Ježdění Prahou

Věděl, že se zajímám o bateriový pohon vozidel, navštivme tedy dobíjecí stanici prvního pražského elektrobusu a ve zbytku odpoledne se svezme s KŽC, který pomáhá dopravě v hlavním městě v rámci PID.

S Pavlem jsme byli domluveni, že jakmile mě páni doktoři propustí ze své moci, sejdeme se na Želivského. A nejen to, on také iniciativně zjistil u Dopravního podniku, že tam elektrobus bude od 14:16 nabíjet. Já tam dorazil už v půl druhé. Pavel tam ještě nebyl, zato to vozidlo, o které jsem měl zájem a které se od jiných autobusů pražské MHD pozná podle kombinace barev zelená – červená, jsem spatřil se zdviženým pantografem pod dvěma vodiči ještě než můj autobus zastavil, a zaradoval jsem se. Radost trochu poklesla, když jsem si přečetl nápis na jeho informační tabuli:

SOR EBN 11 nabíjí

I na můj dotaz pan řidič a dva další pracovníci v oranžových blůzách s měřáky v rukou potvrdili, že dnes cestující nevozí, že provádí měření a zkušební jízdy, protože vozidlo se teprve včera vrátilo z veletrhu CZECHBUS. Zdejší nabíjecí stanici tu už nedávno dokumentoval Pavel. O vozidle nám jeho typové označení EBN 11 říká, že je elektrické (E), interiér a počet dveří uzpůsobený pro městskou dopravu (B), je částečně nízkopodlažní (N, stojící až za B) a jeho délka je 11 m. Další nejdůležitější údaje vám přepíšu z webu AUTO.CZ: Lithium-iontová baterie o kapacitě 172 kWh pohání motor 120 kW a je schopna uživit při tom i topení, vůz pojme 93 cestujících.

Mám rád částečně nízkopodlažní busy, že se do nich pohodlně nastupuje
a pak si můžu vybrat, jestli chci sedět dole nebo nahoře

Za chvíli přijel i Pavel, a protože naděje na svezení tímto novátorským prostředkem MHD dnes nebyla, rozhodli jsme se přikročit k druhému bodu programu dnešního odpoledne, který Pavel vymyslel: Svezeme se tramvají na Masaryčku, odtud jezdí každou hodinu motoráček, který známe pod přezdívkou šukafon, do Čakovic. Provozuje ho Klub železničních cestovatelů a je zapojen do systému PID jako linka S34. Sotva jsme stačili dojít na tramvajovou zastávku, byla tu Škoda 15T na lince 26, která nás dovezla do Havlíčkovy ulice přímo před průčelí nádraží.

Prosklenou stěnou jsme spatřili boží dopuštění – podlaha je rozkopaná, nádražní hala je v rekonstrukci. Ale nemáme příliš času na rozhlížení, náš vláček má za pár minut odjezd a stojí až na konci 5. koleje před soupravou jakéhosi rychlíku. Jízdenky se prodávají, resp. jízdní doklady se uznávají až po nástupu do vozu (držitel ZTP cestuje zdarma stejně jako v MHD; později se přesvědčím, že na spojích ČD v rámci PID toto neplatí, držitel si kupuje u pokladny jízdenku za 25 % normálního jízdného stejně jako na kterýkoliv vlak mimo Prahu).

Před odjezdem do Čakovic

Šukafon po chvíli vyjíždí, je téměř v retro-stylu, jen sedadla jsou namísto dřívější rudé koženky potažena plyšem téže barvy a interiér je vylepšen o světelné informační tabule a plechovou hubu. Praha-Vysočany, Praha-Satalice, Praha-Kbely a už jsme na konečné této linky S34, v Praze-Čakovicích.

Praha-Čakovice

Vítá nás nedávno žlutě omítnutá budova, na jejím rohu se skví firma restaurace U Fausta, o níž se Pavel několikrát pochvalně zmínil, ale tu si necháme jako zlatý hřeb. Teď mě láká lávka přes celé kolejiště. Z té by se hezky fotilo nádraží i to, co je za plechovou ohradou za nádražím – střecha, jež za ní vykukuje, neklamně patří loďáku 831, jenže: schody na lávku jsou trvale zabedněny vysokou laťovou mříží, porostlou již letitým psím vínem. A průvodčí od KŽC nás na přímý Pavlův dotaz informuje, že lávka vedla do bývalého objektu Avia Letňany, nyní tam KŽC parkuje svoje motoráky a nikdo nás tam nepustí.

Vlečka do cukrovaru

Tak si ještě prohlédneme vlečku před nádražní budovou, vypadá to, že se po ní občas i jezdí, vede do jakési továrny. Kolemjdoucí občan nás ujišťuje, že je to cukrovar a dosud funguje, jeho výslovnost však prozrazuje, že právě vyšel z toho podniku na rohu nádražní budovy, a doma mne internet bude informovat poněkud jinak.

Restaurace „U Fausta“

I my tedy konečně vstupujeme do té nádražní hospůdky. Vítá nás malý útulný lokál, v čele vedle výčepu na zdi malovaný mušketýr, podobný tomu, jehož míval ve svém logu světoznámý krušovický pivovar, než se přeorientoval na duševně vyšinutého Habsburka.

Kousek mušketýra, třetina Pavla a přes polovinu piva

V žaludku mi již kručí, můj pohled padne na tabuli a čte: dršťková polévka. To je ono, to je ten pokrm, dříve typický pro nádražní restaurace (jen ještě ceny by musely mít desetinnou čárku o jedno místo vlevo, aby byly retro). Za chvíli už mi paní hostinská nese plnou misku husté polévky, která je, řekl bych, poctivější než bývala před těmi 30 lety, cibulka není přepálená a masa je víc než jíšky.

Chutná, i když pan Špaček by mě nepochválil za lámání chleba do polévky

Tak jsem Pavlovi poděkoval, že nepřeháněl, když mě lákal do této hospůdky, a že i celý program onoho odpoledne se mu vydařil, a rozloučili jsme se. On odjel zpátky na Masaryčku jinou soupravou, než jsme přijeli, barvy vozu 810.381-4 prozrazují, že jej KŽC koupil od ZSSK, já jsem odjel vlakem Os 9513 na hlavní nádraží.

810.381-4 KŽC

Na Wilsoňáku byla skrumáž, jakou jsem tam snad dosud neviděl – pozítří měl být státní svátek, po něm Dušičky, a lidi si asi vzali dovolenou už i na čtvrtek a hrnuli se na venkov a na hřbitovy. Můj R 961 Kačina do Jihlavy měl naštěstí 9 vozů, takže se dav, mířící na Vysočinu, pohodlně vešel, a já jel v pohodě a spokojen, že se výlet vydařil a že jsem osobně poznal zase jednoho kolegu z našeho klubu, s nímž jsme se dosud znali jen virtuálně.

Úvodní snímek: Dobíjení elektrobusu SOR EBN 11 ve stanici Želivského

Upravil PhDr. Zbyněk Zlinský