Malá železniční obrazárna

K tomu nápadu mě přivedla jedna věta v nedávné reportáži. Autor se v ní zmiňuje, jak ho před několika desetiletími vozil do západních Čech rychlík v čele s albatrosem. I mně to vyvolalo vzpomínku, jak mě párkrát albatros vezl do Plzně i do Chebu, a zároveň jsem si vzpomněl, že právě tento spoj mají zachycený na obrázku v čekárně havlíčkobrodského nádraží, jak míjí Karlštejn, ještě s dalším obrázkem berty pod Šternberkem. A mne začalo zajímat, kdo by mohl být autorem, protože budu-li znát jméno autora, jistě najdu na internetu i další jeho díla na podobné téma.

Tipoval jsem, že by to mohl být Jiří Bouda – jeho krásné obrazy, věnované jen a jen dráze, mne už dávno zaujaly např. na stěnách poděbradské nádražní restaurace. Zároveň mi ale připadalo, že to není tentýž rukopis, že ty akvarely v Havlíčkově Brodě jsou méně propracované, méně plastické. I pustil jsem se do hledání internetem, a brzy jsem zjistil, že to je Jiří Bouda. On totiž nepoužíval jen jednu techniku. Ty, co jsem znal, byly litografie, což je velmi náročná grafická technika. Googlel mi však předložil i jeho akvarely – stejný rukopis, stejné postavičky, jako ti houbaři u přejezdu pod Šternberkem.

A já dostal chuť vyhledat i další malíře, které dráha okouzlila. Vrátil jsem se za nimi až do svého nejútlejšího dětství a teď vás zvu na takovou malou vernisáž jejich děl. (Ať si skalní šotouši pohrdavě ohrnují nos, že si jen sedím u stolu a hraju si s myší, že si netrhám boty o štěrk a šrouby kolejí, nelezu hložím a trním po náspech s bimbavým aparátem na krku. Však i tomu hledání a úpravám a formátování jsem musel věnovat kus času.)

Tím prvním malířem, který mě kdy zaujal obrázky lokomotiv, byl Zdeněk Miler (1921 – 2011, jen pro úplnost dodávám, co každý ví – ilustrátor knížek pro děti, výtvarník a režisér kreslených filmů, autor světoznámého, ba vesmíroznámého krtečka). To on půvabně vyzdobil knihu Pohádkový dědeček od Eduarda Petišky (1924 – 1987, básník, spisovatel, autor knih pro děti a teoretik dětské literatury, jehož „Staré řecké báje a pověsti“ jistě známe jako školní četbu). A já té knížce věnuji odstaveček, protože sem patří:

Měli by ji rodičové nejen číst svým předškoláčkům, ale sami se z ní poučit, jak cestovat se svými ratolestmi. Mnohé maminky to totiž nedovedou. Taková mamina přitáhne svoji ratolest do vlaku, posadí ji, do ruky jí vrazí časopis či omalovánku, otevře si detektivku a bláhově doufá, že si ji přečte. Nepřečte. Za pět minut ratolest časák či jakoukoliv hračku zahodí, lítá po vagoně, leze na poličku, vříská, dožaduje se pozornosti a mamině tečou nervy. To Petiškův pohádkový dědeček to uměl jinak se svým vnoučkem Martínkem. Sedl si s ním k oknu ve vlaku do Turnova (do-Tur-no-va do-Tur-no-va, klepala kola) a povídali si o všem, co viděli, o zvířátkách i o lokomotivách a návěstidlech – na všechno dědeček vymyslel pohádku.

Tady máte dva a v galerii ještě několik Milerových obrázků. A omluvte prosím jejich kvalitu, závada není na vašem počítači. Musel jsem je převzít z té knížky-babičky, kterou mi děda Mráz přinesl, když mi bylo šest. Google totiž Milerovy mašinky nezná, vychrlí na vás jen samé krtky.

Zdeněk Miler: ilustrace k „Pohádkovému dědečkovi“ od Eduarda Petišky

Pozorný čtenáři, poznáš, kde udělal malíř chybu?

Opusťme mateřinku, postupme do prvních ročníků školy a nechme se zaujmout další pohádkovou knížkou: Pavel Nauman (vlast.jm. Miloš Nauman, 1907 – 1976, spisovatel, novinář, historik) – Pohádky o mašinkách. Tu totiž ilustroval známý obdivovatel dopravních prostředků a rychlých strojů z počátků 20. století Kamil Lhoták (1912 – 1990). Pravda, z jeho pera a štětce známe hlavně stroje, které brázdily silnice i oblohu, ba i Mississippi, ale na rozdíl od jiných ctitelů gumových kol nepohrdl ani železným zeměplazem, kreslil i lokomotivy.

Pavel Nauman: „Pohádky o mašinkách“. Na ilustraci Kamila Lhotáka zachycena 464.0

Možná znáte Pohádky o mašinkách v televizní, večerníčkové podobě. Její výtvarník sice udělal hezky barevné mašinky, jenže porušil základní ideu Naumanových pohádek: On nám z té velké čarodějnické mašiny nasekal deset stejných tendrovek, lišících se jen barvou. Jenže v originále je každá lokomotiva jiná, má jinou „povahu“ (my technici řekneme: jiné jízdní vlastnosti a parametry) a předobrazem jim byly skutečné typy, jejich přednosti a nectnosti – jedna byla mlsná a vybíravá, každé uhlí v ní nechtělo hořet, jiná nechtěla držet na kolejích, další měla moc vysoký komín – nevešla se do tunelu, jednu pan Nauman dokonce pojmenoval jejím pravým jménem – silnou pracovitou pětsetdvacetčtyřku. To pan Lhoták, znalec techniky, nám nakreslil lokomotivy celkem přesně.

Obálka pohádek

Odrostli jsme pohádkám, začali nás bavit správné klukovské časáky – Ábíčko a Věda a technika mládeži. Ve školní družině byla plná skříň starých ročníků z padesátých let. (Hned vedle v knihovničce byly i výše zmíněné Petiškovy Staré řecké báje, a měli jste vidět náš zájem o tu povinnou školní četbu, která byla realisticky ilustrovaná obrázky antických bohyň, jak je Zeus stvořil, ale to by byla zas jiná kolej) A v těch časopisech se to jen hemžilo futuristickými vizemi raket, letadel i vozidel. Za krále českých sci-fi malířů je uznáván Teodor Rotrekl. (1923 – 2004, český výtvarník a ilustrátor, věnující se především žánru sci-fi, ale i naučné literatuře pro děti.) Od něj jsem ale nalezl pouze tři obrázky vlaků, on raději cestoval ve vzdálených galaxiích vzdálené budoucnosti.

Tak si Teodor Rotrekl představoval superexpres budoucnosti („Ohníček“ 1972)

Mnohem víc představ o budoucí železnici nám zachytil František Škoda (1931 – 1988). Věnoval se především ilustraci populárně naučných publikací „pro chytré děti“, v časopisech i knížkách např. od Ludvíka Součka, a nejen technickým oborům, ale i návodům na pobyt a hry v přírodě a zájmovou činnost pionýrských oddílů.

František Škoda: Jak funguje kolejový obvod a liniový vlakový zabezpečovač

František Škoda: I po 55 letech je tohle pro nás stále jen sci-fi

Koncem šedesátých let začaly v ABC vycházet vystřihovací kartičky, z nichž se sestavovaly atlasy, a to jak rostlin a živočichů tak i technických prostředků – celým jménem to přece bylo ABC mladých techniků a přírodovědců. Nás zde specielně zajímají atlásky kolejových vozidel:

Vystřihovací atlasy v „ABC“ – kreslil Josef Janata

Jméno Josef Janata jistě není neznámo nikomu, kdo se zajímá o lokomotivy. Je to autor nákresů v atlasech, m.j. od Jindřicha Beka. Obrázků od něj nám internet nabízí dost, bohužel jeho životopisná data, ať gůglím jak gůglím, z něj ne a ne vypáčit. Jeho tvorbou se ale dostáváme na trochu jinou kolej – spíš k technickým výkresům než k výtvarné tvorbě (ne že bych je chtěl podceňovat, zvláště z dob, kdy se kreslilo tuší na prkně, ale – je to prostě jiná písnička) Tak jen ještě jednu ukázku a odkaz.

Josef Janata: lokomotiva 386.6

Dostáváme se konečně k umělci, po němž jsem pátral už na začátku. Jiří Bouda (1934, syn akademického malíře Cyrila Boudy, známého ilustrátora především pohádek a pověstí). Již během studia na Státní grafické škole i Vysoké škole uměleckoprůmyslové projevoval zájem a nadšení pro dopravní techniku a po jejím ukončení v roce 1959 pracoval nějaký čas jako signalista na stavědle v Praze–Bubenči. V železniční profesi se vyzná, jak ukazují i jeho obrázky. Maluje lokomotivy staré i současné, provoz na tratích, nádražích, v dopravní kanceláři, vytvořil i sadu karet s drážní tématikou, jeho obrázky se dostaly i na poštovní známky.

Jiří Bouda: poštovní známky

A teď už vás nechám v klidu prohlížet galerii a kochat se obrázky, jejichž zdrojem jsou různé internetové stránky.

Úvodní obrázek: Lokomotiva řady 222.0 v podání Jiřího Boudy