde se narozdíl od Zwickau jedná o klasický vlakotramvajový model, kdy tramvaje vyjíždějí z města po železniční trati. Regionální trať z Chemnitz do Stollbergu byla elektrizována systémem 750V DC a od roku 2002 se zde prohání celkem šest tramvají Stadler typu Variobahn, které projíždějí po městské tramvajové síti v Chemnitz k hlavnímu nádraží. Dopravcem je rovněž CityBahn Chemnitz a linka je označena poněkud divoce číslem 522, což se odkazuje na číslo této železniční tratě v knižním jízdním řádu. Interval je půlhodinový nebo hodinový a není ani příliš divu, že přechod z vlaku na vlakotramvaj způsobil za pár let provozu téměř devítinásobné zvýšení frekvence na této trati.

Závory na zhlaví stanice Stollberg se začaly spouštět, a tak jsme urychleně nastoupili do tramvaje. Vozidlo sjelo z návrší a uhánělo s námi po dně širokého údolí, ručička tachometru se usídlila na krajní hodnotě 80 km/h. To sice způsobovalo jistý hluk u jednonápravových podvozků této 100% nízkopodlažní tramvaje, ale jízda byla velmi svižná a křižování proběhlo bez prodlení. Zajímavostí jsou nástupiště o výšce jen 200 mm nad temenem kolejnice, což sice odporuje železničním předpisům, ale je tak zajištěn bezariérový nástup do vozidla na celé lince. Dolní úsek tratě ve čtvrti Harthau je zajímavější, tramvaj se vine podél říčky a prochází jedním tunelem.

Na smyčce Altchemnitz jsme se napojili na městskou tramvajovou síť, z klasických kolejnic se staly žlábkové a napětí v troleji „pokleslo“ na 600V, ale trolej řetězovkového typu nás doprovázela téměř celou trasu linky vlakotramvaje. Začali jsme také potkávat na první pohled stejné tramvaje, které provozuje městský dopravní podnik CVAG. Město Chemnitz bylo vůbec prvním, které tramvaje z rodiny Variobahn pořídilo, jezdí tu také jejich prototyp. Tramvaje pro linku do Stollbergu se ale poznají jednoduše – všechny jsou červené, zatímco městské tramvaje hrají všemi ostatními barvami (a některé jsou jednosměrné). Ve vozovně jsme zahlédli také svébytně modernizované tramvaje ČKD řady T3, ale ty už slouží jen v pracovní dny. Protože tramvajová síť v Chemnitz je kompletně poválečná, mohl sem smíchovský závod dodávat „plnotučný“ typ T3, zatímco všechna ostatní východoněmecká města požadovala tramvaje T4 s užší skříní.

 
Chemnitz Zentralhaltestelle, 7.7.2012 © Jiří Mazal

Vystoupili jsme na velkorysé zastávce Zentralhaltestelle, kam se sjíždí většina městských a příměstských linek, a v některé časy jsou zde garantované přestupy, označené jako „rendez-vous“. Potom jsme prošli centrum města, z něhož se po válce bohužel příliš nedochovalo – za zmínku stojí jen vzájemně sousedící Stará a Nová radnice (kdy ta Nová vypadá starší než Stará) a osamělá věž Roter Turm, pozůstatek městského opevnění. Zbytek této městské části tvoří zejména obchodní domy a na zdejších pěších zónách je velmi živo. Novější „památkou“ Chemnitz je obří hlava Karla Marxe se slavným nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ na blízkém domě, kolem něhož jsme procházeli cestou k zámku.

Naším dalším cílem byla totiž parková železnice, kterou tvoří okruh kolejí o rozchodu 600 mm délky 2,3 km. Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme chůzí kolem rybníka a vilovou čtvrtí dosáhli „výchozí“ stanice této dráhy jménem Küchwaldwiese. Nad vchodem k peronu visel mechanický „pragotron“ a ukazoval odjezd příštího vlaku ve... 13:20. Původně jsme sem totiž chtěli jít odpoledne a nezjistili jsme si, že drážka v sobotu dopoledne nejezdí – což je docela zvláštní, že zrovna v sobotu, když ostatní dny jezdí celý den. Ani žádné vozidlo tu nestálo, tak jsme se jen zeptali na cestu k nejbližší zastávce MHD a po chvíli nás už kloubový autobus vezl zpět na Zentralhaltestelle.

 
Chemnitz, zastávka Hauptbahnhof, 7.7.2012 © Jiří Mazal

Poté jsme tramvají popojeli k hlavnímu nádraží (kde se tramvaje otáčejí na jediné kusé koleji) a nastoupili jsme do Desira DB Regio, abychom kousek popojeli po jedné ze čtyř železničních tratí, kde jezdí vlaky pod hlavičkou DB Erzgebirgsbahn. Konkrétně se jednalo o trať Zschopautalbahn, která spojuje Chemnitz a Vejprty (– Chomutov) a je celkem pěkná, ale vystoupili jsme už po čtvrthodině v zastávce Erdmannsdorf-Augustusburg. Zde se nachází další dopravní zajímavost, kterou je pozemní kolejová lanovka, v němčině důsledně nazývaná Drahtseilbahn (tedy „lanovka na laně“). Kromě toho má i přezdívku „Stará lady“, byť to příliš nejde dohromady se vzhledem současných vozů, který se odkazuje na rok vzniku 1996.

Samotná lanovka je samozřejmě mnohem starší, poprvé se rozjela v roce 1911 jakožto moderní dopravní prostředek pro spojení městečka Augustusburg (dříve Schellenberg) s železnicí. Přes mnohé těžkosti v minulosti i současnosti jezdí lanovka dodnes, v provozu je denně od cca 9 do 18 hodin (v pondělí dopoledne se nejezdí), interval má 20 minut a dopravcem je nyní rovněž DB Erzgebirgsbahn. Na jízdenku Sachsen-Ticket se přiznává symbolická sleva, zpáteční jízda stojí 4 € namísto 4,50 €. V neustávajícím dešti jsme nastoupili do vozu, kde jsme byli úplně sami, a vydali jsme se na cestu. Trať o rozchodu 1000 mm je dlouhá 1,2 km a překonává výškový rozdíl 168 m. Na trase je jeden výraznější násep a jeden viadukt a jedná se také o jednu z mála německých pozemních lanovek, vedených volnou přírodou. Cestovní rychlost je 11 km/h a dobrovolníci mohou změřit své síly s lanovkou během občasně pořádaných závodů „Mensch gegen Maschine“ – držíme palce, stoupání místy dosahuje 21 %.

 
Lanovka na Augustusburg, výhybna, 7.7.2012 © Jiří Mazal

Po výstupu v horní stanici Augustusburg jsme vyrazili ulicemi městečka, jemuž dominuje zámek, trůnící na samém vrcholku kopce, kde dříve stál hrad Schellenberg. Lovecký zámek kurfiřta Augusta z 16. století patří mezi největší zámky v Sasku, hlavní komplex má čtvercový půdorys a k němu přiléhá podobně velký hospodářský dvůr. Protože počasí nestálo za nic, nedrželi jsme se našeho plánu, kterým byla procházka k historickému kamennému Hermsdorfskému viaduktu (dříve po něm vedla hlavní trať ze Zwickau do Drážďan), pod nímž leží stanice Hermsdorf(Flöhatal) na další trati Erzgebirgsbahn. Jedná se o trať Flöhatalbahn, kde jezdí Desira z Chemnitz do Olbernhau a již jen jeden pár vlaků po odbočce do Marienbergu. Místo toho jsme se rozhodli pro prohlídku zámku. Se psem nebyl problém – zámek je sice zvenku opravený v plné kráse, ale uvnitř se mnoho nedochovalo a podlahy jsou obyčejné dřevěné. V malé čtyřčlenné skupince nám průvodce ukázal část zámku s kaplí a následně jsme navštívili stavbu Brunnenhaus uprostřed hospodářského dvora, kde byl umístěn žentour pro spouštění a zvedání věder s vodou z 55 m hluboké studny.

Po skončení prohlídky už bylo pozdě na autobus, který odjížděl z centra obce přímo do Chemnitz, a proto jsme pro návrat opět využili lanovku. Tentokrát s námi několik lidí jelo, ale dole na zastávku vlaku jsme šli opět sami. Nejprve přijel vlak ve směru Vejprty (s přípojem ČD na Chomutov), náš vlak jel až po chvíli. Bohužel z tohoto směru nevycházel přípoj na Aue, kam jsme si chtěli podle původního plánu zajet a využít tak cestou do Zwickau obě zbylé tratě Erzgebirgsbahn. Trať z Chemnitz do Aue totiž narozdíl od ostatních není jen údolní tratí a překračuje horský hřeben – ty ostatní sice míří k hlavnímu hřebeni Krušných hor, ale překonávají jej až na českém území, nebo vůbec. Nám teď nezbylo než nechat si trať do Aue na jindy a použít osobák po hlavní trati do Zwickau, kde nám alespoň zbyl čas na pořádnou večeři.

 
Zwickau Zentrum, RegioSprinter VT36, 7.7.2012 © Jiří Mazal

Ve Zwickau u nádraží jsme věděli, že na první tramvaj bychom si počkali až do pondělního rána, ale zrovna nám jel příměstský autobus, kterým jsme se (o samotě) svezli na Zentralhaltestelle. To vůbec není totéž místo co Zwickau Zentrum, jedná se o autobusové nádraží u tramvajové křižovatky na Georgenplatz. Večeři jsme si dali v restauraci nedaleko křižovatky Neumarkt, kde se večer sjížděly tramvaje na linkách 3 a 4 (jiné o víkendu nejezdí) na garantovaný přestup. Narozdíl od Chemnitz, ve Zwickau slouží československé tramvaje i o víkendu.

Potom jsme se tento den už podruhé přesunuli na malý terminál Zwickau Zentrum, abychom odjeli Regiosprinterem. Ten se ale po cestě někde zdržel, na křižovatce se ukázal až chvíli potom, co měl odjíždět. Navíc pak během odjezdu ze zastávky málem došlo ke kolizi vlaku s dodávkou, a než si řidiči navzájem vyříkali otázku přednosti v jízdě, uplynula doba na projetí křižovatkou, takže náš strojvůdce poté musel vystoupit a obsloužit zařízení u zastávky, aby si znovu postavil „vlakovou“ cestu. Tentokrát jsme na Hbf nevystupovali a pokračovali jsme do města Auerbach, kde jsme měli nocleh. Sice jsme původně chtěli spát dvakrát ve Zwickau, ale hotel Auerbach nabízel oproti hotelu Zur Tanne poloviční cenu, proto jsme se pro něj rozhodli i za cenu celodenního nošení věcí. Motorový vlak s námi tedy uháněl směrem ke Krušným horám a využíval maximální traťovou rychlost, která velmi často dosahovala 80 km/h, byť to s touto motorovou „tramvají“ místy docela házelo. Na zastávce Auerbach(Vogtland) unterer Bahnhof, kde stejně jako v Erdmannsdorfu stojí na místě původní rozlehlé staniční budovy jen malý terminál s parkovištěm a nástupní hranou u jediné koleje, jsme vlak opustili, a po chvíli bloudění jsme našli náš hotel. V podkrovním pokoji jsme pak přečkali naši poslední noc v Německu.

 
Auerbach, věž zámku, 8.7.2012 © Tomáš Kraus

Ráno jsme si mohli trochu přispat, autobus nám odjížděl až v 10.22, a rozhodli jsme se blíže prozkoumat městečko Auerbach, které je centrem východního Vogtlandska. Ukázalo se, že není zase tak malé, jak se na první pohled zdálo, a lze v něm najít spoustu pěkných památek. Je nazýváno „městem tří věží“, které se vyjímají na panoramatu města – dvou kostelů a zámku. Zámek přitom mnohem více vypadá jako hrad, dochovala se z něj zejména válcová věž, na kterou je možné vystoupat.
Poté se již přesouváme k autobusové zastávce u vlakového nádraží, odkud jezdí linka č. 61 do Schönheide, kterou provozuje poněkud obstarožními vozidly zdejší dopravce Meichsner. Spoje jsou poněkud podivně vedené, vyjíždějí z Rodewische kousek za Auerbachem a na žádný vlak nenavazují. I tak se ale pár cestujících našlo a zakupujeme jízdenku za 3,4 € do 10 km vzdáleného Schönheide. Naším dalším cílem je totiž úzkokolejka, která vychází z tohoto podkrušnohorského městečka.

Dnešní Museumsbahn (Muzeální dráha) Schönheide byla součástí původně mnohem většího celku, a to úzkorozchodné tratě Wilkau-Haßlau (nedaleko Zwickau) – Carlsfeld, která byla nejstarší v Sasku (první úsek byl zprovozněn v roce 1881) a zároveň i nejdelší (42 km). Trať byla trasovaná náročným podhorským terénem a některá údolí překonávala po mohutných viaduktech. Největší z nich, nacházející se u stanice Schönheide Süd, měl 118 m délku a tyčil se ve výšce 25 m. V dobách největší slávy tu jezdilo až 35 osobních vlaků denně. Provoz začal být omezován již v 60. letech, poslední osobní vlak vyjel v roce 1975 a o necelé dva roky později skončila nákladní doprava na zbylém úseku ze Stützensgrünu do Schönheide Süd (dříve Wilzschaus), kde byla vazba na normální rozchod. Již tehdy se však objevovaly snahy o zachování dráhy a jejích vozidel. Jedna z parních lokomotiv posloužila jako pomník ve stanici Rothenkirchen, bohužel další stroj, „meyerka" řady 99.1581, byl sice uložen pod střechu bývalé výtopny v Kirchbergu, ale v roce 1983 sešrotován. Do roku 1982 byly zbylé koleje vytrhány a ocelové mosty demontovány. Po společenských změnách v roce 1989 však došlo k myšlenkám na oživení dráhy a naštěstí nezůstalo jen u slov. V roce 1993 se rozjely první muzejní vlaky a postupně byl obnoven 4,5 km dlouhý úsek Schönheide Mitte – Neulehn. Snahou je prodloužit dráhu až do Carlsfeldu, tomu však brání především nutnost obnovy mostů.

 
Schönheide, lokomotiva ř. L45H-083, 8.7.2012 © Jiří Mazal

Nasazovány jsou tu zejména, tak jako v minulosti, „meyerky“ saské řady IV K (čísel 99.516 a 99.582, stroj 99.585 je neprovozní). K dispozici je také malý diesel typu V10C řady 199.051. Tyto stroje byly vyráběny v 50.-70. letech v Babelsbergu. Zastihli jsme tu i hosta v podobě velkého „Rumuna“ řady L45H-083, zapůjčeného od společnosti SDG a normálně užívaného na Fichtelbergbahn. Tyto lokomotivy jsou známé ze spousty polských úzkokolejek (řada Lxd2) i z Budapešťské dětské dráhy, jeden stroj vlastní také Jindřichohradecké místní dráhy.

Právě soupravu s tímto dieselem spatříme ještě z autobusu, když vystupujeme na zastávce Schönheide Mitte. Městečko je poněkud roztahané, takže správná volba zastávky se ukazuje jako nanejvýš důležitá, na přestup máme jen 11 minut. Obec zrovna slaví 475 let od svého založení, a do oslav je zapojena také úzkokolejka. Jak zjistíme, jezdí se podle zvláštního jízdního řádu, naštěstí mnohem bohatšího, než jiné víkendy. Na trati obíhají dokonce dvě soupravy, vedle té naší ještě vlak mnohem tradičnější, s jednou ze zdejších parních lokomotiv. Kupujeme si zpáteční jízdenky za 6 € a uvelebujeme se v zaplněném otevřeném vyhlídkovém voze. Funguje v něm dokonce i výčepní pult. Vlak se ještě skládá z jednoho historického vozu 2. třídy v krémovo-červeném nátěru a zavazadlového vozu.

Při výjezdu ze Schönheide míjíme mechanické vjezdové návěstidlo – je sice funkční, ale velmi zajímavým způsobem. Pod ním stojí pověřený pracovník, který ho ovládá přímo drátkem, volnost cesty si zjišťuje sám pohledem. Na pravé straně lze na druhé straně údolí vidět kartáčovnu (Bürstenfabrik), ke které náš vlak nakonec dojede. První zastávkou, kam náš vlak dorazí, je nedaleké Neuheide. Stávající trať se tu od té původní trochu liší, do cesty se jí připletly nově postavené garáže. Neuheide slouží zároveň jako výhybna a my zde čekáme na protisměrný parní vlak. Křižování je více než obřadné a trvá docela dlouho, vyjíždíme v době, kdy pára už je dávno pryč.

 
Neuheide, lokomotiva ř.99.582, 8.7.2012 © Jiří Mazal

Následuje jízda velmi hezkou, částečně zalesněnou podkrušnohorskou krajinou, až dojedeme do stanice Stützengrün, stojící hned vedle majestátní budovy kartáčovny, která je dodnes funkční. Lokomotiva našeho vlaku se otočí, ale k našemu překvapení se nejede zpátky, nýbrž couváme dále po kolejích – až na úplnou konečnou, asi 500 m vzdálenou zastávku Stützengrün Neulehn. Ta má pouze kusé ukončení a v dalším pokračování chybí most, takže prodloužení bude těžko někdy realizováno. Teď se již, s lokomotivou včele, vracíme zpátky do Schönheide. V Neuheide nás přitom čeká opět křižování s protisměrnou párou. Ačkoliv traťová rychlost není nijak žalostná, díky zdlouhavému křižování, objíždění a spouštění závor nám zpáteční cesta po čtyřkilometrové trati zabrala 55 minut. Po návratu do Schönheide se více věnujeme zdejší stanici a také občerstvovacím službám, kterých je k dispozici velké množství. Mezitím se vrací parní vlak a jeho lokomotiva saské řady IV K pózuje i se svou kolegyní před historickou výtopnou. Uvnitř se pak ukrývá ještě třetí, neprovozní stroj téže řady.

Úzkokolejka není v Schönheide jedinou železniční zajímavostí. Vyrážíme ještě k druhé, které se říká „Wernesgrüner Schienen-Express“. Jedná se o pozůstatek normálněrozchodné tratě (Chemnitz -) Aue – Adorf, která byla uvedena do provozu v roce 1875 a v úseku mezi Aue a Schönheide zanikla z důvodu výstavby rozsáhlého vodního díla Eibenstock. Stanice Wilzschhaus (dnes Schönheide Süd) byla důležitým překladištěm mezi normálním a úzkým rozchodem. Osobní vlaky mezi Schönheide Süd a Muldenbergem (na trati ze Sokolova do Zwickau) dojezdily v roce 1982, roku 1994 i vlaky nákladní. Snahy o znovuobnovení provozu však neustávaly, až se v roce 2008 rozjel Wernesgrüner Schienen-Express ze Schönheide Süd do 10,9 km vzdáleného Hammerbrücke, který leží nedaleko zastávky Muldenberg. V provozu se užívá motorová drezína s upraveným přívěsným vozíkem, proto se poněkud ironicky užívá označení „Wernesgrünský kolejový expres“.

 
Stanice Schönheide Ost, drezína vozící návštěvníky, 8.7.2012 © Jiří Mazal

Vydali jsme se směrem k vlaku přes slavící obec, která by jinak zela prázdnotou. Všude byly stánky a lidové veselice a co nás nejvíce zaujalo, byly vycpaní panáci v nejrůznějších kostýmech téměř před každým domem. Asi mnohdy znázorňovali své majitele – vidět šlo kompletní zubařskou ordinaci, autobusovou zastávku včetně vnadné řidičky a nechyběly ani dvě železničářky. Na jednom domě bylo dokonce vyvěšeno hned několik vlajek NDR. Po téměř 50 minutách chůze jsme došli k normálněrozchodnému nádraží, akorát včas, abychom stihli nejbližší spoj. V sešlé nádražní budově kupujeme za 2 € jízdenky a za nevlídného počasí nasedáme do slušně obsazené drezíny neboli Wernesgrüner Schienen-Express. Jedeme pomalu po silně zarostlých a zanedbaných kolejích, ale k našemu překvapení asi po 500 metrech zastavujeme a vracíme se zpět. Jak to, že nekončíme v Hammerbrücke? Jak jsme zjistili, ocitli jsme se ve stanici Schönheide Ost, kde se také konají zvláštní jízdy, ale jen v obvodu stanice. Až do Hammerbrücke se jezdí ze stanice Schönheide Süd, která je vzdálena dobrých 6 km. V některých zdrojích je uváděna pod původním názvem Wilzschaus, proto nás nenapadlo, že v Schönheide jsou dvě různá normálněrozchodná nádraží, která se nesmějí zaměnit. Pokud by se tedy někdo snažil o pěší přesun mezi Schönheide Süd a úzkokolejkou na Schönheide Mitte, nechť počítá aspoň s hodinovou rezervou a vybaví se dobrou mapou, protože ani my bychom to teď nedokázali přesně trefit.

Bylo pro nás štěstím, že v nastalé patálii jel za necelou hodinu autobus. Neprojetí tratě Wernesgrünského expresu jsme sice litovali, ale horší bylo to, že jsme ho chtěli využít k přiblížení se trati do Sokolova a stihnout rychlík Ohře do Prahy, s čímž jsme se tedy mohli rozloučit. Alespoň že nádraží je kousek od konečné autobusů Schönheide Paradies, odkud jel za necelou hodinu autobus do Auerbachu, stejné vozidlo jako dopoledne, dokonce se s námi svezla stejná částečně thajská početná rodina jako dopoledne. A jak je u tohoto spoje zvykem, v Auerbachu opět na nic nenavazoval, rozhodli jsme se proto pro menší improvizaci – k českým hranicím jsme se přiblížili nikoliv vlakem, ale dalším autobusem, který jel do Klingenthalu. Šlo o cyklobus s přívěsem na kola, který s námi překonal hlavní hřeben Krušných hor v sedle Mühlleithen. Až ke sportovní aréně nad Klingenthalem jsme jeli sami, ale malé zpoždění se přesto nepodařilo zkrátit. Autobus končil přímo u železniční zastávky, kam jsme stačili taktak přeběhnout do Regiosprinteru mířícího do Sokolova (ten totiž z nějakého důvodu začínal ve Falkensteinu, z Auerbachu tedy nejel), již s průvodčím společnosti GW Train Regio (bývalý Viamont). A rázem bylo bohužel znát, že se blížíme do Česka. Taktéž přistoupivší Češi se hned snažili průvodčímu „udat“ své neplatné studentské průkazky, což se během jízdy ještě opakovalo. V Kraslicích následoval přesun na náhradní autobusovou dopravu, která byla vzorně zorganizována, a v autobuse značky SOR jsme dojeli do Sokolova.

 
Kraslice, RegioSprinter Vogtlandbahn ř. VT 43, 8.7.2012 © Tomáš Kraus

Tam následoval (či pokračoval) v pravdě „kulturní šok“. Autobus sice zastavil na terminálu jako vystřiženém od západního souseda, ale všude kolem zevlovali romští spoluobčané se svými psy a slovníkem, který tu opravdu nechceme předložit. Měli jsme více jak hodinu čas a ani v nevlídné nádražní hale se nám přebývat nechtělo, a tak jsme se trochu prošli po okolí. Teoreticky jsme mohli použít z Klingenthalu i následující spoj, ale nezdála se nám kombinace náhradní autobusové dopravy a 13 minut na přestup na poslední vlak. Naštěstí bylo i v neděli otevřeno velké množství večerek a bister, takže jsme „zakotvili“ u jednoho Turka. Jeho podnik byl sice dost podivný, ve velké místnosti se nacházel jen jeden stůl se dvěma židlemi a nabídku měl vytištěnou pouze na letáku, z něhož většinu věcí neměl, ale žaludky jsme zaplnili a již jsme na nádraží vyhlíželi náš rychlík Excelsior. Ani v něm nebyla o zážitky nouze. V Karlových Varech přistoupili čtyři cestující hovořící rusky, zprvu dosti udiveni skutečností, že by se do tak malého kupé mělo vejít osm osob. Měli dokonce místenky (na dveřích lístečky samozřejmě chyběly) a zbylá místa v kupé zaplnili taškami s lázeňskými oplatkami. Cesta jim příliš neutíkala a nálada poklesla ještě poté, co u projíždějícího minibaru neobstáli se svým požadavkem na „ice cream“. Během jízdy v přeplyšovaném „Béčku“ jsme mohli porovnat tuto cestu s cestováním na opačné straně Krušných hor, kde RegioSwinger svižně „řeže“ oblouky, zatímco na naší „Podkrušnohorské magistrále“ zastavuje těžkopádný rychlík s ohlušujícím skřípěním špalíkových brzd na sešlých nádražích a cesta opravdu příliš neutíká. Konečně po příjezdu do Prahy se Jirka s Tomášem rozloučili a Jirkovi zbývala ještě několikahodinová cesta do Olomouce. Místo poklidného spánku však zjistil, že vedlejší kupé hned za Prahou „vybílili“ zloději, takže byl už nesmírně rád, když byl doma pln zážitků z této překrásné dovolené.