Algarve, azulejos a Alfa (Pendular) – 2. díl

Po návratu do přístavu jsme si zašli k pevnosti a pak už byl čas se ukázat v půjčovně aut, kde jsme si předešlý den po určitých komplikacích rezervovali na dva dny Renault Clio. Problém nastal při blokování peněz na zálohu – jedna kreditní karta nebyla správného typu, druhá byla prošlá a třetí nefungovala proč, to nikdo nevěděl. Složení zálohy v hotovosti nebylo jednoduché vzhledem k tomu, že částka zhruba odpovídala mojí měsíční výplatě, a banka zavírá přesně v dobu, kdy půjčovna odpoledne otevírá. Nakonec se zaměstnanec spokojil s tím, co jsme oba vybrali jako denní limit z bankomatu, a přistavil vůz. Do protokolu zapisoval každý škrábanec, pro případ že tam náhodou nějaký přidáme. Svítící kontrolku servisního klíče jsme každopádně měli za úkol ignorovat.
V rozklepaném Renaultu jsme se vymotali z Lagosu a zamířili jsme do města Silves. To má sice i železniční stanici, nachází se ovšem více než 2 km od města přes kopec a pěší přístupová cesta není nic moc. Městu Silves dominuje hrad, považovaný za nejzachovalejší hrad maurského stylu vůbec, a pod ním se rozkládá historické jádro. Jeho součástí je také muzeum výroby korku, to jsme ovšem vynechali, laikům prý jeho expozice příliš neřekne. Večer jsme si ještě zajeli na pláž Camilo a potom si zašli na večeři do jedné z restaurací na pláži Mós. Zvenku zdánlivě opuštěné budovy byly uvnitř plné zejména německých turistů z nedalekých hotelů. Příjemný zážitek nad pokrmem z ryb mírně kazil jen přímý přenos Ligy mistrů, který běžel v televizi.

Další den vezmu také zkrátka, obnášel celodenní výlet půjčeným autem. Severně od Portimãa se nachází městečko Monchique a okolo něj také stejnojmenné pohoří. Cestou do Monchique jsme si udělali krátkou zastávku v poklidných lázních Caldas de Monchique, a pak jsme pokračovali dále. Autobusové spojení z Portimãa do Monchique v rámci možností ještě funguje. Pěší turisté mohou vyrazit po stezce na nějakých 6 km vzdálený vrcholek hory Fóia (902 m n.m.), jejíž zelený masiv je nepřehlédnutelný v širokém okolí – v minulosti byla Fóia významným orientačním bodem pro námořníky. Na vrchol se ovšem dá dojet mírnou oklikou také po silnici. Výhled je pěkný na všechny strany, pobyt nahoře jen mírně kazí předimenzovaná a zpustlá budova a také několik vysílačů, kterými je hora osázená jako jehelníček.

Fóia: na vrcholu pohoří Monchique © Tomáš Kraus, 4.10.2013

Z Monchique jsme pokračovali na západ po silnici, kde o veřejnou dopravu zavadit nelze. Nejprve se silnička klikatila po zarostlých stráních, a poté jsme se zanořili do jehličnatých lesů. Scenérie připomínala americké Skalisté hory, rovná široká silnice vedla mezi vysokými jedlemi, nikde žádné osídlení, jen dřevěné ukazatele u kamsi vedoucích cest, pokrytých kůrou. Poté se výhled otevřel a pod námi se ukázalo malé městečko Aljezur, kde stojí malý hrad. Nedaleko je i západní pobřeží, ovšem v těchto místech není příliš pohostinné, moře je studené a rozbouřené. Zamířili jsme na jih po vedlejší silnici, kde jsme opět na jakékoliv osídlení narazili jen zřídka – a pokud ano, nikde nebylo ani živáčka. Semafor u pěšího přechodu v malé vesničce Carrapateira, který nám do cesty hodil červenou, a po chvíli naskočila zelená, aniž by se v okolí cokoliv pohnulo, působil až přízračně. Konečně jsme přijeli ke křižovatce u Vily do Bispo, odkud už to bylo jen několik kilometrů holou rovinatou plošinou do městečka Sagres.

Toto sídlo v samém cípu Portugalska nabízí kromě historického jádra a staré pevnosti ještě jednu zajímavost – maják na „konci světa“, na mysu zvaném Cabo São Vicente. Na této nejjihozápadnější výspě pevniny se o vysoké skály tříští vlny Atlantiku, který se rozlévá všude okolo. Není divu, že staří Římané věřili, že právě zde se každý večer sluneční kotouč se syčením ponoří do vody. Krátce po našem příjezdu se u majáku ukázal také zcela prázdný autobus – veřejná doprava na toto místo je pouze symbolická, jedná se o dva páry spojů v pracovní dny, navíc v nepříliš atraktivních časech. Po návratu do Lagosu jsme ještě stihli další studené koupání na pláži Mós a čekala nás poslední noc v Algarve.

Cabo São Vicente: autobusová konečná s velkým K na konci světa © Tomáš Kraus, 4.10.2013

Zpět do Lisabonu jsme se vraceli až odpoledne, a tak jsme ještě měli čas navštívit zoo Lagos. Nejprve jsme si chtěli nechat zavazadla v úschovně, aby v zaparkovaném autě (kterému chyběla zástěna nad kufrem) nebudila zbytečnou pozornost, ale nepochodili jsme. Na autobusovém nádraží nic takového není a jak jsme zjistili o chvíli později, na vlakovém také ne – ačkoliv v nové budově by na skříňky bylo místa dost. Alespoň jsme si koupili na odpoledne místenky, což jsme v čase, kdy žádný vlak neodjížděl, zvládli rychle. Rozhodně rychleji než důchodce před námi, který si před nákupem jízdenky asi pět minut povídal s pokladní o všem možném, přičemž celou dobu jsem v prázdné hale stál trpělivě za ním.

Zoo Lagos se nachází několik kilometrů severně od města, poblíž obce Bensafrim. Dosažitelná je linkami městské dopravy, ale jízdní řád je spíše symbolický. Nicméně dopravce chce v rámci té bídy nabídnout spojení každému na trase, a tak nás pobavily vzorné označníky zastávek, zapíchané v rákosí u osamělých stavení, místy na dohled od sebe. Samotná zoo je zejména atrakcí pro děti, není příliš velká, zato je poměrně pěkně provedená – hodně místa zabírají opičí ostrovy, neurazí ani volně pobíhající klokánek nebo průchod voliérou s netopýry, včetně malé spršky. Co ovšem urazí, je výše vstupného. Náš průvodce byl sice v podstatě nový, ovšem na mnoha místech jsme shledali, že vstupné se stihlo zdvojnásobit – tak jako v zoo Lagos, kde činí už 16 EUR. Při zpáteční cestě jsme se zastavili ještě u vodního díla Barragem du Bravura (nejbližší zastávka veřejné dopravy je mezi kravskými ohradami v roztahané dědině Cotifo) a pak už nezbývalo než dotankovat nádrž a vrátit auto před začátkem dvouhodinové odpolední siesty v půjčovně.

Do odjezdu vlaku jsme měli ještě hodinu čas a původně jsme chtěli risknout zařízení Bar Lota, které stojí na okraji skladiště přímo u železniční stanice. Podle průvodce tam jsou lavice stejně neotesané, jako někteří hosté, a při pohledu na zevnějšek jsme nakonec vyměkli a zamířili jsme na jistotu do už vyzkoušeného podniku v marině. Cesta motorovou jednotkou do Tunes nepřinesla žádné překvapení – snad kromě zjištění, že křižovat se dá i v pusté staničce Mexilhoeira Grande, jejíž dvě výhybky nevypadají příliš jako sjízdné. Skupinka rozjařených anglicky mluvících spolucestujících strávila většinu jízdy fotografováním sebe samotných na sedadlech motoráku, proto jsme byli rádi, když náš vlak zaplul pod měděnou pavučinu stanice Tunes.

Na přestup jsme měli opět „tuneských cca 30 minut“ a chvíli po jejich uplynutí se na svahu ukázala charakteristická červenočerná housenka. Jeden ze dvou spojů kategorie Alfa Pendular na trase Faro – Porto nás měl odvézt do Lisabonu. O šestivozových jednotkách Pendolino řady 4000 CP toho už tady bylo napsáno poměrně dost, mě nejvíc překvapilo, v jakém dobrém stavu souprava byla, na rozdíl od většiny svých sourozenců v dalších státech Evropy. Však také dílny v Portu odvádějí svou údržbářskou práci tak vzorně, že začaly také pomáhat se servisem podobných jednotek SBB (dříve Cisalpino), které po tom už volaly úpěnlivě. Ve voze třídy Turista (vyšší třída ve vlacích kategorie AP se jmenuje Preferente) se nám sedělo velmi pohodlně i při uspořádání sedaček 2 + 2, jednou projel i vozík minibaru.

Tunes: přijíždí Alfa Pendular na relaci Faro - Porto © Tomáš Kraus, 5.10.2013

Na displejích ve voze se průběžně ukazovala rychlost vlaku, po prvním krátkém rychlejším úseku jsme se až do vrcholové stanice drželi kolem 80-100 km/h a vlak se naklápěl jako o život. V poslední třetině trasy jsme ovšem jeli výrazně rychleji, na nové přeložce jsme dosáhli i maximální povolené rychlosti vlaku 220 km/h. První zastávku jsme měli až kousek před Lisabonem v novém terminálu Pinhal Novo. Někde v těch místech obživly televizní obrazovky na stropě, ale promítanému nezáživnému dokumentu o Uruguayi jsme příliš nevěnovali pozornost, poměrně brzy jsme se začali chystat k výstupu.

O trati, kterou jsme teď podruhé projeli, jsem před lety četl v knize „Největší železniční tratě světa“ – jedná se o takovou „světovou“ knihu britského autora, takže drtivá většina popisovaných „světových“ tratí je v Británii a jejích bývalých koloniích, a dále se v Evropě věnuje hlavně různým Orient Expresům. Nicméně trať z Tunes do Lisabonu popsaná je, tehdy ovšem před rekonstrukcí, takže je text doprovázen snímky jako „Motorová lokomotiva zvedá oblaka prachu při rozjezdu vlaku IC z ospalé stanice Santa Clara – Sabóia“, a celé to má jinou atmosféru než pendolino bzučící pod trolejí. Kromě toho, že před deseti lety neexistovaly troleje nikde na jih od Lisabonu, nevedly koleje ani po mostě 25. dubna, takže všechny vlaky od jihu končily ve stanici Barreiro a následovala romantická plavba lodí přes Tejo. S dnešním stavem to má společné jen to, že vlaky InterCidades byly rovněž třívozové.

Mírně zpožděné Pendolino jsme opustili ve stanici Lisboa-Entre Campos, která se nachází uprostřed lisabonské spojovací tratě. S trochou námahy jsme našli ukládací skříňky, bylo jich jen několik a na rozdíl od nádraží Oriente byly starší, zelené a oprýskané. Na chvíli nás vyvedlo z míry, že displej požaduje zaplatit částku v již 12 let neplatné měně Escudos. Poté jsme zamířili poměrně dlouhou podzemní chodbou na stanici žlutého metra. Tato trasa má pro turisty jednu nevýhodu, a sice že vlastně pořádně nevede do centra města. Škoda, že Alfa Pendular na rozdíl od IC nestaví na Sete Rios, odkud jezdí vhodnější modrá linka. Vystoupili jsme tedy na předposlední stanici Marques Pombal (přestup na modrou linku) a vyrazili jsme pěšky. Chůze po širokém bulváru Avenida da Liberdade, který dost připomínal Paříž, příliš zábavná nebyla, ale celkem rychle jsme přišli k obelisku na náměstí Restauradores.

V jeho těsné blízkosti se nacházejí také dvě ze tří pozemních lanovek (elevador) – zatímco lanovku Lavra jsme jen zahlédli z povzdálí, do vozu lanovky Glória jsme vzápětí nastoupili. Už jsme si nesedli, ale naštěstí jsme hned odjížděli. Jízda úzkou ulicí byla celkem krátká a překvapivě hlučná, bydlet bych tam nechtěl. V dolní části vedou koleje ve splítce, od místa křižování nahoru potom už vedle sebe. Bohužel vozy lanovky, stejně jako ostatních dvou, jsou poznamenané grafitti. Cestovat se dá normálně s kartou Viva viagem, jednotlivé jízdné pro návštěvníky bez karty je ovšem dost drahé – činí 3,40 EUR. Nahoře jsme pak šli ulicí, kde po tramvajových kolejích poskakovala spousta aut, ale na tramvaj bychom zde čekali marně. Na nedalekém náměstíčku byla i tramvajová smyčka, mezi kolejemi sice stál kovový sloupek, ale po jeho odstranění by se dalo ihned jezdit.

Další zachovalé a nepoužívané tramvajové koleje jsme našli u známých zbytků kláštera Convento do Carmo – méně zachovalý kus koleje leží přímo v chodníku vedoucím k výtahu elevador de Santa Justa. Chtěli jsme se svézt dolů, ale dlouho se nic nedělo, obě kabiny stály ve stanici a o plánovaném čase odjezdu samozřejmě nikdo neinformoval. Na horní plošině celkem foukalo, a tak jsme se po chvíli otočili k odchodu, ale vtom se dveře otevřely, nastoupili jsme tedy do dřevěné kabiny a v okamžiku jsme sjeli útrobami železné věže na úroveň ulice pod námi. Výtah vede do čtvrti Baixa, což je nové centrum Lisabonu, tvořené zejména užšími ulicemi bez provozu aut, kde se na každé křižovatce prodávají horké kaštany. Procházku jsme zakončili už za tmy na náměstí Praça do Comércio, kde jsme nastoupili na metro ve stanici Terreiro do Paço. Jmenuje se podle bývalého paláce Paço, ze kterého zbylo pouze schodiště, klesající do vod Teja.

Lisabon: elevador Santa Justa © Tomáš Kraus, 5.10.2013

Metrem jsme dojeli s přestupem na Entre Campos, kde jsme vyzvedli batohy a vyrazili jsme zpět. Ubytování jsme měli na stejném místě jako první noc, a protože cesta metrem by znamenala poskakovat po jedné stanici třemi různými linkami s dlouhými sobotními večerními intervaly, v přestupní stanici Saldanha jsme vyšli na povrch s tím, že to dojdeme. Zprvu nebylo jasné, ve které části velkého kruhového objezdu jsme se vynořili, a proto mi nepřišlo nic snazšího, než se zeptat skupinky policistů. Odpověděli však, že jsou policisté z metra, a na povrchu vůbec nevědí, kde právě stojí. Poradili jsme si tedy sami a po chvíli chůze už se před námi objevila známá socha Magalhãese u stanice metra Arroios. Do cesty se nám připletl také obchod s potravinami řetězce Pingo Doce, kde jsme chtěli koupit něco málo k snídani – to se ukázalo být malým problémem, protože obchod nenabízel žádné pečivo, aspoň ne v menším množství, než pytel.

V penzionu Rosa Douro jsme tentokrát měli jiný typ pokoje v jiném patře, ale úrovní hygieny bohužel nevybočil ze zavedeného standardu – chomáče prachu a záchodová mísa špinavá od típnutých cigaret nescházely. Alespoň jsme se mohli lépe vyspat, protože v neděli ráno byl na bulváru pod okny slabší provoz. Po snídani jsme vyrazili na hrad, a sice metrem na stanici Martim Moníz a dále tramvají, tedy jednou ze čtyř linek slavných lisabonských „historických“ tramvají. Právě odjížděla tramvaj linky 28, která zde začíná a k hradu jede se zajížďkou přes čtvrť Graça, ale to nám nevadilo, plánovali jsme jet linkou číslo 12, která měla odjet za minutu. Tramvaj přijíždí ze sousedního Praça do Figueira a její trasa je okružní a jednosměrná. K hradu se cestující dostane rychleji, zato po divočejší trase. Nastoupili jsme do celkem plné tramvaje, ovšem další hrozen cestujících už opět čekal na peronu linky 28, která měla jet až za půl hodiny – vzájemný proklad linek nechám bez komentáře.

Lisabon: tramvaj okružní linky 12 přijíždí na Martim Moníz © Tomáš Kraus, 6.10.2013

Tramvaj stoupá ulicí po jednokolejné trati se zrušenými výhybnami, na vrcholu projede hodně krkolomným esíčkem, a brzy se opět napojí na trasu linky 28, po které pak jede zbytek cesty. Kvůli poněkud sportovním parametrům tratě jezdí na obou těchto linkách tramvaje s tyčovým sběračem. Pod hradem jsme vystoupili a za chvíli jsme stáli nahoře. Romantický středověký hrad São Jorge sice až tak zajímavý není a mezi hradbami vlastně není vůbec nic, ale je odtud pěkný výhled na celé centrum i okolí. Dolů jsme šli podél tramvaje kolem katedrály Sé a brzy jsme stáli opět na Praça Comércio. Za světla jsme mohli dojít ke schodům bývalého paláce Paço, při odlivu byly téměř celé nad vodou, ale kvůli řasám dost kluzké. Na okamžik jsme zauvažovali o návštěvě muzea kachlíků azulejos, kam se mělo dát odsud dojet autobusem – ale protože na zastávkách jsme nenašli příslušnou linku, ani jízdní řády nebo plánky sítě, vrátili jsme se zpět k původnímu plánu a došli jsme čtvrtí Baixa k nádraží Rossio.

Stanice Rossio stojí v samém centru města a slouží příměstským vlakům. V neděli odpoledne se na odjezdové tabuli psalo pod sebou monotónně každou půlhodinu jediné slovo – Sintra, kde byl také náš cíl. Měli jsme deset minut čas, ale návštěvu kavárny v přízemí jsme naštěstí zamítli, protože nahoře nás čekala asi padesátihlavá fronta na jízdenky. Všichni museli k pokladnám, automaty tam nebyly žádné. Během doby, co se čas do odjezdu vlaku zkracoval, sice operativně otevřela nakonec všechna tři okénka, ale i tak jsme byli jedni z posledních, kdo mohl nastoupit do vlaku. Turniket jsme otevřeli kartou Viva viagem, ale byla to jiná karta, než jakou jsme měli doposud – tato měla kulaté rohy a vzadu logo CP. Seděli jsme v elektrické jednotce řady 2300 CP, pro kterou je (zejména) tato linka domovem. Projeli jsme tunelem ven z centra a s mnoha zastávkami jsme opouštěli Lisabon. Okolí dvoukolejné tratě (s odbočkou), určené jen příměstským vlakům, tvoří zejména rozsáhlá sídliště na vyprahlé půdě, příliš se mi nezamlouvala představa bydlet přes léto zrovna tady.

Lisboa-Rossio: před odjezdem vlaku do Sintry © Tomáš Kraus, 6.10.2013

Sintra je nejspíš nejvíce navštěvovaným místem v okolí Lisabonu, a sice díky řadě památek, někdy pamatujících Maury, a rozsáhlým zahradám. Toto dřívější letní sídlo královské rodiny, zapsané na seznam Unesco, je někdy nazývané pohádkovým městem. Sintra je roztahaná přes více kopců a údolí, proto je orientace na místě trochu složitější. Od nádraží jsme šli spodem k Palácio Nacional po ulici, kde se v nekonečné koloně posouvala auta a autobusy. Původně jsme do Palácio Nacional chtěli i vstoupit, ale protože se opět prokázalo, že zdvojnásobení cen vstupného není problém (nyní 9 EUR), raději jsme zamířili na hrad nad městem. Ještě předtím jsme ale v úzké uličce navštívili pekárnu, kde jsme si na doporučení koupili dvě místní speciality, i když jsme netušili, co to je. Zdálo se, že bychom také mohli ochutnat nějaké slané pečivo, zvlášť bílá rulička čehosi vypadala zajímavě, ale opět to byla další sláďura s marmeládovou náplní.

Maurský hrad se nachází nějakých 400 výškových metrů nad centrem města, takže příkré stoupání nám dalo celkem zabrat. Uprostřed kopce jsme na ceduli u kamenné brány zjistili, že i tady zvládli vstupné zdvojnásobit (nyní 7 EUR), ale to nás neodradilo, slibovali jsme si od výstupu nahoru pěkné výhledy. V tom jsme se nemýlili, hrad stojí na opravdu vysoké skále, a vlastně nebyl nikdy dobyt, přestože v hradbách jsou šikovná „dvířka zrady“, která by mohla nepříteli trochu pomoci. Z několika věží se otevírají výhledy na Sintru a široké okolí, včetně Lisabonu v dálce, a moře na opačné straně. Nedaleko odtud je Cabo S. Roca, nejzápadnější mys evropské pevniny. Na rozdíl od Cabo São Vicente v jeho okolí je i nějaké osídlení, a autobusová doprava tam je výrazně použitelnější. Nedaleko se na ještě o něco vyšším kopci tyčí zámek Palácio da Pena, tam jsme ale namířeno neměli, místo toho jsme se vrátili k nádraží. Vlak byl akorát připraven k odjezdu, a tak jsme proběhli přes turniket a nasedli do soupravy, která nás odvezla zpět na lisabonské nádraží Rossio.

Sintra: pohled z hradu na Palácio Nacional a nádraží © Tomáš Kraus, 6.10.2013

Večer jsme věnovali návštěvě Belému, místa spojeného zejména s portugalským mořeplavectvím. Z centra se tam dá dojet například tramvají číslo 15, což je jediná „normální“ tramvajová linka v Lisabonu, jejíž trať byla opravena a byly na ni pořízeny nové nízkopodlažní tramvaje Siemens. Jedna taková tramvaj právě nakukovala zpoza rohu na náměstí Praça do Figueira, kde je nástupní zastávka. Všechno trochu kazil jen dřevěný vůz linky 12, který tuto zastávku okupoval, protože i tato linka zde má konečnou. Řidiči patnáctky se zdálo, že na chodníku už se tísní celkem dost cestujících, a že dlouhý nedělní interval dvanáctky by jejich čekání ještě prodlužoval. Došlo tedy ke krátkému rozhovoru obou kolegů, a brzy už dvanáctka vysunula pantograf, přeskákala dopředu přes křižovatku, a jen co nás patnáctka naložila, stál už řidič dvanáctky u zadního pomocného pultu, aby zacouval a opět se uhnízdil v zastávce.
Tramvajové vozy Siemens, na to jak jsou relativně nové, jsou už dost sešlé – prosezené potahy sedaček, oloupané plasty, zažraná špína. Co bylo ale horší, byl tragický průběh jízdy. Preference tramvají samozřejmě neexistuje a než jsme překonali pár křižovatek se slabým automobilovým provozem na Praça do Comércio, trvalo to neuvěřitelně dlouho. Dál to také moc nejelo, tramvaj často stojí celou věčnost na semaforu, potom přejede křižovatku do zastávky, kde opět celou věčnost nastupují cestující. Připadali jsme si jako ve vězení a občas jsem měl chuť rozbít okno vozu a utéct z velkoměsta. Mohlo být ale ještě hůř – dopravní podnik už nezvládá udržet flotilu deseti nízkopodlažních tramvají v provozu, a proto jsou i na patnáctku nasazovány dvounápravové vozy. Pro nostalgiky je to jistě zážitek, ale jen pro ty, kteří nezůstanou stát na zastávce, protože se dovnitř nevešli. Při jízdě kolem vozovny ve čtvrti Alcantara jsme viděli uvnitř stát hned čtyři nízkopodlažní tramvaje v různém stavu vyvázání.

Lisabon: dvounápravová tramvaj zaskakuje na lince 15 v Belému © Tomáš Kraus, 6.10.2013

Konečně jsme vystoupili na konci Belému a navštívili jsme známou strážní věž Torre de Belém, která stojí přímo ve vodě. Nedaleko pak poutá pozornost moderní Památník objevitelů, který svým pojetím trochu připomíná bývalou „frontu na maso“ v Praze, ale provedení a hlavní myšlenka jsou naštěstí odlišné. Nejhodnotnější památkou je ovšem klášter Jeronimitů, postavený rovněž v souvislosti s objevitelskými výpravami. Uvnitř jeho katedrály jsou do výzdoby zakomponovány provazy, a údajně i kotvy, i když ty jsme nenašli.

Pro návrat do centra jsme tramvaj odmítli a místo toho jsme využili příměstskou železnici Linha do Cascais. Zde je vedena středem výpadovky, na opačném konci v letoviscích Cascais a Estoril jezdí vlaky přímo u pláží. Dopravcem jsou CP, napájení je ale na rozdíl od běžné sítě 1,5 kV stejnosměrných. Proto tu jezdí i jiná vozidla, jsou to více než půl století staré (už jednou modernizované) elektrické jednotky řady 3150 a 3250 s vysokou podlahou. Počmárané bočnice z nenatřeného vlnitého plechu moc vábně nevypadají, připomínalo mi to metro v amerických městech. Na čele jednotky stál záhadný nápis CSODRETODAS, což je taková šifra pro směr Lisabon. Koncová stanice této dráhy se jmenuje Cais do Sodré a slovo „todas“ znamená, že vlak staví všude, protože v pracovní dny tady funguje pásmový provoz se zrychlenými vlaky.

Lisabon: příměstský vlak na trati Linha do Cascais v Belému © Tomáš Kraus, 6.10.2013

Protože na peron se dalo vstoupit přímo z ulice a nadchodu, nabyl jsem dojmu, že odbavení tu probíhá jako v MHD. To ale není pravda, resp. je nutné míst nějakou jízdenku, uznávanou CP. My jsme měli kartu Viva viagem, kterou nám CP prodaly cestou do Sintry, ale na ní už nebylo nic nahrané – naše celodenní jízdenka byla uložená na kartě Viva viagem bez loga CP, zakoupené po příletu u dopravního podniku. V terminálu Cais do Sodré jsou turnikety (jak do metra, tak ven), které nás pochopitelně odmítaly pustit. Obrátili jsme se tedy na černocha v uniformě CP, který se zrovna marně snažil otevřít bezbariérový turniket cestujícímu s kolem, a vysvětlovali mu, jak jsme to s jízdenkami špatně pochopili. Neřekl ani slovo a nechal nás projít ven, zřejmě se to tady stává často. Nechtěl ani nic zaplatit, asi není jak to oficiálně udělat.

Jako poslední bod programu jsem prosadil další lanovku, a sice blízký elevador da Bica. Nachází se nedaleko odsud a její spodní stanice je dost nenápadná, musí se totiž vejít do domu. Zatímco za dveřmi ostatních domů v ulici se nacházejí nejspíš schody a poštovní schránky, zde za nimi stojí vůz lanovky. Oproti lanovkám Lavra a Glória je vůz o něco menší a uvnitř je rozdělený na oddíly v různé výšce s vlastními vstupy, zespodu nevypadá tedy tak mohutně. Po výjezdu z domu probíhá zbytek jízdy po ulici s veřejným provozem. Jakmile jsme vystoupali na první křižovatku, nenápadný stařík, který se choulil na lavici u dveří, najednou vyskočil, a v následující vteřině už odcházel boční ulicí pryč. Než jsme to stačili komentovat, stihl jiný člověk otevřenými dvířky do vozu naskočit. Jízda byla poměrně krátká, za chvíli jsme zastavili pod křižovatkou nahoře. Po kolmé ulici právě projela tramvaj, vlastně i dolní stanice lanovky je přímo u tramvaje, ale nikdo neřešil, aby tramvaj měla poblíž lanovky zastávku, natož aby to na sebe nějak navazovalo. Sešli jsme podél lanovky pěšky dolů a všímali jsme si, že tohle už není úplné centrum města, jako například u lanovky Glória. Turisté prakticky nikde, a dvě domorodkyně v prvním patře se spolu hlučně bavily z okna do okna přes trať lanovky. Dopravní význam lanovka Bica příliš nemá, ale zážitek to byl silný, a kromě toho se za jízdy otevírají pěkné výhledy na Tejo.

Lisabon: elevador da Bica v horní stanici © Tomáš Kraus, 6.10.2013

Vrátili jsme se na Cais do Sodré a navštívili místní prodejnu Pingo Doce, abychom doplnili proviant. Ukázalo se, že koupit zde jakýkoliv sýr, ať už tvrdý nebo tavený, je zcela nereálné (kromě pár nevábných načatých kousků v lahůdkovém pultu), zato sušených tresek bacalhau tam měli tolik, že bychom si s nimi mohli vydláždit předsíň. Tento produkt je charakteristický svým trojúhelníkovým tvarem a také „vůní“, příprava spočívá v hození do vody a uvaření. Koupili jsme tedy alespoň pečivo a pak jsme se ještě museli zastavit ve druhé pobočce u nás na Arroios, kde sice pečivo nevedou, ale sýr mají. K tomu jsme využili zelenou linku metra, která právě na Cais do Sodré začíná. V této stanici se třemi nástupními hranami je údajně jedna z největších portugalských mozaik tvořených azulejos, ale jednobarevní králíci v nadživotní velikosti náš příliš nezaujali.

V den odletu jsme měli ještě volné dopoledne, a to jsme věnovali lisabonské zoo. Za tím účelem jsme se ráno přepravili modrým metrem na stanici Jardim Zoológico, která je propojená s nádražím Sete Rios na lisabonské spojovací trati. Stanice je tvořená skleněnou halou, ukrývající nástupiště nad úrovní ulice, a jako by z oka vypadla nedaleké stanici Entre Campos. Rovněž jsme zde našli staré zelené skříňky na zavazadla „typu Escudos“, kde jsme nechali krosny, a vyrazili do zoo. Lisabonská zoo není extrémně velká, ale je pěkně zpracovaná. Největším lákadlem je představení s lachtany a delfíny, které je v ceně vstupného. Pohledné cvičitelky plavou v akváriu s průhlednými stěnami společně s lachtany, delfíny, a obojím zároveň, a předvádějí neuvěřitelné kousky.

Lisabon: lanovka v zoo nad výběhem nosorožců © Tomáš Kraus, 7.10.2013

Pro drážního nadšence je zoo zajímavá tím, že ukrývá jednu dráhu, a sice lanovou. Ta má trojúhelníkovou trasu a pouze jednu stanici, která je zároveň nástupní i výstupní. Cestující stojí v železné ohrádce a projíždí přímo nad výběhy se zvířaty – visí kousek nad smečkou lvů, a může se podívat, jak tráví volný čas dvojice velmi vzácných nosorožců bílých, než tento druh definitivně vyhyne. Během delfíní show se lanovka rozjela, a těšil jsem se, že si jedno kolečko objedeme. Bohužel, pondělí je zřejmě revizní den, stanice byla zavřená a jezdilo se bez cestujících, takže z toho nic nebylo. Po poledni už nezbylo než vrátit se na metro a s přestupem dojet na konečnou červené linky na letišti. S malým zpožděním nás aerolinky TAP dopravily zpět do Prahy, kde bylo o 20 stupňů chladněji než v Portugalsku, a naše dovolená byla za námi.