Pečky 2016: Na modelářskou výstavu vlakem, zpátky na kole

Uskutečnění cesty mělo dvě základní podmínky. Zaprvé mi někdo musel zaručit, že v cíli cesty pohlídá mé jednostopé vozidlo, což podle dostupných informací splňuje úschovna kol Českých drah přímo na nádraží v Pečkách. Splnění druhého bodu, předpovědi pěkného počasí, se však potýkalo s většími problémy. Několik dní před cestou jsem se obával deště, den předem mi však dělal největší vrásky na čele nepříznivý protivítr, jehož předpokládaná rychlost neustále kolísala mezi 7 a 3,5 m/s. Ještě kolem sedmé hodiny večerní jsem nevěděl, zda ráno vyrazím, ale pak byla zveřejněna aktualizovaná předpověď, podle níž by měl jihovýchodní vítr dosahovat nejvýše 5 m/s, což je u mě hraniční hodnota pro dlouhé cykloturistické vyjížďky.

Trasa zpáteční cesty na kole © Mapy.cz

Věděl jsem, že v regionální dopravě nebude přeprava kola představovat problém, ale menší komplikace skýtal koridorový úsek Pardubice – Kolín. Za žádnou cenu jsem se nechtěl svazovat povinnou rezervací místa pro kolo, ani úschova během přepravy mě na tak krátkém úseku nikterak nepřitahovala. Proto jsem královéhradecké hlavní nádraží opustil o půl hodiny dříve, než nabízel vyhledávač ČD, v neděli 29. 5. 2016 v 7.04 hodin vlakem Os 6261.

Na přestup v Pardubicích mi zbývaly čtyři minuty, kdyby mi však Os 5004 ujel, nic vážného by se nestalo, pouze bych musel využít „servisního vozu“ v R 852 Matalík. Navzdory jistému zlepšení železnice mezi historicky znesvářenými městy nabral RegioPanter menší zpoždění, které mi zkrátilo čas na přestup na pouhých dvacet sekund, a to náš vlak k mému naštvání přijel k nástupišti 1A. Rychle jsem se přesunul na třetí nástupiště, odkud naštěstí teprve odjížděl Leo Express, kterého měl osobní vlak do Kolína následovat.

Uvelebil jsem se v syslovi za buňkou WC a pochvaloval si kvalitně provedené háky na kola, jejichž ližina je dostatečně široká a ráfek chrání gumový návlek na háku, patřičně vzdáleném od stěny. Poslední dva body právě RegioPanter nesplňuje, a tak v něm moje kolo viselo částečně za paprsek.

Klidná jízda ve voze řady Bfhpvee © Dominik Havel

Cesta do Kolína uběhla rychle, menší zpoždění mi nevadilo, protože přestup se dal za 12 minut pohodlně stihnout, návazný CityElefant na Os 9320 dokonce stál na téže koleji, na kterou osobní vlak z Pardubic přijel. V prostoru na jízdní kola v přední části jsem vyzkoušel všechny háky, ale do žádného se kolo nevešlo kvůli úzké ližině, konstruované zřejmě jen pro silniční speciály. Třináctikilogramové břemeno dokonce nešlo kvůli nízkému stropu na hák pověsit, a tak skončilo opřené o čtyři sklopná sedadla.

Držáky na kola v CityElefantu jsou nepoužitelné © Dominik Havel

Prvním úkolem po příjezdu do Peček bylo zbavit se kola. Úschovnu jsem našel velmi rychle, funguje přímo ve výpravní budově na straně kolejiště, ale ještě jsem nevěděl, že se jedná spíše o nedobytný hrad. Vedle dveří umístěná cedulka vzkazovala, že úschovnu provozuje pokladna a že mám zvonit na zvonek. Když ani po pěti minutách nikdo nepřišel, odebral jsem se k pokladně zjistit, co se děje. Nějaká paní za okénkem překvapivě byla, ale prý nemá s úschovnou nic společného. Obsloužení se dostavilo až po čtvrthodině čekání, kdy jiná paní vyšla zpoza budovy. Zaskočilo mě, jak je místnost s rezatým stojanem neudržovaná, jako by se na ni padesát let nesáhlo. Úschovné na jeden den mě vyšlo na všude utajovaných 30 Kč. Paní mě upozornila, že ztráta stvrzenky znamená přirážku 100 Kč, a jako poznávací znak uvedla „pánské kolo černé“. Procedura skončila nalepením samolepky na jízdní kolo, která by mi ale v případě ztráty bicyklu byla k ničemu.

Nádraží v Pečkách © Dominik Havel

Spolek železničních modelářů Pečky, čítající 41 členů, sídlí na opačné straně nádraží. Před vstupem se tvořila menší fronta, po zaplacení 120 Kč každý dostal vstupenku, připomínající lepenkovou jízdenku. Kromě obvyklých prostor napravo byla zpřístupněna i dvojice na sebe navazujících hal, obě plné kolejišť. Prezentovala se modelářská díla autonomní i modulová, dokončená či rozestavěná, od největších měřítek přes nejčastější H0 a TT po miniaturní měřítko T (1:480), které bylo poprvé přestaveno roku 2006 v Tokiu.

Titěrné ICE v měřítku T © Dominik Havel

Modely jezdí na kolejích o rozchodu 2,9 mm, adhezi a spolehlivé elektrické propojení zajišťují magnetická kolečka a ocelové kolejnice. Napětí v koleji dosahuje nejvýše 4,5 V, často se tak kolejiště napájí z baterií nebo pomocí USB konektoru. Měřítko vzniklo s hodnotou 1:450, která dnes platí pro modely s kapským rozchodem (Japonsko, 1067 mm). Nespornou výhodou jsou malé nároky na prostor, ale já osobně bych si nikdy nic takového nepořídil. Na detaily a digitální funkce jsem poměrně náročný a obávám se, že toto měřítko by mé preference neuspokojilo.

Výstavní plocha byla vskutku velká © Dominik Havel

Uprostřed vysoké haly, v níž byl lehce cítit zápach kalafuny od pracujících modelářů, jsem narazil na posunovací hru, která zamotala hlavu nejednomu dospělému. A tak jsem se rozhodl, že to vyzkouším také, nicméně mě překvapilo, jak rychle a téměř bezchybně jsem úkol vyřešil. Vystavovatel z Dvora Králové n. L. říkal, že uvažují i o složitější verzi, dlouhé dva metry. Bez zajímavosti nebyla ani parní lokomotiva na panelu – vzorně zachovalý vitrínový exponát z šedesátých let minulého století. Divil jsem se, že se majitel odváží model svěřit do rukou návštěvníků, kteří museli na lokomotivu chtě nechtě sahat, protože jeden přestavník nefungoval vůbec, druhý nedoléhal a odběr proudu nebyl příliš spolehlivý.

Posunovací hra ve výchozím stavu. Cílem je přeposunovat hnědé vozy k rampě nalevo,
zelené na kusou kolej napravo a uhlák k panelové ploše v popředí. Na první pohled to
vypadá jednoduše, ale každý brzy zjistí, že hlavní úskalí spočívá v nedostatečné délce kolejí.
© Dominik Havel

Organizaci akce mohu jedině pochválit. Vystavovatelé a pořadatelé byli označeni příslušnými visačkami, v přilehlém objektu se mohli návštěvníci občerstvit, zatímco se jejich ratolesti vozily na improvizované zahradní železnici. Podstatnou část nádvoří zabíral stan, v němž probíhala burza modelů. Příliš zajímavého se tu ale nenabízelo, zřejmě kvůli tomu, že jsem výstavu navštívil až tři dny po otevření.

Improvizovaná zahradní železnice © Dominik Havel

Tím jsem se ale připravil o hlavní část programu (a také největší nával návštěvníků), jenž se konal v sobotu, kdy se v Pečkách navíc pořádala dětská pouť Jede, jede mašinka, během níž se prezentovala hasičská technika, zpřístupnil se vrchol vodárny u železniční stanice, rybník opanovali piráti a podobně. Odpoledne začal hudební program, zpestřený první laserovou show v Pečkách. Po oba víkendové dny jezdily na místní trati do Plaňan historické motorové vlaky, v sobotu se přidal i vlak parní, který vyjížděl z Prahy a zajížděl až do Kouřimi. Nebyla to ale jediná možnost, jak se na akci z matky měst dostat – ve městě se čtyřmi a půl tisíci obyvatel zastavil s několika svými vlaky i Leo Express, který spojoval Prahu s Pečkami za bezkonkurenčních 29 minut. Cestující si však museli koupit jízdenku, jako by jeli až do Kolína.

Jízdní řád vlaků Leo Express © Dominik Havel

Zatímco návštěvníci byli očividně spokojení, na vystavovatele se pomalu snášela únava i vztek. Když jsem přistoupil k modulovému kolejišti, jeden modelář si rozčileně stěžoval druhému, že mu někdo před desíti až pětadvaceti minutami ukradl zmenšeninu hektora z čela vlaku, který čekal na vjezd do stanice. Od jiného vystavovatele jsem zaslechl, že krádeže začaly už v pátek, kdy byl odcizen model letadla vystavený na vitríně. Bylo znát, že se rozhodně nejednalo o všechny případy kriminálního chování návštěvníků.

Prý tu byla čtyři… © Dominik Havel

Tři hodiny utekly jako voda a z výstavy se mi vůbec nechtělo. Nicméně jsem musel, poněvadž i pozdně jarní den je krátký a chtěl jsem se domů projet na kole. V úschovně jsem byl obsloužen po pěti minutách zvonění, načež mi bylo řečeno, že jsem měl i přes zákazovou ceduli na dveřích vstoupit. Vyjel jsem přesně v jednu hodinu odpoledne, a než jsem se nadál, poprvé jsem spatřil železniční zkušební okruh u Cerhenic.

ŽZO Cerhenice © Dominik Havel

O lokalitě, kde by měl okruh stát, se živě diskutovalo, do užšího výběru se dostaly Vrútky, Diviaky, Jíkev (okr. Nymburk), Nýřany, Vraňany a Cerhenice. Velký okruh byl otevřen v roce 1963, krátce poté začaly práce na malém okruhu, který měl převzít část zátěže. Otevření se dočkal roku 1971. Na velkém okruhu platí nejvyšší rychlost 210 km/h (230 km/h pro vozidla s naklápěcí skříní), což jinde v Evropě nemá obdoby, a tak se do zkušebního centra sjíždí železniční technika z celého starého kontinentu. Trolej lze napájet pěti nejčastěji užívanými systémy, a to odděleně pro každý okruh. Kromě toho, že se velkému okruhu občas říká první vysokorychlostní trať v Česku, zrodilo se zde několik rekordů. Albatros 498.106 dosáhl roku 1964 rychlosti 162 km/h (nejrychlejší československá parní lokomotiva), v roce 1972 triumfoval stroj E 469.3030 s rychlostí 219 km/h. O tři roky později se tu přepsal rychlostní rekord motorových lokomotiv – kyklop dosáhl na 176 km/h.

Informační tabule na autobusové zastávce Cerhenice, VÚŽ © Dominik Havel

V průběhu mé návštěvy probíhaly zkoušky nové lokomotivy Škoda pro Deutsche Bahn (typ 109E3, DB BR 102). Byla spojena s českou kolegyní řady 380 ČD, ale do pohybu se dvojice strojů nedostala. Opodál stálo francouzské OMNEO, nejnovější ICE DB nebo Vectron pro ČD Cargo. Zajel jsem se podívat i k malému okruhu, na němž mě zaujalo zvláštní uchycení trolejového vedení.

Malý okruh © Dominik Havel

V Poděbradech jsem se napojil na mezistátní cyklotrasu č. 2 Labská. První kilometry k soutoku s Cidlinou byly vskutku nádherné, cesta se klikatila podél řeky, překlenuta větvemi vzrostlých stromů. Trasa se poté na několik kilometrů odpojila od Labe, za Velkým Osekem se ale poněkud křečovitě připojila zpět, což bylo vidět i na kvalitě komunikace, která měla podobu rozbité lesní cesty, nebo dokonce pouhé pěšiny v trávníku.

Poděbrady © Dominik Havel

V Kolíně jsem si uvědomil, jak obrovskou překážkou je ve městě splavněná řeka. Všechny mosty jsou odpudivě vysoké, tedy až na ty železniční na trati 231, které byly při rekonstrukci připraveny na dodatečnou montáž zdvihacího mechanismu. Že by vlaky na této vytížené trati měly čekat na průjezd lodí, si ale vůbec nedovedu představit a doufám, že se ničeho takového nedočkám. Toto místo by jednoznačně bylo kamenem úrazu megalomanského projektu kanálu Dunaj – Odra – Labe, protože by jeho výstavbou nedošlo ke zvýšení kapacity dopravní cesty – mohly by projíždět buď vlaky, nebo lodě.

Železniční mosty v Kolíně – přípravu na zvedací mechanismus má sekce napravo.
© Dominik Havel

V přilehlém přístavu mě však potěšil odstavený vagón ŽSR s popisem „Atómové elektrárne Bohunice“. Jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích je vůbec první svého druhu v Československu. Skládá se ze tří samostatných elektráren a pěti reaktorů, z nichž dnes fungují jen dva. Odstavení dvou reaktorů bylo dokonce podmínkou vstupu Slovenska do EU. Nejznámější je však první reaktor A1, zprovozněný v roce 1972. Po čtyřech letech činnosti na něm došlo k úniku oxidu uhličitého, který zadusil dva zaměstnance. Avšak nebýt duchapřítomného rozhodnutí mistra zastavit únik chladicího plynu, nastala by podobná havárie jako v Černobylu o deset let později. Tehdy si ale nikdo nebezpečí neuvědomoval. Protože o rok později došlo k další vážné nehodě, vláda rozhodla o likvidaci elektrárny. Zbytky však představují ekologickou hrozbu dodnes.

Co tu dělá vagón ze slovenské jaderné elektrárny? © Dominik Havel
Detailní snímky: 1, 2, 3

Vraťme se ale zpět do Kolína. Následující cesta do Týnce nad Labem byla opět stejně nekvalitní, takže jsem nabral zpoždění a chvílemi i uvažoval, zda bych neměl cestu z časových důvodů vzdát a vydat se na nejbližší zastávku vlaku. Pak jsem si ale vypočítal, že bych přeci jen měl dojet domů před setměním, a pokračoval po Labské stezce, kterou jsem opustil v Břehách u Přelouče. Domov, Hradec Králové, mě přivítal o půl desáté večer.

Během svačiny za Týncem nad Labem (R 871 Punkva) © Dominik Havel

Teď, když opadla únava, mohu říct, že se cesta na kole vyplatila. Poznal jsem mnohem více, než kdybych jel vlakem. Také jsem rád, že se mi podařilo o deset kilometrů překonat dosavadní rekord v ujeté vzdálenosti na kole za jeden den – i s ranní cestou na nádraží jsem ujel 110 km. Výstava také předčila moje očekávání, tolik exponátů na jednom místě bych nikdy nečekal. Už teď se těším na příští rok a doufám, že i během Peček 2017 bude počasí stejně dobré jako tentokrát.

Prameny a odkazy:

• SŽM – Pečky
• Nenngröße T / T gauge - Wikipedie
• Atómové elektrárne Bohunice – Wikipedie
• Najväčšie tragédie Slovenska: Nehoda v atomovej elektrárni Jaslovské Bohunice – Youtube

Úvodní snímek: Allegra RhB vjíždí do stanice © Dominik Havel