Portugalsko v pěti dnech

Zvažoval jsem, jestli některé části našeho předvelikonočního (26. - 31. 3. 2018) výletu do Portugalska vůbec sepisovat, neboť informací o nejen jeho hlavním městě už jiní autoři publikovali větší množství (viz sekci Súvisiace odkazy). Na podnět některých klubistů tak přece jenom činím, čtenář nechť pokračuje na vlastní nebezpečí usnutí nudou. Začněme chronologicky Lisabonem, kam jsme přijeli nočním vlakem z baskického Irúnu.

Lisabon, tramvaj 28. 3. 2018 © Libor Peltan

Kdo by neznal ikonické turistické žluté, motající se členitými (i vertikálně) uličkami. Dvounápravovky prošly během svého bezmála devadesátiletého života několika rekonstrukcemi, zachovaly si však historický ráz. Sedačky s původně překlápěcími opěradly podle směru jízdy jsou po zjednosměrnění zafixované, řadič jízdních stupňů ovládaný klikou nese hrdou cedulku Kiepe a na střeše se vedle tyčového sběrače tísní polopantograf. Podobně a o chlup věrněji vypadají červené tramvaje v ryze turistickém provozu, zelené zdá se tlejí ve vozovně.

Projíždění je dobré začít v uzlu Martim Moniz, odkud vyráží nejcentrálnější linka 12 krátkým okruhem skrz atraktivní Alfamu. Obzvláště mi učaroval úvodní úsek do kopce se zrušenými výhybnami, uličkami tak úzkými, že si cestující mohl sáhnout na ovoce vystavené před obchody. Linka 28 bere centrum trochu více zeširoka, projede zas jiné pěkné ulice, a pak vede komplikovanou trasou kolem dalších turistických zajímavostí až ke hřbitovu, který rovněž stojí za návštěvu. V poslední části se připojí linka 25, která vede o něco níže, avšak cudně odtažitá, leč několikrát na dohled od pobřežní tramvajové trati a její linky 15 vedoucí přes město Belém do Aglés (koncový kousek do Cruzu je bůhvíproč zrušen). Tu jako jedinou opanovaly moderní nízkopodlažní Siemensy, ale často je nahrazují historiky. V půlce trasy ještě odbočuje linka 18 do Ajuda. Za zmínku stojí i zrušená trať do Campolide, na niž by v nejbližší době měla vyjet linka 24.

Lisabon, elevador da Bica v horní stanici 28. 3. 2018 © Libor Peltan

Ještě pozoruhodnější mi připadají historické pozemní lanovky, vedoucí ulicemi a se zvláštním dvouvodičovým vrchním vedením s malými pantografy. Kousek od nádraží Rossio stoupají elevatory Lavra a Gloria zajímavého uspořádání (dole splítka, nahoře dvojkolejka) i vozy (šikmý podvozek, rovná kabina). Nejvíce se mi však líbil elevator Bica, vypadá nejhistoričtěji a spojuje tramvaje linek 25 a 28. Do stejného odstavce se hodí i svislý historický výtah Santa Justa.

Metro jsme bohužel moc prozkoumat nestihli, ale zdá se, že mnohé stanice jsou pěkně umělecky vyzdobeny, i když to není tedy Stockholm. Líbila se nám modrá stanice Parque, zaujaly sloupy v Olaias, za níž následuje krátký nadzemní úsek.

Lisabon, muzeum tramvají 27. 3. 2018 © Libor Peltan

Rozhodně doporučuji tramvajové muzeum. Hned na úvod vás převezou salonní tramvajkou (zřejmě aby se návštěvníci nemotali po areálu vozovny), po prohlédnutí strojů na tisk jízdenek a různého vybavení měníren jsme pobíhali mezi tramvajemi jako šílení. Díky nesmrtelnosti strojů z dvacátých let tu úplně chybí generace našich tétrojek; různých čtyřnápravových typů i pokrokovějších konstrukcí (zhruba brněnská 4MT) tu však jezdilo povícero až do masivního rušení tratí. Ke zhlédnutí jsou tu i nějaké ty autobusy, včetně patrových.

Ústí řeky Tejo překonává od 6. srpna 1966 most 25. dubna, po němž od 30. června 1999 jezdí i vlaky (s nimiž se v konstrukci od začátku počítalo). Jednou ze zajímavostí dominanty je část vozovky tvořená roštem, snad aby jí mohl procházet vítr. Most je úzkým hrdlem a dálnice na oba směry trpí chronickými zácpami. Mýtné se vybírá jen ve směru do města. Na protějším břehu najdeme sídla propojená systémem (tvaru ypsilon) rychlodrážních tramvají Metro Sul do Tejo.

Almada, Metro do Sul v konečné Cacilhas 27. 3. 2018 © Libor Peltan

Celodenní jízdenka na Lisabon platí ve všech tramvajích (mimo Metro Sul), metru, lanovkách a autobusech, a to dokonce i přes jakousi hranici zóny a stojí 6,30€, plus 0,50€ za čipovku. Pak existuje vylepšená varianta navíc platící snad v přívozu (?) za 9,35€ a varianta s příměstskými vlaky (ale jen těmi pod značkou CP! Takže třeba ne linka Areeiro-Setúbal pod značkou Fertagus!) v ceně 10,40€. Jediný způsob, jak s celodenní jízdenkou překonat Rio Tejo je autobusová linka 753, která však má nevalný mimošpičkový interval a děsná zpoždění.

Specialitou Lisabonských čipovek je, že na ně jde nahrávat vždy jen jeden typ jízdenek. Pokud máte třeba celodenní jízdenku, a další den chcete celodenku+vlaky, musíte pořídit další kartičku. Ale v kiosku Metro Sul nám zas tvrdili, že by uměli jejich jízdenku na naše karty nahrát, ale pokazily by se nám tím platné celodenní jízdenky. Kamarádka na Erasmu se nám svěřila, že má doma paklík bezprizorních čipovek, různě nefunkčních nebo zamknutých na nějaký obskurní typ jízdenky (přívoz nebo exotické autobusy).

Lisabon, patrová jednotka ve stanici Sete Rios 27. 3. 2018 © Libor Peltan

Celkově nemám z dopravy v Lisabonu dobrý pocit. Automobily trpí zácpami, autobusy také, tramvaje se zasekávají v kolonách (a nebo za popeláři, zásobováním…) a jsou celkově pomalé a narvané a hlavně nespolehlivé, takže se hodí pro turisty, ale ne pro rezidenty. Metro má docela dlouhé intervaly (ve špičce 5 minut, v sedle 10) a jezdí plné. Tarifní integrace není valná.

Entrocamento je velký železniční uzel. Při příjezdu od Lisabonu jsem mohl pozorovat rozsáhlé depo se spoustou rozličných a mnohdy zastaralých lokomotiv a jednotek, ale z velké rychlosti skrz foliované sklo se kloudně vyfotit nenechaly. Kromě toho je za nádražím železniční muzeum, kam jsme pochopitelně mířili. Prolétli jsme expozici všeho možného, s fotkami, popisky a trakaři z 19. století, chvíli se zdrželi v rotundě plné parních lokomotiv (fotit se pro jejich konfiguraci daly nevalně) kde se mi nejvíc líbilo majestátní ALCo z roku 1945 a také úzkorozchodná malletka. Zhlédli jsme starobylý královský vlak a už zabočili ho velké haly s lokomotivami a vozy. Zajímavé dieselovky a elektriky (vizuálně jak zjevně anglické, tak francouzské provenience), motorák Allan Rotterdam, přívěšák NOHAB, a konečně zlatý hřeb - ALCo RSC-2, první traťová motorová lokomotiva v Evropě. Překvapil nás lůžkový vůz vyrobený na Smíchově 1926, který si pod CIWL střihnul Paříž i Bagdád a dojezdil v Portu v roce 2000. Půltřetí hodina na prohlídku sotva stačila a my se vydali přenocovat do Coimbry, cestou jsem ve stanici Alfarelos zahlédnul ALCo DL500 na pracovním vlaku, ale vyfotit nestihnul.

Entrocamento, lůžkový vůz CIWL ze Smíchova 28. 3. 2018 © Libor Peltan

V upršené Coimbře nás přivítaly dobře udržované trolejbusové dráty, ale potkávali jsme jen autobusy, i když jejich flotila nevypadala nezajímavě (trolejbusy by se podle jistých pramenů možná měly vrátit do provozu v průběhu května). Město pěkné, na kopci trůní univerzita, pod ní se klikatí uličky. Výtahem, který vede část trasy svisle a pak (s přestupem) šikmo, jsme pro cenu pohrdli.

Většina úzkokolejek v Protugalsku bývala situována zhruba v okolí polopřímky vedoucí z Porta na východ - hodně se jich napojovalo na železnici v údolí řeky Douro. Až na úsek kolem Mirandely jsou všechny zrušeny. Ještě jeden systém metrového rozchodu najdeme ve středním Portugalsku. Z Aveira na hlavním tahu mezi Coimbrou a Portem vycházel na východ do města Viseu, s odbočkami v Sernada do Vouga oklikou na sever do pobřežního Espinha, a z Viseu k hlavní trati Coimbra - Guarda (- Španělsko). V jízdním řádu nyní najdeme jen trať Aveiro - Sernada - Espinho, přičemž úsek Sernada - Oliveira de Azeméis má být obsluhován jen 2x denně náhradním taxíkem.

Macinhata do Vouga, Borsig z roku 1908 jako pomník 29. 3. 2018 © Libor Peltan

My jsme naštěstí díky časnému odjezdu z Coimbry chytili v Aveiru spoj končící už ve stanici Macinhata do Vouga, kde jsme díky tomu nejen vyfotili parovku v roli pomníku, ale objevili malé, ale exponáty doslova nacpané muzeum úzkokolejky v bývalé remíze. Vedle parovek různé velikosti a stáří (zaujala mě malletka s dvou- a třínápravovým podvozkem, vybavená standardně nakolejovacím zařízením) tu najdeme několik kolejových autobusů, doslova: jednosměrná autobusová skříň, místo přední nápravy dvounápravový podvozek, stanoviště řidiče prakticky nezměněno, ale vzadu vybudován záchůdek.

Na přesun do dříve uzlu, dnes konečné Sernada do Vouga jsme nevyužili nabízející se další vlak, ale prošli jsme se pěknou krajinou. Oběhli jsme depo a pofotili současné motoráky i rozpadající se Allany (snad by z nich šel sestavit jeden funkční) v depu pod střechou se nacházel ještě přívěšák. Protože do odjezdu taxíku zbývalo ještě hodně času, popošli jsme k hlavní silnici stopovat, ale i přes ideální podmínky nám přes hodinu nikdo nezastavil. Přesunuli jsme se tedy na nádraží v blízkém Albergaria, ale tady nic o taxíku psáno nebylo, místní nás poslali na autobusák, což už bylo na poslední chvíli a tady jsme se také nedozvěděli nic víc, než že za chvíli jede do Oliveiry autobus. Ten se ještě zdržel čekáním na paní ze zpožděného přípoje, ale vlak jsme za mohutného deště stihli a projeli si tak druhý z provozovaných úseků.

Vila da Feira, křižování 29. 3. 2018 © Libor Peltan

Lokálka končí na ošuntělém nádražíčku Espinho-Vouga, pár set metrů vzdáleném od stanice hlavní tratě, kterou dnes tvoří podzemní zastávka bez kolejového rozvětvení. Přes nepříjemné počasí, vlhko a vlezlý chlad jsem se odhodlal do vln Atlantiku, přičemž se Poseidón umoudřil a tak jsme se koupali všichni. Přestože odsud osobáky do Porta jezdí každou chvíli, my jsme měli smůlu a pětadvacetiminutové čekání se kvůli zpoždění a předjíždění Pendolinem i ICčkem zdvojnásobilo.

Porto má podobné uspořádání stanic jako Coimbra: na hlavní trati leží poněkud odlehlé Campanhã, z nějž na centrální São Bento jezdí jen regionální vlaky - je to ale jen pár minut cesty a interval je přijatelný.

Páteří hromadné dopravy je Metro, neboli systém rychlodrážních tramvají, v centru v tunelech. Jedna linka vede severojižním směrem, uprostřed ji křižuje svazek ostatních linek, z nichž jedna pokračuje dále na východ a zbylé se na severozápadě dělí do různých směrů, včetně letiště, nejdelší vede celých 30 km od středu Porta. Vozidla potkáme dvojí: Flexity Outlook (neboli Eurotram) s velkými (a pomalými) jednokřídlými dveřmi, a Flexity Swift, vše v obousměrné verzi, na lince na letiště spojované do dvojic.

Porto, Eurotram na Ponte Dom Luís I 30. 3. 2018 © Libor Peltan

Tramvaje jezdí už jen ryze turistické (a to i tarifně). Linka 1 vede podél řeky Douro od dolního konce centra až skoro k Atlantiku, osmnáctka to bere z centra dolů k vozovně-muzeu (bohužel jsme nenavštívili, jen v rychlosti vyfotili přes plot) zhruba ve třetině trasy jedničky, a tramvaj 22 krouží jen centrem samotným. Majoritu tvoří jeden typ dvounápravových vozů, zahlédli jsme ale i jiné typy a dokonce čtyřnápravový.

Význam mají samozřejmě i městské autobusy, pro cestovatele stojí za zmínku linka 500, vedoucí od nádraží São Bento k nábřeží, dále v celé trase jedničky a pak pokračuje podél pobřeží Atlantiku. Jezdí tu navíc většinou patrové autobusy.

Tarifně je městská doprava rozdělena do mnoha podivuhodně tvarovaných zón; celodenní (pro jednotlivé to platí podobně) jízdenky pak existují ve více variantách, ta nejlevnější “Z2” za 4,15€ platí v zóně, kde je poprvé validována, a všech sousedních. Varianta “Z3” platí i v sousedních těch sousedních … a tak dále. Zajímavé je, že tvar zón nabízí mnohdy šalamounskou sousednost, takže vychází téměř nastejno, validujete-li lístek v zóně na jih nebo na sever od té úplně centrální. Za samotnou čipovku je tu samozřejmě také příplatek 0,60€, může na ni jet jen jeden cestující (takže koupit si v automatu čtyři stejné jízdenky v jedné transakci je dobře zaplacená chyba, vypadne jediná čipovka, validuje se jen první lístek a další čekají na někdy příště) a nezvládli jsme ověřit, jestli se karta také nezamyká na jeden typ jízdenky.

Porto, Belga na nábřeží 30. 3. 2018 © Libor Peltan

Kromě zmíněného muzea tramvají a třeba zajímavé silniční estakády najdeme na protežovaném nábřeží i někdejší přístavní nádraží. Z kolejiště zbylo jen pár artefaktů, v části mohutné staniční budovy je nyní muzeum komunikací (bohužel jsme se netrefili do otevírací doby). Zrušená trať se po pár stech metrů zahloubí do dlouhého tunelu pod celým městem, o nějaký kilometr východněji tvoří etáž v prostředku prudkého srázu mezi nábřežní ulicí a tratí ze São Bento. Jeden z následujících kratších tunelů je nepřístupný snad kvůli probíhající stavbě, druhý pod cípem hřbitova jsme si prošli. Dál se trať zřejmě napojovala do Campanhã.

Město na Douru se kromě moderního železničního, silničního a dálničního mostu chlubí dvěma historickými, jejichž konstrukční jedinečnost je způsobena šíří a hloubkou překlenovaného údolí. Starším z nich je už opuštěný železniční z roku 1877, projektovaný samotným Eiffelem. Z roku 1886 pak pochází fotografovanější most v centru - jezdí po něm Metro a korzují chodci. Pod obloukem je zvláštním způsobem zavěšená spodní mostovka, po níž zas projíždí něco málo aut a autobusů.

Odkazy:

• Seznam portugalských lokomotiv a motorových vozů: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Portuguese_locomotives_and_railcars
• Lisabonská MHD: http://www.metrolisboa.pt/en/buy/
• Zónová mapa portské MHD: http://www.stcp.pt/fotos/tipos_redes/mapa_rede_geral_736445703505355f466d7d.pdf

Úvodní snímek: Entrocamento, traťové ALCo RSC-2 z roku 1948 v muzeu 28. 3. 2018 © Libor Peltan