Železniční kroniky - významný historický pramen přístupný na internetu

15.3.2016 8:00 Jiří Řechka

10. března 2016 jsem se v zastoupení redakce magazínu VLAKY.NET zúčastnil semináře věnovaného digitalizaci železničních kronik. Když se mi v poště objevila na něj pozvánka, dost mne zaskočila. Vůbec jsem netušil, že tyto kroniky nebo také pamětní knihy železnic existují. A tak se pokusím návštěvníkům našich stránek něco málo z toho, co jsem se dověděl, přetlumočit.

Seminář se konal v hlavní budově Národního archivu v Praze na Chodovci, a jak se uvádí v úvodu pozvánky, Národní archiv spravuje opisy pamětních knih železničních stanic a služeben autobusové dopravy z Českých zemí a Podkarpatské Rusi. Zde je nutné dodat, že pamětní knihy, které se týkají Slovenska, byly předány v době rozdělení federace slovenským úřadům. Do budovy Národního archivu jsem přišel s časovou rezervou, jež mi umožnila po souhlasu správkyně fondu zúčastnit se natáčení tiskového mluvčího AŽD Jiřím Dlabaji v depozitu železničních kronik. Přitom jsem si mohl také zhotovit několik snímků železničních kronik.

Seminář zahájila vedoucí 8. oddělení Národního archivu PhDr. Emilie Benešová. Toto oddělení spravuje fotografické, zvukové a filmové dokumenty a patří do něj i služby veřejnosti. Kromě dalších věcí spadá do oddělení také digitalizace. Jak řekla, seminář se koná při příležitosti zpřístupnění těchto kronik on-line. Vysvětlila, proč došlo k digitalizaci sbírky - důvodem byl jejich špatný stav a neutuchající zájem badatelů, který se projevoval na jejich stavu. Železniční kroniky obsahují celkem 1 438 evidenčních jednotek, a tedy digitální reprodukce jsou uloženy v 1 438 složkách více než 42 800 souborech.

Pozvánka na seminář (kliknutí do náhledu ji otevře ve formátu PDF)

Digitalizace byla prováděná od června 2014 do února 2015. Na skenování byl použit knižní skener, bylo skenováno ve formátu JPG v rozlišení 300 DPI. Tyto složky zpracoval správce fondu a jsou nyní zpřístupněny na portálu Badatelna.eu. Na závěr svého vystoupení upozornila PhDr. Benešová na archivní zákon a badatelský řád Národního archivu, podle kterých jsou digitální archiválie určeny pouze pro osobní potřebu a pokud se tyto archiválie mají dále jednorázově užít, musí se Národní archiv požádat o souhlas. Tak tedy i já jsem musel požádat o souhlas se zveřejněním fotografií, které jsem zhotovil v depozitu.

Po úvodu jako první vystoupila správkyně fondu Mgr. Zora Machková. Sbírku převzal v roce 1962 Státní ústřední archiv (dnešní Národní archi od Ministerstva dopravy a spojů. Sbírka byla zpracována, od roku 1963 je zpřístupněna veřejnosti a brzy se stala zdrojem informací k železniční historii. V roce 2008 došlo pro špatný stav sbírky ke zmikrofilmování, jako optimální stav pro bádání pak byla zvolena digitalizace a její on-line zpřístupnění. Současný rozsah sbírky je 62 kartonů, které obsahují 1 438 inventárních jednotek. To znamená 1 438 staničních kronik.

Archiválie uložené v depozitu © Jiří Řechka

Ve sbírce se vyskytují i kroniky železničních stanic, které se dnes nacházejí mimo naše území. Ve sbírce jsou také kroniky autobusové správy ČSD, pozdější ČSAD, a jedna kronika civilního letiště. Ve sbírce byly také kroniky paroplavby, a sice služeben Bratislava dunajské nábřeží a Bratislava přístav. Také ty byly předány na Slovensko. Kroniky jsou uspořádány abecedně. Původní staniční kroniky z první republiky byly na příkaz protektorátního ministerstva dopravy v roce 1940 zničeny. Zde prezentovanou sbírku tedy tvoří pamětní knihy zavedené v době poválečné.

Pro odlišný historický vývoj na Podkarpatské Rusi tam nedošlo ke zničení původních opisů kronik. V této části sbírky se vyskytuje nejvíce originálů. Kroniky se psaly na zvláštních tiskopisech s poučením, jak je psát. Některé kroniky mají velmi stručný úvod, třeba na půl stránky, kronika stanice Praha Masarykovo nádraží je výjimečná tím, že má úvod na 87 stránkách a napsal jej v té době tam sloužící železničář a spisovatel Adolf Branald. V kronikách se nacházejí krom jiného i fotografie. Nejstarším dokumentem sbírky je plán služební místnosti stanice Horní Cerekev z roku 1887.

Kronika stanice Praha Masarykovo nádraží © Jiří Řechka

K historii pamětních knih jako další vystoupil Ing. Miroslav Kunt. První zmínka o železničních kronikách je z časopisu Železniční revue z roku 1919, kdy nový přednosta stanice Chlumec nad Cidlinou navrhuje, že by stanice mohly vést železniční kroniky. Jako jeden zajímavý důvod, proč tak činit, uvedl, že místní kronikář dějiny železnice odbývá. Kdy se začaly kroniky vést, není jasné vzhledem k jejich zničení, ale v dubnu 1923 je vydán výnos Ministerstva železnic k vedení pamětních knih. Pamětní knihy se vedly na příslušných pověřených služebnách a jejich opisy byly zasílány na příslušná ředitelství, která kontrolovala jejich obsah a zasílání.

Originální pamětní knihy zůstávaly na jednotlivých stanicích až do případného jejich zrušení, kdy se originál posílal Československému železničnímu archivu. Opisy sloužily k obnovení pamětních knih při jejich ztrátě. Kroniky byly vedeny povinně, otázka byla v jaké kvalitě. Na vedení kronik dohlíželi dopravní kontroloři. Při nedodržení tohoto příkazu mohlo být zakročeno proti příslušnému zaměstnanci podle disciplinárního řádu. Za okupace v červnu 1940 vydal Úřad říšského protektora příkaz, že se musejí zničit všechny památky na první republiku. A to se týkalo i železničních pamětních knih.

Hovoří Ing. Miroslav Kunt © Jiří Řechka

V červnu 1940 vydává ředitelství státních drah pokyn ke stažení originálů pamětních knih do tří dnů na ředitelství. Bylo nařízeno založit nové kroniky, které budou zaznamenávat události po 15. březnu 1939. Za měsíc byl vydán nový pokyn, kterým se kroniky jako takové ruší. Stažené kroniky se komisionálně zničily, v Olomouci v kotli parní lokomotivy. Někde se šetřilo, jako například na ředitelství v Hradci Králové, a tam se vytrhané popsané listy kronik použily jako vložky do balíků se spisy. Tak bylo před několika lety nalezeno patnáct kusů pamětních knih z obvodu ředitelství drah Hradec Králové z období protektorátu.

Po válce došlo k obnovení pamětních knih již velmi brzy, 1. června 1945 byl připraven příslušný výnos a po úpravě byl uveřejněn v úředním věstníku a tehdy se také začíná používat pojem železniční kronika. Se vznikem Ministerstva železnic vznikl nový pokyn k vedení železničních kronik, kde ale již vedení kronik nebylo povinné, ale dobrovolné, nicméně podle vydaných pokynů. Se zánikem Ústředního dopravního archivu došlo ke skončení archivnictví v resortu dopravy, zůstaly pouze podnikové archivy. V šedesátých letech byla zrušena povinnost posílat opisy kronik nadřízené složce.

Účastníci semináře © Jiří Řechka

K pokusu o obnovení této činnosti došlo v druhé polovině osmdesátých let, ale tento záměr se nepovedlo realizovat. Řada kronik se při reorganizaci stanic v letech 1998 až 2000 ztratila nebo je v soukromém držení. Po tomto vystoupení Mgr. Daša Krčová z podnikového archivu ŽSR hovořila o tom, jaké je situace na Slovensku. Vzpomenula opětovně rok 1923, kdy vyšel výnos o vedení pamětních knih. V archivu ŽSR je však řada originálů pamětních knih, které sahají hlouběji do minulosti. Jako příklad byla uvedena stanice Ilava, jejíž záznamy začínají roku 1918, ač byla založena až v roce 1924 – starší zápisy byly provedeny podle vzpomínek.

Na základě zmíněného výnosu jednotlivá ředitelství státních drah vydala své rozkazy shodné s výnosem, ale s vlastní přílohou, kde se rozdělovaly traťové úseky, za které mají jednotlivé stanice psát pamětní knihy. V roce 1929 vyšlo upozornění na dodržování rozkazu k psaní pamětních knih podle výnosu z roku 1923, bylo totiž zjištěno, že se vedou nedbale a zapisují se tam malichernosti, a proto bylo nařízeno obnovit tento rozkaz. Košické ředitelství vydalo v roce 1932 rozkaz, ve kterém se píše, co se nemá do kronik zapisovat, například návštěva významných osobností; není to návštěva dopravního kontrolora, je to jen návštěva veřejného činitele.

U mikrofonu Mgr. Daša Krčová © Jiří Řechka

Na rozdíl od protektorátu se na Slovensku pamětní knihy vedly průběžně dál. Po válce zejména v pohraničních stanicích, kde byly pamětní knihy ztraceny, byla připomenuta možnost zapůjčení opisů k novému vedení pamětních knih. V padesátých letech byly vydávány další rozkazy, jak se mají kroniky vést, co mají obsahovat a jak ukazovat na úsilí k vybudování nové společnosti. Nový rozkaz ohledně psaní kronik vyšel až v roce 1970, další rozkaz v roce 1982. Poslední je směrnice z roku 2009 o tvorbě a uchovávání pamětní knihy na ŽSR. Jako novinka byla uvedena možnost, že se pamětní kniha může vést elektronicky.

Byla vytvořená nová struktura pamětní knihy, jak se má psát a co psát. V současné době je na Slovensku 65 samostatných železničních stanic, které píšou pamětní knihu. Bylo provedeno i školení pracovníků, jak se to má dělat. Pro zvýšení kvality pamětních knih byla místo nařízení vyhlášena soutěž o nejhezčí knihu a ohlas byl velmi příznivý. První ročník vyhrála stanice Humenné. Digitalizace pamětních knih proběhla v roce 2011, archiv je na webové stránce ŽSR. Jak bylo řečeno, pamětní kniha je cenný zdroj informací pro budoucnost.

Na závěr Zdeněk Matych, který je autorem systému Badatelna.eu, ukázal přítomným zejména archivářům, jak se v tomto vyhledávači pohybovat. Poté došlo na dotazy a celý seminář ukončila PhDr. Emilie Benešová. Já se přiznám, že byl pro mne velký problém co vybrat z toho všeho, co jsem slyšel a nahrál na záznamník, aby to mělo smysl. Jen vlastní seminář trval téměř hodinu a nebylo tedy možné přepsat vše, co bylo řečeno. Snad ten výběr dává smysl, důležité je to, že kdo má zájem, může si na té webové stránce najít příslušné informace a podívat se i na fotografie, pokud byly přiloženy. A nezapomeňte na archivní zákon a badatelský řád.

Odkazy: