Jak jsem si nevyfotil vrátka do Litvy

Vyjížděli jsme sice s cca 30ti minutami zpoždění, ale předpokládal jsem, že se to alespoň částečně podaří zkrátit při přepřahu v Petrovicích u Karviné. Ze snů mne jako obvykle probudila hraniční kontrola, ale kdyby tak neučinili, určitě by se o to postaral posun. Otočil jsem se na druhý bok a opět chrněl. Probral jsem se zhruba 20 minut před pravidelným příjezdem a po nezbytné návštěvě WC jsem se vydal za průvodkyní vozu. Po optání na zpoždění, které se nezměnilo zrovna směrem, který bych si přál, jsem převzal zpět jízdní doklady a zeptal se, kde bych našel vlakovou četu. Paní byla ochotná a šla se mnou, protože jsem musel projít ještě přes lehátkový vůz.

Konečně jsem našel vlakvedoucí s průvodčím a vysvětlil jsem jim situaci a zeptal se, jestli na nás bude vlak do Šeštokai čekat a pokud ano, jestli na Warszawe centralnej nebo jinde. Byl jsem ujištěn, že na 100 % ano a na centralnej. Šutr, co mi spadl ze srdce provalil podlahu a šel jsem si užít zbytek cesty. Ještě jsem si z okna prohlédl warszawské železniční muzeum a zajeli jsme pod zem. Najednou ve mně začalo něco hlodat a když jsem na nádraží neviděl žádný další vlak, zhostil se mne vztek. Než jsem se dostal k průvodčímu stačil se vlak rozjet. Fajně. Díky nepojízdným eskalátorům jsem si udělal pěknou obchůzku a dorazil k informacím.

Vystál jsem řadu, jak kdyby tam dávali něco zadarmo a zeptal jsem se na nejbližší spojení do Vilniusu. Paní nechápala, kam to chci jet, tak jsem to zkoušel vyslovovat zřetelně, pak jsem zkusil i Wilno, nic. Podala mi papír, ať jí to napíšu. Když jsem jí to podal zpátky, řekla jenom: „Aha, Vilnius.“ Vyhledávač našel spojení přes Minsk, tak jsem se pokusil vysvětlit, že nemám vízum, takže nemůžu přes Minsk a taky bych tam čekal pěkně dlouho. Paní nechápala, proč se mi to nelíbí a našla jiné spojení. Přes Minsk. Znovu vysvětlování a zdůraznění, že přes Suwałky. To se do vysvětlování zapojila i paní, co stála za mnou, protože lidem v řadě začaly pochodovat nervy. Paní v informacích to po chvíli pochopila a nakonec se mne zeptala, proč jsem nejel vlakem 7:10. No nezabili byste ji? Na vysvětlování proč jsem se vykašlal a radši jsem se zeptal, kde je tam vedení, nebo něco, kde bych mohl podat stížnost, nebo alespoň něco zjistit. Po nechápavém pohledu jsem se radši sebral a šel pryč. Následovalo neúspěšné kolečko po všech možných zřízencích, až jsem se nakonec rozhodl počkat na otevření dalších informací. Jakmile se dveře otevřely, vpadl jsem dovnitř.

Ujala se mne ochotná slečna a po chvíli začala hledat možnosti. Nakonec zjistila, že jediné spojení je až autobusem PKP IC. Ještě jsem si nechal potvrdit, že jsem nemohl využít zakoupených jízdenek a dohodl se se slečnou, že zkusím, jestli nechytím nějaký autobus z autobusového nádraží u Warszawy zachodnej. Doplazil jsem na nástupiště a akorát mi přijel vlak. Na zachodnej jsem došel na autobusové nádraží a začal hledat na tabuli odjezdů. Žádný Vilnius. To mne zarazilo. Tak jsem obcházel, co se dalo, až jsem posléze našel správný stánek, ve kterém prodávali jízdenky Eurolines. Málem mě omyli, když mi slečna řekla, že před půl hodinou jeden odjel a další jede až po osmnácté hodině. Cena byla vyšší než u PKP IC, cesta byla delší a byl by problém se zavazadly, takže jsem se rozhodl vrátit zpět. Po chvíli odpočinku jsem se vydal na nástupiště, kde už byl na odjezd nachystaný vlak. Po příjezdu jsem si zakoupil jízdenku na noční autobus do Vilniusu a našel si místo na sezení v hale, protože jsem se neodvážil dát docela drahé věci do úschovny. Čekala mne krásná doba čekání. Bylo cca 11:30 a spoj odjížděl až 23:00. Myslím, že je zbytečné, abych popisoval, jak jsem spočítal všechny holuby, přečetl vše, co jsem s sebou měl a zapamatoval si všechny bezdomovce, které za tu dobu asi desetkrát vyhodila policie a ochranka. Nakonec jsem se dočkal a 22:40 jsem se konečně naložil do autobusu. Usnul jsem, ani jsem nevěděl jak.

Najednou jsme kousek za Warszawou nějak prudce zastavili a autobusu zhasly všechny světla a motor. Začaly se ozývat první cestující, ale byli řidičem ubezpečeni, že to nic není a za chvíli zase pojedeme. Naštěstí za chvíli motor naskočil a my pokračovali dále. Do Vilniusu jsem dorazil až druhý den ráno po cca 30ti hodinách na cestě. Nemohl jsem se dočkat, až dotáhnu všechno na koleje a budu to mít všechno za sebou.

Dozvuk cesty mne čekal ještě 2.11., kdy jsem šel vrátit neprojeté jízdenky. Paní v agentuře chvíli zjišťovala, proč to vlastně chci udělat a pak začala zjišťovat, jak to vlastně má udělat, protože vracení jízdenek tam už asi dlouho neměli. Po chvíli zjistila, jaký na to má být tiskopis, takže jej mohla začít hledat. Nakonec všechno proběhlo rychle a k mé spokojenosti, jenom si myslím, že si mne tam pomalu začínají pamatovat, protože pokaždé, co přijdu, mám nějaký velmi specifický požadavek, který tam ještě nikdy nikdo nevymyslel.

Musím ale nakonec uznat, že na tuhle cestu jen tak nezapomenu a teď už se tomu dokonce i směji. Vrátka do Litvy si asi pojedu někdy vyfotit odsud a bude to na otočku, protože nepředpokládám, že by jsem chtěl znovu pokoušet osud a riskovat přípoj, na který je 25 minut a jinak než kombinací autobus PKP IC a EC Polonia domů taky nepojedu, protože vlak z Vilniusu do Warszawy přijíždí 21:30 a rychlík na Ostravu odjíždí 21:20. Holt není nad perfektní přípoje. A kdyby Vám náhodou někdo říkal, že má v Polsku na něco přípoj, tak mu moc nevěřte, protože ve Warszawe jsem od zaměstnanců železnice slyšel pěknou větu: „A proč by ten vlak měl na nějaký druhý vlak čekat? To se přece vůbec nedělá.“

Foto: ilustrační.