O kraslickém nádraží tak nějak všelijak

Do Kraslic už jezdím jen na skok. Zbyl mi tam Honza, muž mojí mámy, za kterou můžu chodit už jen na kraslický hřbitov, který je krásný, zvláště když je zasypaný sněhem. Honza čili Jan, pokřtěný kdysi jako Hans, je nejhodnější člověk na světě; zůstal teď ve dvaaosmdesáti letech sám v domku na stráni pod bývalou nemocnicí. Na nic si nestěžuje, říká, že se má dobře, sbírá staré mapy a jízdní řády, které po večerech studuje.

Celé fotoblogování najdete na této stránce.