Cesta do školy

Nastal den D a hodina H, tj. 31.8. 1:41. Rychlík Silesia, kterým jsem jel měl pět minut zpoždění, tak jsem si mohl ještě o pět minut déle užívat Ostravy. Jelikož jsem si zapomněl pořádně prohlídnout řazení, tak jsem se po příjezdu pěkně proběhl, protože jsem stál zhruba uprostřed nástupiště a můj vůz zastavil na začátku. S celou bagáží to opravdu nebyla sranda. Ve voze mne přivítal průvodce vozu a následovalo tradiční předání lůžkového příplatku a jízdenky. Docela jsem byl překvapen, když mne jako zaměstnanec Warsu poslal do kupé se slovy „Tridsať adiň“ (omlouvám se, azbuku nemám nainstalovánu). Do kupé jsem se musel doklepat, jelikož jsem měl „spoluspáče“. Pak už jenom napsat pár řádek poznámek a už jsem se mohl začít oddávat sladkým snům. Teda sladkým jen do té doby, než s námi začali v Petrovicích posunovat.

6:15 mne sice vzbudil budík oznamující půl hodiny do výstupu, ale zůstali jsme stát někde před Warszavou, takže jsem měl čas prohodit pár slov se spolucestujícími. Díky zpoždění jsem po výstupu na stanici Warszava centralna absolvoval velmi rychlý přesun na druhé nástupiště, kam už přijížděl můj R 91001 do Šeštokaj. Po chvilce jsem našel správný vůz a má cesta mohla pokračovat. Po rozjezdu se se mnou dal do řeči spolucestující a posléze se připojil ještě druhý. Debatovali jsme až do Białystoku, kde oba vystupovali. Při jejich odchodu jsem byl ještě upozorněn, že nemám usínat, protože by se mi mohla ztratit zavazadla. Až na výměnu závislé trakce v Sokołce byla cesta do Suwałek docela jednotvárná, vede totiž lesem a je to hlavně rovina. Asi i proto se mi podařilo několikrát usnout. Při příjezdu do Suwałek nás uvítali odstavené Sergeje a čekající SU45-244, která nás měla odvézt do Šeštokai. Následovalo rozpojení soupravy a přistavení lokomotivy. Dále pokračovaly pouze dva vozy, z toho jeden první třídy a jeden druhé třídy, ale dalo by se říct, že na počet cestujících přítomných ve vlaku by stačil jeden vůz AB. Ve stanici Trakiszki jsme byli odbaveni pohraničníky a už nám nic nebránilo vstupu na litevské území. Na tom jsme se ocitli po průjezdu mezerou v plotu z normálního a ostnatého drátu. Bohužel jsem si toho všiml pozdě a nestihl jsem nastartovat fotoaparát. První litevská stanice Mockava mne velmi potěšila. Budova byla zrekonstruovaná celkově celá stanice působila příjemným dojmem.

Následovala stanice Šeštokaj, kde jsem si sladil hodiny s místním časem a čekal jsem na rychlík do Vilniusu. Konečně jsem se poprvé v životě setkal s širokorozchodným vlakem První širokorozchodnou lokomotivou, kterou jsem viděl na vlastní oči se stal Sergej M62-1640. Po příjezdu a vystoupení cestujících následoval rychlý úklid vozu a pak už nás paní průvodčí pustila do vlaku. Kontrola jízdních dokladů se konala přímo na nástupišti a na každý vůz byla jedna průvodčí. Po náročném nástupu ( musel jsem dostat dost těžký kufr zhruba do úrovně ramen, což nebyla taková sranda, jak jsem si myslel ) mne překvapil moderní interiér vozu. To tu však není na rychlících nic neobvyklého. Vyrazili jsme asi s deseti minutami zpoždění a po nějaké době se průvodčí přišla zeptat, jestli nechci čaj nebo kávu, protože v našem voze samozřejmě nechyběl samovar. Cestou jsme potkali několik nákladních vlaků s dvojčaty Sergejů a pár příměstských jednotek.

Ve Vilniusu mne přivítal déšť a průvodkyně, která mne zavedla na koleje. Jeli jsme trolejbusem, ale jestli můžu doporučit, tak pokud máte hodně zavazadel a chcete trochu pohodlí, tak jeďte radši tzv. Maršrutinis taksi. Stojí zpravidla 2 lt. Až se zabydlím a zvyknu si na školní povinnosti napíšu ještě další reportáže o místních železnicích a všem, co s nimi souvisí. V případě zájmu mohu sepsat ještě reportáž o městské hromadné dopravě.