Tuniské „metrovky“

Fotografování na tuniském nádraží

Turistovi v Tunisku se dostane rady (ať už od průvodce tištěného či delegáta cestovky živého), že je zde úředně zakázáno fotografovat budovy s vyvěšenou státní vlajkou. Že to v praxi asi neplatí obecně, to zjistí záhy třeba na pláži, kde tyto vlajky visí nad každým druhým barem. Nicméně bych neradil zkoušet fotografovat prokazatelně státní budovu v dohledu policisty. Mně osobně bylo zabráněno pouze v pořízení snímku staniční budovy Sousse zevnitř nádraží a pak čísla jednoho zajímavého vozu. Ale nijak dramaticky.
Přístup na větší nádraží je možný jen s platnou jízdenkou. Tato nádraží jsou v různé míře k tomu účelu oplocena a hlídána. Zdá se však, že hlavním důvodem je boj s černými pasažéry. Já jsem aspoň několikrát „pronikl“ nestřeženými vraty na nádraží v Sousse, a když jsem byl „perlustrován“ a vysvětlil, že momentálně nikam nejedu a zato jsem železniční fanda z „Tchécoslovaquie“ (rozdělení našeho původního státu tu jaksi nevzali na vědomí), nechali mne tam třeba i několik hodin. Ovšem motat se v kolejišti jsem moc nemohl (i když ruch na tomto nádraží byl vskutku minimální), neboť „directeur géneral“ by se zlobil, jak mi vysvětlil příslušník ochrany stanice. Zdá se, že v Tunisku každý, kdo má pod sebou aspoň 20 lidí, je generální ředitel – když je jich víc, je už prezident!
Železničáři jinak byli – jako většina Tunisanů – velice přátelští a vstřícní, hlavně když na blízku nebyli žádní nadřízení.

Vlaky kolem Sousse

Dnes už asi 140ti tisícové město Sousse leží na pobřežní hlavní trati SNCFT z Tunisu do Gabès a je východiskem jediné tuniské elektrifikované trati do Monastiru a Mahdie, které se také říká „Métro du Sahel“ a má charakter příměstské trati, obsluhující přímořská střediska. Na hlavní trati leží nádraží Sousse, východiskem „métra“ je nedaleké, dnes kusé nádraží Souse-Bab Jedid (v latince psáno někdy i jinak). Zajímavostí bylo kuriózní a jistě ne příliš bezpečné přetahování rychlíků mezi oběma těmito nádražími přes nejživější místní křižovatku (které bylo zaznamenáno kdysi také v časopise Dráha a já jsem je viděl na jaře 2000), ale to je už minulostí. Kolej byla u přístavu přerušena a směrem od Bab Jedid zaústěna do přístavního kontejnerového terminálu. Tratě jsou propojeny jen v předměstském nádraží Sousse Sud, kde však není zajištěn přestup cestujících.
V Sousse Sud je situováno také depo, v němž jsou umístěny (a patrně také opravovány) elektrické jednotky „métra“.
Osobní doprava na trati Grandes-Lignes není příliš hustá, v nádraží Sousse se vystřídá za den asi 10 párů vlaků. „Métro“ naproti tomu jezdí od 5.00 do 20.10 hod. v kratším než hodinovém taktu (21 párů vlaků). Zajímavostí na této trati je nasazení dvou vratných souprav s dieselovou lokomotivou řady 040-DK a řídicím vozem řady YB 39 D tyfs maďarské výroby, zřejmě za neschopné elektrické jednotky. Dojem o nouzovém řešení umocňuje zařazení osobních vozů ze sesterské divize Unité d´Affaires Banlieu de Tunis, čili z příměstské trati hlavního města, v těchto soupravách.
Vlaky na hlavních tratích se dělí na osobní bez klimatizace (Omn), osobní s klimatizací (OClim), spěšné s klimatizací (DClim) a klimatizované expresy (EXPClim) jen s první a luxusní třídou. Pro zajištění klimatizace vlaků jsou v jejich soupravách řazeny zvláštní agregátové vozy řady Zb se strojovnou, služebním a zavazadlovým oddílem a oddílem 2. třídy.

Cesta vlakem

Pro cestu vlakem je důležité vědět, kdy nějaký jede. To v Tunisku není zas tak jednoduché. Jízdní řády vlaků SNCFT se sice dají bez problémů najít na webových stránkách švýcarských (http://www.fahrplancenter.com/Tunesische_Bahnen_SNCFT.html), avšak nikoliv tuniských. Na hlavním nádraží v Sousse není žádný jízdní řád vylepen, ale funguje zde slečna v informacích, která vám je také schopna vydat tištěný leták s jízdním řádem trati, která vás zajímá. Není zde ani žádná tabule s odjezdy, jen na pokladně se objevují ručně doplňované vývěsky typu „Příští vlak do Tunisu v 16:00“. Zcela jiná situace je na nádražích „métra“ – zde jsou jak vyvěšené tištěné jízdní řády, tak také monitory s přehledem příjezdů a odjezdů. Naprosto utajovanou skutečností je ceník jízdného, ten prostě k dispozici není nikde (s výjimkou síťové jízdenky prodávané v Evropě, kterou si můžete zajistit na výše uvedených švýcarských stránkách). Nicméně jízdné není nijak závratné – zpáteční jízdenka pro 1 osobu Sousse – Monastir (cca 20 km jedním směrem) stála 1, 92 tD, tedy asi 35,- Kč. Vlaky samotné jsou celkem slušně udržované, i když je patrný hlodající zub času. To není pro našince nic tak nevídaného. Zpoždění se dějí, občas je i vlak zrušen, ale i na to jsme zvyklí. Personál ve vlacích i na nádražích se vyznačuje bílými košilemi (i strojvedoucí!) a vesměs úsměvným pohledem. Ale i zde můžete narazit na pokladní se známým výrazem „comneprobohaotravujete!“ ve tváři, která si navíc řekne o jízdné, jež je – jak zjistíte později při prohlížení jízdenky – zaokrouhlené směrem nahoru.
Cestujících je poměrně hodně, vesměs domorodých. Turisté (ponejvíce hovořící německy nebo nepochybně japonského vzhledu) jezdí expresy. „Métra“ využívají především studenti (Monastir je univerzitní město) a pracovníci rafinerií, solivarů a dalších průmyslových závodů, které jsou na pobřeží vetknuty do pásu hotelů. A také cestující směřující na mezinárodní letiště v Monastiru, protože jedna ze zastávek je pár kroků od jeho odletové haly.
Na nádražích je čisto, čekárny a WC (která jsou pro cestující zdarma) jsou až v „placené zóně“, tedy s přístupem z nástupiště. Kuřáci nějak omezováni nejsou – všeobecně se zdá, že čím méně Tunisané jako muslimové holdují alkoholu, tím více kouří.

Závěrem

chci poděkovat za trpělivost každému, kdo mé povídání dočetl až sem. Za toto úsilí vám nabízím několik vybraných fotografií, jejichž pořízení mne stálo jakési úsilí a nemálo potu (ne že bych se u toho nadřel, ale africké slunce dělá své i v červnu). Fotografie vznikly v období prvních čtrnácti dnů června 2004 v Sousse, Monastiru a na trati mezi těmito městy. Abych se neprohřešil proti dobrým mravům a autorským právům, podotýkám, že některé údaje v úvodních tabulkách jsem čerpal z článku v časopise „Dráha“ (08/1998). A doufám, že i vy budete ctít má autorská práva k tomuto textu i fotografiím. Originály těchto fotografií (i dalších) můžete najít v galerii s „velkými“ obrázky na adrese: http://schienenfahrzeuge.netshadow.net/db/. A úplně na závěr chci moc a moc poděkovat své spolucestující přítelkyni Heleně, bez jejíž tolerance by ty obrázky vůbec nevznikly, protože mnohdy místo nakupování v súku nebo prohlídek pamětihodností se mnou postávala u kolejí. (Možná se v ní probudila její původně nádražácká duše.)

Nakonec několik stručných obecných informací o Národní společnosti tuniských železnic a tratích kolem střediska Sousse: