Pohádka o dešti, smůle a dvou fotoaparátech, díl druhý

Bohužel, dva dny poté, co se do historie odporoučelo pěkné počasí. A podle toho taky vše vypadalo. Ale zato se jednalo nikoliv o sólovou výpravu, ale o tandem cestovatelů, jeden šotouš a jeden profesionální fotograf.
Jestliže zpočátku jsme si užili ještě zbytků slunečního světla a tepla, postupně se počasí kazilo a nad portálem tunelu u Telgártu jsem stepoval s lehkou bundou, přetaženou přes hlavu, abych se alespoň trochu ochránil před protivným deštěm. Zatímco do uší mi znělo plácání kapek deště, tříštících se o bundu, zkřehlé ruce hlídaly fotoaparát, aby se taky vlezl pod chatrný látkový úkryt. V tomto případě nikoliv z důvodu zimy, ale záchrany použitelnosti. To nemluvím o kalhotách, které chůzí v trávě byly promočené až po pás.

Kamarád zvolil jiné místo, ale ani on neunikl vodě. A pohled na dvojici otce se synem, krčícího se na louce pod jedním deštníkem, při čekání na Horehronec, asi již tradičně s nezbytným zpožděním, také v optimismu nepřidal. Na případu Horehronce jsem se opakovaně ujistil, že celé ESP je k opravdu ničemu, pokud člověk nemá ESK. A tak již vlastně tradičním telefonátem (Pio, promiň) jsem zjišťoval, jak dlouho budeme ještě moknout, než se dlouho očekávaný stroj přižene.
Na druhé straně uplakané počasí mělo jednu výhodu. Na celém putování jsem, na rozdíl od letní výpravy, potkal jen dva snědé prodejce lesních plodin a tak jsem byl ušetřen manévrům před bezmála sebevražednými skoky pod auto ve snaze přinutit mé auto zastavit a udělat kšeft.  
I přesto, že se počasí celkově nevyvedlo, bylo několik chvil, jichž se dalo využít. Mé díky patří přátelům z Popradu za jejich radu nezůstávat při toulkách jen v dohledu zastávky u Štrby, ale zajít o pár desítek metrů dál až do oblouku v zářezu. Právě odtud pochází záběry, které asi nejlépe evokují podzimní atmosféru.
Poslední ráno nás uvítalo mlhou, přesto jsem se rozhodl zkusit udělat nějakou fotku kolem Štrby. Bez ohledu na nepříliš dobré počasí jsem zaujal pozici na fotku gorily, bohužel s pozadím mlhy místo panoramatu Tater.

K mému překvapení a velké radosti se ale mlha začala rychle zvedat a v okamžiku, kdy měl opustit Štrbu, bylo tatranské panorama nádherně viditelné. Bohužel, vlak měl několikaminutové zpoždění a byl slyšet, jak teprve stoupá na Štrbu. A než dorazil ke mně, nebylo již počasí respektive viditelnost, natolik ideální. Přesto se alespoň něco málo povedlo, což snad neurazí oko čtenáře.
Závěrem ještě pár slov, druhý díl „pohádky“ se už vrací do reality a snaží se vysvětlit pocity a pohnutky iniciátora výpravy. Ano, vedla do fotograficky profláknutých míst. Bohužel, z oblasti, vzdálené od místa focení bezmála čtyři sta kilometrů, jaksi nemůžu ovládat všechny méně známé fotofleky a proto si myslím, že je to tip pro místa znalé domácí fotografy. Ostatně, tip na focení od našeho kolegy 362.001 o tom vypovídá nejlépe. Tak ještě jednou díky za tip a ostatním za toleranci.