Podzimní Kodaň a vlaky u Hamletova hradu

Během prodlouženého víkendu na konci října jsme zatoužili poznat opět nějaký kousek Evropy, ale vzhledem k tomu, že moje žena měla být v tomto termínu v sedmém měsíci těhotenství, nepřipadala v úvahu ani letecká doprava, ani dlouhá cesta autem či autobusem. Proto jsme oba nadšeně přijali možnost svezení přímým lůžkovým vozem, který (ještě) denně spojuje Prahu s Kodaní. Původně jsme chtěli koupit  cestovní doklady klasicky přes eShop ČD, ale protože tyto akční jízdenky nejdou vyměnit ani vrátit, a nějaké dva měsíce před odjezdem jsme přeci jen nedokázali odhadnout zdravotní stav manželky v očekávání, využili jsme nabídky DB. Tam bylo možné koupit stejné jízdenky za mírně vyšší cenu a stornopoplatek do 10 dnů před odjezdem činí jen 25 % částky. Akorát už nebyla k dispozici lůžka z Prahy a museli jsme je koupit z Drážďan (ačkoliv se jedná o ten samý vůz), což nám moc nevadilo – původně jsme chtěli do Drážďan cestovat ve voze na sezení ve stejném vlaku, ale nakonec jsme tam dorazili zcela po vlastní ose.

V pátek po obědě jsme vyrazili autem po silnici R7 s úmyslem udělat si malý výlet v západní části Českého středohoří, konkrétně vystoupit na známou bývalou sopku Raná. To jsme kousek nad Lenešickým chlumem museli vzdát kvůli extrémní rozbahněnosti cest, a tak jsme pokračovali v cestě o něco dříve. Za soumraku jsme dorazili do okresního města Pirna, kde jsme chtěli auto zanechat. Zaparkovat v tomto částečně vybydleném městě bylo složitější, než jsem čekal, všude jsou parkovací zóny nebo poměrně drahé parkovací domy, ale přímo u nádraží jsme objevili parkoviště P+R. Sice se počítá, že motorista bude odtud pokračovat vlakem spíš do Drážďan než do Kodaně, ale žádný provozní řád jsme nenašli, auta neměla za okny žádné parkovací karty a v pátek v 7 večer jich tu stálo ještě dost, a tak jsme si vzali věci a šli jsme.

Nejprve jsme prošli centrum Pirny, které je relativně velké a příjemné, bohužel v tuto dobu zde bylo absolutně mrtvo a poslední otevřené obchody tiše zavíraly své pohaslé výlohy. Z nádraží jsme potom odjeli vlakem do Drážďan, v pracovní dny se dají využít linky S1 a S2, obě s půlhodinovým intervalem, i když jen 7 minut po sobě. Na hlavním nádraží v Drážďanech jsme potom očekávali mírně zpožděný CNL „Kopernikus“ s kmenovou trasou Praha – Amsterdam. Soupravu přivezla lokomotiva řady 371 ČD, která zde na rozdíl od EC vlaků neodstupuje a pokračuje dále, jen se zde během krátkého pobytu odpojí přímé vozy do Zürichu, na které tu čekala jiná lokomotiva téže řady. Rázná průvodkyně nás uvedla do kupé vozu řady WLABmz ČD a vydali jsme se na cestu.

København H: lůžkový vůz řady WLABmz ČD v cíli cesty © Tomáš Kraus, 25.10.2014

Stejně jako při poslední cestě tímto spojem jsme z hlavní tratě na Berlín odbočili v Elsterwerdě a poté jsme nějakou dobu stáli ve stanici Ruhland, pokračovali jsme opět nejspíš přes Calau a Lübbenau. V Berlíně se ubytovací vozy zařadí do jedné soupravy s vozy od vlaku CNL „Jan Kiepura“ z Varšavy a ze spánku mě krátce vytrhlo pronikavé zrychlení vlaku, nejspíš až na 200 km/h, což je v lůžkovém (nebo jakémkoliv) voze ČD bohužel stále zřídkavý jev. Ve stanici Hannover Hbf následoval složitý posun, od „Kopernika“ z obou směrů se předávají vozy na CNL „Aurora“ (Basilej – Kodaň). Na místě už je spíš minulý čas, od nového jízdního řádu je přímé spojení Prahy s Amsterdamem i Kodaní zrušeno. Následovalo krátké probuzení v Hamburku, kde jsme překonávali několik mostů přes Labe. Odtud jezdí denní vlaky do Kodaně, tvořené motorovými jednotkami, které se v Puttgardenu nasoukají na trajekt a vylodí se v dánském Rødby. Pro dlouhý noční vlak toto nepřichází v úvahu a jede se po „souši“. Zaspali jsme cestu na sever včetně známého Rendsburského mostu se smyčkou a nerušeně jsme spali až do pozdního budíčku vlakovým rozhlasem. Vlak projížděl plochou a zcela podmáčenou krajinou Jutského poloostrova a průvodkyně nás dánsky, německy a anglicky informovala, že máme asi hodinu zpoždění a brzy zastavíme ve stanici Kolding.

Krátce nato jsme přejeli krátký most na ostrov Fyn a později jsme zastavili v jeho centrálním sídle Odense. Další pokračování na ostrov Sjælland vyžaduje překonat dlouhý most na malý ostrůvek Sprogø uprostřed průlivu Storebælt, kde navazuje ještě delší, osmikilometrový tunel (dálnice pokračuje dalším mostem). O systému únikových cest v tomto tunelu informují nálepky na dveřích kupé, které nás zprvu trochu zarazily, když jsme kdysi cestovali vozem této řady do Budapešti. Následovala ještě relativně dlouhá cesta po ostrově s jednou zastávkou ve městě Roskilde (kdysi hlavní město Dánska), a konečně jsme po 11. hodině s přesně hodinovým zpožděním slavili příjezd do stanice København H. Chtěl jsem si vyfotit lokomotivu řady EA, ale schovávala se za eskalátory už mimo nástupiště. Obecně není v Dánsku mnoho vlaků osobní dopravy tažených lokomotivou, tím spíš elektrickou – kromě hlavního průtahu z Německa do Švédska není elektrifikováno téměř nic, s výjimkou husté sítě příměstských S-togů (totéž co S-Bahn, tog znamená vlak) v okolí Kodaně. V Dánsku je zavedena soustava 25 kV 50 Hz (přičemž obě sousední země používají 15 kV 16,7 Hz), síť S-togů funguje na 1,5 kV DC.

Hlavní nádraží v Kodani je jediná stanice ve městě, která má v názvu jméno města, jinak se používá jen místní název – další důležité stanice (také) pro dálkovou dopravu se jmenují Nørreport a Østerport. Jak jsem naznačil výše, většinu osobní dopravy v Dánsku zajišťují jednotky, v Kodani jsou často vidět tzv. „gumáky“ řady ER a MF (elektrické a motorové IC3). Odvozený typ ET s dvousystémovou výzbrojí jezdí pod značkou Øresundtåg na letiště a do Švédska (viz dále). Dálkovou mezistátní dopravu reprezentují jednotky X2000 směr Stockholm a ICE-TD směr Hamburk. Milovníky velkých dieselů potěší alespoň vlaky s lokomotivou řady ME, která táhne či tlačí vratnou soupravu patrových vozů od Bombardieru například směr Kalundborg nebo Rødby. Zajímavé jsou povinně místenkové vlaky se směrovkou Ystad/Rønne, které jedou do švédského přístavu Ystad, kde cestující přesednou na loď – ta je dopraví do Rønne, hlavního města dánského ostrova Bornholm, který je od zbytku Dánska poměrně vzdálený.

Naším prvním úkolem bylo najít úschovnu, která se nachází u zadního východu z budovy až za nástupišti S-togů. Obě zavazadla jsme vložili do skříňky za poplatek 50 DKK a pokračovali jsme do turistických informací, abychom si vyzvedli karty Copenhagen Card. Tento doklad, který asi nemá ani dánský název, opravňuje ke vstupům do prakticky všech hradů, zámků, muzeí, zahrad, parků, ZOO apod., včetně využití veškeré regionální dopravy, a to nejen v Kodani, ale v celé severní části ostrova Sjælland. Dá se koupit na 24, 48 nebo 72 hodin, a na webu si můžete spočítat, kolik ušetříte, pomocí označení památek, které plánujete navštívit. Dá se říct, že pokud chcete cestovat veřejnou dopravou a párkrát zajít někam, kde se platí vstupné, tím spíš mimo Kodaň, karta se vyplatí vždy.

Kodaň: náměstí Højbro plads na zóně Strøget © Tomáš Kraus, 27.10.2014

Copenhagen Card se dá vyzvednout v desítkách různých míst včetně hotelů a hostelů, ale na webu varují, že všude nemusejí mít zrovna všechny typy karet, a doporučují koupit ji předem. To jsem učinil, ale po zaplacení jsem se dozvěděl, že pro kartu si můžu dojít buď do informací u hlavního nádraží, nebo na letiště, tak moc nevím, v čem je ta výhoda nákupu předem. Vyzvedli jsme si kartičky za 469 DKK na 48 hodin (kurz je zhruba 3,70 Kč za 1 DKK, resp. 7 DKK za 1 €), na které jsme napsali svá jména a datum začátku platnosti, ale přesný čas stačí vyplnit až před prvním použitím.

Nejprve jsme vyrazili pěšky okolo parku Tivoli na náměstí s radnicí, odkud pokračuje hlavní pěší zóna nazývaná Strøget, vedoucí až k městskému přístavu Nyhavn. V polovině cesty jsme odbočili a ocitli se u stanice Nørreport, jejíž kolejiště je ovšem kompletně ukryté v tunelu. Prošli jsme skrz volně přístupný park botanické zahrady ke stanici Østerport a ještě kus dál, abychom viděli sochu malé mořské víly (v dánštině má líbivý název Havrfrue), která je ze všech památek asi nejvzdálenější. Jeden z nejzprofanovanějších symbolů Kodaně ovšem sám o sobě nijak zajímavý není, navíc byl zrovna obklopený chaluhami a dalším naplaveným nepořádkem, viz fotogalerie. Nedaleká Gefionina fontána s mohutnými býky stojí za více pozornosti. Dále je po cestě zámek Amalienborg, sídlo královské rodiny, a kostel Frederiks kirke, zvaný mramorový, jehož stavba byla na sto let přerušena, než se našel ochotný sponzor, jelikož je skutečně postaven z kvalitního mramoru.

Přišli jsme do velmi živého přístavu Nyhavn a začali jsme řešit pozdní oběd. Tradiční dánská kuchyně není ani příliš sofistikovaná, ani příliš zdravá. Charakterizuje ji tzv. chleba s máslem (smørrebrod), obložený kromě másla dalšími doplňky, a potom párky v rohlíku (pølser). Ty jsou k dostání v mnoha stáncích na ulici, a také jsme je rovnou vyzkoušeli – je potřeba se připravit na cenu 25 až 40 DKK za nic moc párek (i když relativně velký) se spoustou cibule. Obecně jsme měli s cenovou hladinou potravin trochu problém, přestože jsme zkoušeli používat zaklínadlo „jsme na dovolené, tak nemusíme na ty ceny tolik koukat“.

Potom už byl čas napsat aktuální čas na naše Copenhagen Card, protože na nedaleké stanici Kongens Nytorv jsme se hodlali seznámit s kodaňským metrem. Novodobý systém automatického metra má zatím dvě linky, které po jedné trati obcházejí centrum a pak se rozdělují, aby obsloužily zejména jihovýchodně položený ostrov Amager. Vzhled podzemních stanic je unifikovaný, do úzké jámy se lomeně spouštějí eskalátory a výtah, koleje jsou odděleny nástupištními dveřmi. Povrchové stanice mimo centrum jsou jednoduché ostrovní perony, zatím většinou bez dveří. Chtěli jsme jet na předposlední stanici linky M2, ale protože se na displeji neobjevil u této linky název její konečné stanice (kterou je letiště Kastrup), nýbrž stanice Femøren, rozhodli jsme se počkat na další vlak. Ten měl ovšem namířeno rovněž pouze do Femøren, a tak jsme nastoupili.

Kodaň: metro po nesprávné koleji dosahuje stanice Kastrup © Tomáš Kraus, 25.10.2014

Třívozové plně průchozí soupravy s panoramatickým čelním sklem jsou velmi svižné, hlavně v osvětlených tunelech je jízda velmi dynamická. Z informací ve voze jsme pochopili, že ve stanici Femøren budeme přestupovat do jiné soupravy. V koncovém úseku linky totiž pendlovala po jedné koleji jedna souprava, a u opačné koleje se stavěly nástupištní dveře. Chvíli jsme tedy s dalšími cestujícími (mnozí měli velké kufry, linka vede k letišti) balancovali na fungující polovině peronu stanice Femøren, než nás naložila jiná souprava, abychom popojeli jednu stanici do čtvrti Kastrup.

Ze stejnojmenné stanice metra se po nějakých 400 metrech dojde k mořskému akváriu Den Blå Planet (Modrá planeta). Budova má půdorys ve tvaru větrníku a je rozdělena na několik částí – tropické vody s piraňami, velká oceánská nádrž s průchozím tunelem a spousta menších akvárií. V jedné místnosti je povoleno na živočichy sahat, pokud ovšem nejsou mrtví, což se například u mořských okurek nedá s jistotou určit. Z venkovní terasy s mořskými vydrami je vidět nedaleké letiště Kastrup a za lepšího počasí také Øresundský most do Malmö. Ke vstupu jsme využili Copenhagen Card, jinak se platí 160 DKK – akvárium se nám líbilo, ale viděli jsme i zajímavější za nižší cenu.

Na zpáteční cestu jsme opět využili metro, další možností je dojít asi 1,5 kilometru k letišti, odkud jede do centra Kodaně i vlak. Jízda automatickým metrem byla ještě o něco přízračnější, protože kolej ve stanici Femøren byla při našem příjezdu obsazená, a tak jsme pozorovali, jak se dvě bezpilotní vozidla pomalu blíží k sobě, aniž by je dělila nějaká výhybka či návěstidlo. Vystoupili jsme v důležitém uzlu Nørreport, a protože jsme se vrátili o něco dříve, než jsme čekali, došli jsme ještě na Rundetårn (Kulatou věž). Kamenná věž v centru města byla postavena hlavně pro hvězdáře, dnes její ochozy nabízejí výhled na městské panorama. Uvnitř je místo schodů spirálovitá rampa a říká se, že Kateřina Veliká se nechala vyvézt nahoru v kočáře – dá se tomu i věřit, jen nevím, jak nahoře otočila koně.

Kodaň: věž Rundetårn © Tomáš Kraus, 25.10.2014

Přes pěší zóny v centru jsme dorazili na hlavní nádraží a vyzvedli jsme si zavazadla. Nenápadným zadním východem, který je přímo u úschovny, a neustále tam hraje ryčná dechovka (asi aby příchozí z této části města našli cestu do haly), jsme směřovali k našemu hotelu. Pouhý jeden blok od nádraží se nachází dvouhvězdičkový hotel Saga, kde jsme měli strávit dvě noci. S ubytováním jsme byli spokojení, v noci tam byl klid, snídaně byly vydatné a personál ochotný, nevýhodou byla jen delší cesta na společné WC a extrémně měkké postele, takže druhou noc jsme si dali matrace na zem a těšili se na relativní komfort sklopných lůžek ve voze WLABmz.

V neděli jsme podnikli mezi turisty oblíbený okružní výlet mimo Kodaň, zahrnující návštěvu zámků Frederiksborg a Kronborg, vše v rozsahu platnosti Copenhagen Card. Jako první jsme chtěli vyrazit S-togem do koncové stanice Hillerød. Měli jsme plánek sítě S-togů, podle kterého jezdí do této destinace linky A a E, ale o víkendu platí jiné schéma linek a podle něj jsme měli použít linku B (další odlišné schéma platí o páteční a sobotní noci). Na odjezdové tabuli jsme ale u linky B tuto cílovou stanici neviděli, a dole občas asi na tři sekundy problikl v dánštině nějaký nápis o autobusech. U počítače v oddělení pokladen jsme si našli spojení, a potvrdili jsme si, že nás čeká v části trasy náhradní autobusová doprava.

Na hlavním nádraží v Kodani mají S-togy vyhrazené jedno ostrovní nástupiště pro každý směr, vlak přijede vždy na jednu ze dvou kolejí u něj, podle toho kde je volno. Nastoupili jsme do elektrické jednotky řady SA, které jsou dnes v Kodani všudypřítomné (resp. toto je osmivozová verze a dále existuje vzhledově identická čtyřvozová verze řady SE). Při své první návštěvě mě tyto jednotky oslovily moderním designem, dnes už jsou na nich léta provozu trochu znát, slušivý vínový nátěr už místy vyšisoval, loupe se, skla jsou někde poškrábaná. Na bočnicích zatím přibyl nápis o bezplatném wi-fi připojení. Uvnitř jsou jednotky však stále moderní, rozšířená skříň propůjčuje interiéru typicky skandinávskou velkorysost, rozhodně je to jedno z nejpříjemnějších vozidel příměstské dopravy, jaké jsem viděl.

Østerport: jednotka S-togu řady SA © Tomáš Kraus, 25.10.2014

Po několika zastávkách ve městě jsme vystoupili ve stanici Gentofte, což bylo na plánku trasy zhruba v polovině, ale reálně jsme byli pořád spíše na začátku. Před staniční budovou informátorka organizovala přestup hned do tří autobusů směr Hillerød – jeden stavěl všude, druhý jen někde a třetí jel bez zastávky. Řidič „expresního“ autobusu jen pohledem přelétl naše průkazky a vyrazili jsme na monotónní cestu zastavěným územím, která trvala o několik minut déle, než by jel zastávkový vlak. Železniční stanice Hillerød byla doslova obležená spoustou odstavených souprav S-togů. Jedná se o největší železniční uzel v oblasti, na končící elektrifikovanou trať zde navazuje několik vedlejších tratí, každá má napevno přidělené nástupiště u kusé koleje, označené „trvalým pragotronem“ – nalepeným transparentem. Stanice je ovšem dokonale „racionalizovaná“, kromě prodavačky v samoobsluze řetězce 7 Eleven nebylo nikde ani živé duše. Chtěli jsme si zkontrolovat odjezd dalšího vlaku, ale staniční hala byla zcela prázdná, žádná pokladna ani nástěnky, v rohu se krčil jízdní řád jedné z tratí. Jeden monitor s odjezdy nefungoval, druhý byl jen pro S-togy, čili ten den k ničemu. Automat na jízdenky nám vyhledal akorát cenu (která byla mimochodem dost šílená), ale ne odjezdy. Na venkovní nástěnce jsme jízdní řád naší tratě nakonec našli, jednotlivé tratě jsou nadepsané svými jmény, ta naše byla z nějakého důvodu nazvaná Lille Nord.

Podle ukazatelů se za několik minut dojde na náměstíčko, které se svažuje k jezeru. Na jeho opačné straně se na třech ostrůvcích rozkládá zámek Frederiksborg. Nese jméno svého zakladatele, dánského krále Frederika II., ovšem původní stavbu nechal odstranit hned jeho syn Kristián IV., který se zasadil o vznik této nyní největší stavby severské renesance. Na nádvoří se dá volně vstoupit a karta Copenhagen Card platí také na přívoz na jezeře, který údajně překonává „tu nejkrásnější námořní míli v Dánsku“. Během naší návštěvy jsme ale žádné plavidlo neviděli, možná se jezdí jen v létě. Obešli jsme zámek, prošli se zahradami a vrátili se okolo jezera zpět, abychom pokračovali v cestě.

Hillerød: autobusy NAD, vzadu "nohabka" Lokalbanen © Tomáš Kraus, 26.10.2014

Osobní dopravu na místních tratích zajišťuje dopravce Lokalbanen motorovými jednotkami Coradia LINT 41 řady 112. Jedna z nich nás odvážela do Helsingøru, kam se cestuje půl hodiny. Proto ani tolik nevadí, že výbava vozidla je zcela základní, bez první třídy, jakýchkoliv vnitřních příček a toalety. V neděli v poledne (interval je hodinový) nebyl vlak příliš plný, vedle nás cestovala skupinka Poláků – vystupovali po cestě, možná byli místní, v Dánsku jsou Poláci druhou nejpočetnější menšinou hned po Turcích. Většina zastávek na trase se nachází v lesíku u nějakého statku a jsou na znamení, traťová rychlost dosahuje zhruba 100 km/h, pohodová jízda připomínala některé vedlejší tratě v Německu. V předposlední stanici se trať napojí na hlavní tah od Kodaně a vlak poté zastavuje na kusé koleji stanice Helsingør.

Město Helsingør je známé především jako přístav, odkud plují trajekty přes úžinu do švédského Helsingborgu. Přestože už existuje most mezi Kodaní a Malmö, trajekty v Helsingøru stále pendlují, překonání čtyřkilometrového průlivu je otázkou chvilky. Kromě tranzitu jsou využívané zejména Švédy, kteří jezdí do Dánska na levnější (z jejich pohledu) nákupy, především alkoholu. Protože tato strategická úžina prakticky odděluje celý Balt od zbytku moří, vznikl na ostrohu dánské pevniny hrad Kronborg, nikoliv jako šlechtické sídlo, ale jako celnice. Později se proslavil, když Shakespare právě do jeho zdí vsadil děj dramatu Hamlet. Z této popularity hrad těží dodnes, v obchodu se suvenýry nabízejí až nevkusné artefakty (například lebky), vedou trička se strohým nápisem „to be or not to be“. Vstup na hradby a na nádvoří je volný, s Copenhagen Card se dá navštívit také interiér hradu (mimo to je v Helsingøru také námořní muzeum a malé akvárium). To jsme ale nevyužili a vrátili jsme se do města. Na nábřežní promenádě jsme opět potkali jednotku Coradia LINT, jak pomalu projíždí po koleji za zábradlím, připomínající vlečku – trať vede rovněž do Hillerød, ale oklikou přes Gilleleje (nejsevernější město ostrova), cestou míjí údajně nejoblíbenější dánské pláže. V Helsingøru stojí za to projít cestou od hradu k nádraží centrem města, které je z většiny pěší zónou s cihlovými budovami, na poklidném náměstíčku jsme si dali cenově i chuťově přijatelný kebab.

Helsingør: jednotka řady 112 na popředí hradu Kronborg © Tomáš Kraus, 26.10.2014

Po hlavní trati z Helsingøru do Kodaně se jezdí v intervalu 20 minut, vlaky jedou pod značkou Øresundtåg a jedná se o společný projekt DSB a SJ. Z Kodaně totiž vlaky rovnou pokračují přes letiště a Øresundský most do různých destinací ve Švédsku. Náš vlak měl namířeno až do dalekého Göteborgu, zadní jednotka, kde jsme seděli, končila svou jízdu na opačné straně průlivu v Helsingborgu, kam se cestuje přesně dvě hodiny. Dále jezdí vlaky do Kalmaru a Karlskrony. Nasazovaná vozidla jsou nejmladší generací „gumáků“, jejichž silný gumový lem kolem čela není příliš estetický, ale řešení je to praktické. Prostřední vůz je nízkopodlažní, jednotky mají vylepšený informační systém, svezení bylo velmi pohodlné.

Rychlou jízdu podél moře do Kodaně, která trvá asi 45 minut, jsme vesměs strávili plánováním zbytku dne. Původně jsme chtěli ještě stihnout plavbu lodí po kanálech v centru, ale protože jsme si uvědomili, že následující den je pondělí a budou zavřená muzea, změnili jsme plán. Přírodovědné muzeum se nachází relativně daleko od kolejí, a tak jsme se měli seznámit s autobusy MHD. Vlak jsme opustili v terminálu Nørreport uprostřed tunelu u centra města, kde se z peronu po jednoduchých schodech vychází přímo do ulice, žádné složité podzemní chodby. Autobus linky 42 akorát přijížděl, prokázali jsme se našimi kartami a vyrazili na cestu. V některých úsecích mají autobusy vyhrazený jízdní pruh uprostřed vozovky a nastupuje se z bezpečných ostrůvků se zábradlím, toto řešení má marketingový název De Kvikvej – asi není potřeba překládat, dánština je někdy dost podobná angličtině. Hlášení zastávek sice zaostávalo za průběhem jízdy, ale podle mapy jsme vystoupili zhruba tam, kde jsme měli.

Přírodovědné muzeum je umístěno v pátém a šestém poschodí budovy v univerzitním areálu a stěžejním exponátem je víceméně kompletní kostra dinosaura. Její části našly děti během dovolené v USA a pravěké zvíře pojmenovaly Misty (tak se jmenuje náš pes). Zbytek expozice tvoří další spousta koster a v lihu naložených organismů (pro děti je to trochu ponuré, ale mohou se rozptýlit tím, že některé lebky v regálech se smějí brát do ruky a hádat druh zvířete) a dále různá dioramata z rozličných podnebí, hodně prostoru je věnováno arktickým oblastem, vzhledem k tomu že k Dánsku patří i Grónsko.

Helsingør: setkání dvou souprav Øresundtågu v konečné stanici © Tomáš Kraus, 26.10.2014

Na zpáteční cestu jsme měli zjištěný odjezd autobusu, i když „online“ displej na zastávce indikoval nakonec o něco pozdější odjezd, ale na Nørreport jsme dojeli bez problémů a došli jsme pěšky přes centrum do hotelu. Zde jsme si jen nechali věci a zamířili jsme do zábavního parku Tivoli. Jedno z nejstarších a nejslavnějších zařízení tohoto druhu na světě se nachází hned naproti hlavnímu nádraží a popravdě nás trochu zklamalo. Copenhagen Card opravňuje ke vstupu do areálu (který jinak sám o sobě stojí 99 DKK), ale nejsou zahrnuty jednotlivé atrakce, za které se dá buď doplatit dalších 199 DKK paušálně, nebo jsou k dispozici jednotlivé žetony po 25 DKK, ovšem na každou trochu k světu vypadající atrakci jsou zapotřebí hned dva až tři. Celkově tam zase žádné kvantum atrakcí není, velkou část areálu zabírají různé stánky, restaurace a pavilony. V době naší návštěvy všechno v Kodani žilo Halloweenem, a proto svíticí dýně visely po celém parku. Protože množina atrakcí, o které jsme měli zájem, měla prázdný průnik s množinou atrakcí, na které moje manželka mohla jít, sedli jsme si akorát na večeři a relativně brzy jsme opustili areál.

Poslední den v Dánsku jsme zahájili návštěvou kodaňské zoologické zahrady. Ani ta se nenachází v blízkosti kolejí, zato „metrobusová“ linka 6A odjížděla každých několik minut. V Kodani nejsou tramvaje a metro má v centru v podstatě jednu linku, a tak jsou autobusy MHD ve městě rozšířené, ale není to žádných tisíc klikatých linek, jak známe z některých našich měst. Hodně autobusů jezdí v krátkých intervalech víceméně stále jedním směrem (jako linka 6A, která okupuje hlavní ulici Roskildevej) a konečné jsou obvykle u zastávek S-togu, nikoliv někde v křoví za sídlištěm. Relativně velká zoo se nachází po obou stranách zmíněné ulice a i přes existenci některých nových pavilonů (deštný prales, sloni) a stavbu dalších (Polární kruh), působí celkově trochu sešle. Některé výběhy jsou lehce zanedbané a místy si člověk není jistý, jestli tam kam směřuje, bude vůbec něco k vidění. Součástí zoo je ovšem také vysoká rozhledna, která nabízí pohled na město z ptačí perspektivy. Celkově se nám tam líbilo, ale normální vstupné 160 DKK by se nám asi platit nechtělo.
Autobusem linky 6A jsme se vrátili do centra a vystoupili u radnice, abychom tentokrát prošli pěší zónou Strøget až na její opačný konec. V přístavu Nyhavn se dá nastoupit na okružní plavbu po městských kanálech, kterou nabízejí dvě konkurenční společnosti. Na samém konci kanálu kotví lodě Canal Tours a kousek vedle firma Netto – s kartou Copenhagen Card se dají použít obě, ale jinak stojí hodinová plavba s první jmenovanou 75 DKK a s druhou jen 40 DKK – lodě společnosti Netto jezdí v delších intervalech a vypadají trochu chudší. V pokladně Canal Tours jsme si vyzvedli jízdenky, nevadilo, že platnost Copenhagen Card měla během plavby končit – navíc jsme se potom někde dočetli, že Copenhagen Card se dá uplatnit pouze při nástupu v přístavišti Gammel Strand, a ne tady v Nyhavnu.

Kodaň: turistická loď opouští přístaviště v Nyhavnu © Tomáš Kraus, 27.10.2014

Nastoupili jsme do podlouhlé nízké lodě a vybrali jsme si zadní otevřenou palubu, kde bylo jedinou nevýhodou, že při zpomalování či stání lodě jsme cítili výfukové plyny. Nejprve jsme pluli hlavním průlivem kolem Amalienborgu k malé mořské víle, potom jsme se otočili a zapluli jsme do kanálu ve čtvrti Christianshavn na opačné straně průlivu. Pak jsme pokračovali k centru města a dalším kanálem jsme objeli zámek Christiansborg – to šlo celkem pomalu, protože některé těsné mosty na trase vyžadovaly opravdu přesnou navigaci. Ke konci tohoto kanálu se část cestujících vyměnila v přístavišti Gammel Strand a odtud už nebylo daleko zpět do Nyhavnu.

Po výstupu z lodi jsme ještě pěšky navštívili některá místa, kudy jsme proplouvali. Nejprve jsme překonali po mostě hlavní průliv do čtvrti Christianshavn. Na mostě panoval relativně silný provoz, jeden pruh okupovala auta a druhý s ještě větší hustotou cyklisté. Dá se také využít autobusových linek nebo popojet metrem. Naším cílem byl kostel Našeho spasitele (Vor Frelsers kirke), už z dálky nápadný svou vysokou věží, po které vede zvenku točité schodiště, přístupné návštěvníkům. Uvnitř jsou obří varhany, podpírané dvěma slony. Pak jsme se vrátili přes most k zámku Christiansborg, kde nyní sídlí dánský parlament. Jako první zaujme budova staré burzy, poté jsme prošli také poklidné nádvoří staré knihovny se sochou spisovatele Kierkegaarda. Nová přístavba knihovny s přezdívkou Černý diamant je dobře vidět během plavby.

Po setmění jsme už jen prošli kolem planetária k hotelu, kde jsme si vyzvedli zavazadla. Dají se uschovat na recepci nejen po odhlášení, ale také před přihlášením, takže jsme nemuseli platit za úschovnu. Díky hustému provozu vlaků jsme chvíli čekali, než se noční vlak CNL „Aurora“ do Basileje, Amsterdamu a Prahy objevil na odjezdové tabuli. Potom už jsme nastoupili do lůžkového vozu WLABmz ČD na konci vlaku, do stejného vozu a stejného kupé, jako při cestě sem. To bylo ještě upraveno na sezení (odjezd je už v 18:47), ale relativně brzy jsme poprosili průvodce o sklopení lůžek. Někde na Jutském poloostrově jsme se odebrali ke spánku, registroval jsem ještě delší stání v dánské pohraniční stanici Padborg, kde se mění napěťová soustava a tedy i lokomotiva. Potom jsem zaznamenal už jen posunovací ping-pong v Hannoveru a probudili jsme se za svítání při jízdě fádní saskou rovinou okolo Falkenbergu – tentokrát jsme tedy jeli z Berlína západně od „magistrály“, po trase kudy pravidelně jezdily a jezdí také některé denní dálkové vlaky či EN „Metropol“.
Krátce po sedmé hodině ranní nás vlak jen s pětiminutovým zpožděním vyložil v Drážďanech a ihned pokračoval v cestě do Prahy. Zašli jsme do Reisezentra DB, nechali si poradit vhodnou jízdenku a rovnou ji koupili, a zanedlouho už jsme nastupovali do S-Bahnu, který směřoval k českým hranicím. Nejprve jsme dojeli do Pirny, kde jsme našli na velmi zaplněném parkovišti P+R naše auto bez botičky a pokutového bločku, a nechali jsme v něm zavazadla. Něco jsme nakoupili a šli jsme čekat na další S-Bahn, k tomu nám posloužila lavička na slunci na opačné straně staniční budovy, odkud odjíždělo téměř prázdné Desiro SBS do Neustadtu.

Pirna: Desiro čeká na odjezd do Neustadtu © Tomáš Kraus, 28.10.2014

Přijeli jsme do Königsteinu pod známou pevnost a šli jsme po cyklostezce podél Labe zpět do Rathenu. Na kolejích panoval silný provoz, potkali jsme mimo jiné i řádně zpožděný CNL „Canopus“ z Zürichu do Prahy. Bohužel relativně silný provoz panoval i na asfaltce, po které jsme šli, protože nejspíš kvůli nějaké uzavírce jezdila auta do Rathenu tudy, kam běžně nesmí. Řada z nich měla české poznávací značky, počasí o našem státním svátku vyšlo, byť bylo o něco chladněji, než o stovky kilometrů severněji v Kodani.

V Rathenu funguje přívoz přes Labe, který na rozdíl od zhruba deseti dalších přívozů v Saském Švýcarsku není integrovaný do systému VVO. Jízdenky se prodávají u vstupu na loď, což mírně zdržuje odbavení – plavidlo pojme okolo 200 lidí. Loď je zavěšená na laně a k pohybu využívá proud řeky, proto musejí být za pěkného počasí tržby vzhledem k nákladům dost vysoké – zpáteční jízdenka stojí 1,50 € a za tmy nebo vyšší vody se připlácí. Na opačném břehu jsme se vydali ke kamennému mostu Bastei vysoko na skále, kvůli pokročilejšímu těhotenství manželky jsme dělali více přestávek, ale nakonec jsme úspěšně došli na vyhlídky 200 výškových metrů nad Labem. Došli jsme si na polévku do samoobslužné restaurace s terasou, interiér se třemi rázovitými tetkami za pultem připomínal naše zařízení z dob ROH, chyběla jen platba východními Markami.

Stejnou cestou jsme sestoupili do Rathenu, kam přívoz stále navážel další turisty, a přeplavili jsme se zpět na levý břeh Labe, kde se nachází železniční zastávka. Čas do odjezdu vlaku jsme strávili asistováním německému důchodci, který se zasekl v turniketu veřejných záchodků. Pak zbývalo už jen překonat tři zastávky S-Bahnem do Pirny, zmobilizovat auto a vyrazit na cestu přes Krušné hory a České středohoří, abychom podzimní dovolenou v Dánsku zakončili.

Kurort Rathen: přívoz přes Labe © Tomáš Kraus, 28.10.2014

 .