O jedné maličké zemičce v horách a k tomu spousta železničních zajímavostí – 1. díl

Vzhledem k nedostatku času (ale i úspoře peněz) volím pro přepravu do Barcelony letadlo - má to také tu výhodu, že se svezu do Pyrenejí i ze španělské strany. Španělská nízkonákladová společnost Vueling odlétá z Prahy v příhodný dopolední čas, takže stačilo ráno nasednout v Olomouci do Pendolina, kam jsem měl místenku do oblíbeného tichého oddílu. K mému zděšení však se mnou nastupuje asi čtyřicetičlenná skupinka Slováků i s malými dětmi. Ve voze je rázem jako v úle a sotva vyjedeme, už koluje láhev s ohnivou vodou. Průvodčí sice záhy přichází a snaží se zjednat pořádek, ale zcela bez úspěchu. Prý kdyby věděli, že mají tichý oddíl, vezli by se radši Matalíkem (proč to proboha neudělali!). Takovou tlupu by nezvládla ani absolventka moskevského železničního institutu, takže průvodčí rezignuje a odchází. Kupodivu nejtišší jsou dítka, na rozdíl od dospělých. Než dojedeme do Prahy, objevuje se ještě lahev Ořechovice a těsně před Prahou Borovička, na výlet na Karlštejn je třeba se přece řádně posilnit.

Mapa Andorry, čárkovaně projetá trasa

S úlevou mířím dále na letiště a nakupuji ještě zásoby v letištní Bille - do letadla tekutinu sice vzít nesmíte, ale o jídle se neříká nic. Vzhledem k nedostatku času v Barceloně mám batoh příhodně takový, abych ho nemusel dát odbavit, a check-in lze zvládnout online z počítače.

Do Barcelony přilétáme naštěstí včas v 13.10, v 15.10 totiž odjíždí poslední vlak do Francie. Linka číslo R2 zdejšího systému příměstských vlaků zajíždí sice i na letiště, ale nemohu ji najít - je totiž nutno nasednout do autobusu, který přepravuje cestující mezi terminály, a až po více jak pěti minutách se ocitám na správném terminálu, odkud vlak odjíždí. Je tak nutné počítat s dostatečnou časovou rezervou. V pokladně kupuji jízdenku do francouzského Latour de Carol-Enveig (zde však v katalánštině La Tor de Querol-Enveig), což chvilku trvá, neboť do systému zadává pokladní pouze kód stanice a tu moji je třeba hledat v tlustém šanonu.

Zdejší systém příměstských vlaků sice provozují španělské státní dráhy RENFE, ale jejich spoje v jízdním řádu nenajdete, pouze na stránkách v poněkud primitivním vyhledávači. Na kusém nástupišti již čekají dvě spřažené jednotky od výrobce Altom Coradia typu Civia Cercanias 2000 a jak už to tak bývá, všichni se narvou do nejbližší jednotky soupravy, zatímco ta druhá je úplně prázdná. Cestou na "hlavní" nádraží Barcelona Sants ještě čekáme, než nás předjede "kachní zobák", neboli jednotka TALGO 250 s měnitelným rozchodem, naskýtá se mi tak možnost ji vyfotit celou. Nádraží Barcelona Sants má všechna svá nástupiště ukrytá pod zemí a volně se tu moc cárat nemůžete - do dálkové dopravy se ve Španělsku tradičně chodí přes kontrolu zavazadel jako na letišti a příměstské vlaky jsou přístupné přes turniket.

Barcelona, stanice Aeroport, elektrická jednotka ř. 463 typu CIVIA Cercanias 2000
© Jiří Mazal

Stíhám ještě rychlý oběd v nádražním bistru a již čekám na vlak do Latour de Carol-Enveig, kam zajíždí 4x denně linka R3. Vlaků jezdí samozřejmě mnohem více, ale jen na části trati. V jednotce je většina sedadel za sebou a já si vybírám jednu z mála "čtyřek", která se však na další stanici zalíbila trojici pubertálních školaček, co chtěly sedět spolu. V poloprázdném vlaku jsme tak seděli čtyři namačkaní na sebe. Vlak stoupá od moře až do výšky 1200 m. n. m. Trať se sice nemůže pochlubit velkými viadukty ani dlouhými tunely, ale naskýtá velmi pěkné výhledy, vesměs upravené stanice zdejší architektury a v horním úseku i na rázovitá sídla s domy z kamene. Všude přitom visí katalánské vlajky, zato španělské skoro nevidět. Ve stanici Ribes de Freser se k nám připojuje zubačka do Vall de Núria, kterou tentokráte musím oželet.

V poslední španělské stanici a poměrně velkém městě Puigcerdà si vystupují zbylí cestující a do Francie jedou tak čtyři lidé. Trať je sice dvoukolejná, ale druhá kolej není pojížděna a naše rychlost razantně klesá. Pomalu pak zastavujeme u zarostlého nástupiště v Latour de Carol-Enveig. Rázem si připadáte jako v jiném světě, regionální doprava ve Francii není zrovna na výsluní, takže to tu trochu připomíná Balkán. Nádraží je přitom opravdovým unikátem, jako na jediném místě v Evropě se tu setkávají hned tři rozchody a zároveň tři napěťové soustavy. Španělský rozchod 1668 mm z Barcelony, francouzský "normální" rozchod z Toulouse a úzkých 1000 mm z francouzského Villefranche-de-Conflent. Obrovská nádražní budova má zároveň další zajímavost, její první nástupiště je nejdelším zastřešeným ve Francii.

Latour-de-Carol, pohled do hor © Jiří Mazal

Jelikož mám dost času, nacházím útočiště v nádražním bistru. Mají řadu sendvičů, tak vyzkouším jeden s názvem "paté", netuše, co mi donesou. Záhy mám na stole obrovskou francouzskou bagetu a zjišťuji, že paté je ve francouzštině paštika. Normálně ji nejím, ale s vědomím, že se nejedná o nějaký Babišův ošizený blivajz, se do ní s chutí pustím. Společnost mi přitom dělá toulavá kolie, která vypadá, jako by se právě vrátila od kadeřníka. Nikdo z hostů ani majitel se s ní však nezná a snaží se jí vyhodit. Inu jste ve Francii, že pobíháte po vesnici, ještě neznamená, že při tom nemůžete vypadat elegantně.

Nocleh mám zajištěný ve stanici nejblíže Andoře - L'Hospitalet-près-l'Andorre. Je třeba ještě půl hodinky jízdy v regionálním vlaku, pro což se ve Francii používá označení TER, tvořeném regionální jednotkou řady Z27500 od Bombardieru. I notně posprejovaná působí samozřejmě elegantně a zaujme mě hlavně interiér - hned za dveřmi se nachází prostor spíše připomínající barový vůz. Nechybí ani v prostoru nad podvozky sedadla uspořádaná do půlkruhu, což je ve francouzských regionálních jednotkách obvyklé.

Interiér elektrické jednotky ř. Z 27500 © Jiří Mazal

Zhruba o hodinu později než u nás se postupně stmívá a v cíli jsme již za tmy. I když je L'Hospitalet-près-l'Andorre vesnice o pár domcích, na nádraží stále funguje pokladna. Hned vedle stojí v řadě obytná auta, která tu mají i zázemí. Můj hotýlek Hôtel du Puymorens je jen kousek u železničního přejezdu. Nemá webovky ani e-mail a nocleh jsem objednával přes telefon, díky google translator a pomoci košického kamaráda Olivera, zde známého Setupa, neboť obsluha jinak než francouzsky neumí. Prostý pokojík byl naštěstí rezervovaný, akorát při placení se mi lehce podlomila kolena - 51 €. Jiné možnosti však nejsou a autobus do Andorry zajíždí jen dvakrát denně.

Ráno jede bus společnosti Hispano Andorrana do Andorry v 7.45, ale již ve čtvrt na osm mi zachrčí v pokoji telefon a majitel mě nabádá, ať si pospíším, autobus už přijel. Říkám si, času dost, ale sotva zaplatím jízdenku a usadím se, zavřou se dveře a jedeme - 20 minut před pravidelným odjezdem. Řidič jednoduše vyčká na příjezd nočního vlaku z Paříže, ze kterého si přestoupili čtyři lidé, a vyráží. Probouzející se krajinou prudce stoupáme z 1428 m. n. m. do pohraničního Pas de la Casa ve výšce 2050 m. n. m. Hned v první zatáčce se povaluje ohořelý vrak auta. Šplháme po serpentinách a silnice je z obou stran hustě osazena vysokými kůly, aby nikdo nesjel i v případě sněhové vánice. Projíždíme téměř celou Andorru až do hlavního města Andorra la Vella, které pro změnu leží již nedaleko Španělska. Autobus mě na jakémsi náměstí vyklopí po půl deváté - o 30 minut dříve než podle jízdního řádu.

Andorra la Vella © Jiří Mazal

Nejprve si připadám trochu ztracen. Nikde žádný jízdní řád, ani mapka města, nevím, kde jsem. Postupně v probouzejícím městě procházím uličky a zjišťuji, že zastávky zdejší MHD jsou v ulicích kolem, dokonce i vybavené jízdním řádem a někdy i linkami. Nakonec nacházím i kancelář dopravního podniku Cooperativa Interurbana Andorrana, kde je k dispozici mapka sítě. Ale tak jednoduché to není, v jízdních řádech se uvádí jen odjezd z počáteční stanice, odjezd prvního spoje a interval. Jelikož linky jezdí i přes celý stát a mají jízdní dobu i jednu hodinu, nezbývá vám nic jiného, než prostě čekat, až něco přijede, jelikož netušíte, jak daleko je to vlastně do počáteční stanice. Asi jsem měl smůlu, neboť jsem většinou stál ještě déle, než byl stanovený interval.

Andorra je státem dosti svérázným a dnes žije hlavně z turismu - jelikož DPH tu činí pouhá 4 %, vše je tu mnohem levnější než v okolních státech. Hlavně srdce ekologa pláče - kamiony se zbožím šplhají do výšky 1000-2000 m. n. m., aby si jej lidé koupili a zase svezli dolů zpátky. Hlavními artikly jsou cigarety, parfémy a pohonné hmoty. Andorra je též oblíbeným lyžařským rájem a všude se nachází více či méně vkusné ski resorty.

Srdcem hlavního města je zdejší stará budova parlamentu Casa de la Vall. Je přístupná pouze pro prohlídky, ale podaří se mi vecpat do jedné malé anglické skupinky, a mám tak možnost si prohlédnout staré andorrské šlechtické sídlo. Generální rada, jak se tu nazývá parlament, sice již zasedá v novější budově vedle, ale vše tu zůstalo upraveno tak, jak zasedala. Andorra nemá prezidenta ani knížete - oficiálními hlavami státu jsou francouzský prezident a španělský biskup z Urgellu. V přízemí budovy se nachází i původní soudní dvůr, a ve sklepení také donedávna používaná věznice. Dnes mají vězni již nové vězení v horách. Je jich přes 40 a jak nám průvodce s úlevou sděluje, jsou to pouze zloději a šmelináři, žádný vrah. Zaujala mě jeho poznámka, že v Andoře není obvyklé se proti rozhodnutí soudu odvolat - odvolací soud obvykle "napaří" vyšší sazbu.

Encamp, autobus linky L2 © Jiří Mazal

Nezdržoval jsem se pouze v hlavním městě, ale lákala mě i jiná místa. Nedaleko, směrem k francouzské hranici, se tyčí unikátní kostel Santa Coloma s válcovou věží, přičemž jsem se na zpáteční cestě svezl vedle zdejšího nejrozšířenějšího dopravce i midibusem dopravce Hispano Andorrana, který si účtoval pouze 0,9 €, zatímco dominantní Cooperativa Interurbana Andorrana stojí 2,5 €. Denní jízdenky přitom neexistují. Záhy poté mířím naopak na sever, do rázovitého městečka Orbino. Většina zástavby Andorry je rozmístěna v úzkých údolích a kolem se tyčí majestátní hory. Stromů tu moc nenajdete, proto zdaleka nejčastějším stavebním materiálem je kámen a lidé se tu živili hlavně pastevectvím. Věru je patrné, že bohatstvím země zrovna neoplývala a vlivem hradby hor byla spíše chráněna před vnějšími vlivy. V Orbinu jsem chtěl navštívit zdejší staré šlechtické sídlo, ovšem v kanceláři mi na místě řekli, že pořádají jen organizované prohlídky. Dneska už jedna byla, zítra je pondělí, tak ať přijdu pozítří v úterý. Raději se vracím do Andorra la Vella, a než přesednu na další spoj, mou pozornost upoutá samoobslužný bufet. Vidím tam však jen nějaký salát a těstoviny, trochu si naberu, a chtějí po mě 10 euro. Nějak moc, snažím se dovtípit, kolik si ještě můžu přidat. Obsluha se však nechytá a jen nechápavě krčí rameny, umývač nádobí je však mnohem pohotovější a prohodí "menů kompleto". Rázem je mi vše jasné a záhy zjišťuji, že bufet má ještě další místnost plnou masa, brambor, zákusků, mořských dobrot a všeho dalšího, na co si vzpomenete.

Encamp, nábřeží řeky Valira d´Orient © Jiří Mazal

Najím se téměř k prasknutí a ubírám se k autobusu na sever do Encampu, mého dalšího cíle. Trasa je mi známá, neboť jsem tudy již ráno jel cestou z Francie, a proto jsem si všiml visuté lanovky, která vede do zdejších hor, a rád bych se jí svezl. Autobus mě vyklopí přímo u ní, ale přichází zklamání - je mimo provoz, bez jakýchkoliv podrobnějších informací. Alespoň šplhám na pahorek na protější straně údolí, na kterém se tyčí kostel. Nemohu však k němu v zástavbě najít cestu, najednou si všímám, že jsem o dost výše než kostel a snažím se proklestit si cestu přes louku. Nedaří se a navíc odkudsi začne štěkat pes, raději se s nadávkami vracím - a najednou vidím odbočku, která mě zavede přímo k vytouženému místu. Vedle prastarého kostela Sant Romà de les Bons se nachází i opravená strážní pevnůstka (v podstatě pár kamenů vylitých betonem, aby nespadly) a nabízí se odtud i pěkný výhled do údolí. Doposud krásné počasí však začíná kazit v dálce se ozývající hřmění.

Panorama Encampu © Jiří Mazal

Scházím do městečka, zdejší muzeum je zavřené (ovšem s odůvodněním, že je přece neděle a všechno je zavřené), a již za hustého deště čekám na zastávce - hlavnímu náměstí dominuje postmoderní radnice, která však připomíná obří velkoplošnou obrazovku. Autobusem končím svou dnešní cestu v nevzhledném betonovém městě Pas de la Casa, plném lyžařských hotelů a obchodů, věru odpudivém místu. Vzhledem k nadmořské výšce není již kolem jediný strom a brzy se snáší mlha. Jedna velká výhoda se tu však najde - za nocleh platím pouze 26 €, vpravdě rozdíl oproti 51 € ve Francii.