Pohádka o dešti, smůle a dvou fotoaparátech, díl první

No, sousední země, ona to tak docela sousední země není, protože mnozí si ještě pamatují, že ty dvě země to táhly spolu. A protože tihle dva nebyli žádní nacionalisté a šovinisté, stále se hlásili k příbuzenství i s tou zemí, kde starší z nich má i své předky.

Ale dost filozofování, pojďme dál s pohádkou. Tihle dva naložili pár svých věcí do auta, do dětské sedačky upoutali jednoho potomka a vyrazili na cestu. Stejně jako pohádkové putování princů není lemováno jen chutným obědem na motorestu, tak i oba aktéři narazili na problém hned na hranici. Pětisetkoruna, vrácená právě na předchozím obědovém zastavení, zaujala dámu za okénkem, kde si dvojice chtěla koupit slovenskou dálniční známku. A nastaly komplikace. Bankovka, krytá neviditelným zlatem, se tvářila jako pod lupou viditelný padělek I přivolala mladá dáma policistu a začal kolotoč telefonátů a konzultací s odborníky, který po drahné chvíli korunoval verdikt, že „ono to asi padělek nebude, ale nechcete tu dálniční známku zaplatit jinou bankovkou?“ A tak z peněženky putovala na světlo tisícovka, tentokrát už „echt pravá“ a po výměně za známku a několik jiných papírků rovněž krytými zlatíčkem, mohla posádka na 102 koních pod kapotou princovského vozu pokračovat ke kontrole dokladů, předcházející prvním kilometrům po slovenské půdě. Vzhledem k tomu, že známý antičmoudíkovský a antishalomkovský aktivista nebyl ve střehu, bylo už překonání hranice bez komplikací a následovala pouť k prvnímu zastavení.

Jak už to v pohádkách je zvykem, je třeba pozdravit majitele panství a putovníci zastavili pod hradem Mátúše Čáka. Leč šlechtic nebyl doma a pod jeho sídlem duněla nějaká železná monstra. Že by strážci hradu? Ne, jen podivné stroje, zachycené poutníky na obrázku. Když v Trenčíně poutníci neuspěli, dali se na cestu do severnějších končin. Chtěli vidět i pána hradu Strečno, leč i ten nebyl doma, asi již dlouho, protože asi cizí vojska jeho sídlo poničila. I tam ale bylo možné vidět podivná monstra po železných pásech se vlekoucí. Jenže půvabný kraj trpěl nedostatkem sluneční záře 

  
Když na dvou místech nebylo pro poutníky noclehu, vydali se v cestě proti proudu řeky, stále v dohledu podivné ocelové dráhy. Nakonec se dostali do kopců a znaveni zastavili v místě nejvyšším. Štrba se tomu místu říká a poutníci tam nechali koně odpočívat. Sami složili svá těla v hradě podivných tvarů, kde však teplé jídlo dostali.

Po zjištění, že hradní páni na hradech cestou nebyli doma, zvolili hrad u formanské cesty svým sídlem a jali se prozkoumávat okolí. Stádo koní je dopravilo přes mnohé zákruty až k nádrži, kterou v malebném údolí bylo vidět. Také tam bylo vidět u vody onu železnou cestu, která jako by byla celí opuštěná. Nakonec i tudy přeci jen projelo ono podivné ocelové monstrum. Hlomozilo, a tak ještě než se vynořilo mezi skalami, leklo se i Slunce a stydlivě se ukrylo. Proto také pohled na hladinu, která už dávala najevo podzimní chlad, přesvědčil poutníky k návratu do končin, kde by mohli potkat lidskou duši. Uvedli proto koníky do pohybu a jeli hledat zástupce spřátelených kmenů. Než ale nadešel čas setkání, dopřáli si ještě zastavení na kraji města pod Tatrami, aby si prohlédli onu železnou dráhu.

Pak už následovalo setkání s rytíři, kteří mají ve znaku právě onu železnou dráhu. Pravda, poutníci si mysleli, že poznají jejich kněžnu, leč Bea III. kolem nich bez špetky zájmu projela a po svém poslíčkovi jménem mobil bezdrátový poslala vzkaz, že nemá čas. Nu což, poutníci debatovali s rytíři o zážitcích ze života východního i západního království. Zejména historka o vládci nádraží kousek pod Štrbou slavila úspěch, stejně jako zvěsti o obraně olomouckého panství před nájezdy hordy knížete Okupanta 68.

Debaty, proložené zkoumáním dráhy železné, vytrvale utápěné kapkami deště, trvaly dva večery, než přišlo poslední ráno, kdy poutníci opustili šikmý hrad na Štrbě. Ještě pořídili několik dalších obrázků dráhy železné a pak se vrátili domů. Výsledek Putování může laskavý čtenář rovněž vidět. V pokračování, které bude následovat, pak bude moci číst překlad pohádky do normální řeči.